Dne 17. prosince 2021 byla jmenována nová vláda České republiky, v níž působí i ministryně obrany Jana Černochová. Ujala se nesmírně důležitého, ale i velmi nevděčného resortu, jemuž takřka neustále hrozí velké finanční škrty, protože rozpočet armády bývá tím prvním, po němž politici sahají, pokud je nutno šetřit. Během nejhorších období pandemie armáda ukázala svou užitečnost a zdá se, že drastické redukce rozpočtu nyní patrně nehrozí, ale ekonomická situace a stav rozpočtu České republiky určitě nejsou ideální, a tak se úsporám zřejmě nevyhne žádný resort. Před českou armádou a potažmo před ministryní obrany se ale pořád nacházejí důležité modernizační úkoly. V uplynulých letech se značně pokročilo v několika velkých akvizičních projektech, ale většinu z nich pořád ještě zbývá dokončit a také je třeba zahájit další programy včetně řešení problematiky tanků či stíhacích letounů.

Nepochybně nejdůležitější a nejakutnější záležitostí, před kterou dnes nová ministryně obrany stojí, je výběrové řízení na nová bojová vozidla pěchoty. Vzhledem k částce 52 miliard Kč, se kterou se původně počítalo, jde o vůbec největší akviziční záměr v dějinách samostatné české armády, ale celý projekt se už značně zpozdil. Přitom je ale nepochybné, že Armáda ČR nové pěchotní obrněnce nezbytně potřebuje, protože současná vozidla BVP-2 se nacházejí na hraně životnosti, resp. spíše už za ní. Obrněná pásová platforma pro dopravu a podporu pěšáků a pro další pomocné úkoly představuje jeden z hlavních prvků těžké mechanizované brigády, kterou se Česká republika zavázala vybudovat, takže je skutečně třeba tento projekt dovést do konce. Připomeňme, že česká armáda poptává celkem 210 vozidel v sedmi variantách, protože kromě základního bojového vozidla pěchoty má být zavedeno rovněž vozidlo průzkumné, velitelské, ženijní, vyprošťovací, zdravotnické a dělostřelecká pozorovatelna. Zakázka má zahrnovat také 29 dílenských automobilů. V listopadu 2021 ale ministerstvo obrany oznámilo, že žádná ze tří nabídek nevyhověla požadavkům, a proto tyto tři nabídky odmítlo, avšak současně všechny tři dodavatele ponechalo jako účastníky výběrového řízení.

Foto: Bojové vozidlo pěchoty BVP-2 | AČR

Psali jsme:Podívejte se očima českého vojáka na plnění mise CIMIC v Afghánistánu

V současnosti se tudíž čeká na kroky nové ministryně obrany, která již oficiálně uvedla, že se finance na tento program v rozpočtu ministerstva na rok 2022 neobjeví, protože nejdříve bude nutno provést jeho podrobnou analýzu. Bude třeba zpracovat právní posudky dalšího postupu, protože by v případě sporných kroků mohly hrozit soudy a arbitráže. Významný problém nyní představuje fakt, že trojice uchazečů již není vázána původními cenami. Ona suma 52 miliard Kč, se kterou se od začátku operuje, představuje výstup z marketingového průzkumu, jenž ale proběhl již v roce 2015, takže od té doby se ceny pochopitelně značně změnily. V současnosti se předpokládá, že by se celková suma mohla vyšplhat až na 70 miliard Kč. Navíc existují též konkrétní technické otázky, protože u obrněnců dosud např. není příliš vyřešena ochrana proti útokům ze vzduchu (především ze strany dronů). Vzhledem k hmotnosti vozidel, která může u některých provedení přesahovat 40 tun, se vyskytují i vážné otázky ohledně logistiky, protože česká armáda prostě nedisponuje dostatkem podvalníků pro efektivní dopravu takového počtu tak těžkých vozidel. Právní, finanční i technické aspekty tedy napovídají, že patrně bude třeba celý tento akviziční program ještě znovu přehodnotit.

Vzhledem k nutnosti hledat finanční úspory se ale jeví jako pravděpodobné, že projekt nebude možno realizovat v tomto rozsahu, resp. zřejmě ne hned. Dají se tudíž očekávat určité redukce počtů vozidel, a to především u specializovaných provedení s pokročilejším (a proto dražším) účelovým vybavením. Dalo by se postupovat i metodou smlouvy s opcí, tedy že by armáda na počátku pořídila nižší počty vozidel všech variant, aby tak získala aspoň základní kapacity pro provoz a výcvik. Teprve později by (podle svých potřeb a finanční situace) mohla nakupovat i další exempláře těchto variant. Do určité míry by se tak opakovala situace s kolovými vozidly Pandur II CZ, u kterých se původně plánovalo koupit až 234 vozidel v 19 verzích, ale následně se celý projekt zmenšil na 107 kusů v šesti variantách (a nedávno se pořídilo dalších dvacet kusů ve dvou speciálních verzích). Nelze tedy vyloučit ani scénář, že by se záměr koupit některé verze nového pásového vozidla zcela zrušil, protože jejich poslání by snad dokázaly zastávat i odpovídající verze etablované kolové platformy Pandur II CZ, což by se zřejmě mohlo týkat např. zdravotnického vozidla či dělostřelecké pozorovatelny.

Foto: Pandury II CZ 8x8 KOVS (kolové obrněné vozidlo spojovací) a KOVVŠ (kolové obrněné vozidlo velitelsko-štábní) |  Tatra Defence Vehicle

Před příchodem pandemie čínského koronaviru se opakovaně mluvilo také o možnosti nákupu dalších exemplářů vozidel Pandur II CZ a kromě toho je jasné, že vozidla Pandur II CZ již zařazená ve výzbroji AČR naléhavě potřebují modernizaci, zejména co se týče bojové věže. Nynější typ Rafael Samson RCWS-30, ve své době nepochybně velmi pokrokový, už jasně zastaral a nevyhovuje z hlediska své odolnosti, a tudíž se musí nalézt náhrada. Mezi hlavní kandidáty náleží věž Turra 30 slovenské společnosti EVPÚ Defence, konkrétně její nová verze, jež nese 30mm kanon Bushmaster Mk 44 a dvojici protitankových řízených raket Rafael Spike-LR. Nyní již existuje prototyp obrněnce Pandur II 8x8 s touto věží postavený společností Tatra Defence Vehicle, který má za sebou i reálné zkoušky včetně ostrých střeleb, tato konfigurace by se nepochybně mohla uplatit i v Česku, ale i na Slovensku. Slovensko navíc v aktuálním tenderu na kolová obrněná vozidla 8x8 požaduje širokou škálu variant, z nichž některé by byly vhodné také pro AČR, to se týká např. vozidla protivzdušné obrany či samohybného minometu. Také v posledně uvedeném případě existuje prototyp, jenž nese 120mm minomet značky Soltam v korbě, v případě zájmu armády však samozřejmě není problém instalovat na Pandur II 8x8 též věžový minomet. Další možností je vozidlo přímé palebné podpory se 105mm kanonem. Odpovídající verze platformy Pandur II 8x8 již rovněž existují a pro 4. brigádu by nepochybně šlo o vysoce užitečný stroj.

Psali jsme:Naši vojáci vstoupili do závěrečné fáze přípravy do zahraniční operace

Další kolové obrněné vozidlo, se kterým AČR počítá, je obrněnec TITUS, jenž využívá šestikolový podvozek Tatra. V této chvíli je objednáno 62 exemplářů, které by se měly užívat coby vozidla spojovací, vozidla velitelsko-štábní a místa koordinace palebné podpory. Hovoří se však i o možnosti objednat podstatně vyšší počet. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že TITUS není (v rozporu s často opakovaným tvrzením) jen jakési vozidlo pro hlídkování při expedičních operacích. Nejde o klasický obrněnec kategorie MRAP, nýbrž o typ druhé generace, resp. víceúčelové vozidlo kategorie MRAV, které dokáže zastat širokou škálu rolí. Účelové varianty platformy TITUS by se tedy mohly stát velice efektivní náhradou řady speciálních vozidel, která dnes AČR používá na běžných podvozcích nákladních vozidel. Může jít např. o vozidla servisní, zdravotnická, ženijní, spojovací, minometná apod. V minulosti pro tyto účely postačovaly běžné automobily, ovšem původní rozdíl mez „frontou“ a „týlem“ se oslabil natolik, že i pro část týlových vozidel by se mělo uvažovat o přesunu na vysoce odolnou platformu.

Foto: Obrněné vozidlo TITUS (Tactical Infantry Transport and Utility System) | Tatra Defence Vehicle

Značnou pozornost přitahuje též další akviziční záměr, a to pořízení lehkých útočných vozidel pro 43. výsadkový pluk. Jednu dobu se zde hovořilo především o zavedení vozidel britské značky Supacat, jenže v poslední době na tuto konstrukci směřuje i silná kritika. Vedle technických aspektů se jedná také o značně vysokou cenu, protože vozy Supacat se pohybují na více než třech desítkách milionů korun za kus a AČR chce pro 43. pluk pořizovat až stovku vozidel. Jako vhodnější by se tedy jevilo koupit některý lehčí a levnější typ. Zde se ideálně nabízí vůz LRPV Gepard české výroby na mimořádně osvědčené, rozšířené, odolné a flexibilní platformě Toyota Land Cruiser. Typ LRPV Gepard se oproti vozidlům Supacat vyznačuje výrazně menší cenou a jeho výběr by znamenal i zakázky pro řadu českých firem zapojených do projektu. Značnou výhodu by představoval i fakt, že Gepard existuje též v lehčí variantě. Pokud by byl třeba naopak vůz s větší nosností, mohlo by se sáhnout po šestikolovém provedení typu Toyota Land Cruiser, který se v Česku již také představil a je k dispozici.

Foto: LRPV Gepard | DP

S tím ostatně souvisí také další kategorie techniky, a sice nepancéřované taktické automobily. Coby nástupce zastaralých terénních vozů UAZ-469 a Land Rover Defender se AČR rozhodla zavést platformu Toyota Hilux, ovšem navzdory nepochybným kvalitám tohoto automobilu je třeba zdůraznit, že nemůže zajistit plnou náhradu oněch dvou zastaralých typů ve všech jejich rolích, zejména ne v těch specializovaných. Jako alternativa by se tedy nabízelo vozidlo Iveco MUV, jež vychází z civilní platformy Iveco Daily a slouží i jako základ nového vojenského sanitního automobilu LZTOP. Ten byl koupen zatím v počtu 19 kusů coby náhrada vozidel Land Rover Defender 130 ZOP, avšak plná náhrada těchto sanitek bude samozřejmě vyžadovat zakoupení dalších nových vozidel LZTOP. Analogicky by se poté dalo postupovat i u dalších speciálních variant vozů Land Rover Defender, jichž nyní slouží několik stovek exemplářů. Jedná se mj. o vozy pro radiační, chemický a biologický průzkum, několik velitelských a spojovacích obměn či automobily pro elektronický a psychologický boj. Iveco MUV s nosností kolem 4 tun se tak dá pokládat za platformu, která optimálně vyplňuje mezeru mezi lehkým vozem Toyota Hilux a středními nákladními automobily Tatra Tactic.

Automobily na podvozcích Tatra by měly koneckonců představovat i předmět dalších zakázek české armády, jejíž logistické zabezpečení již také zřetelně zaostalo. Není totiž příliš známým faktem, že armáda stále provozuje velké počty automobilů Tatra T 815, které pocházejí z 90. let, případně dokonce ještě z 80. let. Skutečnost, že většina těchto vozidel dosud dobře funguje, se sice dá pokládat za výpověď o fenomenální odolnosti a životnosti vozů Tatra, ovšem na takový přístup samozřejmě nelze sázet navždy. Armáda by tedy měla investovat i do omlazení svého logistického zabezpečení, což by se mělo v první řadě týkat nákupu nových automobilů řady Tatra Force s nosiči univerzálních palet či kontejnerů. Tyto prvky totiž slouží nejen coby prostředky k dopravě zásob a dalších „obyčejných“ nákladů, ale také jako základy pro montáž nejrůznějších účelových systémů, pro něž se dříve musela konstruovat speciální vozidla.

Foto: Paletové nakladače a nosiče kontejnerů mohou zastávat mnohem více rolí, což lze ukázat např. u ženijních vojsk. | TDV

Nyní tedy mohou paletové nakladače a nosiče kontejnerů zastávat mnohem více rolí, což lze ukázat např. u ženijních vojsk. Právě na ženijní jednotky by se ostatně také měla soustředit pozornost a měl by se zvážit mj. nákup nových mostních kompletů, jako jsou mostní automobily nebo pontonové mostní systémy.

Foto: Mostní vozidlo AM-70 EX | EXCALIBUR ARMY

Další automobilovou platformou, která by určitě neměla uniknout pozornosti české armády, je nová generace terénního vozidla Land Rover Defender. Navzdory názvu jde o zcela nový vůz, jenž s původním Defenderem nemá technicky společného prakticky nic, ačkoliv se stále jedná o mimořádně odolný automobil, který i v nejhorších terénních podmínkách dokáže poskytovat vysoký komfort. Z tohoto důvodu se může jednat o vhodný typ např. pro roli štábního vozidla k dopravě VIP, popř. též pro funkci vozidla Vojenské policie. Armáda ČR nyní v těchto rolích provozuje několik typů vozů, jež bude muset výhledově nahradit, ovšem pickup Toyota Hilux se k tomu zjevně nehodí, zatímco nový Defender by to mohl zvládnout výborně. Další výhodu představuje produkce na Slovensku, a tudíž by šlo také o podporu česko-slovenské kooperace. Armáda ČR zamýšlí rovněž zakoupení lehčích čtyřkolových obrněných vozidel, která by měla perspektivně nastoupit na místo automobilů Iveco LMV, které vstoupily do výzbroje AČR již v roce 2008. Mezi hlavní kandidáty bude nepochybně patřit vozidlo Patriot II na Tatra a dalším zájemcem zřejmě bude slovensko-český Zetor Gerlach. Tento program však ještě nepatří mezi ty nejaktuálnější, jelikož otázka nahrazení obrněných vozů Iveco LMV se pravděpodobně bude řešit až ke konci této dekády.

Při debatách o modernizaci pozemní techniky by se ale neměla opomíjet ani nesmírně důležitá kategorie, jež v české armádě momentálně trpí určitým zanedbáním, ačkoliv by se mělo jednat o hlavní zdroj palebné síly mechanizované brigády. Jde samozřejmě o tanky, kterých má dnes Armáda ČR několik desítek, jen 30 kusů však odpovídá modernizovaným T-72M4 CZ. Navíc část těchto vozidel již není reálně v provozu, protože slouží jako zdroj náhradních dílů, aby se dala většina udržet v provozu, jelikož součásti pro některé subsystémy se již nedodávají, takže jedna z rot tankového praporu musí užívat zastaralé obrněnce T-72M/M1. Armáda ČR již sice počítá s prodloužením životnosti, resp. určitou omezenou modernizací svých tanků, avšak toto rozhodně nepředstavuje dlouhodobé řešení. Ačkoli podvozek T-72 má nesporné kvality, které by se mohly využít např. u podpůrných vozidel, celkově jde o obrněnec zcela jasně zastaralý a na moderním bojišti prakticky neefektivní. Konflikty posledních let (mj. na východě Ukrajiny nebo v Náhorním Karabachu) navíc velmi přesvědčivě ukázaly, že T-72 především po stránce odolnosti nevyhovuje a pro svou osádku představuje hrozbu, protože po zásahu obvykle dojde k sekundární explozi vezené munice, odtržení věže a úplné destrukci vozidla. Oprava zákonitě není možná a šance osádky na přežití jsou zcela mizivé.

Foto: Česká armáda, co se týče tankové techniky, už téměř dvě desetiletí spoléhá na zhruba tři desítky tanků T-72M4CZ (na snímku) | DP

Zajisté si lze představit pokračování provozu dále modernizovaných T-72 u útvarů zálohy, ale do aktivních jednotek mechanizované brigády je třeba zařadit nové tanky, které po stránce své palebné síly, odolnosti a pohyblivosti odpovídají požadavkům dnešního bojiště. Mezi scénáře, o nichž se mluví, patří mj. nákup lehkých nebo středních tanků na podvozku nových bojových vozidel pěchoty. Taková vozidla, byť mohou část úkolů tanků splnit, ale zkrátka nepředstavují plnohodnotné tanky, takže by evidentně šlo spíše o nouzové řešení. Pozornost AČR by se proto měla zaměřit na techniku kategorie MBT (Main Battle Tank), resp. na „pravé“ tanky, jež představují páteř obrněných jednotek většiny vyspělých zemí. Za favorita zde dlouho platil německý Leopard 2, v jehož prospěch hovoří např. dobré zkušenosti a přítomnost v armádách sousedních států. Velkou podporu však má i pořízení jihokorejských tanků K2 Black Panther, které mají (stejně jako T-72) tříčlennou osádku (kdežto Leopard 2 je čtyřmístný) a kromě toho mají nižší hmotnost a větší evoluční potenciál. Šance Leopardu 2 ale mohou zlepšit plánované modernizace včetně instalace 130mm kanonu. Někdy se v úvahách objevuje také francouzský Leclerc a v poslední době se začalo mluvit o možnosti, že by Česko zakoupilo americké tanky M1A2 Abrams, pro něž se nedávno rozhodlo i Polsko.

Foto: Německý tank Leopard 2A7 | KMW

Další významnou kategorii techniky reprezentuje dělostřelectvo, kde se provedl důležitý krok, když armáda vybrala nový typ samohybné houfnice ráže 155 mm, a sice francouzský komplet Caesar, jenž se může pochlubit několika exportními úspěchy a také zkušenostmi z reálného bojového nasazení. Jeho instalace na podvozek Tatra a výroba munice ve firmě Explosia bude navíc znamenat obrovský přínos pro český průmysl, který získává i velkou šanci podílet se na výrobě systémů Caesar pro další odběratele, a to včetně samotné francouzské armády. Tím by však modernizace českého dělostřelectva rozhodně neměla skončit.

Foto: Samohybné dělo Caesar na podvozku Tatra | Nexter

Ve výzbroji totiž pořád zůstává samohybná houfnice DANA ráže 152 mm, ve své době nepochybně špičkový systém, jenž má stále určitý modernizační potenciál. Armáda navíc pořád vlastní velké zásoby munice ráže 152 mm, a proto by stálo za zvážení houfnice DANA modernizovat, mj. instalací nového systému řízení palby. Dále bude třeba znovu otevřít otázku dělostřeleckých raketometů, neboť armáda se tohoto typu techniky zbavila bez náhrady, pravděpodobně se však ukáže jako nutné tyto zbraně opět zavést. Levné řešení by nabízel např. 122mm typ RM-70 Vampire, ovšem k dispozici je také široká nabídka modulárních systémů schopných vypouštět střely nejrůznějších ráží, jak ukazují např. izraelské komplety Lynx nebo PULS či slovenský RM-70/85 Modular.

Výjimečné vztahy České republiky a Státu Izrael podtrhuje též fakt, že se česká armáda zařadí mezi uživatele systému protivzdušné obrany Spyder společnosti Rafael. Česká podoba bude pochopitelně umístěna na podvozku Tatra, jenž se koneckonců pro komplet Spyder používá už od samého začátku jeho existence. Izraelské systémy se mají uplatnit zejména jako náhrada zastaralých sovětských systémů Kub v úloze objektové protivzdušné obrany, ovšem navzdory jejich vysokým kvalitám jde pouze o jeden z kroků v modernizaci české PVO. Je nutno posílit protivzdušnou obranu vojsk, zejména 7. a 4. brigády, což by se mohlo vyřešit např. pořízením příslušných variant nového pásového obrněnce nebo vozidla Pandur II. V současnosti se klade velký důraz na ochranu proti dronům, což mohou částečně řešit 30mm kanony těchto vozidel, v úvahu však připadá též např. mobilní montáž již zavedených protiletadlových řízených raket RBS-70 nebo vznik speciálního zařízení proti dronům. V této souvislosti lze dodat, že domácí firmy již nabízejí vlastně všechny prvky potřebné pro takový systém, a sice malý radiolokátor ke včasnému zachycení malých dronů (Retia ReGUARD), optické či infračervené senzory pro sledování (např. Meopta) i mikrovlnné rušičce (URC Systems). Zbývá tedy „jen“ tyto součásti spojit do integrovaného kompletu a umístit na vozidlo.

Foto: Radiolokátor ke včasnému zachycení malých dronů (Retia ReGUARD) | Retia

Takový komplex by představoval „ne-kinetickou“ variantu zařízení k destrukci malých dronů, kdežto nasazení 30mm automatických kanonů bojových vozidel by bylo variantou kinetickou. V obou případech by se ale jednalo o nástroje spolehlivě fungující zřejmě jen proti nejmenším dronům, které létají malými rychlostmi v malých výškách. S detekcí a destrukcí takových cílů totiž má většina tradičních prostředků protivzdušné obrany dost velký problém. Proti větším a výkonnějším typům dronů by již bylo třeba užívat účinnější nástroje, které by se však de facto již z velké části překrývaly s běžnými systémy protivzdušné obrany, případně též s prostředky kategorie C-RAM (Counter Rockets, Artillery and Mortar). Jak napovídá již název, jedná se o zbraně určené k ničení nepřátelských dělostřeleckých raket, granátů a min. Jistě nejznámějším příkladem je izraelský Iron Dome, jehož radar Elta E/M-2084 se ostatně objeví i v české PVO v úloze přehledového radaru MADR a tvoří i součást systému Spyder. Ostatně také proto se objevila úvaha o nákupu samotného kompletu Iron Dome nebo spekulace o možnosti, že by si AČR mohla v budoucnu pořídit též systém protivzdušné obrany středního až dlouhého dosahu IAI Barak MX. Také on využívá tento radar, což by zákonitě nesmírně usnadňovalo propojení všech součástí do jednotné integrované soustavy PVO.

Důležitost již zmíněných dronů koneckonců prokazuje i fakt, že také Armáda ČR hodlá zavést nový typ bezpilotního letounu, který by vedle průzkumných úkolů mohl již zastávat i útočnou roli. Předběžný záměr totiž počítá s tím, že tyto drony ponesou i přesně naváděné zbraně. Jako kandidáti se nejčastěji zmiňují některé izraelské taktické bezpilotní prostředky, zejména stroje řad Elbit Hermes a IAI Heron, případně francouzsko-britský Thales Watchkeeper, což je však de facto „NATO-izovaná“ varianta typu Elbit Hermes 450. Vzhledem k obrovským úspěchům tureckých bojových dronů Bayraktar TB2, pro jejichž nákup se v roce 2021 rozhodlo i Polsko, se dají očekávat podobné úvahy též v případě Armády ČR, byť nejpravděpodobnější je patrně stále vítězství některého izraelského typu. Kromě zavedení vyzbrojených taktických dronů lze předpokládat i zájem o pořízení nějakého prostředku z kategorie „vyčkávací munice“, jak jsou obvykle označovaný malé, jednorázově použitelné („sebevražedné“) drony, které vlastně stojí na pomezí bezpilotních letadel a střel s plochou dráhou letu. Největší šance by opět mohly mít izraelské prostředky, např. UVision Hero nebo Elbit SkyStriker, ale zřejmě se bude zvažovat i např. americký dron AeroVironment Switchblade.

Výzbroj českých vzdušných sil v dohledné době obohatí americké helikoptéry UH-1Y Venom a AH-1Z Viper v počtu osmi, resp. čtyř kusů. Všeobecně se však očekává, že bude následovat objednávka dalších dvanácti kusů v opačném poměru, aby česká armáda disponovala dvanácti víceúčelovými UH-1Y a dvanácti bitevníky AH-1Z. V dlouhodobější perspektivě se uvažuje i o nákupu amerických středních vrtulníků UH-60 Black Hawk, případně dokonce také těžkých helikoptér CH-47 Chinook, jež by měly sloužit zejména pro dopravu vozidel 43. výsadkového pluku. Brzy bude na stole i modernizace taktického dopravního letectva, jelikož nynější stroje CASA C-295M evidentně nemohou zastat všechny úkoly. Objevila se úvaha pořídit letoun Airbus A330, jenže tu naprostá většina expertů odmítla coby neefektivní a doporučila několik jiných alternativ. Jistě zde bude mít velkou podporu nákup legendárních amerických letounů C-130 Hercules, kromě kterých se často mluví také o brazilském stroji Embraer KC-390 Millennium, na jehož výrobě se ostatně podílí také česká společnost Aero Vodochody. Další zvažovanou možností by mohl být rovněž evropský transportní stroj Airbus A400M.

Ale nepochybně nejzávažnější úkol v oblasti vzdušných sil, který bude muset nová ministryně obrany řešit, představuje budoucnost nadzvukového letectva. Česko provozuje čtrnáct letounů JAS-39C/D Gripen, jejichž pronájem končí v roce 2027 (nebo nejpozději v roce 2029, jestliže se využije opce ve smlouvě). Nejpozději dva roky před koncem jejich provozu ale bude nutno mít jasno v otázce, jak bude české letectvo pokračovat. Ještě před několika lety tady panovala široká shoda na pokračování Gripenů, možná ve formě přechodu na modernizovanou variantu JAS-39E/F, ačkoli se nevylučovala ani možnost odkupu a modernizace stávajících letounů. Za poslední roky ale dramaticky vzrostla podpora přechodu na nový stroj, a sice americký F-35A Lightning II. Jeho výrobce, firma Lockheed Martin, nabízí i modernizované letouny F-16, byť to by bylo spíše až druhé řešení v případě nedostatku financí, protože přes veškeré impozantní úspěchy představuje tento stroj už překonanou konstrukci. Je třeba zdůraznit, že stíhací letadla se kupují s perspektivou nejméně 30 let provozu (spíše ale více), a proto je nezbytné uvažovat i o evolučním potenciálu příslušné konstrukce. Je opravdu jen těžko představitelné, že F-16 by v roce 2060 mohl být ještě efektivním bojovým letounem.

Je však nutno připustit, že v případě pokračování provozu Gripenů by situace nebyla o mnoho lepší, protože tento letoun vznikl ještě za studené války. Verze JAS-39E/F nepochybně přináší výrazný nárůst schopností, jenže také u ní se jeví jako pravděpodobné, že v roce 2060 se bude jednat o zcela jednoznačně zastaralý stroj. Nepřímo tomu ostatně nasvědčuje též fakt, že samo švédské letectvo hodlá tato letadla pořizovat pouze v omezeném počtu a více prostředků hodlá investovat do konstrukce nové generace, resp. do angažmá v mezinárodním projektu Tempest. O trochu lepší perspektivy by mohl mít francouzský letoun Dassault Rafale, jenž si v poslední době připsal několik úspěchů a který by se českého výběrového řízení také mohl zúčastnit, ale z hlediska evolučního potenciálu zcela jednoznačně dominuje F-35A, protože firma Lockheed Martin počítá s jeho modernizacemi nejméně do roku 2070. Dříve enormně vysoká pořizovací cena s postupem sériové výroby stále klesá a vysoké provozní náklady odpovídají tomu, že se jedná o cenu za vskutku výjimečné schopnosti tohoto letounu, který v řadě ohledů předstihuje veškeré konkurenční typy nejméně o generaci. Pokud by se náklady na pořízení a provoz F-35 rozložily do celého předpokládaného životního cyklu, pak by se ve skutečnosti mohlo jednat o velmi efektivní investici do bezpečnosti České republiky.

Ona poslední úvaha by koneckonců mohla být také důležitým imperativem pro další akviziční programy české armády. Nepochybně je potřeba s veřejnými prostředky zacházet zodpovědně a hledět na cenu, současně je však nutno mít na paměti, že samy počáteční pořizovací náklady neříkají zdaleka vše. Na první pohled „nejlevnější“ produkt proto vůbec nemusí být tím, který bude poskytovat nejvyšší cenovou efektivitu i po celou dobu svého užívání. Moderní vojenská technika se obvykle pořizuje na desítky let provozu, takže by se mělo hledět i na její vývojový potenciál, resp. schopnost plnit i požadavky, které teprve přijdou. Při nákupech nové techniky by se proto měl brát v úvahu nejen střednědobý výhled (daný Koncepcí výstavby AČR 2030), ale též různé scénáře dlouhodobého vývoje. V neposlední řadě by se mělo hledět i na to, jak je zapojen český průmysl, protože i podpora domácích vývojových a výrobních kapacit znamená příspěvek k zajištění bezpečnosti a suverenity státu.

Zdroj: MO ČR, KVAČR 2030