Když se mluví o letadlech používaných za druhé světové války, mezi prvními vytane určitě na mysli ikonický a zlověstný německý střemhlavý bombardér Junkers Ju 87 Stuka, který se stal jedním ze symbolů počátečních německých válečných úspěchů. Střemhlavé bombardéry ale používaly obě strany konfliktu, a to nejen jako námořní zbraň. Americký Vultee V-72 Vengeance byl přesně tím příkladem a měl plnit stejné úkoly jako Stuka. Jeho kariéra však byla krátká.

Foto: Vultee Vengeance australského letectva nad Novou Guineou v prosinci 1943 | John Thomas Harrison, Australian armed forces / Public domain

Roli střemhlavých bombardérů určených k podpoře pozemních vojsk ve druhé světové válce určila Luftwaffe. Její piloti Stuky získali bojové zkušenosti již během španělské občanské války, kdy podporovali Francovy fašistické jednotky. To Němcům poskytlo užitečné lekce, jak letouny efektivně nasazovat. Bylo to v době, kdy stíhací letouny protivníka zdaleka nedosahovaly takových výkonů jako později. Podmínkou úspěchu Stuk byla vlastní vzdušná převaha, což je obecný požadavek vlastně pro všechny bitevní a bombardovací letouny.

Psali jsme:OV-10 Bronco: lehké bitevní letadlo nad Vietnamem, v Pouštní bouři i nad Sýrií

Také západní spojenci si úspěchu Stuk ve Španělsku všimli a chtěli podobné stroje. Francouzi požádali americkou společnost Vultee Aircraft, aby pro ně vyrobila jednomotorový typ takového stroje. Výsledkem byl Vultee Model 72 nebo V-72, který se stal známým jako Vengeance. Poznatky získané ve Španělsku využila Luftwaffe v praxi při bleskových útocích Německa na Polsko a poté na Francii. Střemhlavé bombardéry podporovaly rychlé útoky tanků a motorizované pěchoty. Pád Francie ale ovlivnil i budoucnost letounu V-72. Francouzská vláda kapitulovala a již nebyla schopna objednané letouny V-72 zakoupit. Společnost Vultee Aircraft měla výrobek, ale neměla kupce.

V té chvíli se do věci vložila Velká Británie. Poté, co viděla, jakých úspěchů dosáhly Stuky během francouzského tažení, chtěla mít rovněž k dispozici střemhlavý bombardér. V-72 byl snadno dostupnou možností. Nejprve objednali 200 kusů a poté dalších 100 kusů. Některé z nich zakoupily také Spojené státy, ačkoli ty je nikdy nenasadily v boji. V době, kdy RAF obdrželo první dodávku V-72, Britové svůj zájem o střemhlavý bombardér již přehodnotili.

Bitva o Británii byla pro letouny velkou zkouškou. V létě a na podzim 1940 se během měsíců intenzivních vzdušných bojů zjistilo, který typ se ve vzdušné válce za víceméně vyrovnaných podmínek dokáže prosadit. V této bitvě hrály roli i německé Stuky. Odhalily přitom své slabiny. Pokud měly cestu volnou, mohly tvrdě a rychle zasáhnout pozemní cíle, ale proti nepřátelskému letectvu byly tyto pomalé letouny velmi zranitelné. Zkušenosti ze severní Afriky, kde pozemní válka pokračovala i po pádu Francie, tuto slabinu potvrdily. Jednoduše řečeno, střemhlavé bombardéry nebyly pro válku v Evropě a Středomoří vhodné.

V-72 už byly na cestě, a tak je Britové poslali do Barmy, kde se v rámci možností osvědčily ve válce proti invazním japonským silám. Ačkoli byly v Asii užitečné, výroba univerzálnějších stíhacích bombardérů znamenala, že V-72 byly v roce 1944 vyřazeny z frontové služby. Od té doby se používaly jen pro výcvik. 

Psali jsme:Zimmerit: unikátní antimagnetický nátěr německých tanků. Hrozba magnetických min však byla pro německou techniku minimální

Británie byla předním uživatelem Vengeance, ale nebyla jediným. Když vypukla válka v Tichomoří, Královské australské letectvo potřebovalo rychle posílit. Bylo objednáno 400 letounů V-72. RAAF s nimi létalo v kampani na Nové Guineji a byli s nimi spokojeno. Nicméně Australané, stejně jako Britové, zjistili, že existují lepší možnosti, a v roce 1944 stáhli V-72 ve prospěch modernějších stíhacích bombardérů. Zbývající letouny byly používány pro komunikaci nebo k vlečení cílů při výcviku stíhačů a střelců.

Také Svobodní Francouzi obdrželi v roce 1943 několik desítek V-72. V touze nasadit je do boje co nejdříve v jejich případě nedošlo k odpovídající modernizaci, jak to udělali Australané a Britové. Výsledkem byly nespolehlivé letouny, které byly před stažením od jednotek omezeny na cvičné použití.

Ačkoli byla kariéra Vengeance krátká, jako bitevní letoun se dokázal za určitých podmínek prosadit a být užitečným. Poskytoval cennou vzdušnou podporu rychle se pohybujícím pozemním jednotkám. Druhá světová válka byla mobilnějším konfliktem než první světová válka. Dělostřelectvo nemohlo vždy držet krok s postupujícími jednotkami. Náhradou byly střemhlavé a stíhací bombardéry, které bombardovaly nepřátelské jednotky a pozice a poskytovaly vlastním pozemním jednotkám blízkou leteckou podporu. V asijských džunglích našly střemhlavé bombardéry novou výhodu. Ničil malé, dobře ukryté cíle, které ostatní letouny těžko zasahovaly.

Jako střemhlavý bombardér byl V-72 robustní a stabilní. Pilotům se s ním dobře létalo, a to i s plným nákladem pum. Jeho hlavní výhodou však bylo, že byl prostě k dispozici. Spojenci nepředpokládali, že střemhlavé bombardéry budou hrát svou úlohu tak krátce, a v kritických letech války si nemohli dovolit pohrdnout žádným prostředkem, který byl k dispozici. Dostali letadlo s mnoha problémy. Chladicí systém byl nespolehlivý, což museli Britové vyřešit, aby udrželi svá letadla ve vzduchu, a co se znovu objevilo u Svobodných Francouzů. Velký hvězdicový motor spolu s umístěním pilotní kabiny a přídě letounu způsobovaly špatný výhled z kabiny. Letadlo bylo stabilní, ale jeho těžiště bylo vychýlené, pokud byl zadní kokpit otevřený a nebyl v něm střelec.

To byly značné problémy, které však bylo možné překonat. To, co V-72 potopilo, byl problém střemhlavých bombardérů obecně. Stuky byly velmi účinné, když byly jedinými letadly na obloze. Jakmile se vzduch zaplnil stíhačkami, střemhlavé bombardéry byly zranitelné. Ačkoli byly vybaveny zbraněmi, nemohly se proti stíhačkám ani stíhacím bombardérům prosadit. Období služby letounů V-72 bylo krátké a nevalné. Za daných okolností se však jednalo o cennou válečnou zbraň.

Zdroj: warhistoryonline.com