V průběhu posledních desetiletí houfnice ráže 152 a 155 mm téměř vytlačily všechny ostatní dělostřelecké systémy v polním dělostřelectvu. Jedna z tříd, která vzdoruje, jsou houfnice ráže 105 mm. Ty jsou žádané hlavně vzhledem ke svým hmotnostním a rozměrovým charakteristikám. Jedním z modernějších zástupců této třídy je francouzská houfnice LG1.

V polovině osmdesátých let byla britská L118 jedinou moderní houfnicí kalibru 105 mm na světě. Její dobré vlastnosti jí zajistily poměrně velkou popularitu. I americká armáda přijala do své výzbroje upravenou verzi této houfnice pod označením M119. Francouzská firma GIAT se přesto rozhodla zariskovat a vyvinout vlastní dělostřelecký systém tohoto kalibru. Vsadila na předpoklad, že ve světě bude potřeba vyměnit ještě tisíce sloužících zastaralých houfnic M101 a M56 amerického a italského původu.

Houfnice LG1 má hlaveň o délce 30 ráží, která je na konci vybavena dvoukomorovou úsťovou brzdou. Strukturální přežití hlavně je asi 7700 výstřelů, ale praxi panuje omezení na 1500 výstřelů. Závěr zbraně je poloautomatický s vodorovným chodem závěrového klínu. Hydropneumatické brzdo-vratné zařízení má válec brzdy umístěný pod hlavní a válec vratníku nad hlavní. Pro usnadnění vertikálního vedení je zbraň vybavena vyvažovacím zařízením, jehož sloupy jsou umístěny po stranách hlavně.

Psali jsme:Ruské systémy S-500 dokáží údajně ničit hypersonické zbraně ve vesmíru

Foto: Houfnice LG1 Mk II ozbrojených sil Kanady | Skaarup / Kanadské ozbrojené sily / CC BY-SA

Francouzská zbraň má tradiční kolový podvozek odpružený torzními tyčemi, což umožňuje její tažení v nerovném terénu rychlostí až 40 km/h, na silnici pak teoreticky rychlostí až 120 km/h.

Houfnice LG1 v základní konfiguraci bez počítačového systému řízení palby má hmotnost 1550 kg. Může být tažena lehkými vozidly třídy HMMWV nebo Land Rover Defender. Hmotnost systému umožňuje jeho přepravu na vnějším závěsu vrtulníku Bell 212, nebo nějakého jiného většího typu. Houfnice LG1 umístěná na speciální paletě a vybavená padákovým systémem může být shazována z transportních letadel.

Střelivo pro houfnici LG1 je kompatibilní se střelivem pro americkou houfnicí M119, ne však se střelivem pro britskou houfnici L118. Vysoce výbušný fragmentační projektil 105 HE ER G3 vybavený generátorem plynu poskytuje maximální dostřel 17 km. Při použití amerického projektilu M1 je maximální dostřel 11 km.
První tři prototypy houfnice LG1 byly připraveny ke zkouškám v roce 1987. Krátce na to pak byly vyrobeny tři předsériové zbraně, které se také zapojily do testování.

Psali jsme:Krajina Express: Obrněný vlak chorvatských Srbů a drsné devadesátky

Výroba první sériové verze LG1 Mk I probíhala v letech 1992 až 1993. V roce 1996 začala sériová výroba houfnic LG1 Mk II. Hlavním rozdílem byl systém LINAPS (Laser Inertial Automatic Pointing System) původně vyráběný britskou společností GEC-Marconi, později pak společností Selex ES, která je dnes součástí italského koncernu Leonardo. Tento systém, který je u dělostřelectva jedním z nejoblíbenějších poskytuje za pomoci inerciálního systému s laserovými gyroskopy a satelitního systému GPS topografické údaje o umístění zbraně, nastavení zbraně v azimutu a výšce, generování dat pro palbu pomocí balistického počítače a radarového měřiče počáteční rychlosti střely, jakož i interakce s laserovým dálkoměrem a digitální radiostanicí. Napájecí zdroj zajišťuje nepřetržitý provoz systému LINAPS po dobu až 24 hodin.

Foto: Houfnice LG1 Mk III ozbrojených sil Kolumbie | ozbrojené síly Kolumbie (FARC) / CC BY-NC-ND

V roce 2008 se objevila varianta houfnice LG1 Mk III, která představuje další stupeň digitalizace této zbraně. Je vybavena systémem řízení palby MAFCS (Modular Artillery Fire Control System) vyráběným společností Astronotics Corporation of America a navigačním systémem KN-4501 od společnosti Kipott Corporation. Koncern Nexter nabízí k houfnicím i přenosný balistický počítač BACARA, který je určen pro práci na úrovni dělostřelecké baterie. Pro úroveň divize Nexter nabízí systém řízení palby FINDART.

Houfnice LG1 byly dosud exportovány do sedmi zemí, přičemž nejoblíbenější jsou v jihovýchodní Asii. Prvním zákazníkem byl Singapur, byla to také jediná země, která koupila první modifikaci zbraně Mk I. V letech 1992 až 1993 armáda tohoto státu obdržela 37 nebo 39 houfnic LG1. Poměrně brzy je však nahradila domácími 155mm houfnicemi Pegasus. 

V roce 1994 si dva tucty houfnic LG1 Mk II objednala Indonésie. Smlouva byla realizována provedena v roce 1996. V letech 1996 až 1997 vstoupily houfnice LG1 Mk II do služby ve dvou zemích NATO: 28 houfnic koupila Kanada a 14 Belgie.

Současně s Kanadou a Belgií koupila 24 houfnic LG1 Mk II také armáda Thajska
Prvním kupujícím houfnic ve verzi Mk III se stala Kolumbie. Ta v roce 2008 objednali 20 kusů za 1,6 milionu USD. Zbraně byly v tomto případě dodány v maximální konfiguraci s nejsofistikovanějším systémem. V roce 2014 Kolumbie pořídila další tři houfnice.

Kolumbijská armáda aktivně využívá své LG1 v protipovstaleckých operacích, při kterých se malá hmotnost ukázala jako velmi ceněná vlastnost. V odlehlých oblastech země se hlavním dopravním prostředkem houfnic staly vrtulníky UH-60 Black Hawk.

Zatím posledním kupujícím houfnic LG1 se stala Malajsie. V roce 2018 si objednala 18 houfnic Mk III v plné verzi, 3 balistické počítače BACARA a velkou dávku munice. Na rozdíl od jiných zemí, které tyto houfnice zakoupily, se Malajsie rozhodla zahájit i licenční výrobu. Prvních šest LG1 Mk III dorazilo z Francie v březnu 2020. Montáž dalších probíhá u místní firmy Advanced Defense Systems. 
V roce 2018 byla houfnice LG1 Mk III předvedena v Polsku jako možná výzbroj dělostřeleckého praporu 6. výsadkové brigády.