Osud Gibraltaru, skalnatého poloostrovního výběžku na jihu Pyrenejského poloostrova, je od roku 1704 až do současnosti trvale spjat se svrchovaností Velké Británie. Poloha ve vodách, oddělujících evropský kontinent od afrického a zároveň Středozemní moře od otevřeného Atlantiku, dodává tomuto místu potenciál důležitého strategického bodu. Ve starověku byla Gibraltarská skála nazývána a vnímána jako jeden z tzv. Herkulových sloupů mezi Evropou a Afrikou.

Současný název lokality je zkomoleninou arabského Džebel al-Tárik (Tárikova hora), jak byla pojmenována podle berberského vojevůdce Tárika ibn Zijáda, který v roce 711 zahájil muslimskou invazi do jihozápadní Evropy. Pro základní historickou orientaci dodejme, že křesťanské Kastilské království, vlastně základ pozdějšího španělského státu, definitivně ovládlo tento drobný poloostrov (a město, založené zde ve 12.století marockými Almohady) teprve v roce 1462. Počátkem srpna 1704, v průběhu války o španělské dědictví, byl Gibraltar dobyt britsko-nizozemskou flotilou, mezi jejímiž veliteli figurovalo jméno anglického admirála George Rookeho.

Opět pro základní orientaci lze vysvětlit, že nejprvotnější příčinou války o španělské dědictví se stalo v roce 1700 úmrtí bezdětného, duševně i fyzicky nemocného španělského krále Karla II., posledního příslušníka španělské větve habsburské dynastie. Ve Španělsku byl následně přijat Filip z Anjou, příslušník bourbonské dynastie (vnuk francouzského krále Ludvíka XIV.), jako král Filip V., a to navzdory nárokům na španělský trůn, vznášeným rakouskými Habsburky. Ti jako svého kandidáta postavili rakouského arcivévodu Karla, budoucího císaře německé Svaté říše římské (a mj.i českého krále) Karla VI., a spor vyústil v téměř celoevropský konflikt. V tom pak hrály roli i záležitosti jiné, ovšem za podstatnou musíme považovat plnou (a v podstatě přirozenou) podporu Francie novému španělskému panovníkovi. Každopádně, Anglie, resp. již Velká Británie podpořila habsburského pretendenta, jenž se ostatně sám přímo ve Španělsku vojensky angažoval; a mír v nizozemském Utrechtu z roku 1713, který tuto válku v podstatě ukončil, sice přinesl uznání Filipa V. Bourbonského jako španělského krále, ale kromě toho, že např. zakazoval jakékoliv budoucí spojení španělské a francouzské Koruny nebo potvrdil eliminaci dřívější mocenské přítomnosti Španělska (španělských Habsburků) v Evropě mimo Pyrenejský poloostrov (v Itálii a v Jižním Nizozemí, tj. hlavně pozdější Belgii), stvrzoval mj. také britskou držbu Gibraltaru.

Psali jsme:Henry Fonda sloužil během 2. světové války u amerického námořnictva – pro vlast i pro film

Španělé (přívrženci bourbonské strany) se o znovudobytí Gibraltaru poprvé pokusili už krátce po jeho obsazení Brity a Nizozemci v roce 1704. Též na pozadí obecně revizionistického  kurzu, jaký sledovala španělská monarchie pod novou dynastií v období po utrechtském míru, další španělské obléhání Gibraltaru pak nadešlo s britsko-španělským konfliktem v roce 1727. Později, v letech 1779-83, proběhlo tzv. velké obléhání Gibraltaru španělskými a posléze i francouzskými pozemními a námořními silami – což, mimochodem, představovalo součást války, do níž se obě bourbonské mocnosti, tedy Francie i Španělsko, zapojily jako spojenci severoamerických osadníků, bojujících proti Velké Británii za nezávislost USA. I když tato rozsáhlá akce byla posledním přímým pokusem o znovudobytí Gibraltaru vojenskou silou ze strany Španělska, neznamená to, že by Španělsko na své požadavky na toto území rezignovalo. Z pohledu Velké Británie zatím význam této kolonie na španělském pobřeží vzrostl v 19.století, a ve 20.století se její vojensko-strategická důležitost jasně projevila především v kontextu druhé světové války.

Gibraltarské skále přísluší také jedno přírodopisné specifikum. Zde se vyskytující společenství opic druhu makak magot, zvaného kupř. též jako berberský makak (Macaca sylvanus), z ní činí jediné místo v Evropě, kde se jakékoliv opice vyskytují volně v přírodě. Může být otázkou, kde se zde tito makaci vzali. Ačkoliv se nabízí teorie o jejich zdejším přirozeném výskytu, vzhledem k jejich výskytu i v regionech při blízkém severoafrickém pobřeží, a je-li prokázáno, že tentýž druh opic žil i v jiných částech Evropy už v období před poslední dobou ledovou, spíše se odhaduje, že sem byli zavlečeni člověkem. Mohli je sem již ve starověku dovézt Féničané, Kartaginci nebo Římané, ale nejpravděpodobněji až Arabové, resp. muslimové, kteří ovládali Gibraltar víceméně po celou epochu, zvanou středověkem. Za pozornost přitom však stojí zvláštní pověst, predikce, jež tyto opice pojí se stávající politickou realitou lokality – že totiž Velká Británie bude vládnout Gibraltaru, dokud tam budou žít makakové.

Foto: Exemplář makaka magota (Macaca sylvanus) na zábradlí při horní stanici gibraltarské lanovky. | Wikimedia Commons / Public domain

Podklady pro takové rčení je možno hledat v závěrečné fázi 18.století, ve vzpomenutém, více než tři a půl roku trvajícím obléhání Gibraltaru mezi červnem 1779 a únorem 1783. Provázeno toto obléhání samozřejmě se snahami Španělů (a Francouzů) o dobytí opevněné britské državy, zjevně za vrchol takových snah lze pokládat španělsko-francouzský námořní a pozemní útok v září 1782, jenž ovšem brzy selhal zkázou španělských tzv. „plovoucích baterií“ ve vodách před Gibraltarem. Do této situace a událostí tedy spadá legenda, podle níž, když při jedné příležitosti celkově početnější obléhatelé chystali překvapivý noční útok, byl to křik vyrušených makaků, co zalarmovalo britské obránce a uvedlo je do pohotovosti.

Psali jsme:Obdivuhodné zásluhy HMS Ark Royal: první potopený U-Boot, první sestřelené letadlo a lví podíl na potopení Bismarcku

Už generálu Georgi Augustu Eliottovi, působícímu jako britský guvernér Gibraltaru v letech 1777-87, a rovněž veliteli gibraltarské posádky právě po celou dobu dotyčného španělsko-francouzského obléhání, jsou připisována opatření, platná pak na Gibraltaru nadále, a zakazující tyto opice obtěžovat a chytat. Přinejmenším od počáteční fáze 20.století se stala proslulou vojenská péče o místní kolonii makaků. Hovoří se o péči ze strany britské armády od roku 1913, a v roce 1915 (čili v době první světové války, která mimochodem též  potvrdila roli Gibraltaru jako významné námořní základny pro Británii) jí bylo pověřeno Královské námořnictvo (Royal Navy). Tak mělo být zajištěno nejen obstarávání potravy pro makaky na Gibraltarské skále, ale např. i zraněným či nemocným opicím se dostávalo nemocniční péče v gibraltarském British Military Hospital, později, od roku 1963, Royal Navy Hospital, určeném pro námořníky a vojenský personál na Gibraltaru. Registrovaní jednotliví makaci dostávali jména na počest britských vojenských velitelů a vládních politiků, příp. jejich manželek. Pod vrchní protekcí Royal Navy zůstali makaci až do roku 1991, kdy, i v kontextu výraznějšího, řekněme, demilitarizačního posunu na Gibraltaru, přešly povinnosti v tomto směru na gibraltarskou správu.

Foto: Obraz soudobého amerického malíře J. Trumbulla znázorňuje scénu z tzv. velkého obléhání Gibraltaru, konkrétně výpadu obležené britské posádky proti předsunutým španělským pozicím v listopadu 1781 (britský guvernér G. A. Eliott natahuje ruku směrem ke kapitánovi španělského dělostřelectva po explozi zásob střelného prachu španělské baterie). Ukončen celý dotyčný konflikt Velké Británie jednak s aliancí několika evropských států (v první řadě Francie a Španělska) a jednak s americkými povstalci mírovými smlouvami v Paříži a ve Versailles v září 1783, britská strana byla nucena k řadě ústupků (odhlédneme-li od uznání nezávislosti USA, Británie např. vrátila Španělsku baleárský ostrov Menorca, jehož se rovněž zmocnila za války o španělské dědictví). Přesto bylo opět potvrzeno britské panství nad Gibraltarem, k jehož reálnému vojenskému uhájení měli podle legendy vlastně přispět i místní makakové. | Wikimedia Commons / Public domain

Přes přikrmování ze strany britských ozbrojených sil, byl to zřejmě též nedostatek potravy v některých obdobích, co přispívalo k redukci populace gibraltarských makaků – a krizový stav v takovém ohledu se projevil v době druhé světové války, kdy se mj. znovu vznášela alternativa ohrožení britské svrchovanosti nad Gibraltarem (připomeňme Hitlerovy návrhy španělskému vůdci generálu Frankovi ze druhé poloviny roku 1940 na společnou německo-španělskou invazi proti Gibraltaru, z německého pohledu cílící už i jen k eliminaci britského vlivu v západním Středomoří). Když v roce 1942 poklesl počet makaků na Gibraltarské skále na pouhých sedm, rozhodl britský premiér Winston Churchill o dovezení nových jedinců z Maroka.

Zatímco v roce 2004 byl počet makaků na Gibraltaru uváděn na více než 160 kusů, mezitím zaznívaly obavy z jejich možného vyhynutí rovněž v 60. letech 20. století. V souladu s uváděnou pověrou se to mohlo zase dávat do souvislostí se zvýšeným zájmem Španělska o znovuzískání Gibraltaru. Jakkoliv španělský Caudillo nevyslyšel protibritským návrhům z nacistického Německa v letech druhé světové války, o to více se za návrat Gibraltaru do španělských rukou proklamativně hlásil v následujících desetiletích, i pod vlivem dekolonizačních trendů ve světě. Poté, co se referendum na Gibraltaru v roce 1967 vyslovilo jednoznačně ve prospěch zachování britské svrchovanosti, protiopatření ze španělské strany vyústila v roce 1969 v úplnou blokádu Gibraltaru, tj. zpřetrhání jeho veškerého spojení se Španělskem. Tento stav byl překonán až zhruba v polovině 80.let.

Foto: Seržant Alfred Holmes shlíží v přítomnosti dvou makaků na město Gibraltar z Gibraltarské skály. Spočívající v této době protekce nad společenstvím makaků na Gibraltaru na Royal Navy, A. Holmes, činný ve vojenské službě v letech 1954-86, byl jako příslušník Gibraltarského regimentu pověřen oficiální funkcí Keeper of the Apes (čili zhruba „vydržovatel, vedoucí opic“). | Wikimedia Commons / Public domain

Tvrzení, podmiňující setrvání britské vlády nad Gibraltarem tamním výskytem opice druhu makak magot, je přirozeně jen kuriózní pověrou. Nicméně, i ono patří do mozaiky tématiky dnes již více než třísetleté historie britské přítomnosti na Gibraltaru; a jak třeba ukázalo ve složité atmosféře druhé světové války zmíněné rozhodnutí Winstona Churchilla, jako něco tak nepodstatného nebylo přijímáno ani v samotném londýnském centru britského impéria.

Zdroj: theconversation.com, nbcnews.com