Roku 1848 se v severní Africe začaly opět bouřit kmeny bojových Rifů a královna Isabela II. byla nucena posílit posádky ve španělských pevnostech na Ceutě a Melille. Jedna z posil byl i jezdecký pluk  „Numancia“, který měl kasárna v Malaze. V březnu 1848 byl pluk přeložen do Melilly a 12. dubna se tak vojáci pluku vylodili v melillském přístavu. Aklimatizace na africké prostředí nebyla jednoduchá a vojáky od prvních dní trápil průjem s horečkou. Když pak v červnu dorazila do města zpráva, že byl na hranici spatřen nepřítel, nebylo mužstvo pluku v nejlepší kondici a hodně mužů pořád trpělo průjmy. Situace byla ale natolik špatná, že byl guvernér nucen vyhlásit pluku bojovou pohotovost a krátce na to ho vyslal do boje. Toto je malý příběh o hrdinství španělské jízdy v písku Afriky.

Foto: Umělecké vyobrazení seržanta Ignácia Fernandese během bitvy jezdeckého pluku „Numancia“ proti Berberům | warhistoryonline

Španělská jízda bez váhání vyrazila z města a po několika hodinách dostihla berberské jezdce, kteří však už na Španěly čekali a chystali jim nepříjemné překvapení. Domorodci, kteří místní kraj dobře znali, nalíčili na španělské jezdce past, zaútočili na ně ze zálohy a z několika směrů je vzali do kleští. Berbeři měli navíc obrovskou přesilu a díky tomu začali překvapené Španěly snadno obkličovat.

Psali jsme:John Hines - největší sběratel válečných suvenýrů a trofejí

Když se pak Berbeři přiblížili na dostřel, vypálili na Španěly velkou salvu, která byla naštěstí hodně nepřesná a střely zranily jen pár jezdců a jednoho zabily. Podobně na tom byli i španělští koně, kteří byli střelami zraněni nebo rovnou zabiti. Díky tomu se asi tucet španělských jezdců ocitl bez koně, avšak jejich druzi je okamžitě vytáhli k sobě do sedel a pak se celý pluk dal na ústup. Tedy kromě jednoho jezdce.

Tím statečným mužem byl seržant Ignácio Fernandes. Seržant tehdy údajně odmítl pomoc od svých spolubojovníků s výkřikem „Kde zemře můj kůň, zemřu také já!“ a čekal, až k němu dojedou Berbeři. Ti dorazili téměř vzápětí a ihned tasili na statečného Španěla šavle. Fernandes měl však tuhý kořínek a stačil čtyři domorodce srazit s koně a následně zabít. Až pátý Berber ho střelil do hlavy a ukončil tak jeho život.

To už ale Berbeři museli čelit i jeho druhům, které seržantova statečnost přiměla zastavit ústup a vyprovokovala je k zuřivému protiútoku. Španělští jezdci sice do Afriky dorazili před nedávnem, ale jedna z prvních věcí, kterou se tehdy dozvěděli byla, že Berbeři své zajatce mučí a zohavují jim těla. A právě tomu chtěli spolubojovníci seržanta Fernandese zabránit. S divokým křikem tak zaútočili na domorodce a po prudké řeži je zahnali na útěk.

V bitvě bylo cekem zabito 80 Berberů a na španělské straně toho dne zemřeli kromě seržanta Fernandese další tři Španělé. Seržantův výkřik „Kde zemře můj kůň, zemřu také já!“ se následně stal slavným a pluk ho přijal za své motto. Pluk Numancia byl roku 2009 zrušen.

Psali jsme:Orlice po válce – Poválečné využití německých pistolí

Zdroj: britannica.com