V chladné a pusté Arktidě poblíž Aljašky v roce 1942 japonská vojska nečekaně napadla dva Aleutské ostrovy, které za velmi symbolického odporu slabé americké posádky dobyla. Šlo o jediný okamžik, kdy území Spojených států amerických padlo během druhé světové války do rukou nepřítele. Nejprve Japonci 6. června zajali osm Američanů na námořní meteorologické stanici na ostrově Kiska a hned následující den na ostrově Attu zajali 45 domorodých Aleutů a americký pár z Ohia. Banzai. Cílem bylo ale něco jiného.

Foto: Americké minometné postavení na ostrově Attu v červnu 1943 | Wikimedia Commons / Public domain

Tyto dva ostrovy jsou tak odlehlé a neúrodné, že na Attu žilo podle archeologů v několika stech letech před jeho objevením novodobými ruskými obchodníky s kožešinami maximálně  pět tisíc obyvatel. Jeden z Rusů zde uvízl na sedm let, než připlula další loď a on mohl odplout. Před druhou světovou válkou byly ostrovy jen řídce osídlené, ale rostoucí strach z Japonců v Tichomoří přiměl po útoku na Pearl Harbor nedůvěřivé americké úřady k přesunu původních aleutských obyvatel do internačních táborů na Aljašce. Z 880 přesunutých jich 75 v táborech během dvou let internace zemřelo na infekční choroby. Netrpěli jen evakuovaní. USA neevakuovaly z ostrovů všechny civilisty – na Attu zůstalo 43 domorodých Aleutů a americký pár z Ohia.

Psali jsme:Proč se kárgilská válka mezi Indií a Pákistánem v roce 1999 obešla bez úderů jadernými zbraněmi

Když Japonci ostrov Kiska obsadili, zabili dva muže, sedm zajali a jeden utekl – na chvíli. Skrýval se v jeskyni, živil se žížalami a zhubl téměř 30 kg. Po padesáti dnech hladovění v mrazivé pustině se poddůstojník William C. House nakonec sám vzdal. Jeho přeživší kolegové z námořnictva byli mezitím přesunuti do Japonska a on je brzy následoval. Zůstali tam po celou dobu války.

Aleutské ostrovy jsou velmi vzdálené (1900 km od Aljašky), pusté, sopečné ostrovy, které sužuje drsné počasí, jež se může v okamžiku změnit od chladného, nehybného s hustou mlhou až po nárazový vítr, který může člověka srazit k zemi rychlostí 160 km/h. Je zde málo stromů, pokud vůbec nějaké a život je zde nesmírně obtížný.

Zájem Japonska o Aleuty byl strategický. Několik let předtím americký generál Billy Mitchell prohlásil: "Věřím, že kdo v budoucnu udrží Aljašku, udrží celý svět. Myslím, že je to nejdůležitější strategické místo na světě." Aleuty sice nejsou zrovna Aljaška, ale podobnou představu měl i císařský japonský generál Higuči Kičiro. Věřil, že pokud ovládne Aleuty, konkrétně Kisku a Attu, bude mít pod kontrolou námořní trasy v severním Pacifiku. Chtěl tím ztížit útokům na Japonsko, oddělit a vytvořit hranici mezi SSSR a USA (pro případ, že by se Sověti rozhodli spojit s Američany), a vytvořit letecké základny, z nichž by mohlo japonské letectvo podnikat útočné výpady.

Japonci pod velením plukovníka Jasujo Jamasakiho dorazili na Kisku 6. června 1942. Souběžně s bitvou u Midway – obsazení Aleut totiž bylo, kromě nepříliš přesvědčivých Kičirových koncepcí, především diverzní akcí, která měla od strategicky významnější Midwaye odlákat část amerických sil. Japonci ostrov snadno obsadili a následujícího dne zahájili invazi i na Attu. Lidé, které tam zajali, převezli do zajateckého tábora v Otaru na ostrově Hokkaidó, kde šestnáct z nich také zemře.

Psali jsme:Jak jsem našel německý poklad

Japonští vojáci, jejichž počet nakonec dosáhl na Attu až 2500, a na Kisce na 5200, pocházeli ze severního Japonska, byli zvyklí na chlad a vítr a práce v aleutských podmínkách jim nedělala větší potíže. Od června do září 1942 se počáteční okupační síla čítající asi 500 japonských vojáků rozrůstala a probíhaly přípravy. Od září do října Japonci přesunuli všechny operace na Kisku a nechali Attu bez obrany, ale Američané nebyli v pozici, aby využili této příležitosti k akci. Jejich pozornost se soustředila především do oblasti Šalamounových ostrovů a na Evropu – Aleuty musely počkat. Koncem října se Japonci vrátili na Attu pod velením podplukovníka Hirošiho Janekawy, který zřídil základnu v Holtzově zátoce, kde zůstali nerušeně po dobu 11 měsíců.

Americké letouny sice operovaly z dalších relativně blízkých Aleutských ostrovů, a prováděly menší bombardovací nálety, ale USA neměly možnost nasadit pozemní jednotky, a to až do svého vítězství v březnu 1943 v bitvě o Komandorské ostrovy v Beringově moři. Tato bitva otevřela námořní cesty natolik, že bylo možné konečně na japonskou invazi na Kisku a Attu zareagovat, aniž by si operace vyžádala nepřiměřené prostředky.

Dva měsíce po Komandorských ostrovech byly Spojené státy připraveny jednat. Japonci byli na ostrovech špatně zásobovaní – pouze ponorkami. Byl to důsledek odříznutí námořních cest. Generálmajor Albert Brown a 11 tisíc vojáků 17. pěšího pluku zahajují 11. května 1943 operaci Landgrab. Vylodili se na severním a jižním konci Attu a museli se probít k Jamasakiho postavení na vyvýšenině, která byla dále ve vnitrozemí.

Čelili jen malému odporu, ale jako hrozivý nepřítel se ukázal ostrov sám. Američané prohledávali každé zákoutí a hledali nepřítele, a to ve sněhu, větru a mokru, a nebyli na to vystrojeni. Neměli ani vybavení, které k takovému pátrání potřebovali. Velitelé si mysleli, že půjde o jednoduchou misi a situaci velmi podcenili.

Mnoho vojáků začalo trpět tzv. zákopovou nohou a gangrénou a kvůli extrémnímu chladu a hladu ztráceli morálku i fyzické síly. Když našli japonské vojáky, byli nuceni bojovat v intenzivních malých střetech s odolnějšími a lépe na místní podmínky adaptovanými muži, znalými terénu. Nepřátelští vojáci se, tak jako to Američané poznávali na jiných místech v Pacifiku řídili kodexem bušidó, Cestou bojovníka, který zakazoval vzdát se, a přispíval k jejich zuřivosti v boji. Největší hrozbou pro Američany přesto bylo počasí. Prudký vítr, dešťové přeháňky a mráz. Američtí vojáci utrpěli více ztrát z chladu než v boji.

Díky početní převaze se jim s velkým nasazením podařilo zatlačit Japonce do přístavu Chichagof, kde se nepřítel ukryl v jeskyních a vybudovaných opevněních. Japonskému veliteli zbývala jediná volba. jeho plánem bylo zaútočit na Američany, dobýt jejich dělostřelectvo, a pak se vrátit do úkrytů na útesech a do jeskyní. Pak chtěl vyčkat, dokud by císařská armáda neposlala posily. Nebyl to reálný plán, a posily by žádné, s ohledem na americkou námořní převahu, nedorazily, i kdyby se o jejich vyslání Japonsko pokusilo. Průběh operace byl v tomto podobný prakticky na všech ostrovech v Pacifiku.

Přesto byli Američané útokem překvapeni. V časném ranním světle 29. května Japonci s pokřikem Banzai vyrazili, na mnoha místech probíhal zoufalý boj zblízka. Američané ale svou obranu záhy zkonsolidovali a využili své palebné převahy. Japonci neměli šanci a ti, kteří přežili a dostali se téměř do amerického týlu, začali páchat sebevraždu – mnozí z nich granátem. Několik velmi malých skupinek Japonců pokračovalo v boji až do července a odmítalo se vzdát. Přežilo jich méně než 30, kteří byli nakonec zajati. Z 15 tisíc amerických vojáků jich padla asi tisícovka.

Mezitím se na ostrově Kiska Japonci držící tento ostrov dozvěděli o osudu posádky na Attu. Když v srpnu dorazili Američané i sem – nyní již lépe vybaveni a s podporou kanadských bombardérů. Celkem na Kisku zaútočilo s více než 34 000 amerických a kanadských vojáků. Japonská posádka, která původně čítala 5200 mužů, ale ostrov úspěšně evakuovala.

Přestože tam nebyl žádný nepřítel, se kterým by se dalo bojovat, zahynulo v této akci 200 spojeneckých vojáků. Někteří se stali obětí přátelské střelby a jiní se nešťastně střetli s nástražnými výbušnými systémy. Pro Japonce i pro Američany neměly ostrovy žádné zásadní vojenské využití; v symbolické rovině však šlo o jediný případ, kdy území Spojených států padlo do rukou nepřítele.

O osmdesát let později jsou oba ostrovy stále válkou poznamenány. Na zemi jsou stále vidět stopy po spojeneckých stanech, stále tam leží kelímky od kávy a na zemi se povalují lahve od coly. Armáda se stále snaží z ostrova odstranit ostrou munici a nevybuchlé bomby, ale tento úkol není dokončen. 

Zdroj: warhistoryonline