Vrcholný německý tank druhé světové války, osmá konstrukce v řadě zahájené předválečnými lehkými tanky Panzer I, označený jako Panzerkamfwagen VIII s kódovým označením či bojovým jménem Maus, měl být největším, nejlépe pancéřovaným a nejvýkonnějším tankem všech dob - a postavené prototypy těchto cílů skutečně dosáhly. Tank Maus, původně nazývaný Mammut, se však nakonec nikdy nedočkal bojového nasazení, takže můžeme jen spekulovat o tom, jak účinné by byly tyto stroje v boji. Díky spojenecké vzdušné převaze na konci války by však patrně moc efektivní nebyly. Velmi problematickým úkolem by bylo již samotné dopravení tanků do místa nasazení a logistické zajištění jejich fungování v poli.

Někteří historici se domnívají, že kdyby byl vyroben a nasazen dostatečný počet těchto supertanků, mohly by tanky Maus změnit výsledek 2. světové války. Jiní namítají, že i kdyby se tanky Maus proháněly po bojištích západní Evropy, byly by příliš omezeny svou nedostatečnou pohyblivostí a dojezdem na to, aby skutečně výrazně změnily průběh války. Nicméně už jen díky faktu, že tehdy vyrobené prototypy jsou dodnes největšími a nejtěžšími supertanky, jaké kdy byly vyrobeny, vzbuzuje tank Maus respekt.

Foto: Maus v ruském muzeu Kubinka | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Armády chtěly doručovat poštu (nejen) na frontu rychle a spolehlivě pomocí artilerie, respektive raketami

Tank Maus byl logickým, i když poněkud nepraktickým, vyústěním obecného smýšlení nacistického vojenského inženýrství. Vzhledem k tomu, že byli Němci posedlí neúnavnou snahou dosahovat stále pokročilejších technologických objevů a stavět větší a výkonnější kusy vojenské techniky, nebylo žádným překvapením, že Hitler a jeho okolí požadovali tank takovýchto parametrů. Zkušeným tankovým generálům přitom dělalo starosti již nasazení nepoměrně menších a lehčích tanků Tiger a Tiger II.

Účinnost tanků v boji byla zcela přesvědčivě prokázána v první světové válce a vývoj konstrukce tanků od té doby pokročil mílovými kroky. Většina národů, které bojovaly ve druhé světové válce, měla ve svém vojenském arzenálu alespoň jednu konstrukci těžkého tanku. Hitler si toho byl vědom a chtěl zkonstruovat těžký tank, který by naprosto vyčníval nad tehdejší konkurencí.

S tímto záměrem byl v roce 1941 zahájen projekt tanku Maus (Myš). Pod dohledem profesora Ferdinanda Porscheho, který na konstrukční proces dohlížel v Kruppových závodech, byly vypracovány plány na gigantický 188tunový tank - vážící více než čtyřikrát tolik než těžké tanky, které v té době vyvíjeli Spojenci.

Hlavní myšlenkou tohoto monstrózního tanku bylo, že tento bude prakticky nezničitelný - v podstatě by se jednalo o pohyblivý bunkr. Za tímto účelem měl být Maus opancéřován 200mm tvrzenou ocelí, což by jej teoreticky učinilo téměř nezničitelným pro jakékoli spojenecké tankové dělo nebo pěchotní zbraně. Těžký pancíř se rozšiřoval dolů v tzv.  "pancéřovou sukni", která zakrývala pásy tanku, aby je chránila před napadením, a tedy znehybněním. To však významně přispělo k obrovské hmotnosti tanku Maus.

Psali jsme:Pravnuk francouzského maršála vyrostl v odvážného korzára. Nepřátele ale nezabíjel

Masivně silný pancíř sice skutečně dělal z tanku Maus pohyblivou pevnost, odolnou vůči veškerým tehdejším projektilům (kromě nejsilnějších bomb), ale zároveň vyvstal problém s mobilitou. K rozpohybování 188 tun tvrzené oceli byl zapotřebí velmi silný motor. Bylo vyzkoušeno několik různých motorů, nakonec se konstruktéři rozhodli pro dieselový motor o výkonu kolem 1 200 koní. I přes působivý točivý moment tohoto motoru se Maus dokázal plížit maximální rychlostí pouhých 12 km/h - a to na rovném povrchu za ideálních podmínek.

Obrovský motor také spotřeboval obrovské množství paliva, což znamenalo, že Maus měl mnohem kratší dojezd než jiné tanky - i nádrže supertanku měly svou kapacitu. Obrovské množství naftových výparů navíc znamenalo, že pro tank musel být navržen složitý ventilační systém, aby jeho posádka mohla dýchat.

Obrovská hmotnost tanku Maus také způsobovala, že byl tank příliš těžký pro téměř všechny mosty, které v Evropě existovaly. Tank byl také příliš těžký na to, aby se dal převážet přes řeky, konstruktéři tak museli usilovně přemýšlet, jak svůj obří tank vůbec dostat přes vodní plochy. Za tímto účelem vymysleli systém velkých šnorchlů, který umožňoval ponoření tanku až do hloubky 8 metrů v rámci brodění řek. Maus byl navržen tak, aby jeho šířka umožňovala nakládání na železniční vagony. Bez toho by bylo jakékoliv nasazení vozidla zcela nemyslitelné.

Pokud jde o palebnou sílu, měl být Maus stejně silný jako nezničitelný. Hlavním dělem, umístěným na věži, měl být 128mm kanón (jako alternativy se navrhovaly 150mm a dokonce 170mm kanóny) schopný zničit jakýkoli spojenecký tank na vzdálenost více než dvou kilometrů. Spřažený sekundární 75mm protitankový kanón by si pak poradil se slaběji obrněnými vozidly.

Místo obvyklého kulometu měl být Maus vybaven protiletadlovým kulometem ve střeše věže a také vrhačem dýmových granátů. S touto úrovní výzbroje by Maus zdaleka překonal jakýkoli spojenecký tank. Tedy za předpokladu, že by se vůbec dostal na bojiště, neuvízl v těžkém terénu, nedošlo mu palivo nebo se nestal se obětí spojeneckého letectva.

Nakonec byl Maus vyhodnocen jako nepraktický a jeho výroba jako příliš nákladná. Ačkoli Hitler původně chtěl vyrobit 150 kusů tanků Maus, nakonec tuto objednávku zrušil. Za prostředky investované do jejich výroby bylo totiž možné vyrobit násobné počty osvědčené konvenční techniky, které byla v té době na frontách zoufale zapotřebí.

Nakonec byly vyrobeny pouze dva prototypy supertanku Maus. Jeden z nich Němci na konci války vyhodili do povětří, aby nepadl do rukou nepřítele, druhý kus však ukořistili Sověti a dnes je umístěn v tankovém muzeu Kubinka u Moskvy. Tank Maus se sice nakonec do bojů nedostal a jeho potenciální účinnost či neúčinnost z hlediska výsledku války je tak předmětem mnoha debat, avšak již pohled na tento obrovský tank dodnes vzbuzuje respekt.

Zdroj: warhistoryonline