V loňském roce došlo k aktualizaci Bezpečnostní strategie ČR a Dlouhodobého výhledu pro obranu. Letos pak k novelizaci branného zákona. Nicméně na stavu naší armády se nic zvláštního nezměnilo. Na co bychom se tedy nyní měli zaměřit?

Foto: V armádě se v podstatě jen slibuje, nicméně většinou skutek utek

1. Početní stavy

Pokud chceme skutečně hrát aktivní roli v zajištění naší vnější bezpečnosti a nespoléhat se pouze na spojence, musíme výrazně zvýšit počty našeho vojska. V současné době působí v aktivní službě kolem 20 000 mužů a žen. Ovšem počet bojeschopných příslušníků armády se odhaduje kolem 5 000. Rozdíl, který činí téměř 15 000, tvoří zejména „vojenští úředníci", jež vykonávají kancelářskou či pomocnou práci a de facto by pro opravdový boj nebyli příliš použitelní.

Psali jsme:Izraelské Merkavy IV zamíří do pásma Gazy

Jak je to u našich sousedů? Neutrální Rakousko, které v doktrinální rovině nemá tak velké ambice jako ČR, disponuje 55 000 vojáky, což představuje dvakrát větší počet než AČR. Polsko, jež leží stejně jako naše země mezi mlýnskými kameny, Německem a Ruskem, se může pochlubit téměř 100 000 vojáky. Již v porovnání s těmito zeměmi vidíme, že početní stav naší armády je nedostatečný a mělo by tak dojít k zesílení náborové činnosti.

2. Technika

Zastaralá, zakonzervovaná, předražená, nedostatečná...taková slova často padají při dotazu na techniku naší armády. Na mnoha útvarech se používají stroje vyrobené v časech Varšavské smlouvy (UAZ, BVP-2), vynikající kusy techniky jsou zakonzervovány kvůli údajné nepotřebnosti (L-159), nové provází podezření z korupce při jejich nákupu (Pandur, JAS-39 Gripen), v nejhorších případech chybí pro různé druhy techniky dostatek munice (JAS-39 Gripen, T-72).

Foto: Na mnoha útvarech se používají stroje vyrobené v časech Varšavské smlouvy (UAZ, BVP-2)

Modernizace starších strojů probíhá nekoncepčně, takže místo 100 kusů modernizovaných tanků T-72 máme jen 30 kusů. Do toho některé defétistické politické skupiny podporují debatu o zrušení určitého druhu vojska, což ilustrovala v minulých letech snaha o zničení vojska tankového.

Psali jsme:Od smrti Usámy bin Ládina uplynulo již 10 let: Jak probíhala operace Neptune Spear

Foto: Místo 100 kusů modernizovaných tanků T-72 máme jen 30 kusů

Na mezinárodním poli panuje zcela jiná situace. Většina států se po událostech na Ukrajině a zhoršení bezpečnostní situace na Blízkém východě i v severní Africe rozhodla jasně. Zbrojí. A to někdy opravdu ve velkém. Polsko kupuje nové tanky a vyvíjí vlastní lehký tank. Německo modernizuje letectvo a rekrutuje nové vojáky. I Rakousko investuje do vybavení. V České republice však dochází pouze ke změnám kosmetickým (nákup nových pušek), nikoliv k opravdovým investicím.

3. Spolupráce s veřejností

Naše armáda působí jako svět uzavřený sám do sebe. Jako organizace, která by se chtěla odstřihnout od většinové společnosti. Poslední dobou se sice objevily programy jako POKOS, které měly přiblížit svět vojáků a především oblast obrany státu školákům, ale to je bohužel vše co můžeme v této oblasti pozorovat. Jedinými většími akcemi pro veřejnost tak zůstávají Dny NATO, Bahna či Cihelna.

Ve spoustě zemí se těší velké popularitě vojenské přehlídky, úchvatná bývá každý rok k výročí pádu Bastily na Champs-Élysées. Tyto přehlídky slouží jako manifestace národní jednoty a vůle občanů bránit svou vlast. Poslední větší vojenská přehlídka u nás proběhla v Praze v roce 2008. Zároveň dochází v mnoha státech např. v USA k větší spolupráci mezi armádou a školami, když přímo na školách probíhá náborová činnost.

Foto: Vojenské přehlídky slouží jako manifestace národní jednoty a vůle občanů bránit svou vlast

V Rakousku a jiných státech pořádá vojsko dny otevřených dveří, díky nimž se lidé mohou podívat do vybraných kasáren a zjistit jak vypadá život vojáků. Nic z toho se nyní u nás nerealizuje.

4. Spojenci

V našich bezpečnostních dokumentech stojí, že při ochraně území České republiky ve válečném konfliktu spoléháme především na pomoc spojenců. Přičemž AČR se pokusí pouze zadržet prvotní útok nepřítele, spojenci už musí vyřídit zbytek. Jestliže se tak nyní stáváme závislí na pomoci spojenců, jeví se krajně nezodpovědné nedodržovat sliby, ke kterým jsme se zavázali. Do této kategorie patří i slib vůči NATO investovat 2% HPD do vlastní armády. Zároveň přes veškeré diskuze nedošlo k prohloubení bezpečnostní spolupráce se státy V4 či V4+. Vznik společného vyzbrojovacího úřadu, jednotné česko-slovenské letecké síly či společné nákupy výstroje a výzbroje, to všechno zůstává pouze v rovině debat bezpečnostní komunity.

Některé země na to šly opět zcela jinak. Polsko investuje do svojí armády více než 2% HDP a deklaruje, že svoji zemi chce bránit především vlastnímu prostředky. Pobaltské republiky vysílají spousty vojáků na zahraniční mise pod vlajkou NATO, aby ukázaly, že na ně je skutečně spoleh, a že dokáží dostát spojeneckým závazkům. Státy západní Evropy jako Velká Británie, Francie a Německo dlouhodobě spolupracují na vývoji a nákupu techniky.

5. Příprava na boj

Naše armáda se připravuje na konflikty, které většinou spadají do kategorie konvenční války. Nicméně nyní jev, kterému jsme si zvykli říkat konvenční válka, z mezinárodního prostředí ustupuje či spíše už jej nalezneme opravdu výjimečně. V souvislosti konfliktem na Ukrajině slyšíme čím dál častěji o hybridní válce, při níž se využívají povstalecké jednotky, propaganda, různé druhy diplomacie včetně ekonomické, speciální a polovojenské jednotky i další způsoby boje. V prostředí Afghánistánu se setkáme s asymetrickou válkou, kdy nepřítel využívá povstalecký boj, terorismus a další nekonvenční metody.

V USA, Rusku či Velké Británii se příprava na budoucí konflikty velmi věnuje právě aspektům z oblasti hybridní války a asymetrických konfliktů. Rusko se zejména kvůli ukrajinské krizi stává vedoucím státem v oblasti vedení hybridní války.

Foto: Rusko se zejména kvůli ukrajinské krizi stává vedoucím státem v oblasti vedení hybridní války.

Ovšem u nás se příprava na asymetrické vedení boje a hybridní válku pouze pomalu dostává do výcviku vojáků, nikoliv však aktivních záloh. Může za to především zkostnatělost ministerstva obrany, které nebere příliš v potaz názory vojáků zejména s ohledem na jejich zkušenosti z Iráku a Afghánistánu.

Vycházím nám tedy, že přes veškeré deklarace a přísliby změn se v naší bezpečnostní a obranné politice téměř nic neposunulo dopředu. Zaostáváme za našimi spojenci i ostatnímu zeměmi, ba dokonce nás předbíhají i státy neutrální. Je nutné vytyčil si cíl, jak by měla naše armáda vypadat, což padá na bedra politické reprezentace. Současný stav, kdy disponujeme hromadou dokumentů, ale realita vypadá zcela jinak, připomíná Potěmkinovu vesnici. Právě to je nutné změnit.