Vypuknutí současné války na Ukrajině bylo pro celý svět překvapením. Zaskočilo širokou světovou veřejnost, stejně tak ale zaskočilo i mnohé bezpečnostní analytiky a experty, kteří do poslední chvíle věřili, že ruské hrozby jsou jen jakýmsi blufováním, a že do otevřeného konfliktu Putin nikdy nepůjde. Jak se ukazuje, všechny tyto odhady (které vyslovovali i renomovaní odborníci) byly zcela mylné.

Právě to, že nás tento konflikt tolik zaskočil, by nás mělo nutit k hlubšímu zamyšlení. Nabízí se nám totiž otázka, jestli se lze takového překvapení, zaskočení vyvarovat. A z toho nám automaticky vyplývá další otázka. Lze válečné konflikty a jejich vypuknutí vůbec nějak předvídat?

Foto: Takřka ukázkovým příkladem takového nápadně zbrojícího státu, u něhož jeho vysoké zbrojení přeroste v rozpoutání otevřeného vojenského konfliktu, je Ázerbajdžán. (ilustrační foto) | Shutterstock

Psali jsme:Německá BVP Marder míří na Ukrajinu

Lze konflikty nějak předpovídat?

Předem můžeme konstatovat, že předpovědět vypuknutí nějakého konfliktu skutečně přesně je prakticky nemožné. Nedokáží to ani ti nejlepší analytici; nejsou toho schopny ani tajné služby, které disponují nadstandardními informacemi. Nikdo nedokáže přesně určit, že válečný konflikt vypukne v určitý den, v určitou hodinu. To ví vždy samozřejmě pouze útočící strana – nejvyšší představitelé státu, nejvyšší vojenští představitelé. V případě totalitních režimů třebas jen samotný diktátor. Dané informace jsou navíc předmětem nejvyššího utajení, a jejich prozrazení se obvykle trestá smrtí. Zjistit takové informace je proto téměř nemožné. Někdy se to může tajným službám podařit, takové případy jsou ale velmi řídké.

Přesto lze z některých ani ne tak informací, ale spíše trendů a politických faktorů aspoň částečně určit, zda je konflikt skutečně reálný, zda v určitém regionu opravdu hrozí možnost vypuknutí války. I z někdy poněkud zesměšňovaných otevřených informací lze totiž vyčíst, zda daná situace skutečně spěje k otevřenému konfliktu, a kdy asi by mohl nastat. Jestli je ten konflikt jen jakousi chimérou, udržovanou spíše z politických a psychologických důvodů, anebo zda může dojít ke skutečnému zahájení bojů. Jedním z ukazatelů, které nám mohou napovědět, jestli válka skutečně nastane, a případně i to, kdy asi k tomu dojde, je i zbrojní politika, zbrojní akvizice.

Co nám napovídá, že může vypuknout válka

Základním určujícím prvkem, který nám naznačuje, že v určitém regionu vypukne válka, resp. že určitý stát přistoupí k útoku, je to, že daný stát začne neúměrně zbrojit. Zní to možná samozřejmě a banálně, ale přesto bychom si měli tento fakt znovu a znovu uvědomovat.

Zbrojení je totiž velice drahé. Nejen samotná válka, ale již jen příprava na ni je ekonomicky nesmírně náročnou záležitostí. Finančně náročné je samo udržování armády. A ještě náročnější je pak vybavit tuto armádu adekvátním počtem zbraní. Bylo tomu tak vždy, a v současnosti je to ještě výraznější.

Psali jsme:Ghana nakoupí česká letadla L-39NG za téměř tři miliardy korun

Dnes je totiž tento úkol ještě dál ztížen vysokými cenami vojenské techniky. Moderní zbraně jsou sice účinnější než jejich předchůdkyně, na druhou stranu jsou tyto vyšší schopnosti zbraňových systémů vyváženy jejich vysokou cenou. Např. cena moderních tanků je násobně vyšší než výroba druhoválečných, relativně jednoduchých tanků. Ještě víc se to pak projevuje u kategorie bojových letadel, kdy moderní nadzvukové stíhačky vybavené pokročilým softwarem jsou nesrovnatelně dražší než první proudové stíhačky. A to i tehdy, vezmeme-li v potaz inflaci, ale i další ukazatele, jako je vztah ceny bojového systému vůči průměrné mzdě v daném státě atd.

Za takové situace ovšem i vyspělé a bohaté státy mají problém vybavit své armády adekvátním počtem zbraňových systémů. Proto často dochází k tomu, že armády početní stavy jednotlivých systémů zásadně redukují, někdy až na samotnou hranici únosnosti. Typickým příkladem ostatně může být i Česká republika. Ale i bohaté a vyspělé státy, které kladou na obranu vyšší důraz, mívají problém zajistit pro své ozbrojené síly dostatečný počet zbraňových systémů.

Je však nutné říci, že totéž se týká i různých diktátorských a totalitních režimů. Na první pohled by se mohlo zdát, že pro autoritativně řízené státy by neměl být problém vyčlenit na zbrojení adekvátní částky. Opak je ale pravdou. Skutečně intenzivní zbrojení realizovaly jen ropné státy (Irák, Libye), a poněkud atypická Severní Korea. Naopak jihoamerické diktatury „operetních generálů“ udržovaly sice početné, ale slabě vyzbrojené armády, které se spoléhaly na výzbroj zděděnou ještě z dob druhé světové války (obdobně tak mnohé diktatury dneška se stále spoléhají na výzbroj z dob studené války). Právě v totalitních státech totiž jejich představitelé mají tendenci vnímat daný stát jako své léno, svůj majetek. Často proto tito autokraté neradi vydávají peníze na zbrojní akvizice – znamená to de facto snížení jejich majetku, jejich ochuzení. I proto pouze totalitní charakter státu ještě nenapovídá, že takový stát má nějaké vojenské a dobyvačné ambice.

Za takové situace je ovšem nápadné, pokud nějaký stát udržuje neúměrně početné ozbrojené síly, a především vydržuje-li si vysoké počty vojenské techniky. Už jen to nám napovídá, že daný stát má nějaké ambice vůči okolním státům. Samozřejmě, musíme brát v potaz i to, v jaké oblasti se tento stát nachází, celkové bezpečnostní klima dané země. Pokud se v sousedství nachází nějaký další, mnohem větší a vojensky ještě silnější stát, pak se tento stát pouze připravuje na obranu. Pokud ale daný stát nikdo neohrožuje a v jeho sousedství se nacházejí pouze srovnatelné státy, pak to vždy působí podezřele.

Důležité ale je, že daná čísla – počty vojáků, ale i vojenské techniky - nesmíme brát pouze mechanicky, v absolutních hodnotách. Nesmíme proto hledět jen na samotná čísla. Mnohem důležitější je vnímat, jak se tato čísla vyvíjí v čase. Pokud nějaký stát si udržuje ve výzbroji třebas i vysoké počty vojenské techniky, ale tyto počty jsou dlouhodobě zhruba stejné, pak nám to vypovídá, že daný stát sice klade na ozbrojené síly vyšší důraz, je ale nepravděpodobné, že by tento stát sám zahájil válku. Ovšem pokud začne nějaký stát usilovně zbrojit, pokud realizuje výrazné zbrojní akvizice a početní stavy výzbroje jeho armády začnou nápadně růst, pak je zřejmé, že se připravuje na válku – a že je také ochoten tuto válku skutečně zahájit.

Takřka ukázkovým příkladem takového nápadně zbrojícího státu, u něhož jeho vysoké zbrojení přeroste v rozpoutání otevřeného vojenského konfliktu, je Ázerbajdžán. Právě Ázerbájdžán zaujal světovou pozornost, když nejdřív v roce 2016 a následně v roce 2020 rozpoutal válku se sousední Arménií. S tou měl Ázerbajdžán dlouhodobě napjaté vztahy kvůli Náhornímu Karabachu, původně patřícímu Ázerbajdžánu, který si ale dokázala Arménie dobýt ve válce na počátku devadesátých let.

Zde asi nemá smysl snažit se zodpovědět, kdo v tomto konfliktu byl v právu. Faktem ale je, že většina analytiků tehdy pochybovala, že se Ázerbajdžán odváží k otevřenému úderu – především proto, že tato válka byla velice nejistým podnikem, který mohl skončit i prohrou Ázerbajdžánu a možná i pádem vládnoucího prezidenta Alijeva. Podle některých zlých jazyků dokonce prezidentovi Alijevovi onen neustálý napjatý vztah s Arménií vyhovoval. Přesto k tomu konfliktu došlo – a je nesporné, že jej začal právě Ázerbajdžán. A to, že k takovéto otevřené válce skutečně dojde, naznačovalo především výrazné zbrojení Ázerbajdžánu, a především pak nápadné navyšování početních stavů jeho armády. 

Ázerbajdžán může posloužit jako ukázkový příklad i proto, že k Ázerbajdžánu a jeho zbrojení existuje dostatečný počet relevantních dat. Ázerbajdžán totiž jako bývalá svazová republika Sovětského svazu byl signatářem mezinárodních smluv KOS, jejichž cílem bylo  snížení počtu konvenčních zbraní v Evropě. Tyto smlouvy tak stanovovaly jednotlivým státům maximální počty vybraných druhů vojenské techniky.

Zde je nutno ovšem podotknout, že tyto smlouvy vznikaly v době studené války, a byly do jisté míry poplatné jak tehdejším, nesmyslně vysokým počtům vojenské techniky v Evropě, tak i tehdejší úrovni technického vývoje. Stanovovaly proto mimořádně vysoké stropy, resp. maximální počty techniky. Většina států tak vysoké počty vojenské techniky provozovat ani nechtěla. Snižování počtu jednotlivých druhů zbraní napomáhal i jejich technický vývoj. Mnohé evropské státy se navíc díky určité euforii let devadesátých rozhodly jít cestou ještě razantnějšího snižování vojenských výdajů, a tedy i snižování početních stavů výzbroje.

Prakticky žádný stát proto nedosahoval limitů stanovených těmito smlouvami, a armády měly své stavy většinou hluboce podlimitní. Prakticky jediným státem, který tyto limity překračoval (a to bez jakéhokoliv postihu), byl právě Ázerbajdžán. Už jen to do jisté míry vypovídalo o jeho politice. Ázerbajdžán se ani nepokoušel tyto smlouvy nějak obcházet, jak to učinilo někdejší Československo, když svá nadbytečná vozidla BMP-1 přestavělo na obrněné transportéry OT-90, a jednotlivá ustavení prostě nedodržoval.

Zbrojení Ázerbajdžánu se tak vyvíjelo výrazným tempem. Ázerbajdžán stejně jako všechny bývalé republiky Sovětského svazu zdědil část výzbroje bývalé Rudé armády, šlo ale jen o poměrně nízké počty. I proto se Ázerbajdžán rozhodl jít cestou navyšování svého vojenského potenciálu akvizicemi vojenské techniky. Nejprve byla výzbroj nakupována především v Rusku, případně i dalších postsovětských státech, v posledním desetiletí ale byly realizovány dodávky i ze západních států, především z etnicky spřízněného Turecka. Početní stavy armády Ázerbájdžánu se tak vyvíjely velmi dynamicky, jak ukazuje následující tabulka.

                                     

Foto: Vývoj početních stavů armády Ázerbájdžánu | David Kohl

Nápadné jsou podlimitní stavy letectva. Je to poněkud zarážející, uvážíme-li, jak významnou roli hraje letectvo v moderních konfliktech. Ázerbajdžán si za celou dobu své novodobé existence nezakoupil jediný moderní nadzvukový letoun. Je tomu ale především proto, že letectvo Arménie, tedy hlavního protivníka Ázerbajdžánu, je ještě slabší, Ázerbajdžán tak moderní letouny do jisté míry nepotřeboval. I to ale ukazuje, že ambice Ázerbajdžánu směrovaly primárně vůči Arménii, a ne např. vůči dalším státům, se kterými přitom má Ázerbajdžán také napjaté vztahy kvůli otázce nerostného bohatství skrývajícím se v Kaspickém moři. Oproti tomu ve všech ostatních kategoriích ázerbajdžánská armáda povolené limity vysoce překračovala, někdy i více než dvojnásobně. Týká se to především systémů, potřebných pro pozemní údery – tanky, dělostřelecké systémy. Stoupalo i tempo přírůstků jednotlivých kategorií. V Arménii a jejich ozbrojených silách se situace vyvíjela zcela jinak, jak nám ukazuje následující tabulka

Foto: Vývoj početních stavů armády Arménie | David Kohl

Je zřejmé, že zbrojení Arménie bylo výrazně slabší, což bylo ovšem dáno i slabší ekonomikou Arménie. Prakticky u všech druhů výzbroje měla Arménie stavy silně podlimitní, početní stavy byly víceméně stabilní. Je ale třeba podotknout, že značnými počty výzbroje disponovala i armáda Náhorního Karabachu, provázaná s armádou Arménie.

Mnohem razantnější zbrojení tak realizoval Ázerbajdžán. Bylo tedy zřejmé, že situace směřuje k otevřenému konfliktu, a že Ázerbajdžán bude jeho iniciátorem. Bylo také očividné, že tento konflikt přijde velice brzy. A tomu se také stalo, když v r. 2016 došlo k otevřenému konfliktu mezi Ázerbajdžánem a Arménií. Obdobný vývoj bylo možno pozorovat i po r. 2016, kdy situace jednoznačně spěla k dalšímu konfliktu. Konflikt z roku 2020 pak lze vnímat jen jako jakési pokračování konfliktu z roku 2016.

Každopádně nám ale Ázerbajdžán může sloužit jako ukázkový příklad státu, kde zbrojní akvizice jednoznačně ukazují na blížící se válku. Stát, který zbrojí tak dynamicky, a to i bez ohledu na mezinárodní smlouvy, takové zbrojení nerealizuje bezdůvodně, či třeba pouze z prestižních důvodů (což je prvek, který se také občas objevuje). Je naopak více než pravděpodobné, že takový stát své zbraňové systémy dřív nebo později využije – a to právě v nějaké válce, kterou nejspíš sám zahájí. Pokud je tempo jeho zbrojení a především rozsah a temp akvizice zbraňových systémů čím dál rychlejší, pak je čím dál reálnější i vypuknutí války. Za takové situace pak stačí jen málo, a válka skutečně nastane – jak se tomu stalo právě při konfliktu mezi Ázerbajdžánem a Arménií.

Nejde ovšem jen o samotné tempo, případně i ekonomický rozsah vojenských akvizicí. Jde i o to, jaké systémy a jakým způsobem jsou nakupovány. Jak se jednotlivé kategorie vojenské techniky daného státu vyvíjejí v čase, jakým způsobem jsou obnovovány. To je mnohem důležitější, než se může zdát – a i to nám může významně napovědět, nakolik je vypuknutí nějakého konfliktu pravděpodobné, ale i to, kdy asi ten konflikt nastane.

Pro státy, které samy nějaký konflikt, nějakou agresi neplánují, je typické, že se většinou snaží rozložit své vojenské výdaje v čase.  Postupují tak zejména západní státy, které jsou sice bohaté, ale musí vydávat mnohem větší částky na uspokojení potřeb svých občanů. Tyto státy se proto snaží ekonomicky náročné vojenské akvizice rozložit na více let, na více státních rozpočtů. Někdy se dokonce ozbrojené síly daného státu na čas vzdají určitého zbraňového systému či zbraňové kategorie, aby si v blízké budoucnosti mohly v dané kategorii koupit nějaký vyspělejší, pokročilý systém. Tyto státy si tak tzv. kupují svou budoucnost – „buy ad advantage“. Jde např. o Velkou Británii, pro kterou je tento pragmatický přístup charakteristický.

Příkladem může být britská akvizice letadlových lodí Queen Elizabeth. Velká Británie, resp. její námořnictvo, již od začátku tisíciletí hledalo náhradu za své lehké letadlové lodě třídy Invincible. Ty byly jednak staré, ale i technicky nevyhovující, jelikož dovolovaly pouze operace kolmo startujících letounů Harrier. Velká Británie proto chtěla nahradit tyto lodě dvěma modernějšími, většími letadlovými loděmi. Na jejich stavbu ale neměla dostatek peněz. Bylo navíc zřejmé, že stavba nových lodí se potáhne dlouho. Proto se britské námořnictvo v r. 2010 rozhodlo k poměrně překvapivému kroku - vyřadilo letadlové lodě třídy Invincible, přestože tyto mohly ještě nějakou dobu sloužit. A nejen to, Velká Británie na nějaký čas zcela rezignovala na samu kategorii letadlových lodí, a všechny peníze, včetně peněz uspořených předčasným vyřazením letadlových lodí Invincible, investovala do výstavby nových letadlových lodí. Ty ale do výzbroje začaly přicházet až kolem roku 2020. Prakticky deset let tak byla Velká Británie bez letadlových lodí, jen aby je mohla mít později. De facto rezignovala na určitý druh výzbroje, ale jen proto, aby v budoucnosti si mohla koupit systém dané kategorie, ale mnohem dokonalejší. Tento příklad je tak zajímavou ukázkou onoho kupování budoucnosti. A dá se říci, že tento přístup se Velké Británii vyplatil. Stát, který jde takovou politikou, sám nějakou válku nechystá, a rozhodně na nikoho nezaútočí. Pravděpodobnost, že se tento stát dostane do nějaké války, je nízká – jinak by si takový přístup daný stát (opírající se o zprávy tajných služeb, analytiků atd.) ani nedovolil.

Oproti tomu se můžeme podívat na zbrojní politiku Ruska. Také Rusko je významnou velmocí, a již z toho důvodu si udržuje početné ozbrojené síly. Je ale zajímavé pozorovat, jak, v jakém tempu, a jakým způsobem si tyto ozbrojené síly pořizují zbraňové systémy.

Pro ruské ozbrojené síly – prakticky pro všechny druhy vojsk – bylo po dlouhou dobu typické, že disponovaly převážně starší až zastaralou vojenskou technikou, zděděnou ještě z dob Sovětského svazu. Částečně proto, že této techniky mělo Rusko obrovské množství, částečně i proto, že tato technika v mnoha případech ještě neměla vyčerpanou technickou životnost, a mohla tak sloužit i nadále. Typickými představiteli této starší sovětské techniky byly například tanky T-72 či bojová vozidla BMP-2, z letadel pak letouny MiG-29 či Su-27 původních verzí.

Čím dál víc se ale ukazovalo, že tato technika je již koncepčně zastaralá, a nedosahuje technologické úrovně západních zbraňových systémů. I proto Rusko začalo vyvíjet novou generaci zbraňových systémů, které měly modernější koncepci a které tak byly lépe uzpůsobeny modernímu boji. Pro pozemní vojsko byl vyvinut tank T-14 Armata, který na rozdíl od všech předchozích ruských tanků měl lépe vyřešené uložení munice, které přitom bylo jednou ze zásadních slabin ruské tankové školy. Pro pozemní vojsko bylo určené i zcela nové bojové vozidlo pěchoty Kurganec, které mělo nahradit zastaralá vozidla řady BMP či nový obrněný transportér K-17 Bumerang. Obdobně tak pro vojenské letectvo byl vyvinut letoun Su-57 páté generace.

Bylo ale zřejmé, že dokončení vývoje těchto koncepčně nových zbraňových systémů si vyžádá značné finanční prostředky. Stejně tak bylo zřejmé, že tento vývoj ještě nějakou dobu potrvá. Patrně by ale netrval až tak dlouho, pokud by se Rusko soustředilo na tyto přezbrojovací programy a nalilo do nich dostatek peněz.

Pokud by Rusko postupovalo stejným způsobem jako výše zmíněná Velká Británie, pokud by šlo cestou „kupování budoucnosti“, pak by postupovalo právě takovýmto způsobem. Ponechalo by si své stávající zbraňové systémy ve zhruba stejné či jen částečně modernizované variantě – a všechny síly by napnulo do vývoje nové generace zbraňových systémů. Samozřejmě, v tomto případě by mělo tyto systémy až za několik let. Potom by ale jeho ozbrojené síly byly mnohem modernější, a měly by k dispozici modernější a efektivnější systémy.

Místo toho šlo ale Rusko zcela jinou, de facto opačnou cestou. Místo soustředění pozornosti na vývoj moderního tanku T-14 Armata se Rusko orientovalo na již koncepčně zastaralý (ve srovnání s typem T-14 Armata) tank T-90. Nejenže modernizovalo stávající jednotky, ale byla i obnovena výroba těchto tanků. Stejně tak byly modernizovány i tanky T-72, a zvolena byla rozsáhlá, a tedy i drahá modernizace. Program BVP Kurganec byl částečně pozastaven, a místo toho byla zmodernizována starší vozidla BMP-3 či BMP-2. Byla i prodloužena výroba koncepčně zastaralého obrněného transportéru BTR-82. Obdobně tak i letectvo částečně rezignovalo na letoun Su-57, a místo toho byly pořízeny koncepčně starší letouny Su-35. A podobných příkladů by se dalo najít více.

Je zřejmé, že Rusko nechtělo čekat, nechtělo si „kupovat budoucnost“, přestože by to pro něj bylo ekonomicky, ale i vojensky výhodné. Nechtělo ztrácet oněch několik let. To znamená, že Rusko počítalo s tím, že během těchto několika let vypukne nějaká rozsáhlá, konvenční válka. A to válka většího rozsahu, nikoliv pouze nějaká omezená expediční válka, jakou byla ruská účast v konfliktu v Sýrii. A protože Rusko vzhledem k jeho obrovské vojenské síle a především díky vlastnictví jaderných zbraní nikdo neohrožuje a rozhodně na něj nikdo nehodlal útočit, vychází nám z toho, že Rusko vědělo, že nějaká válka vypukne. A vědělo to z jednoduchého důvodu - protože ji samo připravovalo. Rusko vědělo, že v dohledné době někde zaútočí, že chce zaútočit, a Ukrajina se nabízela jako do jisté míry nejjednodušší terč. A pak čekalo jen na vhodnou příležitost. Vše navíc naznačuje, že i samu tuto příležitost Rusko vyvolalo svými diplomatickými aktivitami, ale i některými vystoupeními jeho čelných představitelů včetně V. Putina.

I z příkladu Ruska a způsobu vyzbrojování jeho armády, z jeho vojenských akvizicí a z toho, jak byly realizovány, ale i z jednotlivých pořízených druhů techniky bylo možno vyčíst, že dojde ke skutečné válce, že Rusko opravdu půjde do otevřeného konfliktu, který přitom mnozí analytici zpochybňovali. Že zahájí válečný konflikt, a to ve velmi blízké době. Naznačovala tomu celá řada faktorů, nejen ty autorem zmíněné. Autor uvedl jen ty příklady, které jsou nejpříznačnější. Je proto škoda, že všechny tyto signály západní státy do jisté míry přehlížely.

Je tedy zřejmé, že ze způsobu výstavby armády, ale i ze zdánlivě všedních vojenských akvizicí lze vyčíst nejen to, zda dojde k nějakému válečnému konfliktu, ale i to, kdy asi k němu dojde. Nejde samozřejmě predikovat nějaký konflikt přesně na den. Lze ale určit, zda válka skutečně nastane, jestli není jen nějakou chimérou anebo zda hrozba otevřeným konfliktem není jen formou politického nátlaku. Už jen to má obrovskou hodnotu. Lze navíc aspoň přibližně určit, kdy daný konflikt nastane. K tomu je ovšem také třeba sledovat i další ukazatele – politiku daného státu, chování jeho představitelů, jeho diplomatické aktivity. To nám dokáže takovou predikci dál upřesnit. I přesto mají samotné vojenské akvizice, jejich rozsah, ale i charakter obrovskou vypovídací hodnotu – a proto bychom je měli pozorně sledovat. 

Zdroj: armedforces.eu, statista.com