Jedním z největších úspěchů českého zbrojního průmyslu je v současnosti připravovaný export samohybných děl do Ázerbájdžánu. Tato kavkazská země by měla obdržet celkem 70 samohybných děl DITA, vyvinutých a produkovaných společností Excalibur Army, patřící do skupiny CSG. Tento úspěšný obchod je však zároveň předmětem celé řady polemik. Bývá poukazováno na to, že Ázerbájdžán není demokratickým státem, a že jde de facto o diktaturu prezidenta Ilhama Alijeva, resp. klanu Alijevů. Stejně tak je kritizován fakt, že Ázerbájdžán má dlouhodobě napjaté vztahy se sousední Arménií, které vyvrcholily v roce 2020 válkou o Náhorní Karabach, ve které Ázerbájdžán zvítězil, a přisvojil si většinu území Náhorního Karabachu. V této souvislosti se pak objevuje tvrzení, že Česká republika vlastně podporuje válčící diktaturu, kdy je tato politika leckdy vydávána za typickou ukázku dvojího metru Západu. Je však tato kritika oprávněná?

Foto: 155mm samohybná houfnice DITA | Excalibur Army

Samohybná děla DITA

Předně stojí za to povšimnout si samotného předmětu tohoto obchodu, tedy samohybných děl DITA. Tento systém vznikl evolucí známých československých samohybných děl vz. 77 DANA, která po dlouhá léta tvořila páteř české armády a která byla i rozsáhle exportována. Samohybná děla vz. 77 DANA nicméně i přes své nesporné kvality postupně zastarala. Nevyhovující je jejich nízký dostřel, který činí pouze cca 20 km. Klíčovou nevýhodou samohybných děl vz. 77 DANA je ale především jejich „východní“ ráže 152, což byla standardní ráže děl armád někdejší Varšavské smlouvy. Tento handicap přitom nedokázaly vyřešit ani modernizované varianty těchto samohybných děl, typy DANA M1 a DANA M2.
 
Proto i v návaznosti na vstup České republiky do NATO a s tím související přechod na „západní“ ráži 155 mm, ale i kvůli rozšíření exportního potenciálu společnost Excalibur Army přistoupila k vývoji samohybného děla DITA. Dělo zachovává základní rysy evoluční řady zahájené již samohybným dělem vz. 77 DANA. Jako nosič samohybného děla DITA proto slouží speciální kolový podvozek, odvozený od nákladních automobilů Tatra. Důležitým prvkem je změna ráže ze 152 mm na 155 mm. Díky tomu může samohybné dělo DITA používat širokou škálu moderní 155 mm munice, standardizované v NATO. Výraznou změnou oproti typu DANA je použití mnohem delší hlavně o délce 45 ráží. Je zajímavé, že společnost Excalibur Army u samohybného děla DITA nepoužila dělo o délce 52 ráží, což je jakýsi standard současných děl. I tak ale samohybné dělo DITA dosahuje vynikajícího dostřelu, který činí až 39 km.
 
Revolučním prvkem samohybného děla DITA je ovšem to, že jeho zbraňový modul, otočná věž nesoucí dělo, může fungovat plně automaticky. Posádku samohybného děla DITA proto standardně tvoří pouze 2 muži (velitel a řidič) – s tím, že v případě potřeby zde může působit třetí člen. Samohybné dělo DITA proto představuje velice moderní, pokročilý zbraňový systém s vysokou účinností. I proto je oprávněná otázka, zda mají být takto výkonná samohybná děla vyvážena do Ázerbájdžánu.

Psali jsme:Tchaj-wan a Čína: historické pozadí vztahů

Kontroverzní Ázerbájdžán

Ázerbájdžán je totiž často vnímán jako poměrně kontroverzní země, a to z důvodů, které již byly částečně zmíněny. Ázerbájdžán není plnohodnotnou demokracií, a rozhodně není demokracií západního střihu, natož liberální demokracií. O politickém charakteru Ázerbájdžánu asi nejlépe vypovídá fakt, že zde vládne rodina Alijevů již celé desítky let. Od roku 1993, de facto od osamostatnění země po rozpadu Sovětského svazu, až do roku 2003 byl v Ázerbájdžánu prezidentem Hejdar Alijev. Hejdar Alijev přitom coby tajemník zdejší komunistické strany vládl Ázerbájdžánu již v letech 1969 až 1982. Po Hejdaru Alijevovi prezidentský úřad převzal jeho syn Ilham Alijev. A lze předpokládat, že Ilham Alijev bude vládnout ještě celá desetiletí – bez ohledu na to, že v zemi pravidelně probíhají prezidentské volby.
 
Prezident má přitom v politickém systému Ázerbájdžánu klíčovou roli. Má rozsáhlé pravomoci, a de facto ovládá i vládu. Nejde sice o diktaturu, jakou vytvořil Saddám Husajn, přesto je to víc než běžný prezidentský systém, jaký funguje např. ve Francii.
 
V Ázerbájdžánu je oficiálně systém více politických stran. Fakticky ale moc drží Nová ázerbajdžánská strana, spjatá se rodinou Alijevových. Další strany s Alijevovým systémem převážně spolupracují. Strany, které by bylo možno označit za prozápadní a demokratické, jsou naprosto marginální, bez jakéhokoliv vlivu na státní moc.
 
Vzhledem k tomu bychom mohli Ázerbájdžán označit jako diktátorský režim či spíše jakousi soft totalitu. Takovéto označení, byť je rozšířené, je ale chybné, a je výrazem typického evropského nepochopení místních realit. Předně je třeba si uvědomit, že rodina Alijevových patřila vždy k elitám ázerbajdžánského národa. Tyto tradiční rodiny se přitom v ázerbajdžánském prostředí těší značné přirozené autoritě, a to někdy i po celá staletí. Problematické je i časté odsuzování Hejdara Alijeva, u nějž západní novináři s oblibou poukazují na to, že šlo o důstojníka KGB, obdobně jako v případě V. Putina. Takovéto odsouzení je ale nesmyslné. Hejdar Alijev se jednoduše přizpůsobil době, stejně tak jako to učinili i další příslušníci ázerbajdžánských politických elit pod tlakem neúprosné reality sovětského režimu.

Hejdar Alijev přitom byl do značné míry nadstandardní osobností. Lze zmínit, že i dnes, více než 20 let po jeho smrti, se Hejdar Alijev v Ázerbájdžánu těší obrovské úctě. I často kritizované předání moci v rámci jedné rodiny, z Hejdara Alijeva na Ilham Alijeva, je v Ázerbájdžánu vnímáno pozitivně. Lze zmínit, že tento dynastický systém funguje i v dalších zemích bývalého Sovětského svazu, např. v Turkmenistánu či Kyrgyzstánu. Je to model, který je v tomto prostředí obvyklý, a jeho tradice sahá až do předsovětské éry. A je třeba podtrhnout, že jde o model funkční.

Sám Ilham Alijev je v mnohém jiný než jeho otec, Hejdar Alijev. Ilham Alijev je technokratičtější, orientuje se na zlepšení ekonomiky, na hospodářský a technologický růst. Důležité je, že z hlediska mezinárodně politického se Ilham Alijev vedle spolupráce s etnicky spřízněným Tureckem či Izraelem orientuje na spolupráci se západními zeměmi. I proto by bylo mylné označovat Ilham Alijeva za tuctového diktátora.

Systému Ilham Alijeva lze samozřejmě mnohé vytknout. Faktickou formálnost voleb, u kterých navíc často dochází k podvodům, a další podobné jevy, typické pro autoritativní režimy. Přesto je třeba tento režim vnímat v poněkud širším kontextu. Důležité je, že systém Ilhama Alijeva, potažmo celé rodiny Alijevů, v Ázerbájdžánu nemá žádnou reálnou politickou alternativu. V současné době v této zemi neexistuje žádná skutečná opozice, natož demokratická opozice. V Ázerbájdžánu je navíc dosud živá vzpomínka na prvního postsovětského prezidenta Ayaze Mutalibova, jehož vládu Ázerbájdžánci hodnotí negativně. Stejně tak kriticky ale Ázerbájdžánci hodnotí i jeho následovníka Abulfaze Elchibeye. Toho lze sice označit za skutečně demokratického prezidenta, nicméně jeho vláda byla naprosto chaotická. Především to byl důvod, proč byl Ebulfaz Elchibej svržen, a na jeho místo byl povolán Hejdar Alijev. Vláda Hejdara Alijeva byla mnohem pragmatičtější, efektivnější, a dokázala dovést rozvrácený postsovětský Ázerbájdžán k politické stabilitě. Ilham Alijev pak v tomto pragmatickém stylu vládnutí jen pokračuje.
 
I proto má systém Ilhama Alijeva v Ázerbájdžánu značnou veřejnou podporu. Samozřejmě, je tomu i díky vysokým příjmům z ropy, které zaručují dobrou životní úroveň. Přesto lze dnešní Ázerbájdžán označit za politicky stabilní, a navíc bez excesů typických pro diktátorské režimy. Ázerbajdžánský systém tak představuje systém spíše autoritativní než diktátorský či totalitní.
 
Zkušenosti Západu posledních desetiletí přitom jasně ukazují, že pragmatický diktátor je lepší než politická nestabilita, vedoucí k nárůstu extremismu, a leckdy až rozpadu státu. I proto je lepší s režimy, jako je ten ázerbajdžánský, co nejvíce spolupracovat než se jen dívat, jak si takové státy získává Čína.

Psali jsme:O humanitární pomoci Rusku aneb podej čertovi ruku, peklem se ti odvděčí

Velmi závažná je kritika zahraniční politiky Ázerbájdžánu. A to zejména ve vztahu k sousední Arménii, se kterou má Ázerbájdžán tradičně problematické vztahy. Ty již vedly k několika válkám a vyvrcholily ve válce v roce 2020, kdy Ázerbájdžán obsadil většinu území Náhorního Karabachu, do té doby obývaného převážně Armény. Často se proto objevuje kritika, že dodávkami pro Ázerbájdžán podporujeme válečný konflikt. Leckdy je to dokonce srovnáváno s rusko-ukrajinskou válkou. A v některých případech je to vydáváno za příklad dvojího metru, farizejství Západu.

Jenže takové srovnání je nesmyslné. Je třeba si uvědomit, že Náhorní Karabach představuje region, který historicky vždy patřil k Ázerbájdžánu, resp. státním útvarům, které zde byly vytvořeny. A to již v době, kdy území Ázerbájdžánu patřilo do perské říše. Azeři jej vnímají jako své, jako nedílnou součást své státnosti. Problémem bylo, že za carské říše a následně i za Sovětského svazu bylo toto území osídlováno především etnickými Armény. To ovšem bylo v Ázerbájdžánu vnímáno jako historická křivda.
 
Především ale válka v roce 2020 nevypukla jen tak, bezdůvodně. Válka v roce 2020 byla vyvrcholením celé dlouhé série konfliktů, které započaly tím, že v první válce o Náhorní Karabach, která proběhla v letech 1992-94, se Arménii podařilo dobýt na Ázerbájdžánu území Náhorního Karabachu, a vytvořila zde loutkový, nikým neuznaný stát. Na počátku tedy byla arménská agrese, nikoliv ázerbajdžánská. Ázerbájdžán pouze chtěl území, které mu bylo odňato. 
 
Příklad konfliktu mezi Ázerbájdžánem a Arménií je tedy zcela odlišný od dnešní ukrajinské války, ve které Rusko napadlo Ukrajinu, která Rusku nic neudělala, která Rusko nijak neohrožovala. Případné srovnávání arménsko-ázerbajdžánského konfliktu o Náhorní Karabach a rusko-ukrajinského konfliktu je tak typickým srovnáváním jablek s hruškami, což se ale bohužel v českém mediálním prostředí objevuje poměrně často.

Specifickou je otázka zbrojního embarga, které je na Ázerbájdžán uvaleno, a které brání dodávkám vojenské techniky Ázerbájdžánu. Je třeba zmínit, že EU neuvalila na tuto zemi zbrojní embargo. Zbrojní embargo na Ázerbájdžán uvalilo OBSE, tedy organizace patřící svým duchem do devadesátých let minulého století, a která je v dnešních zcela změněných geopolitických podmínkách zcela zastaralá. Je proto otázkou, zda vůbec má takovéto embargo platnost.

Z výše uvedeného vyplývá, že Ázerbájdžán i přes některé své kontroverze představuje stát, se kterým stojí za to spolupracovat. Není to přitom ani tak kvůli nerostnému bohatství Ázerbájdžánu, byť i to samozřejmě hraje svoji roli. Mnohem důležitější je to, že v dnešním nejistém světě Evropa, potažmo i Česká republika potřebuje partnery. A to i partnery, kteří třebas nejsou úplně ideální. Ázerbájdžán se svou strategickou polohou tvořící jakýsi most mezi Evropou a Asií by mohl být právě takovýmto partnerem.

Vhodným výrazem takového partnerství je přitom vojenská a zbrojní spolupráce. A v této oblasti má Česká republika co nabídnout. Primárně jde o ty výrobky českého zbrojního průmyslu, o které by Ázerbájdžán mohl mít zájem, aby jimi nahradil vojenskou techniku pocházející ještě ze sovětské éry. Export samohybných děl DITA by tak mohl být klíčovým prvkem této strategické spolupráce, která by byla ve prospěch jak Ázerbájdžánu, tak i České republiky.

Zdroj: armyrecognition.com, turkiyetoday.com