Po dobytí Francie v roce 1940 padl Němcům do rukou prototyp malého dálkově ovládaného nosiče nálože, který Francouzi vyvinuli teprve několik měsíců před německým útokem. Němci vozítko prozkoumali a rozhodli se vyvinout vlastní podobný stroj. Již v listopadu 1940 byl takový vývoj objednán u firmy Borgward. Vozidlo mělo být plně pásové, dálkově ovládané a nést nálož o hmotnosti nejméně 50 kg.

Funkcí tohoto stroje měla být likvidace nepřátelských bunkrů a kulometných hnízd, minových polí ale i obrněné techniky a to z bezpečné vzdálenosti bez riskování životů vlastních vojáků.

Foto: Goliath (SdKfz 302) poháněný elektromotorem | Bundesarchiv

Psali jsme:Parta nadšenců z Anglie zrestaurovala německý druhoválečný stíhač tanků StuG III

Projekt neměl žádnou velkou prioritu a tak první prototyp vznikl až začátkem roku 1942. Podvozek vozidla byl tvořen na každé straně čtyřmi plnými pojezdovými koly, ozubeným kolem hnacím vpředu a plným kolem napínacím vzadu. Stroj byl poháněn dvěma elektromotory, kterým dodávaly energii dvě baterie. Nálož dosáhla požadované hmotnosti 50 kg a byla ke stroji pevně připojena takže při jejím odpálení došlo ke zničení celého vozu.

Sériová výroba stroje byla zahájena v dubnu 1942 pod oficiálním označením leichter Ladungsträger SdKfz 302 E-Motor. Nosič nálože však dostal ještě dva kratší názvy a to jednak Gerät 67 a konečně nejznámější jméno Goliath.

Foto: Britští vojáci si prohlížejí ukořistný elektrický Goliath, všimněte si bubnu s navinutým řídícím drátem a ovladače v rukou vojáka nalevo | Flickr.com se souhlasem autora

Výrobní verze se od prototypu poněkud lišila. Namísto čtyř relativně velkých pojezdových kol na každé straně dostal sériový stroj kola mnohem menší. Mezi pojezdovými koly a horním pásem, který podpíraly tři vratné kladky, tak na bocích vznikl dodatečný volný prostor. Ten byl využit pro umístěné baterií což zase uvolnilo místo pro zvětšení výbušné nálože. Sériový Goliath tedy vezl celkem 60 kg trhaviny.

Psali jsme:Robotické lodě jako možná budoucnost amerického námořnictva

Nálož byla umístěna v přední části trupu, za ní byl motorový prostor a zcela vzadu byl buben s navinutým ovládacím kabelem. Kabel měl tři dráty z nichž dva sloužily k řízení stroje a třetím se odpalovala nálož. Vnější kryt byl vyroben z oceli o síle 5 mm. Celková hmotnost stroje byla 370 kg. Jeho délka činila 1,5 metru, šířka 0,85 metru a výška 0,56 metru. Pohon zajišťovaly dva elektromotory Bosch 2500/24 RL2, každý o výkonu 2,5 kW. Pásy byly široké 16 cm a každý sestával ze 48 článků.

Maximální rychlost, které byl Goliath schopen dosáhnout byla 10 km/h. Baterie umožňovaly dojezd okolo 1,5 km na silnici a cca 800 metrů v terénu. Pro přiblížení k místu nasazení se používal jednoduchý dvoukolový vozík, který je vidět na snímku výše.

Výroba stroje této verze běžela od dubna 1942 do ledna 1944 a celkem jich v továrnách firem Borgward a Zündapp vzniklo 2650 kusů. Prvními jednotkami, které nové stroje dostaly byly snad Panzerpionierkompanie 811 až 815. Skutečné bojové nasazení "goliášů" však bylo minimální. O tom svědčí i fakt, že po německé kapitulaci v roce 1945 jich bylo stále ve službě ještě 2527 kusů.

Foto: Druhá generace "goliášů" měla již spalovací motor. Tento konkrétní stroj bude zřejmě prototyp, protože se svým provedením liší od sériových strojů | Bundesarchiv

Ještě v průběhu výroby této verze Goliath padlo rozhodnutí o vývoji nové verze, která by byla levnější a mohla by nést větší nálož na větší vzdálenosti. Na vývoji nástupce původního stroje spolupracovaly firmy Zündapp a Zachert. Nový Goliath dostal spalovací motor což zlevnilo výrobu a podstatně zvýšilo dojezd. Goliath s benzínovým motorem byl vyráběn ve dvou verzích.

První z nich nesla označení leichter Ladungsträger (V-Motor) SdKfz 303 nebo též Gerät 671. Pohonnou jednotkou byl dvouválec SZ7 firmy Zündapp o objemu 703 kubických centimetrů, který dával maximální výkon 12,5 koní. V palivové nádrži bylo 6 litrů benzínu. Maximální rychlost se oproti elektrické verzi nezměnila, zato dojezd vzrostl na 12 km na silnici a 7 km v terénu. Významným zlepšením bylo zvětšení nálože na 75 kg.

Rozměry stroje se nijak dramaticky nezměnily. Délka byla 1,62 metru, šířka 0,84 metru a výška 0,6 metru. Síla ocelového pláště vzrostla na 10 mm. Na hmotnosti se to ovšem neodrazilo protože se tím pouze vyrovnal její pokles díky nové a lehčí pohonné jednotce. Na vrcholu trupu se nově objevil vystouplý průduch pro přívod vzduchu k motoru. Od dubna 1943 do září 1944 bylo vyrobeno celkem 4606 "goliášů" této verze.

Foto: Benzínový Goliath během nasazení v Rusku. Všimněte si vojáka, který vozítko ovládá, zatímco jeho kolega přidržuje řídící kabel | Bundesarchiv

Výroba druhé benzínové a zároveň celkově poslední verze Goliath byla zahájena v listopadu roku 1944. Označení této verze znělo SdKfz 303b nebo také Gerät 672. Hmotnost nálože vzrostla na rovných 100 kg. Rovněž celková hmotnost stroje vzrostla a to na 430 kg. Zvětšily se i rozměry vozidla i když nijak zásadně. "Goliášů" této verze bylo vyrobeno pouze 325 exemplářů.

Bojové nasazení "Goliášů" bylo zanedbatelné. Nejmasověji byly použity při potlačování povstání ve Varšavě v roce 1944. Zde je Němci využívaly k likvidaci barikád v ulicích města.Neuspokojivé zkušenosti s nasazením Goliášů vedly Němce v roce 1944 k zahájení vývoje pokročilejšího stroje Springer.