Průběh druhé světové války jednoznačně potvrdil význam vojenského letectva pro vedení válečných konfliktů. Vojenské letectvo se nikdy nestalo určujícím druhem ozbrojených sil, jak předpovídal italský generál Douhet. Přesto se ukázalo, že vojenské letectvo je nedílnou součástí každých relevantních ozbrojených sil.

Adekvátně tomu jednotlivé armády hledaly způsoby boje proti letadlům. Začal tak věčný boj mezi letadly a systémy boje proti nim, který ostatně trvá až dodnes. Armády přitom musely zajistit ochranu území daných států, ale stejně tak i přímou obranu pozemních vojsk. Vše navíc umocnil i fakt, že ve výzbroji jednotlivých letectev se během války objevily i specializované bitevní letouny, určené pro boj s obrněnou technikou, např. známé typy Il-2 Šturmovik či Hawker Typhoon. Bylo proto třeba vyvinout specializované protiletadlové systémy, které by pozemní jednotky chránily proti útokům těchto letounů.

Bylo tak tomu i v nacistickém Německu. Zde byla potřeba mobilních protiletadlových systémů umocněna i charakterem německé armády, která sázela na rozsáhlé nasazení obrněné techniky, ale stejně tak i na rychlost postupujících jednotek. Tomuto způsobu boje ovšem klasické tažené protiletadlové kanony přestávaly vyhovovat. To vedlo k myšlence samohybných protiletadlových kanonů, které by dokázaly držet krok s tanky, a které by proto bylo možno začlenit přímo do struktury obrněných jednotek.

Psali jsme:O čem nám vypovídá ruský raketový útok na Hrozu

Na počátku druhé světové války německá armáda takovéto systémy ještě tolik nepotřebovala, protože letecké krytí pozemních vojsk převážně zajišťovala Luftwaffe, která měla převahu nad svými protivníky, vojenskými letectvy Sovětského svazu, USA či Velké Británie. Jenže již v polovině války Luftwaffe tuto převahu v důsledku obrovských ztrát ztratila. Pozemní vojska se tak musela spoléhat především na své síly. I to hovořilo ve prospěch samohybných protiletadlových kanonů, které jako podvozek využívaly podvozky tanků – protiletadlových tanků. Jak je pro nacistické Německo typické, vznikla celá široká plejáda různých typů.

Německé protiletadlové tanky

Jedním z prvním těchto protiletadlových samohybných kanónových systémů se stalo vozidlo s typicky německy dlouhým názvem 2 cm Flakvierling 38 auf Sfl PzKpfw IV SdKfz 161//3, známější pod přezdívkou Möbelwagen. Konstrukce tohoto protiletadlového systému byla jednoduchá. Jako nosný prvek využíval podvozek známého tanku Pz IV, přičemž byly používány i podvozky tanků poškozených v boji. Tanková věž byla sejmuta, a na její místo byl osazen čtyřkanon Flakvierling 38 ráže 20 mm, standardní protiletadlová zbraň Wehrmachtu.

Charakteristickým prvkem tohoto protiletadlového systému se stalo použití vysokých bočnic, čímž si také vysloužil svou přezdívku (Möbelwagen – stěhovací vůz). Tyto bočnice posádce zajišťovaly určitou ochranu, při palbě byly ovšem sklápěny. Palbu tak bylo možno zahájit velmi rychle.

I přes své kvality se ale toto vozidlo nedostalo do výzbroje, a zůstalo pouze v podobě prototypu. Zato se do výzbroje německé armády dostala jiná varianta vozidla Möbelwagen, která také využívala podvozek tanku Pz IV a měla i podobné uspořádání. Místo čtyřkanonu 20 mm ale tato verze Möbelvagenu jako hlavní zbraň používala kanon Flak 43 ráže 37 v jednohlavňovém uspořádání. Tento kanon sice dosahoval nižší kadence, zato ale nabízel výrazně vyšší dostřel. Výroba protiletadlového systému Möbelwagen byla zahájena na jaře roku 1944, a jako zajímavost můžeme uvést, že se na ní podílela i česká firma Praga. Celkem bylo vyrobeno 205 těchto systémů (podle některých pramenů 240 ks), a Möbelwagen se tak stal jedním z nejrozšířenějších německých protiletadlových kanónových systémů.

Psali jsme:Obrněné automobily Běloruska

Vývoj nicméně spěl dál, k technicky dokonalejším systémům. Armádní odborníci totiž požadovali osazení výzbroje do otočné věže. Vývoj nových protiletadlových obrněnců podporoval i sám A. Hitler, a proto byl v průběhu roku 1944 realizován vývoj samohybných protiletadlových kanonů Wirbelwind a Ostwind. Konstrukce systémů Wirbelwind a Ostwind dál rozvíjela konstrukční filozofii vozidla Möbelwagen. Jako nosič těchto systémů byl opět použit osvědčený podvozek středních tanků Pz IV. Charakteristickým rysem se stalo použití otočné věže. Do ní byla uložena hlavní výzbroj, kterou v případě typu Wirbelwind tvořil čtyřkanon Flakvierling 38 ráže 20 mm, u typu Ostwind pak byl použit kanon Flak 37 ráže 37 mm v jednohlavňovém provedení (ve fázi prototypu zůstala verze Ostwind II, která měla používat zdvojený kanon Flak 37). Jako zajímavost lze uvést, že ačkoliv bylo původně plánováno použití plně uzavřené věže, nakonec věž zůstala u obou typů shora otevřená, díky čemuž odpadla nutnost použití systému odsávání plynů vzniklých při střelbě.

Foto: Samohybný protiletadlový kanon Wirbelwind | Wikimedia Commons / Public domain

Oba tyto systémy se ukázaly jako zdařilé, a jejich osádky dosáhly celé řady sestřelů. Výhodou bylo i to, že oba systémy využívaly již ověřené komponenty, jejichž výroba byla zaběhnutá, což usnadňovalo výrobu. Vzhledem k situaci na frontě německá armáda požadovala vysoké počty těchto protiletadlových systémů; plány se ale nikdy nepodařilo naplnit, a to i vzhledem k rozsáhlému spojeneckému bombardování výrobních závodů. Výroba proto zůstala poměrně omezená. V případě typu Wirbelwind bylo vyrobeno pouze 105 ks (podle některých pramenů 143 ks), a jako zajímavost lze zmínit, že jejich výroba byla na jaře roku 1945 přesunuta do českých Teplic. Výroba typu Ostwind pak vyprodukovala pouze 43 strojů. Celkově tak byl vyroben pouze zlomek požadovaného množství.

Prototypy, prototypy

Následující německé protiletadlové samohybné kanony pak zůstaly jen ve fázi prototypu, či ani to ne, a nepodařilo se zahájit jejich sériovou výrobu. Jakýmsi rozvinutím systému Wirbelwind se stal typ Zerstörer 45. I v jeho případě byl jako nosič použit podvozek tanku Pz IV, také devítiboká věž byla podobná věži typu Wirbelwind. Jako zbraňový systém ale byl místo osvědčeného čtyřkanonu Flakvierling 38 použit nový kanon Flakvierling 30/38 ráže 30 mm, vycházející z původně leteckých kanonů Mk103. Wehrmacht totiž v této době chtěl přejít od kanonů ráže 20 mm, jejich výkony již vzhledem k příchodu modernějších letounů nepostačovaly, právě na ráži 30 mm. Kanon Flakvierling 30/38 pak nabízel výrazně vyšší dostřel, téměř se blížící výkonům kanonu Flak 43 ráže 37 mm. Nicméně přestože byl Zerstörer zařazen mezi prioritní typy, již se nepodařilo zahájit jeho sériovou výrobu.

Technicky novátorským typem se stal protiletadlový systém Kugelblitz. Také Kugelblitz jako nosič používal osvědčený podvozek tanku Pz IV. Obdobně jako Zerstörer 45 typ Kugelblitz používal kanony Flakvierling 30/38 ráže 30 mm, použity ale byly jen dvě hlavně. Zajímavě byla vyřešena věž, která  byla na rozdíl od předchozích typů uzavřená, a navíc velice nízká, takže Kugelblitz dosahoval celkové výšky pouze 2,35 m (Ostwind - 2,75 m). Protiletadlový tank Kugelblitz se ovšem nepodařilo dovést do sériové výroby, a bylo vyrobeno pouze 7 předsériových kusů. Jako zajímavost lze podotknout, že se připravovala i jeho zdokonalená verze, ve které měly být s kanony Flakvierling 30/38 spřaženy ještě kanony MG-151/20 ráže 20 mm. Ani tuto verzi se nepodařilo dovést do sériové výroby.

Další německé protiletadlové samohybné systémy používaly jako nosič podvozek jiného německého tanku, známého typu Pz V Panther. Již v roce 1942 byl představen protiletadlový systém na bázi tanku Panther, který jako zbraňovou část využíval 4 kanony MG-151/ 20 ráže 20 mm. I vzhledem k relativně nízkému výkonu kanonů MG-151 tento typ nebyl přijat do výzbroje.

Mnohem silnější výzbroj nabízel další protiletadlový tank na bázi tanku PzV Panther, neoficiálně přezdívaný Coelian. Tento typ totiž jako zbraňový systém používal zdvojený kanon Flak 37 ráže 37 mm, tedy stejnou zbraň, jaká byla plánována pro typ Ostwind II. Vývoj systému Coelian nicméně nebyl dokončen, a to i kvůli technickým obtížím. Na typ Coelian pak navazoval Flakpanzer V Gërat 58. Odlišoval se od typu Coelian ještě silnější výzbrojí, kterou tvořily dva kanony ráže 55 mm. V případě tohoto typu ale došlo jen k postavení makety, a to i proto, že do konce války nebyl dokončen vývoj samotných 55 mm kanonů.

Nejmohutnější výzbrojí disponovala další protiletadlová verze tanku Panther, kdy byl na podvozek tohoto tanku osazen protiletadlový kanon Flak 42 ráže 88 mm. V případě použití tak výkonného kanonu ale nastával problém se zásobováním municí, jíž mohl vézt jen malou zásobu. To byl problém i dalšího německého protiletadlového tanku, typu WFW, který jako výzbroj také používal kanon 88 mm. I proto byl vývoj tohoto jinak technicky zajímavého protiletadlového systému zrušen.

Vedle těchto protiletadlových tanků německá armáda používala i další, spíše provizorní typy. Mezi ně lze zařadit i Flakpanzer 38 (t), postavený na bázi československého tanku LT-38. Jako výzbroj tento lehký protiletadlový tank používal jeden kanon Flak 38 ráže 20 mm. I přesto, že šlo de facto o nouzový typ, svou početností Flakpanzer 38 (t) předstihl i výše zmíněné vyspělejší německé typy, protože bylo postaveno celkem 150 ks tohoto typu (podle některých pramenů 162 ks). V lecčem obdobnou konstrukcí byl protiletadlový tank Flakpanzer I, který kombinoval Flak 38 s podvozkem tanku Pz I. Zde ovšem bylo nevýhodou malé rozměry a nízká rychlost použitého podvozku. Vysloveně provizorní charakter pak měl typ, který kombinoval čtyřkanon Flakvierling 38 ráže 20 mm a podvozek ukořistěných tanků T-34, případně i další obdobné typy.

Byly protiletadlové tanky krokem správným směrem?

Jak je vidno, Třetí říše během své krátké existence dokázala vyprodukovat hned celou řadu  protiletadlových tanků. Ty navíc byly čím dál dokonalejší, jejich výkony se neustále zlepšovaly. Lze konstatovat, že žádný z dalších válčících států včetně spojenců nedokázal vyvinout tak výkonné protiletadlové systémy. Např. Sovětský svaz svůj analogický systém ZSU-37, kombinující podvozek lehkého tanku T-70 a kanon 37 mm, dokázal postavit až na samotném konci války, přičemž tento typ už ani nezasáhl do bojů. Poněkud překvapivě ani USA nedokázaly vyvinout tak výkonný typ, protože americký typ M-16 postavený na podvozku obrněných transportérů M3 Halftrack jako výzbroj používal jen čtyři kulomety 12,7 mm, a nabízel tak mnohem menší dostřel. A podobné to bylo i u dalších států.

Přesto je otázkou, zda byla německá koncepce protiletadlových tanků správná. Diskutabilní je i onen neustálý tlak na čím dál vyšší výkony. Na první pohled je tento přístup správný, Třetí říše si jej ale de facto nemohla dovolit. V důsledku tohoto přístupu totiž bylo od každého typu postaveno jen poměrně málo kusů, ty nejdokonalejší typy se pak ani nedostaly do výzbroje. Přitom už typy Wirbelwind a Ostwind byly lepší než obdobné systémy protivníků. Kdyby německá armáda a německý zbrojní průmysl místo neustálého vyvíjení nových typů soustředily pozornost jen na tyto typy, bylo by možno vyprodukovat více jednotek. Takto měla německá armáda mnohem méně protiletadlových systémů, než kolik by odpovídalo její velikosti a struktuře, ale stejně tak i potřebám fronty.

Je také třeba vnímat tyto protiletadlové systémy postavené na bázi tankových podvozků v širším kontextu celých německých ozbrojených sil, potažmo i německého zbrojního průmyslu. Zdánlivě je myšlenka použití tankových podvozků správná – výsledné systémy dokázaly držet krok s tanky, bylo možno použít podvozek již výběhového tanku Pz IV. Jenže tyto podvozky Třetí říše potřebovala i jinde. Německá armáda totiž čelila nejen letecké převaze, ale snad ještě více i obrovskému množství tanků a další obrněné techniky sovětské či americké armády. Jako nejlepší zbraň proti této obrovské mase nepřátelské techniky se přitom ukázaly stíhače tanků, potažmo i útočná děla Sturmgeschütz, postavená také na bázi  podvozků tanků Pz IV. A těch bylo až příliš málo. Kdyby se Třetí říše místo konstruování čím dál dokonalejších protiletadlových systémů na bázi tanku Pz IV zaměřila na stavbu stíhačů tanků na stejném podvozku, bylo by to z jejího hlediska racionálnější. V případě protiletadlových systémů totiž Německo mělo alternativu, protože v Německu byly zkonstruovány i protiletadlové systémy, které disponovaly kanony 20 a 37 mm, a jako podvozky využívaly tahače SdKfz 6/7, případně i obrněné transportéry SdKfz 251. Tyto systémy tak nabízely slušnou výzbroj, ale i pancéřování, byť ne v takové kvalitě jako v případě protiletadlových tanků. V případě stíhačů tanků ale takováto alternativa neexistovala.

Německé protiletadlové tanky se ukázaly jako technicky pokročilé, nabízely mimořádně vysoké výkony, částečně i nastínily poválečný vývoj. Pro Třetí říši ale představovaly spíše krok špatným směrem.

Zdroj: Tank Archives