Čínský stíhač tanků PTZ-89
Během druhé světové války se kanónové stíhače tanků staly jednou z hlavních tříd obrněných vozidel. Tato vozidla byla silně vyzbrojena, byla velmi mobilní a poskytovala osádce dostatečnou ochranu minimálně před střepinami granátů a palbou z ručních zbraní.
V poválečných letech však tato třída vozidel poněkud ztratila na popularitě, protože došlo zesílení pancéřové ochrany tanků a rychlému vývoji protitankových řízených střel, ale nikdy zcela nevymizela, protože stále zde byl významný aspekt menší složitosti a menší ceny.
V roce 1978 schválila ČLR program pro vývoj 120mm tankového kanónu s hladkým vývrtem hlavně určeného pro perspektivní čínské tanky. Klíčovým požadavkem byla schopnost zničit sovětský tank T-72 podkaliberní střelou na vzdálenost 2000 m. K testování zbraně došlo již na přelomu let 1979 a 1980, a to díky získání technologií z Německa (Čína údajně původně žádala o možnost oficiální licenční výroby kanónu L44, ale marně.). Výsledky testů byly velmi povzbudivé.
Foto: Stíhač tanků PTZ-89 | Sinodefence / CC BY-NC-ND
Počátkem 80. let se však Číně podařilo na Středním východě získat několik sovětských exportních tanků T-72. To vedlo ke změně priorit, takže domácí 120mm tankový kanón byl odsunut, a u nově vyvíjených tanků byla dána přednost kopii 125mm sovětského tankového kanónu 2A46. S domácím 120mm kanónem se začalo počítat jako se zbraní pro kanónový stíhač tanků.
V roce 1983 byly zahájeny testy vylepšené verze 120mm kanónu s délkou hlavně zvětšenou z původních 44 ráží na 52 ráží (některé zdroje uvádějí 50 ráží). Zbraň vykazovala dobré vlastnosti, ale velká síla zpětného rázu znemožnila realizaci původní myšlenky, vytvoření stíhače tanků na podvozku lehkého tanku Type 62.
Jako vhodný pásový podvozek se ukázal typ WZ-321, který byl vytvořen pro 152mm samohybnou houfnici PLZ-83. Testy stíhače tanků na podvozku WZ-321 se rozběhly v roce 1984. Do služby byl přijat již v roce 1989 jako Type 89. Později, se zavedením nového jednotného systému značení se to změnilo na PTZ-89 (Pao Tujiche Zixing - samohybný útočný dělostřelecký systém).
Kanónový stíhač tanků PTZ-89 si zachoval konfiguraci původního vozidla s motorovým prostorem vpředu a otočnou bojovou věží v zadní části. Pracoviště řidiče našlo své místo na levé straně korby v blízkosti motoru, místa dalších členů osádka – velitele, střelce a nabíječe pak v bojové věži.
Korba i věž je svařená z ocelových pancířů o maximální tloušťce do 10 mm v případě korby a do 50 mm u věže. Přístup do bojové věže je pomocí příklopů na její střeše. Do vozidla je možno vstupovat také jednokřídlými dveřmi v zadní stěně korby. Tento otvor slouží také k pohodlnému nakládání munice.
Vozidlo je vybaveno čínským dvanáctiválcovým vznětovým přeplňovaným motorem WR-4B. Tento motor je kopií německého dieselu Deutz 12150L. Výkon jednotky je 388 kW, což není nijak moc, ale 31 tun vážícímu stroji poskytuje ještě celkem ucházející mobilitu (pro představu – tank T-72, proti kterému byl čínský stroj stavěn, měl při hmotnosti cca 42 tun motor o výkonu 580 kW). Převodovka je mechanická, ručně řazená. Vozidlo disponuje maximální rychlostí pouze 55 km/h a dojezdem na silnici kolem 450 km. Při pohledu na tyto parametry by se dalo říct, že je trošku nadsazené nazývat ho stíhačem tanků, a že by mu daleko více slušelo označit ho za samohybný protitankový kanón. Pásový podvozek má každé straně šest pojezdových kol, tři nosné kladky, hnací rozetu vpředu a napínací kolo vzadu. Pojezdová kola jsou odpružena pomocí torzních tyčí.
Foto: Stíhač tanků PTZ-89 při střelbě | Sinodefence / CC BY-NC-ND
Výzbrojí PTZ-89 je 120mm kanón s hladkým vývrtem hlavně. Hlaveň kanónu je vybavena plynovým ejektorem a izolačním pláštěm. Kanón má elektrické pohony, ale postrádá stabilizátor, takže efektivní střelbu je možno vést pouze z místa nebo ze zastávky.
Vozidlo veze 36 nábojů pro kanón. Část nábojů je uložena v muničním boxu v zadní části věže, část pak v zadní části korby. Nabíjení kanónu je manuální s elektricky poháněným zasouvačem. Deklarovaná rychlost střelby je 10 ran/min., ale této rychlosti dosáhne pouze zdatný a dobře vycvičený nabíječ.
Munice pro kanón je tří typů – protitanková podkaliberní, protipancéřová kumulativní a víceúčelová tříštivo-trhavá. Systém řízení palby stíhače tanků PTZ-89 je příbuzný se systémem použitým na tanku Type 79. Má balistický počítač a soustavu základních senzorů. Systém spolupracuje s přímohledným optickým zaměřovačem střelce, který je doplněn laserovým dálkoměrem. Velitel má k dispozici jednoduchý optický pozorovací přístroj.
PTZ-89 je vybaven vrhači dýmových granátů i klasickým dýmovacím zařízením ve výfuku motoru. V interiéru vozidla je vysokorychlostní hasící systém i systém ochrany proti ZHN. Tyto systémy mají s velkou pravděpodobností své zahraniční vzory v Německu a v Sovětském svazu.
Sériová výroba PTZ-89 začala v roce 1988. Produkce nebyla velká, odhaduje se na maximálně 230 kusů.
Během lehké modernizace v 90. letech byly zaměřovací systémy střelce doplněny o noční kanál.
Podle dostupných zpráv byly stíhače tanků PTZ-89 na konci roku 2015 oficiálně vyřazeny ze služby. Další rozvoj kanónových stíhačů tanků přešel v Číně na vozidla s kolovým podvozkem.
Zdroj: army-guide.com
Komentáře
David
15. 09. 2021, 10:03Podle mě to je poněkud nedoceněné vozidlo - relativně nízká hmotnost, a přitom výkonný kanon. Dá se říci - něco na úrovni dnešních středních tanků (MMWT a další). Takže trochu škoda, že to zapadlo, a trochu mě překvapuje, že se Číňanům nepodařilo tyto stroje někam odprodat, třeba do nějaké africké země, byť třebas za nižší cenu