Druhá holandsko-anglická válka 1665–1667 nezačala pro Holanďany dobře a v červnu 1665 utrpěli u Lowestoftu námořní porážku. Porážku měl na svědomí především fakt, že Holanďané neměli k dispozici schopného velitele a loďstvu velel admirál Obdam, který byl politik a neměl s námořním velením žádné zkušenosti. Po návratu Michiela de Ruytera z Afriky se však situace radikálně změnila a holandskému loďstvu velel jeden z nejlepších námořních velitelů všech dob.

11. června 1666 začala tzv. Čtyřdenní bitva, která skončila holandským vítězstvím, které podtrhovala skutečnost, že Angličané utrpěli daleko větší ztráty lodí a námořníků. 4. a 5. srpna 1666 došlo k bitvě o Den svatého Jakuba, ve které opět ovládli moře Angličané, avšak ztráty obou loďstev byly skoro stejné a problém Angličanů byl, že nedokázali stejnou rychlostí opravovat poškozené lodě - neměli na to peníze.

Foto: Hořící anglické lodě | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Okno do historie - Bitva, která byla základním kamenem ruského národa

Obě nepřátelská loďstva se stáhla k domovským přístavům, kde se o ně měly postarat loděnice. Angličané se rozhodli nepřipravené Holanďany překvapit a pár týdnů po bitvě podnikli se zbylým loďstvem nájezd na holandské ostrovy Texel, Terschelling a Vlieland, které tvoří přírodní hráz před Amsterodamem. Na ostrovech se nacházely faktorie a plné sklady obchodních společností. Angličané zaútočili 19. srpna a nájezd skončil obrovským úspěchem, protože se v kotvišti ostrova Vlieland zrovna nacházelo 160 obchodních lodí, které neměl kdo bránit. Angličané tehdy zničili 150 obchodních lodí. Druhý den se pak vylodili na Terschellingu, kde vypálili tamní sklady a město.

Anglický nájezd na holandské obchodní lodě byl velký úspěch, který ovšem zastínil obrovský požár Londýna, který v září 1666 zničil 13 500 domů a napáchal škody deset milionu liber. Jen pro srovnání, za jeden milion liber se dalo postavit 50 válečných lodí typu Royal Charles, což byla vlajková loď anglického námořnictva a největší a nejkrásnější loď vůbec. Angličané museli začít šetřit vše a na všem a začalo se jednat o míru. A protože vycházeli z faktu, že jsou Holanďané kvůli porážkám skoro na kolenou, mysleli si, že vyjednat mír bude snadná věc a brali ho za hotovou věc. Proto už nepočítali s tím, že by mohlo dojít k dalším námořním bojům a tak aby ušetřil, nařídil král Karel II. zakotvit válečnou flotilu v domovských přístavech, část lodí zakonzervovat a nechat na ní jen nejnutnější posádku. Angličanům kvůli nedostatku peněz vlastně jiného ani nic nezbylo a aktivní zůstala jen malá eskadra válečných lodí. Jenže Holanďané na kolenou zdaleka nebyli a na rozdíl od Angličanů měli peníze. Hodně peněz. Holandská flotila byla v brzké době zase v plné síle, a skutečnost, že několik stovek holandských námořníků tvořili Angličané, kteří byli v předchozích bitvách zajati a za dobrý plat ochotně změnili strany, ukazuje, jak nedostatek financí Angličany trápil. Námořníci a vojáci nedostali plat přes půl roku a místo něj jen dlužné směnky, které jim královská pokladnice nebyla schopna proplatit a nikdo je nechtěl. Rodiny námořníků měly hlad a nikdo jim už nechtěl prodávat na dluh. Úplně stejné to bylo s dělníky v loděnicích, kteří rok pracovali za směnky a bouřili se. Nebyl dostatek dřeva, provazů a střelného prachu, protože obchodníci odmítali prodávat koruně své výrobky za bezcenné směnky a mnohým kvůli nevyplaceným dluhům hrozil bankrot. Byl to bludný kruh a nikdo netušil, jak to vyřešit.

Mírová jednání se vlekla a Angličané si kladli stále nehoráznější požadavky. Holanďané proto dospěli k názoru, je čas na Angličany tvrdě udeřit, aby mírová jednání trochu popohnali a zajistili si lepší vyjednávající pozici. S nápadem zaútočit na anglickou flotilu přímo v Anglii přišel sám velký penzionář Johan de Witt, vůdce Spojených holandských provincií. Původní plán na útok proti královským loděnicím v Chathamu vymyslel zesnulý admirál Tromp starší a de Witt ho jen vylepšil. Podle Wittova plánu se měli holandská námořní pěchota nalodit u ústí řeky Mázy a odtud se celé holandské loďstvo mělo přesunout k ústí řeky Temže a pokračovat k Chathamu, nebo dokonce až k Rochesteru. Cesto měli ničit vše, co jim přijde do rány a hlavně spálit královské loděnice, která byly nervové centrum Královského námořnictva. I když přípravy na útok probíhaly v naprostém utajení, angličtí agenti byli všude a ti posílali do vlasti jednu varovnou zprávu za druhou. Angličané ale na ně ke své obrovské škodě nijak nereagovali a král Karel byl přesvědčen, že se jedná o fámy. Jeho sebevědomí bylo tak velké, že dokonce na čas přerušil mírové jednání v Bredě, aby zesílil tlak na holandské vyjednávače. Karel prostě odmítal věřit, že se Holanďané o něco pokusí, když se jedná o míru a místo toho v rámci úspor poslal do rezervy další část válečných lodí, takže Angličané měli k dispozice jen 15 menší válečných lodí.

Útok na anglickou pevninu začal 4. června 1667, když holandská flotila opustila své shromaždiště. K dispozici měl de Ruyter 55 velkých válečných lodí, tři fregaty, šest ozbrojených jachet, 14 zápalných lodí a velké množství malých plavidel. Paluby válečných lodí nesly 17 000 mužů a, z toho 500 mužů námořní pěchoty, svého druhu první na světě. Další den se už holandské lodě objevily u anglického pobřeží u North Forehandu, ale rozbouřené moře a vysoké vlny celé uskupení rozbily, takže bylo nutné dát zase flotilu dohromady. Navzdory špatnému počasí se Holanďané zase seskupili a 16. června vpluli do Královského kanálů, který byl jeden z hlavních přístupů do řeky Temže, a tam spustili kotvy, aby se na vlajkové lodi Zeven Provincien sešli všichni admirálové a probrali plán útoku, který kvůli utajení znali jen de Ruyter, de Ghent Cornelis de Witt, bratr velkého penzionáře. Teprve v těch okamžicích si Angličané uvědomili, že je zle a začali jednat, jenže toho mohli pro zastavení útoku udělat jen strašlivě málo. Nebylo dostatek mužů a lodí, a ti muži, co k dispozici byli, nedostali půl roku zaplaceno a odmítli pracovat. A taky správce Chathamu George Mock, vévoda Albemarle, nechal přes řeku Medway, kde se loděnice nacházely, ochranný řetěz. Aby zabránil Holanďanům proplutí kanálem, nechal Albemarle před loděnicemi potopit čtyři zápalné a šest válečných lodí, ale to bylo vše. Když chtěl Albemarle nechat zbývající plavidla odtáhnout do bezpečí, odmítli mu námořníci a přístavní dělníci poslušnost a lodě musely zůstat na svém místě. Král Karel nechal mobilizovat milice, do pohybu se dala královská garda, ale víc toho udělat nešlo. V přístavu se nacházelo jen 10 lodí, nebyl tam dostatek děl, které by chránily obranný řetěz. Skotská posádka krátce po prvních výstřelech utekla, v přístavu nebyl jediný chirurg, důstojníci utekli nebo dávali protichůdné rozkazy. Angličané byli nepřipravení, zaskočení a naprostém šoku. Všude vládl zmatek a chaos.

Psali jsme:Operace Rädda Danmark: Švédský plán na záchranu Dánska před komunismem

21. června se na řece Medway objevila první skupina holandských lodí, které tam de Ruyter vyslal na průzkum. V šest hodin večer se objevila první část holandských lodí, které vedl admirál von Ghent. Admirál rychle zjistil, že vjezd do loděnic blokuje ochranný řetěz, který hlídá loď Unity a navíc se dostal do palby děl na pobřeží. Situaci vyřešil Jan van Brakel, kapitán válečné lodi Vrede. Nabídl se, že zaútočí proti řetězu a tím na sebe přiláká nepřátelskou palbu. Když takto získá čas, pokusí se dvě zápalné lodi řetěz zničit. Plán vyšel do posledního detailu. Unity byla zajata, protože její osádku tvořili násilím naverbovaní lodníci, kteří okamžitě utekli a na řetěz najela první zápalná loď. Zápalné lodi sloužily k ničení nepřátelských lodí, a byly nacpané k prasknutí hořlavinami a střelným prachem. Jejich posádky tvořili výhradně dobrovolníci, kteří se měli před taranováním nepřátelské lodi zachránit skokem do moře. Jejich práce byla samozřejmě krajně nebezpečná a vyžadovala zkušené námořníky. Námořníci totiž museli dobře odhadnout čas, kdy můžou opustit loď, protože hrozilo, že když to udělají brzo, zápalná loď změní kurz a cíl mine, a když to udělají pozdě, shoří i s lodí. První zápalná loď řetěz nezničila, ale povedlo se to druhé zápalné lodi. Ozvala se obrovská detonace a řetěz byl pryč.

Holandské lodi začaly pronikat do přístavu a páchaly dílo zkázy. Jako první jim padla za oběť válečná loď Charles V., kterou zničila další zápalná loď. Ve stejném okamžiku explodovala anglická válečná loď Mathyas, která v mžiku skončila pod hladinou. Další přišla na řadu Royal Charles, pýcha anglického námořnictva. Tato plovoucí pevnost nesla 82 děl a byla postrachem moří. Jenže v době holandského útoku zůstalo na palubě jen 32 děl jen malá část z původních 600 mužů posádky a loď byla napůl odstrojena. Vévoda Albemarle se sice pokusil Royal Charles odtáhnout do bezpečí, ale to angličtí námořníci odmítli, protože nedostali zaplaceno. A tak se svou vlajkovou loď vévoda pokusil bránit osobně se svou družinou, ale od tohoto úmyslu ho odvrátili jeho důstojníci, protože by to byla sebevražda. Royal Charles se dostal Holanďanům do rukou prakticky bez boje. Angličané se aspoň pokusili loď zapálit, ale holandští námořníci byli rychlejší a oheň uhasili. Poslední anglická loď, kterou Holanďané ten večer získali, byla Maria Sanca, kterou její posádka taky zapálila. Holanďané oheň uhasili a pokusili se jí odtáhnout domů, ale škody byly příliš velké, a taky jí raději potopili.

Anglická děla v přístavních pevnostech se v prvních minutách a hodinách holandského útoku snažila nájezdníky zastavit, ale holandská soustředěná střelba z děl a výsadek námořní pěchoty je umlčely a přístav v loděnicích Chatham plně ovládli Holanďané. Byla už noc a Holanďané se rozhodli vyčkat na ráno, kdy měl dorazit de Ruyter z druhou částí loďstva a s jeho loděmi hodlali pokračovat v nájezdu. Musela to být neuvěřitelná situace. V srdci anglického námořnictva se na hladině majestátně pohupovali holandské lodě, tmu prořezávaly ohně z hořících anglických lodí a na anglické vlajkové lodi uspořádali holandští velitelé malou oslavu. A to ještě nedorazil de Ruyter s druhou částí loďstva a s dalšími zápalnými loděmi.

Albemarle se snažil zachránit, co ještě šlo. Nechal velkým válečným lodím Royal Oak, Loyal London a Royal James, které kotvily dál po proudu u pevnosti Upnor Castle, provrtat do trupů otvory, aby se potopily do mělké vody a Holanďané je nemohli odtáhnout. Dal posílit loděnice v Chathamu a dalších skladů, kde očekával příští útok a snažil se po celém Chathamu rozmístit co nejvíc vojáků. Ještě v noci dorazil de Ruyter se svou frieslandskou eskadrou. Bylo rozhodnuto, že hned ráno pět válečných lodí zahájí dělostřelecký útok proti Upnor Castle, aby zápalné lodi mohly vzít útokem zčásti ponořené Royal Oak, Loyal London a Royal James. Druhý den se tak stalo, a zatímco holandské válečné lodě drtili obranu pevnosti, zápalné lodi se přiblížily ke trojici anglických lodí. Odvaha holandský námořníků na zápalných lodích byla obrovská a ostře kontrastovala s chováním anglických námořníků, kteří válečné lodi opustili. Holanďané všechny tři lodi zničili a dokonali dílo zkázy. Loděnice z Chathamu se nakonec zničení vyhnuly, protože de Ruyter spokojen s vítězstvím nechtěl riskovat další zbytečné ztráty a rozhodl, že příštího rána se loďstvo začne stahovat na cestu domů. Ještě než holandská flotila vydala na cestu k domovu, de Ruyter vyslal několik člunů ke všem potopeným lodím, aby je námořníci zapálili. Mělo shořet vše, co se ještě drželo nad vodou.

28. června nájezd oficiálně skončil a holandské lodě vypluly do svých domovských přístavů. Bylo zničeno 13 anglických lodí, dvě zajaty a Angličané během útoku přišli o tři ze svých největších válečných lodí. Holandské ztráty činily 50 mužů a osm zápalných lodí. Škoda způsobená útokem na samotnou loděnici byla vyčíslena na přibližně 20 000 liber a celková ztráta lodí stála Royal Navy 200 000 liber. Royal Charles byla odtažena do přístavu Hellevoetsluis, kde se stala turistickou atrakcí, kterou navštívily tisíce lidí. Král Karel, kterého tato dehonestace jeho milované lodi strašlivě urážela, proti tomu horlivě protestoval a Holanďané, kteří už válku chtěli ukončit a nechtěli ponížené Angličany dál zbytečně provokovat, tyto exkurze zakázali. Protože loď nebyla kvůli svému velkému ponoru schopna služby v holandském námořnictvu, bylo rozhodnuto, se odstrojí a rozebere. Z pýchy anglického námořnictva se nakonec zachovala jen hlavní část výzdoby záďového zrcadla a ta je dodnes vystavena v Amsterodamu. Holanďané, kteří díky nájezdu ovládli moře a zahájili blokádu Londýna, začali diktovat mírové podmínky podle svých představ. Král Karel, který po degradaci svého námořnictva nebyl v situaci, aby proti něčemu protestoval a byl nucen se podvolit a mírovou smlouvu navrženou Holanďany podepsat.

Zdroj: historie válek