Američané svému granátometu M79 přezdívali různě. Byl znám jako "Thumper-Gun" a "Bloop Tube", Australané mu pak říkali "Wombat Gun". Granátomet svým vzhledem připomínal brokovnici a používali ho hlavně vojáci sloužící ve Vietnamu v 60. letech 20. století. Ačkoli měla zbraň svá pozitiva, její nevýhody nakonec vedly k zavedení moderních granátometů M203, jejichž obdobou disponují i vojáci AČR.

Granátomet M79 byl vyvinut v rámci projektu NIBLICK, kterým se americká armáda snažila zvýšit palebnou sílu pěšáka pomocí výbušného projektilu, který by byl lehčí než minomet a měl větší dostřel než puškové granáty. Bylo také důležité, aby nová zbraň byla při střelbě přesná. V rámci projektu byl vyroben granát o rozměrech 40 x 46 mm. Nepodařilo se však vyvinout odpalovací zařízení, které by mohlo vystřelit více než jeden náboj.

Foto: Granátomet M79 v rukách thajského dobrovolníka, Phuoc Tho 1967 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Nejznámější válečné zločiny jednotek Waffen-SS: Wormhoutský masakr

Nakonec bylo rozhodnuto o jednoranné ramenní zbrani od firmy Springfield Armory: S-3. Vyvíjena byla v letech 1953-1960 a později byla zdokonalena na model S-5. Společnost vyrobila ještě jednu konstrukci, tříranný granátomet T148 "harmonika". Nedokázala však odstranit vzniklé problémy. Model S-5 byl přejmenován na XM79 a poté, co dostal nový zaměřovač, byl označen jako M79. Do výzbroje armády byl oficiálně přijat 15. prosince 1960.

Granátomet M79 se v USA vyráběl v letech 1961 až 1971, během nichž bylo vyrobeno 350 tisíc kusů. Měl jednoduchou konstrukci, která se skládala z pěti částí: lůžka (baskule), předpažbí, které připevňovalo hlaveň k lůžku, skupiny hlavně, zaměřovače a pažby, vyrobené buď ze dřeva, nebo ze skelných vláken. Délka zbraně byla 73,1 cm, hlaveň měřila 36,83 cm.

Prázdná zbraň vážila 2,7 kg, nabitá 2,93 kg. Při nabíjení s granátník zacházel jako s brokovnicí a nabíjela náboje blízko středu. Granátomet měl dvě mířidla. Přední bylo pevné ostří, zatímco zadní se dalo sklopit a nastavit pro dostřel mezi 75 a 375 metry. Granátomet M79 měl pohonný systém "high-low", který výrazně snižoval zpětný ráz a zvyšoval jeho dostřel. Nejúčinnější byl při střelbě ze vzdálenosti kolem 350 metrů a měl maximální dostřel 400 metrů.

Granátomet M79 mohl střílet celou řadu nábojů, včetně protipěchotních, brokových, osvětlovacích, flešetových a kouřových. Mezi nejúčinnější patřil 40mm HE granát M406, který střílel rychlostí 75 metrů za sekundu. Neměl sice dostatek energie k usmrcení cíle, avšak dokázal proniknout do břicha a způsobit hematom.

Psali jsme:Hrozba kamikaze a americká propaganda – snímek z roku 1945 kombinoval skutečné i hrané situace

Pro granátomet byly také vyvinuty dva speciální náboje. Prvním byla flešeta, která na cíl vystřelila 45 ocelových flešet. Ukázalo se, že tento náboj je neúčinný, protože dopadá bokem - nikoliv bodem napřed - a jednoduše se odrazí. Druhým byl brokový náboj M576, který obsahoval 24 kovových kuliček a byl na krátkou vzdálenost smrtící. Čím dále byl granátník od cíle, tím více však ztrácel na účinnosti.

První použitelné granátomety M79 byly armádě dodány v roce 1961 a dočkaly se použití během války ve Vietnamu. Jejich spolehlivost, snadné použití, palebná síla a skutečnost, že překlenuly rozdíl mezi dostřelem ručních granátů a minometů, je učinily oblíbenými u vojáků, kteří je nazývali "dělostřelectvem velitele čety".

M79 byly přiděleny bojovým jednotkám, včetně 101. výsadkové divize, 1. jezdecké divize, 173. výsadkové brigády a 1. pěší divize, a dostávali je granátníci ve střeleckých oddílech námořní pěchoty i armády. S úspěchem je používaly také jednotky, které jimi ničily bunkry Vietkongu.

Přestože byl granátomet M79 některými americkými vojáky ve Vietnamu oblíbený, měl i své nevýhody. Mohl vystřelit pouze jeden náboj naráz, což znamenalo, že jeho uživatel musel zbraň neustále nabíjet. To znamenalo nízkou rychlost střelby, často v palebných soubojích nedostatečnou. Proto námořnictvo vyvinulo pro své týmy SEAL granátomet China Lake, který fungoval na podobném principu jako opakovací brokovnice (pump-action).

Druhým problémem M79 bylo, že náboje musely urazit vzdálenost 40 metrů, aby se odjistily. Ačkoli to měl být bezpečnostní prvek, mít takovou vzdálenost mezi vojáky a nepřítelem nebylo vždy možné. To znamenalo, že většina vojáků-granátníků nosila sekundární zbraň nebo pušku M16. Vzhledem k velkým rozměrům zbraně M79 to ale nebylo vždy možné nebo vhodné řešení.

Kvůli svým nevýhodám byl M79 nahrazen granátomety XM148 a M203, což jsou podhlavňové granátomety. Zatímco XM148 byl kvůli problémům, které provázely jeho konstrukci, vyřazen, M203 byl úspěšný a stal se standardní zbraní americké pěchoty. Do konce války pak zcela nahradil M79, který pak dosloužil u jednotek Národní gardy a záložních jednotek armády.

Kromě Vietnamu se granátomet M79 používal v řadě konfliktů, včetně občanských válek v Kambodži, Laosu, na Bougainville a v Sýrii, během komunistického povstání v Malajsii, během války na Falklandách, v Libanonu a Salvadoru a střetů v Barmě a na hranicích mezi Thajskem a Kambodžou.

Byl použit také během válek v Iráku a Afghánistánu. Během operace Irácká svoboda se používal k odstraňování IED na dálku. Pro speciální využití si jej oblíbili také příslušníci Navy SEALS a speciálních jednotek, protože jeho dostřel a přesnost jsou o něco vyšší než u M203.

V posledních letech se M79 používal i k nesmrtícím účelům, například při zvládání davu během protestů. Policejní složky používají tři náboje: houbový granát M1006, plynový náboj M651 CS a náboj M1029 pro rozhánění davu s cílem rozptýlit velké davy dříve, než dojde k násilnostem.

Zdroj: warhistoryonline