„Crusader“ (česky „Křižák“) bylo označení pro testovaný prototyp jaderného bombardéru Convair NB-36H vycházejícího z dříve zavedeného typu B-36 „Peacemaker“. Projekt vyvíjeli Spojené státy v utajení od konce druhé světové války v rámci programu NEPA (Jaderná energie pro pohon letadel), respektive od druhé poloviny 50. let pod hlavičkou ANP (Letecké jaderné pohony). Americké letectvo si tehdy od stroje slibovalo mnohonásobné zvýšení operačního doletu i delší dobu působení stroje ve vzduchu (několik týdnů), a to prakticky bez nutnosti přistávat. Je nutné zmínit, že námořnictvo pracovalo v té době na  podobném projektu ohledně vývoje jaderného pohonu pro své ponorky, nicméně každá z těchto složek pracovala na projektech samostatně a nespolupracovali spolu.

Celý koncept jaderného bombardéru se však potýkal s řadou technických problémů. Některé se podařilo rozlousknout, na jiné však nebyli jeho tvůrci schopni adekvátně odpovědět. Američané, a později také Sověti, museli vyřešit zejména nutnost těžkého opláštění pohonné jednotky, aby ochránili posádku před nemocí z ozáření. Posádka Convair NB-36H se skládala z pilota, kopilota, letového inženýra a dvou jaderných inženýrů. Protože stínění samotného reaktoru by zabíralo příliš místa, bylo rozhodnuto, že se pro posádku vyrobí speciální kabina. Masivní kapsle vyrobená z olova a gumy měla vážit přes 11 tun. Stroj měl být poháněn vzduchem chlazeným reaktorem o výkonu 1 MW, který vážil dalších 16 tun. Podotkněme také, že američtí konstruktéři věnovali velkou pozornost potenciálním velmi vážným problémům při řešení krizí po případném pádu těchto letadel.

Foto: Experimentální jaderný bombardér Convair NB-36 "Crusader" během letu, v pozadí letí B-50 Superfortress, Nové Mexiko/Texas 1955 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:GDELS získala zakázku na dodávku vozidel Pandur 6x6 Evolution pro rakouskou armádu

Convair NB-36H nakonec odlétal celkem 47 misí, a ačkoliv byl při cca třetině času ve vzduchu reaktor aktivní, podle dostupných informací nebyl nikdy použit k pohonu letadla. Během vývoje bylo potvrzeno, že kabina dokáže ochránit posádku před akutním radiačním syndromem, stále však nebylo vyřešeno, co by se dělo v případě havárie.

Program byl nakonec ukončen prezidentem Kennedym jako extrémně nákladný (přes 1 miliardu USD za 15 let) a bez uspokojivých výsledků, kdy se stal v době nastupujících mezikontinentálních balistických střel neperspektivní. Peníze byly proto přesunuty na vývoj jiných zbraní, zejména nadzvukových letadel a právě balistických raket, které zažívaly boom. Některé poznatky z vývoje se nakonec uplatnily alespoň během vývoje zařízení pro program přistání na Měsíci NASA.

Ještě dodejme, že Sověti vyvíjeli vlastní nukleární bombardér od roku 1955. Pro tyto účely byl pak vybrán strategický bombardér Tupolev Tu-95, který pod označením Tupolev Tu-95LAL (letecká jaderná laboratoř) odlétal 34 misí (ne všechny však s funkčním reaktorem). Během testování mělo údajně dojit i k několika úmrtím v souvislosti s nedostatečnou ochranou posádky před radiací. Není zřejmé, jestli Sovětský svaz skutečně dokázal jaderný bombardér sestrojit. Projekt byl, podobně jako v USA, nakonec bez výsledku ukončen v polovině 60. let.

Zdroj: thisdayinaviation.com

Psali jsme:Čína získala zákazníka pro letoun FTC-2000G