Onoda – toto jméno vejde ve známost v 70. letech 20. století, jako jméno nejdéle v boji pokračujícího japonského vojáka, který odmítne uvěřit letákům a výzvám, aby zanechal svého odporu, neboť 2. světová válka již dávno skončila. Ano, mnozí z vás by jistě mohli namítnout, že tu byl ještě jeden příslušník japonských ozbrojených sil, který v boji v Indonésii pokračoval ještě o celý půl rok déle než Onoda, jenže vojín Teruo Nakamura nebyl Japonec, ale obyvatel dnešního ostrovního státu Tchaj-wan.

Maličký Hiró spatřil svět 19. března 1922 v ospalé vesničce Kamekawa v prefektuře Wakajama, rozkládající se v jižní části ostrova Honšú. V roce 1939 opustil Japonsko a vydal se pracovat do čínského Wuchanu. O tři roky později je však situace země vycházejícího slunce složitá. Až dosud Japonci ve válce pouze postupovali a rozšiřovali území pod svou mocí. Nyní ale přicházely první porážky, ať již v Korálovém moři, tak zejména u atolu Midway. Američtí mariňáci se vylodili na Guadalcanalu a mýtus o zdánlivé neporazitelnosti japonských ozbrojených sil se začíná bortit jako pomyslný domeček z karet. Tak přichází řada i na Hiró Onodu, aby svým dílem přispěl ke slávě císaře Hirohita a jeho panovnického domu.

Hiró Onoda vstupuje do řad japonské císařské armády v roce 1942, je mu právě 20 let. Následuje základní výcvik, ale protože nadřízení rozpoznají kvality mladého vojáka, je poslán do důstojnické školy v Nakanu, kde prodělá mnohé kurzy a v hodnosti podporučíka se nakonec stává zpravodajským důstojníkem. Na sklonku 44. roku je Onoda majorem Juši Tanigučim (který v našem příběhu ještě sehraje výraznou roli) poslán na filipínský ostrov Lubang, který má připravit nejen k obraně, ale hlavně nedovolit Američanům využít jeho přístavu a letiště k vlastní potřebě. Pokud to bude nutné je Onodovým úkolem zničit tato zařízení. V žádném případě se však nesmí nepříteli vzdát. Zejména tuto poslední přísahu si Onoda vezme k srdci.

Psali jsme:Operace Greif: Skorzenyho Panthery byly maskovány jako americké stíhače tanků

Hiró Onoda je po příjezdu na ostrov odhodlán splnit nadřízenými zadané úkoly, nicméně v tom mu zabrání vyšší důstojníci, a tak k destrukci zařízení nedojde a rovněž obrana samotného ostrova bude americkými invazními silami, které 28. února 1945 provedou výsadek, rychle zdolána. Většina japonské posádky padne, nebo bude zajata, avšak podporučíkovi Onodovi a dalším třem mužům se podaří uniknout do hornatého vnitrozemí. Během následujících měsíců a let pak tato malinká skupinka císařských vojáků pokračuje v guerillové válce, kdy např. zapaluje a jinak ničí úrodu filipínských civilistů, u které předpokládá, že je určena pro nepřítele apod. Již v říjnu 1945 naleznou Onoda a jeho spolubojovníci první leták informující jinou japonskou partyzánskou skupinu, že válka skončila. Výzvu, aby sestoupili z hor a vzdali se však vyhodnotí jako lež a americkou propagandu. I u dalšího letáku shozeného na konci 45. roku a informujícího o kapitulaci dojdou k tomu, že zcela jistě nemůže být pravdivý.

V září 1949 dozná skupinka první „ztrátu“ když od ní odejde vojín Juši Akatsu, který se následně v březnu 1950 vzdá filipínské policii. Zbylí tři japonští partyzáni se však vzdát nehodlají. Ani fotografie a dopisy od jejich rodin je v roce 1952 nepřimějí zanechat odporu. V květnu 1954 je během přestřelky s filipínskou policií zastřelen desátník Šimada. Roky v jungli jdou však dál a dál. Během žhářského útoku na uskladněný sklad rýže je 19. října 1972 zastřelen vojín Kozuka a Onoda je od té doby zcela sám. Uplynou další dva roky, když je 20. února 1974, po pouhých čtyřech dnech vypátrán hledačem záhad Noriem Suzukim, který se na Filipíny vydá proto, aby si vyslechl Onodovi pocity a důvody proč nechce kapitulovat. Oba muži se rychle spřátelí, načež Onoda prozradí, že čeká na přímý rozkaz svého velitele.

Suzuki se poté vrací do Japonska i se společnými fotografiemi jako důkazem a informuje japonskou vládu. Ta jedná rychle. Podaří se jí zkontaktovat Onodova někdejšího velitele majora Tanigučiho, který pracuje jako knihkupec a kterého požádá o pomoc. Taniguči neváhá. Rozhodne se konečně splnit svůj slib, který dal vojákům a mezi nimi i Onodovi na sklonku roku 1944, tedy že ať se stane cokoliv, vrátí se pro ně. Následně se vydává na Lubang oblečen ve své staré důstojnické uniformě. Poté co se „delegace“ setká s Hiró Onodou, přečte mu tříbodový rozkaz o zproštění služby a Onoda se tak konečně může vzdát. Během kapitulačního ceremoniálu odevzdá svůj meč, pušku Arisaka s množstvím střeliva, granáty a také dýku, kterou v roce 1944 dostal od své maminky.

Foto: Poté co se „delegace“ setká s Hiró Onodou, přečte mu tříbodový rozkaz o zproštění služby a Onoda se tak konečně může vzdát. (ilustrační foto) | U.S. Marine Corps

Psali jsme: „Charitativní“ organizace Stille Hilfe podporovala příslušníky SS a chránila je před spravedlností

V průběhu 30 let partyzánské války zabil Hiró Onoda se svou skupinkou podle svých slov asi 30 Filipínců, policistů i civilistů (skutečný počet bude zřejmě nižší). Za oběti i za škody, které způsobil se omluví osobně filipínskému prezidentovi Ferdinandu Marcosovi, který během aktu přijme jeho důstojnický meč jen proto, aby mu ho obratem předal zpět. I pozdější strázně a naopak úspěchy podporučíka Onody jsou neméně zajímavé, o nich ale zase příště. Hiró Onoda umírá na selhání srdce způsobené zápalem plic v nemocnici sv. Lukáše v Tokiu 16. ledna 2014 ve věku nedožitých 92 let.

Zdroj: druhasvetova.com