V roce 47 př. Kr. nebyla Caesarova moc nad Římem stále ještě absolutní. Jeho hlavní rival v občanské válce, Gnaeus Pompeius Veliký, byl sice poražen, ale rozptýlené jednotky Pompejových příznivců stále zůstávaly v různých částech státu nedotčené a chtěly bojovat.

V Utice, nedaleko moderního Tuniska, byla armáda pod velením Quinta Caecilia Metella Scipia a Marca Porcia Catona, ke kterým se připojil numidský král Juba. V Kilikii byl Gnaeus Domitius Calvinus se zbytky svých legií a král Galacie Deiotarus, který ho podporoval. Kromě toho vyvolal protiřímskou vzpouru pontský král Farnakés, který v bitvě u Nikopole roku 48 př. Kr. porazil římského legáta Gnaea Domitia Calvina, a poté zahájil tažení, jehož cílem bylo ovládnout území svého otce Mithridata VI. a získat zpět Pontus. Po svém vítězství prý Farnakés páchal zvěrstva na římských občanech a bývalých spojencích Říma, což Caesar nemohl ignorovat.

Foto: Rozptýlené jednotky Pompejových příznivců stále zůstávaly v různých částech státu nedotčené a chtěly bojovat. | Shutterstock

Psali jsme:Hitlera pod Moskvou zastavily „nadpozemské síly“

Caesar byl v té době v Egyptě, kde pomohl egyptské princezně Kleopatře získat trůn a zároveň s ní začal románek. Když se dozvěděl o povstání v Pontu, navzdory skutečnosti, že neměl mnoho vojáků, okamžitě odplul z Egypta a přistál v Kilikii. Tam nabídl generálovi Calvinovi a králi Deiotarovi odpuštění, pokud se postaví na jeho stranu. Calvinovi bylo zřejmé, že pompejská věc byla ztracena smrtí jejího vůdce, a tak této šance opustit potápějící se loď využil a přísahal Caesarovi věrnost. Se sjednocenými legiemi vytáhl Caesar k Pontu, kde v bitvě u Zely Farnaka rozdrtil. Pětidenní tažení proti bosporskému králi Farnakovi a čtyřhodinovou rozhodující bitvu shrnul Caesar v dopise svému příteli Gaiovi Matiovi slovy veni, vidi, vici – „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem,“ která se později stala legendární.

Caesar tak jedním tahem skoncoval se dvěma povstaleckými armádami najednou, ale stále zůstala armáda Metella a Catona v severní Africe. Caesar v tomto případě nemohl počítat s mírovým vyřešením problému, jako v případě Calvina, protože Cato i Metellus patřili k jeho největším nepřátelům a nikdy by se mu nepodvolili. Museli být poraženi na bitevním poli a čím dříve, tím lépe. Zpoždění by jim mohlo umožnit nashromáždit síly a stát se skutečnou hrozbou pro Caesarovu moc.

Po vítězství u Zely se Caesar vydal do Říma, aby odtud odplul do Afriky. V Itálii však nastala nečekaná překážka, se kterou Caesar nepočítal. Jeho legie, které se ocitly ve svých rodných zemích, se vzbouřily. Legionáři byli již unaveni z nekonečných válek a chtěli dostat vydělaný plat, svůj podíl na kořisti a vrátit se domů ke svým rodinám a blízkým. Mnozí z nich strávili s Caesarem více než deset let na nesčetných taženích a nikdo z nich nebyl z vyhlídky na cestu do Afriky, kde je čekala nová válka, nadšený.

Vzbouření vojáci se utábořili na Campus Martius, tedy těsně za hradbami Říma, kde hlasitě proklínali všechno a všechny a požadovali okamžité propuštění z vojenské služby a zaplacení všeho, co jim dlužili. Nejprve k nim přišli zástupci Senátu a vojenští tribuni a snažili se s nimi domluvit, ale dav legionářů je ani neposlouchal a sotva stačili vyváznout živí. Poté se Caesar sám rozhodl za nimi vypravit a domluvit jim. Jeho přátelé se ho snažili v obavě, že by to pro něj mohlo skončit špatně, od tohoto úmyslu odradit, ale Caesar byl neoblomný. Přišel ke vzbouřeným vojákům a postavil se na pódium. Před ním bylo mnoho legionářů, byl hluk a rámus, vojáci neustále křičeli požadavky a zdálo se, že je Caesar ani nestihne oslovit. Potom Caesar zvedl ruku a ledově řekl: „Quirites!“

Psali jsme:Legendy z Bratrstva neohrožených: Lynn Davis „Buck“ Compton

Caesarův hlas přehlušil hluk davu a na Campus Martius zavládlo hrobové ticho. Slovo „quirité“ ve starém Římě totiž znamenalo „občané“ a takto se v Římě oslovovali pouze civilisté. Když římský generál oslovoval své legionáře, obvykle je nazýval svými kamarády, válečníky či bratry, ale nikdy občany. Pro legionáře to bylo jako ledová sprcha, protože jejich milovaný velitel je tím slovem degradoval na civilisty. Mezitím Caesar pokračoval ve své řeči. Chladně oznámil vojákům, že byli všichni propuštěni a rychle obdrží všechny platby, které jim náleží. On sám se chystá naverbovat novou armádu, která mu bude věrná, a se kterou se vydá do války v Africe, kde snadno zvítězí a ukořistí bohatou kořist, kterou rozdělí mezi své muže. Bojem zocelení legionáři se zastyděli a po nějaké době přišla za Caesarem delegace legionářů s omluvou, žádostí o jejich opětovné přijetí do služby a vyjádřením připravenosti odjet do Afriky. Není nutno dodávat, že Caesar jim odpustil a vojsko vyrazilo do Afriky.

Zdroj: Britannica, War History Online