Obersturmbannführer Otto Skorzeny unikl v roce 1948 v kufru automobilu nejen ze zajateckého tábora v Darmstadtu, ale nejspíš i vydání do Československa. O akcích nestora německých speciálních jednotek podplukovníka Otty Skorzenyho se traduje celá řada legend, které jsou na hony vzdáleny prokazatelně doložitelným faktům. Podle některých verzí připravoval likvidaci, případně únos vrchního velitele spojeneckých vojsk generála Eisenhowera. V době, kdy byl již řadu měsíců v americkém zajetí, měl údajně se svou motorizovanou jednotkou připravovat útok na norimberské vězení, ve kterém byli drženi pohlaváři Třetí říše. Podle jiných historek to byl právě on, kdo má na svědomí zmizení Jantarové komnaty a dalších evropských skvostů. Skorzeny měl prý ukrýt i zlatý poklad a německé finanční rezervy.

Stejně zajímavé jsou ale i operace, pod nimiž je Skorzenyho podpis veřejně známý a snadno doložitelný. V září 1943 proslul především úspěšným osvobozením Mussoliniho. V následujícím roce obsadil se svými vojáky sídlo Miklóse Horthyho v Budapešti. Díky úspěšně provedenému převratu pokračovalo Maďarsko s novou vládou na rozdíl od Rumunska ve válce proti Sovětskému svazu. Spojenecké vojáky Skorzeny zaskočil v prosinci 1944 během ardenské ofenzívy sérií speciálních operací, které v uniformách amerických a britských vojáků provedli v týlu protivníka vybraní příslušníci jeho zvláštního anglicky mluvícího komanda.

Tak trochu ve stínu těchto velkých operací je i jedna mediálně méně proslavená, která se bezprostředně dotýká protektorátu a Československa. Koncem ledna 1948 vydal na Skorzenyho zatykač pod číslem 7372 Krajský soud v Uherském Hradišti. Na jeho základě byla podána oficiální žádost o jeho vydání u komise OSN pro válečné zločiny. Skorzeny byl  v té době již téměř tři roky v americkém zajetí. Počátkem července se mu podařilo uprchnout v kufru automobilu velitele zajateckého tábora. Jedním z důvodů prý byla i obava, že by mohl být vydán do Československa.

Psali jsme:Prora: Obří nacistický rekreační komplex měl najednou pojmout až 20 000 lidí

Foto: Otto Skorzeny (druhý zleva) | Bundesarchiv

Otto Skorzeny se narodil 12. července 1908 ve Vídni. Po maturitě na gymnáziu začal studovat v roce 1926 na Technické univerzitě ve Vídni. Právě zde se setkal se staršími spolužáky, kteří bojovali ještě na frontách 1. světové války a nyní si snažili doplnit vzdělání. Stal se členem buršáckého studentského spolku. Z té doby taky pocházely šrámy na jeho tváři, které později dával tak na odiv. Díky nim také získal od novinářů přezdívku Zjizvená tvář. Celkem se utkal ve čtrnácti soubojích. Sám o této etapě svého života později říkal, že to byla škola odvahy, chladnokrevnosti a pevné vůle.

V roce 1931 promoval a stal se inženýrem se zaměřením na konstrukce motorů. Stále více se také politicky angažoval za spojení Německa a Rakouska. V roce 1932 se stal členem rakouské NSDAP, která byla o rok později zrušena. V březnu 1938 bylo Rakousko obsazeno německou armádou a Skorzeny následně vstoupil do SS. Od září následujícího roku prošel výcvikem v Leibstandarte SS Adolf Hitler v Berlíně. V řadách pluku Germania se zúčastnil války proti Francii, 30. ledna 1941 byl povýšen na SS – Untersturmführera. Prodělal balkánské tažení a po jeho skončení byl nasazen v řadách divize SS Das Reich na východní frontě. Bojoval východně od Kyjeva, později postupoval se svou divizí na Moskvu. Byl zraněn a získal Železný kříž. Jeho hvězda se ale teprve měla objevit na nacistickém nebi. Na jaře roku 1943 se hledal vhodný velitel pro speciální kurz Waffen SS v Oranienburgu. Jeho úkolem mělo být navíc vybudování školy pro výcvik agentů, kteří měli působit za nepřátelskou linií. Volba padla právě na Skorzenyho. Společně se svým pobočníkem Karlem Radlem soustředil všechny potřebné podklady pro výcvik takovýchto jednotek a vybral vhodné lidi. Ti prošli nejen pěchotním výcvikem a náročnou fyzickou přípravou, ale učili se i obsluhovat granátomety, lehká děla, tanky, lodě, lokomotivy a zacházet s koňmi.

Foto: Skorzeny roku 1943 Otto Skorzeny s charakteristickou jizvou na levé tváři | Bundesarchiv

Psali jsme:Podívejte se na válečné artefakty, které po čase začala příroda doslova "polykat"

Tato funkce ale byla jakousi přípravou katapultování Otty Skorzenyho mezi nejznámější německé vojáky. V následujících osmnácti měsících se zapojil do již zmíněné a nejspíš také mediálně nejslavnější operace na záchranu Benita Mussoliniho. V září 1944 bylo zřejmé, že Horthy se chystá použít obdobný scénář jako předtím Rumunsko. Prostřednictvím svého syna začal vyjednávat se Spojenci o příměří. Skorzeny byl pověřen Hitlerem, aby podobnému kroku zabránil. Soustředil tedy své muže a potřebnou techniku ve Vídni. Do Budapešti odjel v civilu a mapoval situaci. V noci na 16. října 1944 pak překvapivým úderem obsadil budínský hrad a přiměl Horthyho k abdikaci. Během ardenské ofenzívy v prosinci 1944 byla jeho komanda pověřena destrukcemi v týlu ustupujících spojeneckých vojsk. Vojáci v amerických a britských uniformách měli obsadit mosty na řece Máse mezi Lutychem a Namurem a zabránit jejich destrukci. Další skupiny působily chaos v týlu protivníka, obracely ukazatele směru, blokovaly komunikace, přerušovaly telefonní linky a předávaly nesprávné rozkazy. Tato činnost způsobovala Spojencům nemalé problémy. Mnohem větší význam  mělo ale to, že především mezi americkými jednotkami se rozpoutala jakási špionmánie. Za každým rozhodnutím, za každým rozkazem se hledala destrukce Skorzenyho a jeho lidí. Všichni se najednou stali podezřelí. A právě to způsobovalo ty největší problémy.

Foto: Skorzeny (uprostřed s dalekohledem kolem krku) s právě osvobozeným Mussolinim, 12 září 1943 | Bundesarchiv

Ještě předtím ale, v září roku 1944, dostal Skorzeny za úkol vybudovat stíhací svazy SS. Celkem se jednalo o pět svazů – Ost, Südwest, Südost, Nordwest a Mittle. Tato uskupení byla předurčena k plnění speciálních úkolů, především se jednalo o boj proti partyzánům. Na území Slovenska a na jaře roku 1945 i na části Moravy působil SS stíhací svaz Südost. Jejich štáb sídlil ve Vídni a v posledních dnech války i v Kroměříži. Součástí tohoto svazu byla i stíhací skupina Slovensko, kterou tvořily jednotky Edelweiss a Josef. Štáb jednotky Josef sídlil v dubnu 1945 ve Vizovicích, připravoval zde akce proti 1. čs. partyzánské brigádě Jana Žižky z Trocnova.

Tato jednotka v závěru války v rámci protipartyzánských akcí vyvraždila obyvatele obcí Ploština a Prlov. Do Plošiny vpadla 19. dubna a postřílela či zaživa upálila 23 mužů a 1 ženu. Další tři lidé byli popraveni a jedna osoba umučena při výslechu. Po válce se z této obce stalo pietní místo protifašistického odboje. V posledních letech se ale objevily informace o tom, že některé nepříliš uvážlivé činy partyzánů se částečně podepsaly na této tragédii. Právě mezi nimi totiž působil konfident gestapa, který poskytl informace jednotce Josef. Partyzáni se před blížícím se komandem stáhli do hor. Obyvatele obce, kteří se o ně až do tohoto okamžiku starali, přitom nechali napospas řádění komanda. O čtyři dny později směřoval obdobný úder proti obci Prlov. Zde bylo za pomoc partyzánům upáleno 15 obyvatel. Dalších sedm bylo v této souvislosti oběšeno či popraveno jiným způsobem. Přinejmenším podivné bylo i to, že během prlovského běsnění patřil k nejaktivnějším zástupce velitele jednotky Werner Tutter, který nejenže nebyl po válce za své činy odpovídajícím způsobem potrestán, ale dokonce působil v Německu jako agent československé zpravodajské služby.

Foto: Skorzeny v roce 1945 | Wikimedia Commons / Public domain

Pro Skorzenyho bylo ale podstatné, že jak velitel jednotky Josef, tak i jeho zástupce a další příslušníci během výslechů pořízených po skončení války prohlásili, že v době akcí v Ploštině a Prlově byl v obou obcích a ve Vizovicích přítomen a že tedy nese za všechno i odpovědnost. A právě na základě těchto výpovědí požádal Krajský soud v Uherském Hradišti o vydání Otty Skorzenyho. V americkém zajetí ho měli možnost v této záležitosti vyslýchat příslušníci československého Vojenského obranného zpravodajství. Otto Skorzeny svou přítomnost ve Vizovicích a obou obcích jednoznačně popřel. Jeho tvrzení podporuje i skutečnost, že v této době byl již pověřen Hitlerem přípravou odporu v tzv. alpské pevnosti.

Na území protektorátu se s největší pravděpodobností pohyboval naposledy 10. dubna 1944, kdy ve Velichovkách navštívil velitele Skupiny armád Střed, maršála F. Schörnera. Od tohoto okamžiku se zřejmě zdržoval již jen na území Rakouska. A tak je nanejvýš pravděpodobné, že jeho podřízení se svou účelovou výpovědí pouze snažili zbavit viny za své hrůzné činy. Na Skorzenym ale přesto zůstává odpovědnost za řízení těchto jednotek a především za jejich postupy, které byly v příkrém rozporu s jakýmikoli  konvencemi.

Foto: Otto Skorzeny v zajetí (Norimberk, 24. listopad 1948) | Wikimedia Commons / Public domain

Na druhou stranu je tedy pravděpodobné, že žádosti o vydání ( kromě Československa ji podalo i Dánsko ) přiměly Skorzenyho k rozhodnutí uprchnout. Snadno si totiž spočítal, že v komunistickém Československu by se mu vedlo nejspíš podstatně hůře než v amerických rukou. Nějakou dobu se zdržoval v Německu a ve Francii, aby se od roku 1951 natrvalo usadil ve Španělsku. Obchodoval se železem, cestoval po světě. Podílel se prý i na budování egyptské tajné služby Moukhaarat. Nevyléčitelná nemoc plic ho v roce 1975 přivedla  do německého Heidelbergu. Nebylo mu ale už pomoci. Otto Skorzeny zemřel v Madridu 5. července 1975. Urna s jeho popelem byla pohřbena v jeho rodném městě, ve Vídni. Případné dopadení a vydání Otty Skorzenyho komplikovala skutečnost, že protifaštická koalice se koncem 40. let 20. století rozdělila na dva znepřátelené tábory. V roce 1958 rozhodoval o jeho vydání vídeňský zemský soud a československou žádost zamítl. To Skorzenymu umožnilo získat rakouský cestovní pas.

Foto: Skorzeny v roce 1963 | Nationaal Archief

Zdroj: druhasvetova.com