Každý jsme se v dnešní době setkali s tím, že pošta nedorazila včas a nebo vůbec. Odvěký problém s doručováním poštovních zásilek je nicméně starý jako pošta sama. S trochou nadsázky se pak nelze divit, že se ohledně způsobu doručování v minulosti pokusili podívat vskutku průkopnickým způsobem. Jak známo, že mnoho válečných vynálezů našlo své následné uplatnění i v dobách míru. Jak by však mohla pomoci armáda s doručováním poštovních zásilek? Řešením mělo být zasílání pošty pomocí artilerie, respektive raketami.

Myšlenka dělostřelecké pošty se zrodila už někdy začátkem 19. století v Německu. Koncept spočíval v systému fixních dělostřeleckých postavení, rozmístěných v dostřelu jednotlivých baterií. Díky celé síti takovýchto děl se například doručení dopisů z Berlína do Vratislavy (dnes Wroclaw) mělo uspíšit z několika dní na pouhých 12 hodin. K realizaci však nikdy nedošlo. Přirozeně se tak stalo hlavně díky rozvoji telegrafu, ale zřejmě také kvůli velké míře nebezpečí na sebe střílejících pošťáků-kanonýrů.

Foto: Raketová střela SSM-N-8 Regulus byla použita k jednomu pokusu o doručení pošty z USS Tunny v roce 1956 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Normanská cesta ke konci Sicilského emirátu, aneb za vším hledej ženu

Jak jsem již zmínil, nastupující dálnopis vytlačil podobné nápady do zapomnění. Nicméně koncem 19. století byla na světě stále místa, která byla telegramům nedostupná. Zejména na odlehlých ostrovech nebylo ekonomicky ani technicky možné natáhnout telegrafní kabely. A tak se zrodila idea dopravovat zásilky pomocí upravených congrevových raket. Experimentální odpaly proběhly mezi ostrovy v Pacifiku. Rakety, či v té době spíše rachejtle, byly ale nepřesné a velmi nespolehlivé.

Foto: SSM-N-8 Regulus | National Postal Museum / CC BY-NC-ND

K dalšímu zájmu o spěšné doručování došlo až po první světové válce, kdy nastal doslova raketový boom. Na špici v té době stálo Německo, protože podmínky Versailleské smlouvy mu nijak nezakazovaly vývoj raket. Přednáška pro Německou aeronautickou společnost na toto téma v létě 1929 přesvědčila mnoho vynálezců, že doručování zásilek raketami je v budoucnu prakticky nevyhnutelné. Německé úřady dokonce začaly s americkou stranou diskutovat o transatlantickém zasílání. Ještě před vypuknutím 2. světové války tak proběhly s menšími úspěchy, ale spíše neúspěchy, různé testy v Německu, Rakousku, Velké Británii či USA. Také v tehdejším Československu se našli nadšenci a nadějné pokusy s raketami prováděl například Ludvík Otčenášek. Zásilky ale málokdy dorazily v pořádku, někdy nedoletěly vůbec.

Kuriózním příkladem je pak německý inženýr Gerhard Zucker, který nabídl své služby britskému Poštovnímu úřadu. Avšak poté, co obě jeho velmi drahé, z peněz daňových poplatníků placené, rakety se stovkami dopisů explodovaly ve vzduchu, byl Zucker jako podvodník deportován zpět do Německa, kde byl navíc obviněn ze špionáže a podvodu. Práce pro cizí mocnost se sice nepotvrdila, ale za prodej vstupenek na odpalování raket, které neměl v úmyslu předvést, skončil na pár měsíců v koncentračním táboře. Nakonec byl propuštěn pod podmínkou, že už se nebude věnovat ničemu spojenému s raketami.

Psali jsme:Italské stíhačky Macchi C.202 a C.205 – důstojní soupeři nejlepším spojeneckým letounům

Foto: Raketa, která byla odpálena krátce po poledni 8. června 1959 po 22 minutách letu bezpečně přistála. Ředitel pošty Summerfield následně čekal na ruční vyzvednutí pošty a odtud byly dopisy převezeny na poštu v Jacksonville na Floridě, aby byly tříděny jako jakýkoli jiný kus pošty | Wikimedia Commons / Public domain

Ve Spojených státech proběhly ve 30. letech úspěšnější pokusy, nicméně několik zásadních milníků zaznamenali až v Britské Indii. Po asi deseti letech experimentování se sekretáři pro Indickou vzdušnou poštu, a nadšenci do raket indického původu, Stephenu Smithovi v roce 1944 podařilo raketou přepravit první tisícovku dopisů včetně prvního poštovního balíku. To samozřejmě není náhoda, jelikož právě Indové již o století dříve využívali raket proti britským kolonizátorům.

Myšlenka mírového využití raket se pak s jejich rapidním zdokonalováním a nastupující studenou válkou dostala za svůj zenit. Poslední záchvěv raketové pošty nastal v roce 1959. Tehdy se Americkému poštovnímu úřadu ve spolupráci s Ministerstvem obrany podařilo vypustit na červeno natřenou raketu Regulus I. Je třeba zmínit, že dopisy nacpaná naváděná střela, tehdy vystřelená z ponorky USS Barbero, sloužila spíše jako ukázka pokročilé technologie USA před Sovětským svazem. Prohlášení ředitele americké pošty k prezidentu Eisenhowerovi, že balíky budou z USA do Austrálie cestovat raketovou rychlostí dříve, než člověk stane na Měsíci, pak dnes působí spíše úsměvně.

Odpověď na otázku, proč se poštovní rakety nakonec neprosadily, je jednoduchá. Rakety si bohužel během druhé světové války vybudovaly pověst nástrojů smrti. Žádný politik na světě si proto nechtěl a nemohl vzít na svá bedra riziko, že bude někdo takovou střelou omylem zasažen. V atmosféře strachu z raketového útoku byla nakonec, v radary pročesávaném vzdušném prostoru, možnost vypouštění poštovních raket naprosto vyloučena.

Sběratelství raketových poštovních známek, včetně těch, které se podívaly až do vesmíru, se nazývá astrofilatelie (kosmická filatelie). Ceny se pohybují od tisícovky (u těch běžnějších) až po cca 300 000 korun za známky, které byly tajně propašovány na Měsíc a zpět posádkou Apolla 15.

Zdroj: airspacemag.com