Ekologická otázka a problematika globálního oteplování se staly evropskou otázkou číslo 1. Bytostně se dotýká všech jednotlivých evropských států, ale i Evropy jako takové. I proto se Evropská unie, sdružující většinu evropských států, snaží tuto problematiku řešit, a to v podobě tzv. Green Dealu. Bohužel zatím ne zcela úspěšně, protože proti Green Dealu se staví jak některé evropské státy, tak i představitelé průmyslu, jehož se Green Deal bytostně dotýká. Vše proto naznačuje, že Green Deal bude nějak přehodnocen, což je jen dobře. Jak EU, tak i kritika Green Dealu ale přehlížejí některé aspekty, které jsou s Green Dealem a s bojem proti globálnímu oteplování spojeny. Jedním z těchto přehlížených aspektů je aspekt bezpečnostní.

Foto: Vojenská technika a zejména výbuchy munice produkují značné množství emisí. S válkou Green Deal nepočítal | Shutterstock

Psali jsme:Je kritika vývozu samohybných děl DITA do Ázerbájdžánu oprávněná?

Globální oteplování – zjevný fakt

Globální oteplování je přitom zjevným, opakovaně vědecky podloženým faktem. I proto je poněkud absurdní, že se dosud najdou lidé, kteří jej popírají, a to i v České republice.

Je navíc chybné globální oteplování nějak zlehčovat. Na první pohled se může zdát, že zvýšení teploty o několik stupňů není nic až tak zásadního, že si prostě jenom rozepneme saka (výrok jednoho z českých politiků). Ve skutečnosti má každé zvýšení teploty o jeden jediný stupeň zásadní, a to velmi negativní, vliv na kvalitu našeho života a na krajinu kolem nás. Co je možná ještě horší, globální oteplování probíhá mnohem rychleji, než se předpokládalo. Během pouhých několika desetiletí – což je přitom z hlediska historie málo – se teplota na Zemi zvýšila opravdu dramaticky. Zatím je to ještě relativně snesitelné (ovšem už dnes to v mnoha regionech, zejména v oblasti rovníku, působí fatální problémy). Ale jaké to bude za několik desetiletí, pokud vývoj bude dál pokračovat tímto směrem, pokud se bude teplota na Zemi dál zvyšovat stejným tempem? Jak se s tím lidstvo vyrovná, bude schopno v takovém prostředí žít? Bude planeta s takto fatálně změněným klimatem schopna nás uživit?

I proto je mylný často se objevující názor, že na Zemi se zkrátka střídají chladnější a teplejší období, a je třeba se s tím smířit. Střídání chladných a teplých období je sice fakt, jenže stávající teplé období je umocněno právě činností člověka, která proces zvyšování teploty dramaticky urychluje. Planeta Země toto teplé období jistě přežije, tak jako přežila všechny dosavadní změny. Ale dokáže to také přežít člověk coby živočišný druh? Dokáže to přežít lidstvo, lidská civilizace? Jak bychom se mohli dokázat aklimatizovat na teploty o x stupňů vyšší, když náš organismus k něčemu takovému není uzpůsoben?

Je proto zřejmé, že je třeba s tím něco dělat, že je třeba proti globálnímu oteplování bojovat. Otázkou je jak, jakým způsobem.

Psali jsme:Uskupení BRICS – hrozba nebo konkurence Západu?

Evropa a globální oteplování

Globální oteplování se přitom bytostně dotýká i nás, Evropy. Na první pohled je pro nás globální oteplování ještě snesitelné, protože vzhledem k tomu, že se nacházíme v mírném pásmu, nejsme zvyšováním teploty postiženi tolik jako regiony nacházející se v blízkosti rovníku. Jenže tak tomu není. Už dnes se u nás globální oteplování projevuje, a to nejen samotným zvýšením průměrné teploty, ale především prudkými výkyvy počasí. To ovšem negativně ovlivňuje evropskou zemědělskou produkci. A bylo by neprozřetelné a naivní si myslet, že tento problém vyřešíme tím, že si ony potraviny dovezeme z jiných regionů, když už dnes je Evropa až příliš závislá na importu potravin. Nemáme ostatně jistotu, zda ony jiné regiony (Asie, Jižní Amerika), ve kterých se globální oteplování již také projevuje, budou ochotny nám ty potraviny prodávat, když jim možná za nějaký čas právě v důsledku klimatických změn budou postačovat sotva pro jejich vlastní potřebu.

Složitou situaci Evropy dál umocňuje to, že Evropa se nachází v blízkosti Arktidy, která je globálním oteplováním již dnes výrazně ohrožena, a to možná ještě víc než jiné regiony. Tající ledovce Arktidy přitom zásadně ovlivňují klima v Evropě, a to nejen v jejích severských částech (Norsko, Švédsko), ale i v jižněji položených evropských zemích. To problém jako takový ještě zvětšuje. I proto se Evropa snaží otázku klimatických změn řešit, a to v podobě komplexu opatření souhrnně nazývaného Green Deal. Bohužel Green Deal problematiku klimatických změn řeší ne zcela šťastným způsobem.

Problémem je, že Evropa se snaží otázku klimatických změn řešit až příliš direktivně. Jenže takové jevy, jako je globální oteplování, se direktivně řešit nedají. Samotný proces globálního oteplování se totiž vyvíjí velice dynamicky, a rozhodně ne mechanicky – neznáme zatím všechny jevy, které jsou s ním spojeny. Vstupují do něj nové jevy, které zatím ještě nedokážeme plně docenit, a možná i proto zatím kroky proti globálnímu oteplování selhávají. Přírodní procesy zkrátka neprobíhají na rozkaz.

V Evropě snad největší otazníky vzbuzuje jeden z cílů Green Dealu – ukončení výroby aut se spalovacím motorem do roku 2035 a v návaznosti na to postupný úplný přechod na elektromobilitu. Čím víc se toto datum blíží, tím víc se ukazuje jako nereálné. Samotný přechod na elektromobilitu je jistě správný – automobily se spalovacími motory se na růstu globálního oteplování podílejí opravdu zásadně. A jelikož Evropa je jedním z největších producentů automobilů se spalovacími motory, její podíl na globálním oteplování je nepopiratelný. Otázkou je, jak jej řešit. A způsob, kterým se rozhodla jít Evropa, resp. Evropská unie, se čím dál víc jeví jako problematický.

Problémem je, že takto ambiciózní cíl si nedal žádný další kontinent, žádná z dalších světových velmocí. Příznačné je především právě to, že žádný z dalších globálních hráčů – USA, Čína, Indie – si nestanovil takto rigidně nějaké konkrétní datum, ke kterému by ukončil výrobu aut a přešel na elektromobily. Prakticky všechny velké státy mají svou vlastní klimatickou politiku, ve všech státech chtějí podporovat elektromobilitu a postupně utlumovat výrobu automobilů se spalovacím motorem – třeba Čína může být přímo ukázkovým případem. Ale žádný další kontinent nepostupoval tak jako Evropa, aby šel cestou naprostého přechodu na elektromobilitu, a především si nedává kategoricky nějaký letopočet, ke kterému by měl být tento proces ukončen.

Za takové situace plně platí jeden z nejzávažnějších argumentů odpůrců Green Dealu – pokud Evropa, představující jen malou část světové populace a jen malou část produkce automobilů, ukončí výrobu automobilů se spalovacím motorem, a všechny ostatní kontinenty budou takovýto cíl ignorovat a i nadále budou vesele automobily se spalovacím motorem používat a především vyrábět (mnohé rozvojové země se přitom snaží kapacity svého automobilového průmyslu posilovat, automobilový průmysl produkující automobily se spalovacím motorem budují i státy, které jej dosud neměly), pak vliv Evropy na zastavení či alespoň zmírnění klimatických změn bude minimální. Tímto způsobem se globální oteplování nezastaví!

Globální oteplování coby zbraň proti Evropě

Otázek a problémů spojených s globálním oteplováním – a boje proti němu – je ale mnohem víc. Zatím poněkud přehlíženým, ale o to důležitějším faktorem je to, že globální oteplování
a klimatické změny mohou být využity jako zbraň. Bytostně se to přitom týká právě nás, Evropy.

Problémem Evropy možná není ani tak to, že ostatní kontinenty v boji proti klimatickým změnám postupují ve srovnání s Evropou méně ambiciózně, pomaleji. I státy, jako je Čína, se v této problematice sice chovají poněkud benevolentněji, ale aspoň si otázku klimatických změn uvědomují a také ji řeší. Možná ne tak rychle a razantně jako Evropa, ale přesto se tyto státy, resp. regiony, chovají víceméně odpovědně. S takovými státy by se možná dal domluvit nějaký cíl, jak globální oteplování zastavit – nějaké třeba jen rámcové datum, ke kterému by měla být výroba automobilů se spalovacím motorem ukončena. Takováto snaha, vedená na platformě OSN, by asi měla určitý smysl, byť pokusy vedené v tomto směru zatím moc výsledků neměly.

Mnohem větším problémem pro Evropu je v tomto směru Rusko. Rusko, které již dnes s Evropou válčí, jelikož napadlo Ukrajinu coby jeden z evropských států, a nadto vyhrožuje
i dalším zemím (Polsko, Švédsko, Finsko). Rusko, jehož vrcholní představitelé (D. Medveděv a další) hovoří o tom, že Rusko vede svou kulturní, civilizační válku proti Evropě.

Rusko přitom svou současnou válku proti Ukrajině vede neúspěšně. Ukrajina i nadále Rusku odolává. Ze speciální operace, která měla trvat pouhé tři měsíce, se stala již více než tříletá válka se zatím nejasným koncem, kdy ani jedna z válčících stran nemá sílu tento konflikt nějak rychle a vítězně ukončit. Trpké je to i pro Rusko, které se již dnes v důsledku války potýká s obrovskými problémy, ať už politickými či ekonomickými. A právě to by mohlo vést představitele Ruska k tomu, aby hledali jiné, alternativní cesty, jak Evropu porazit či alespoň oslabit. Jednou z takovýchto cest – možná dlouhodobější, ale o to účinnější – může být právě ekologická otázka, problém klimatických změn a globálního oteplování.

Rusko je přitom zemí, která tradičně má k ekologickým otázkám velice svébytný vztah
a ekologickou problematiku de facto ignoruje. Je to takřka součást národní mentality, ale do jisté míry i politické mentality – součást uvažování politických a ekonomických elit Ruska. Lze připomenout, že ještě v dobách Sovětského svazu Rusko vážně zvažovalo, že by obrátilo tok sibiřských veletoků do oblasti Střední Asie, aby s pomocí těchto vodních zdrojů navýšilo tamní zemědělskou produkci. Bylo přitom zřejmé, že něco takového by mělo pro přírodu katastrofální důsledky. Přesto se proti tomu v Rusku téměř nikdo neozval. A nutno podotknout, že realizaci těchto plánů zabránil jen ekonomický kolaps Sovětského svazu a jeho následný zánik. Pokud by ke krachu Sovětského svazu nedošlo, tyto plány by byly naplněny.

Stejně tak lze připomenout tradiční jev ruských silnic – ruské automobily s příznačně vysokou spotřebou paliva, mnohem vyšší než u analogických západních konstrukcí. Ona vysoká spotřeba paliva je přitom typická i pro další ruské průmyslové výrobky. Všechna tato ruská auta používají klasické spalovací motory – po nějakém přechodu na elektromobilitu v Rusku není ani potuchy a stát se o ni ani nesnaží.

Rusko přitom disponuje poměrně výkonným automobilovým průmyslem, a to jak výrobou osobních, tak i nákladních automobilů. Samozřejmě – ve výrobě automobilů Rusko není žádnou velmocí, jeho produkce v přepočtu na obyvatele silně zaostává i za Českou republikou.

Přesto by bylo chybné Rusko v tomto směru nějak podceňovat – jeho produkce v absolutních číslech je dosti vysoká. Co je důležité, Rusko je poměrně lidnatou zemí. Má tak k dispozici silný vnitřní trh a není tedy tak závislé na exportu automobilů jako Česká republika.

Je proto nasnadě, co by se stalo, pokud by Evropská unie skutečně zakázala výrobu automobilů se spalovacím motorem – a její východní soused, nevyzpytatelné Rusko, by i nadále vedl svou hybridní válku proti Evropě (nic přitom nenasvědčuje, že by Rusko chtělo svou nepřátelskou politiku vůči Evropě ukončit). Rusko by i nadále používalo automobily se spalovacím motorem, a to právě naschvál Evropě, aby ji poškodilo. Nijak by se nesnažilo omezovat jejich spotřebu a především by se nijak nesnažilo snižovat jejich produkci. Spíš by se snažilo ji co nejvíce navýšit, a to i za pomoci státních dotací (prostředků má na to Rusko díky rozsáhlé exploataci nerostného bohatství stále relativně dost). A to s jediným cílem – oslabit Evropu a urychlit negativní klimatické jevy, které již dnes Evropu ohrožují.

Nejde ostatně jen o automobily se spalovacím motorem. Stejným problémem jsou ruské uhelné (obvykle neodsířené) elektrárny. I těch Rusko provozuje velké množství, a to právě v evropské části, v těsné blízkosti Evropy. Také jejich produkci by Rusko mohlo navýšit, případně by mohlo postavit nové uhelné elektrárny – uhlí má dost. A mohlo by zvýšit jejich výkon i proto, aby jejich prostřednictvím poškodilo evropské klima a urychlilo klimatické změny.

Takovýto přístup, takovýto scénář možná působí poněkud fantasticky. Právě takto ale uvažují ruské politické elity a ruští vojenští stratégové – je to součást ruského politického myšlení. A nic Rusku nebrání tento voluntaristický scénář realizovat.

Je také třeba si uvědomit jedno: Rusko by mohlo na globálním oteplování vydělat. Pro většinu Ruska je totiž typické chladné podnebí. Zvýšení teploty klidně i o několik stupňů by se v těchto oblastech zas tak negativně neprojevilo a zdejším obyvatelům by to jen vyhovovalo. Značné procento rozlohy Ruska navíc tvoří věčně zmrzlá půda, pod kterou se často nachází nerostné bohatství – především oblasti Sibiře atd. Zvýšení teplot v důsledku globálního oteplování by Rusku napomohlo tuto půdu využívat a především se dostat k tamnímu nerostnému bohatství, které by oživilo ruskou ekonomiku. Stejně tak Rusku nevadí tání ledovců v Arktidě – naopak mu jen vyhovuje. Díky tomu by se Rusko mohlo dostat k tamnímu nerostnému bohatství. To sice není až tak velké, jak se kdysi předpokládalo, ale přesto je jeho získání pro Rusko lákavé. Je ostatně možná příznačné, že Rusko pokračuje v budování svých arktických vojenských jednotek, a to i v době, kdy vojáky zoufale potřebuje pro ukrajinskou frontu.

Samozřejmě, takovýto přístup je velice krátkozraký. Jenže na to se ruské politické elity, včetně samotného V. Putina, nijak neohlížejí – i jejich stávající politika ukazuje, že jim jde především o co nejrychlejší, krátkodobý zisk, a to i na úkor budoucnosti.

Za takové situace by se ovšem evropská ekologická politika, a především snaha omezit emise výfukových plynů zákazem automobilů se spalovacím motorem, zcela minula účinkem. Současný přístup Evropy, zhmotněný Green Dealem, by byl správný – ale jen za ideálních podmínek, kdy by i další regiony a další kontinenty na tomto cíli spolupracovaly. Ale pokud tomu tak není, a především pokud má Evropa takto problematického souseda, který se vůči ní chová nepřátelsky a který by byl schopen i v ekologických otázkách Evropě dělat naschvály, je situace zcela jiná. Z takového stavu věcí by se i dobře myšlené kroky Green Dealu mohly obrátit proti Evropě. I proto je přehodnocení Green Dealu, jeho jednotlivých kroků a cílů, na místě. A bylo by jen dobře, kdyby při tomto přehodnocování Green Dealu byl patřičně zohledněn právě dosud spíše přehlížený bezpečnostní aspekt.

Zdroj: Český rozhlas Radiožurnál