V průběhu 2. světové války braly obě strany válečné zajatce, kteří byli drženi pod neustálou ostrahou v zajateckých táborech s menší či větší ostrahou. Mezi nejproslulejší a nejstřeženější německá vězení patřil zámek Colditz. V tomto německém táboře se nacházeli váleční zajatci, kteří se již dříve pokusili o útěk v jiných věznicích. Mnozí z vězňů však i během pobytu v Colditzu neustále vymýšleli různé plány jak uniknout. Snad nejpropracovanějším pak byla stavba tzv. Colditzského kohouta, kluzáku, který vězni postavili v táborové kapli.

Tábor Oflag IV-C byl umístěný na hradě Colditz po celou dobu 2. světové války. Na rozdíl od jiných zajateckých táborů v něm byli drženi pouze nepřátelští důstojníci. I když v něm byli zpočátku umístěni vězni ze všech spojeneckých zemí, v květnu 1943 bylo rozhodnuto, že v Oflagu IV-C budou drženi pouze váleční zajatci z britského Společenství národů a Spojených států.

Foto: Původní kluzák Colditz Cock. Jeho osud je neznámý | Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0

Psali jsme:Když piráti unesli Julia Caesara, doporučil jim zvýšit výkupné. Po propuštění je všechny pobil

Němci rychle přesunuli holandské, polské, belgické a francouzské důstojníky jinam a ponechali zde pouze několik zajatců ze Svobodných Francouzů a 228 důstojníků Commonwealthu. Konstrukce budovy znamenala, že německá posádka mohla být umístěna ve vnějším dvoře, zatímco váleční zajatci byli umístěni v sousedním, obehnaném ostnatým drátem. Stráže tvořili převážně němečtí veteráni z první světové války nebo vojáci neschopní bojovat na frontě. V okolí existovala také rozsáhlá síť členů národních mládežnických organizací, kteří pomáhali zajatce, jimž se podařilo z hradu Colditz uprchnout, znovu pochytat.

I přes rozsáhlá bezpečnostní opatření v Oflagu IV-C docházelo k pokusům o útěk často. V jednom případě se letecký poručík Dominic Bruce pokusil o útěk tak, že se ukryl v balicím kufru Červeného kříže s provazem vyrobeným z prostěradel. Zatímco byl v bedně, byl odnesen do skladu, kde se dostal ven, slanil z boku budovy a dal se na útěk – ale ne dříve, než zanechal svým věznitelům vzkaz. Stálo v něm: "Vzduch v Colditzu se mi už nelíbí. Uvidíme se později!" Bohužel byl Bruce o týden později znovu dopaden, když se pokoušel v Gdaňsku nalodit na švédskou loď.

Foto: Zámek Colditz, duben 1945 | U.S. Army

V jiném případě uprchl z hradu Colditz francouzský poručík známý jako "Bouley" převlečený za německou ženu. Skupina válečných zajatců byla venku na procházce, když si všimla, že ženě spadly hodinky. Zavolali na Fräulein, aby jí to řekla. Ta však neodpověděla, což vzbudilo podezření německého strážného. Když se za ní vydal, rychle si uvědomil, že se ve skutečnosti jedná o uprchlého vězně, a přivedl Bouleyho zpět do Oflagu IV-C.

Psali jsme:Německé ponorky v boji proti spojeneckému vylodění v severní Africe selhaly. Riziko bylo ale značné

Bouley i Bruce podnikli kreativní pokusy o útěk, s nejpropracovanějším plánem ale přišel poručík Tony Rolt, britský důstojník, který byl zajat během obléhání Calais. Uvědomil si, že střecha kaple je mimo dohled stráží a že by to bylo ideální místo pro start kluzáku, kterým by se dostal přes nedalekou řeku.

Plán uskutečnili piloti Královského letectva (RAF) Bill Goldfinch a John "Jack" Best. Poté, co v táborové knihovně objevili knihu C. H. Latimera-Needhama Aircraft Design, shromáždili skupinu dvanácti válečných zajatců, kteří jim pomohli. Těmto pomocníkům říkali "apoštolové", protože pracovali v kapli.

Jedním z největších problémů, s nimiž se potýkali, bylo udržet svou práci v tajnosti před strážemi, což se jim podařilo postavením falešné zdi, která prostor přehradila. Postarali se také o to, aby kolem kaple byly umístěny hlídky, a dokonce nainstalovali elektrický alarm, kdyby se někdo dostal příliš blízko. Velmi jim pomohly četné pokusy ostatních vězňů o útěk tunelem, takže stráže spíše hledaly přípravy pro útěk pod zemí, než vzduchem.

Materiál na stavbu kluzáku se v zajateckém táboře sháněl obtížně, takže vězni museli pracovat pomalu a používat ukradené kusy dřeva a další materiály. Byli také kreativní, používali rošty z postelí, podlahová prkna, elektrické dráty a spací pytle a také proso, které uvařili, aby kluzák zvenku utěsnili, když jeho plochy pokryli látkou.

Muži byli při navrhování konstrukce kluzáku kreativní, ale měli při sobě také odborníka, dalo by se říci odborníka na kluzáky i na útěky z vězení, který byl požádán, aby jejich výpočty zkontroloval. Britský pilot Lorne Welch, který se podílel na slavném "Velkém útěku" ze Stalag Luft III, provedl zátěžové testy, aby se ujistil, že "Kohout z Colditzu" (Colditz Cock) poletí.

Konstrukce kluzáku nebyla jediným problémem, který museli vězni překonat - museli také vymyslet, jak ho vypustit. Vymysleli důmyslný kladkový systém, zkonstruovaný z kovové vany naplněné betonem, který by se spustil a Colditz Cock vystřelil vpřed. Rozjel by se po šedesátimetrové dráze vyrobené ze stolů.

Když byl Colditz Cock téměř dokončen, vězni plánovali, že vzlétnou během leteckého poplachu, aby byl jejich útěk méně nápadný. Později se však rozhodli, že vzhledem k tomu, že se Spojenci blíží k věznici, měli by kluzák ponechat jako způsob, jak předat zprávu přicházejícím jednotkám pro případ, že by byl vydán rozkaz k vyvraždění zbývajících vězňů.

Dne 16. dubna 1945 byl Oflag IV-C osvobozen americkými jednotkami a Kohout z Colditzu už nikdy nebyl potřeba. Nikdo neví, co se s kluzákem stalo po osvobození. V roce 1999 byla postavena jeho replika, která úspěšně vzlétla v následujícím roce. Akce se zúčastnili Bill Goldfinch a Jack Best spolu s dalšími důstojníky, kteří pracovali na původním letounu za války.

Zdroj: warhistoryonline