Eduard, vévoda z Windsoru, patří mezi nejkontroverznější členy britské královské rodiny 20. století. Král Eduard VIII., který se vzdal trůnu, aby se oženil s rozvedenou Američankou, zůstal v centru pozornosti po celou dobu druhé světové války, a to díky svým stykům s Hitlerem a dalšími vysoce postavenými německými představiteli. 

Princ Eduard jasně projevil svou oddanost Británii tím, že se dobrovolně přihlásil do armády během první světové války. Chtěl sloužit na frontách v kontinentální Evropě a nechal se zapsat ke gardovým granátníkům, ale jeho postavení následníka trůnu znamenalo, že byl z nebezpečných povinností vyloučen. Místo toho, aby byl za Lamanšským průlivem nasazen do bojů, působil spíše jako pozorovatel. Navštěvoval vojáky a procházel zákopy na západní frontě, za což byl později vyznamenán Válečným křížem. To, co Eduard viděl a zažil během první světové války, výrazně ovlivnilo jeho názory na mezinárodní spolupráci a válčení. Jeho přímá zkušenost na něj měla trvalý vliv, který se nejzřetelněji projevil v jeho pozdějších názorech na appeasement a diplomacii. A nebyl v tomto ohledu v Británii ani zdaleka osamocen.

Foto: Vévoda z Windsoru během své návštěvy v Německu v roce 1937 | Bundesarchiv, Bild 102-17964 / Pahl, Georg / CC-BY-SA 3.0

Psali jsme:Hitlera pod Moskvou zastavily „nadpozemské síly“

V říjnu 1937 se Eduard v doprovodu své manželky, Američanky Wallis Simpsonové, vydal na kontroverzní cestu do Německa. Pár se tehdy otevřeně vyjadřoval k vzestupu komunismu v Sovětském svazu a zdálo se, že souhlasí s nacistickým směřováním Německa. Tak to alespoň konstatoval německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop, když se s vévodou z Windsoru v červnu 1935 sešel. Cesta v roce 1937 se ovšem uskutečnila až poté, kdy Eduard VIII. kvůli záměru oženit se se Simpsonovou abdikoval. Cestu provázely obavy britské vlády, ačkoli Eduard všechny veřejně ujišťoval, že se jedná pouze o to, aby mohl pozorovat sociální a hospodářské poměry v Německu. Obavy nezmírnily ani styky vévody z Windsoru s vysoce postavenými představiteli Říše, jeho ochota zdravit nacistickým pozdravem zdviženou pravicí, a také dopis, který po cestě napsal.

Během návštěvy se k Eduardovi a Simpsonové hostitelé chovali s náležitou úctou. Největší pozornosti se dostalo jejich soukromému setkání s Hitlerem na Berghofu, kde se údajně probírala nejrůznější témata. V Německu média tuto cestu vykreslila jako způsob možného navázání pozitivních vztahů mezi oběma zeměmi. Protože britská vláda nebyla schopna návštěvě zabránit, snažila zejména kvůli veřejnému mínění, jež bylo vůči Německu velmi kritické, od Eduarda distancovat. 

Na počátku druhé světové války se pak Eduard zákonitě ocitl v poměrně prekérní situaci. V měsících předcházejících německé invazi do Polska v září 1939 pronesl veřejný projev, v němž se zdál podporovat ústupky Hitlerovi. To se mnohým v Británii nelíbilo a BBC šla tehdy tak daleko, že jej odmítla odvysílat. Eduardova role, který byl na počátku konfliktu umístěn v britské vojenské misi ve Francii jako styčný důstojník, byla jen ceremoniální. Když Německo v roce 1940 napadlo Francii, odjel spolu se svou ženou do Španělska a poté do Portugalska.

Britská vláda, která se obávala proněmeckého smýšlení vévody z Windsoru, ho chtěla od dění v Evropě co nejvíce vzdálit. Winston Churchill ho jmenoval guvernérem Bahamských ostrovů, což se setkalo s různými reakcemi. Někteří to považovali za ponížení člena královské rodiny, zatímco jiní to vnímali jako rozumný preventivní krok. Přes počáteční nechuť Eduard funkci přijal a přestěhoval se s manželkou do Nassau.

Psali jsme:Žena v nacistickém Německu

Churchillův krok nebyl svévolí. V době, kdy se Eduard ještě stále pohyboval po západní Evropě, německá rozvědka se jej snažila přesvědčit, aby se přidal na jejich stranu. Joachim von Ribbentrop i Hitler osobně viděli příležitost využít vévodu z Windsoru jako nástroj ve svých plánech vůči Británii. Pokud by vše šlo podle jejich plánu, přesvědčili by ho, aby přerušil veškeré styky s britskou královskou rodinou, vystupoval proti válečné politice Winstona Churchilla a přijal pozici loutkového krále, pokud by Německo vyhrálo bitvu o Británii a zdárně dokončilo invazi. Realizací spiknutí byl pověřen vysoký důstojník zpravodajské služby SS Walter Schellenberg. Dostal přístup k 55 milionům švýcarských franků, které měl Eduardovi nabídnout, a pokud by se to nepodařilo, měl vévodu z Windsoru unést. Úkol nazvaný Operace Willi byl ovšem nakonec neúspěšný.

Skutečný vztah mezi Eduardem a Hitlerem byl předmětem mnoha spekulací. Hitler ve vévodovi skutečně zřejmě viděl potenciálního spojence, který by se mohl ukázat jako důležitý pomocník při prosazování německých cílů v Británii. Hitlerův obdiv k vévodovi z Windsoru byl patrný při jejich setkání v roce 1937, během kterého nad abdikací vyjádřil lítost.

Albert Speer, německý ministr zbrojení a válečné výroby, Hitlera citoval: „Jsem si jist, že jeho prostřednictvím by bylo možné dosáhnout trvalých přátelských vztahů. Kdyby zůstal, všechno by bylo jinak. Jeho abdikace byla pro nás těžkou ztrátou.“ Ačkoli Eduard veřejně popíral, že by jakkoli Hitlerův režim podporoval, jeho činy a osobní vazby v průběhu konfliktu zvěsti o jeho domnělých sympatiích přinejmenším naznačovaly. Po celou dobu druhé světové války spojenecké síly Eduarda bedlivě sledovaly. Zpravodajské služby jako MI5 a FBI ve snaze odhalit důkazy o jeho spolupráci s Němci sledovaly jeho aktivity a komunikaci. Nic konkrétního ale nebylo nikdy zjištěno. Zprávy jen v obecné míře zmiňovaly jeho naivitu a špatný úsudek ohledně politických záležitostí.

Například dokumenty FBI uvádějí: „Jak Wallis Simpsonová, tak vévoda byli opakovaně varováni představiteli britské vlády, že v zájmu morálky britského lidu by měli být ve svých stycích s představiteli německé vlády mimořádně obezřetní. Vévoda je většinu času v takovém stavu intoxikace (patrně alkoholové), že je prakticky non compos mentis (mentálně nezpůsobilý). Vévodkyně tato varování opakovaně ignorovala.“

Navzdory nedostatku důkazů zůstal Eduard po celou dobu konfliktu pod drobnohledem. A pro rozptýlení podezření mohl reálně udělat jen velmi málo. Na konci druhé světové války bylo v Německu objeveno 400 tun dokumentů, kterým se říká Marburské spisy. Byly mezi nimi i zprávy odhalující vazby mezi německými představiteli a významnými britskými osobnostmi včetně Eduarda VIII. Tyto spisy potvrdily podezření ohledně Eduardových komplikovaných vztahů s Němci. Po jejich odhalení stáli spojenci před těžkým rozhodnutím, zda je zveřejnit. Na jedné straně by odhalení těchto vazeb mohlo poskytnout vhled do snah režimu podkopat Británii zevnitř. Na druhou stranu hrozilo, že poškodí pověst britské královské rodiny a destabilizují již tak křehkou poválečnou Evropu.

Marburské spisy byly několik let utajovány. Spojené státy v roce 1957 proti vůli Británie některé z nich zveřejnily. Nejcitlivější části týkající se vazeb vévody z Windsoru na Hitlera ale byly v zájmu ochrany monarchie redigovány. Eduard se do Británie natrvalo vrátil až v roce 1965 a v roce 1972 zemřel jako náruživý kuřák na rakovinu jícnu. 

Zdroj: britannica, warhistoryonline.com