Konec druhé světové války a padesátá léta přinesly dvě zásadní revoluce týkající se vojenských létajících strojů. První z nich samozřejmě byla trysková stíhací letadla, nasazená už na konci války. Neméně důležité pak byly vrtulníky, schopné kolmého vzletu a přistání. Samozřejmě netrvalo dlouho, než někoho napadlo pokusit se oba koncepty zkombinovat a získat tak stroj, který by měl výhody obojího. První koncepty kolmo startujících a přistávajících letounů se koneckonců objevily už za druhé světové války, myšlenka tedy byla nasnadě. Představa stroje, který dosahuje výkonů tryskové stíhačky, ale zároveň stejně jako vrtulník nepotřebuje dlouhé vzletové a přistávací dráhy nebo drahé letadlové lodě a je schopen operovat třeba z lesní mýtiny, parkoviště nebo obyčejné výsadkové lodě, byla koneckonců extrémně lákavá.

Na přelomu 50. a 60. let tak prakticky každá země, která něco znamenala, zahájila pokusy s tryskovými letouny kategorie VTOL, což je zkratka anglických slov Vertical Take-Off and Landing (v překladu kolmý start a přistání). První pokusy, jako například americký Bell X-14 nebo sovětský Jak-36, rozhodně neaspirovaly na bojové stroje a jejich cílem bylo hlavně potvrdit správnost myšlenky, která spočívala v tom, že tah tryskového motoru bude při startu nebo přistání nějakým způsobem nasměrován pod letoun (například pomocí otočných trysek), což mu umožní vzletět kolmo nahoru a ve výšce následně přesměrován klasicky dozadu, díky čemuž stroj přejde do klasického letu. Alternativou bylo vybavení stroje více motory, tedy doplnění klasického tryskového motoru několika menšími, umístěnými kolmo, které se staraly o vzlet a přistání. Obě se ukázaly jako překvapivě funkční, problémy (například se stabilitou) nebylo těžké vyřešit a na první pohled tak nic nebránilo vývoji plnohodnotných bojových strojů kategorie VTOL.

Foto: Každá vojenská velmoc se snažila vyvinout vlastní stroj kategorie VTOL | Wikimedia Commons

Psali jsme:Rusko dále úspěšně testuje zbraňové systémy proti satelitům

Největších úspěchů dosáhli Britové. Jejich Harrier byl prvním sériově vyráběným bojovým strojem kategorie VTOL a stal se slavným symbolem tohoto typu strojů. Jeho konstrukce využívající čtyři překlopné trysky se ukázala jako jednoduchá a přitom perfektně funkční a Harrier čekala dlouhá a zářná kariéra. Jakožto jediný úspěšný letoun VTOL, vyvinutý na západě, sloužil nejen v britském námořnictvu, ale i u americké námořní pěchoty poté, co Američané ve vývoji vlastního stroje selhali (viz dále v článku), španělském námořnictvu nebo thajském námořnictvu a pomohl vybojovat slavnou bitvu o Falklandy nebo první válku v Perském zálivu. Byl několikrát modernizován a dokud nezačalo jeho postupné nahrazování moderním americkým F-35, neměl de facto ve světě konkurenci. A to i přesto, že jakožto podzvukový stroj, původně určený spíše pro útoky na pozemní cíle a podporu pozemních jednotek, musel ve stíhací roli zaskočit za svého původně zamýšleného "většího bráchu", nadzvukový VTOL stroj podobné konstrukce, který byl však pro přílišnou technologickou náročnost zavržen ještě ve stadiu projektu.

Foto: Americký stroj F-35, který dnes patří k technologické špičce | Wikimedia Commons

Úspěch zaznamenali i Rusové, resp. tehdy ještě Sověti, jejichž konstrukční kancelář A. S. Jakovleva využila druhého přístupu v podobě přídavných motorů a zkonstruovala Jak-38, podzvukový námořní bojový letoun VTOL, který byl svým určením, vzhledem i výkony poměrně podobný britskému Harrieru. Rovněž se jednalo o podzvukový stroj, primárně určený pro útoky na pozemní cíle, námořní hlídkování a podobně a rovněž zažil poměrně dlouhou a úspěšnou kariéru u sovětského námořnictva, kde sloužil na "letadlových křižnících" třídy Kyjev. Jak-38 sice nedostal příležitost se zúčastnit žádných skutečně bojových akcí, nicméně jedna zajímavost se přece jen najde; v únoru roku 1983 se dva Jaky-38 z lodě Minsk střetly v mezinárodním vzdušném prostoru nad Středozemním mořem se dvěma americkými F-14 z letadlové lodi Enterprise. Na ostrou střelbu však samozřejmě nedošlo. Na úspěch Jaku-38 měl navázat Jak-41, nazdvukový stroj velice zajímavé konstrukce, který se při testech jevil jako velice slibný, když úspěšně zvládal jak vertikální starty a přistání, tak let nadzvukovou rychlostí. Dokonce vytvořil řadu světových rekordů. Využíval moderní technologie, jako byla konstrukce z kompozitních materiálů nebo zadní tryska s vektorovatelným tahem, což společně se dvěma přídavnými motory v přední části zajišťovalo vzlet a přistání. Velice podobnou konstrukci mimochodem využívá i současný americký F-35, pouze namísto přídavných motorů využívá hřídelí hnané dmychadlo. Projekt bohužel ve fázi prototypu "zabil" rozpad SSSR a následný nedostatek financí na jeho pokračování. Zajímavostí je, že firma Jak následně navázala spolupráci s firmou Lockheed, která již tehdy pracovala na vývoji F-35...současný nejmodernější bojový letoun světa tak v sobě možná má i něco málo z Ruska.

Američané, známí svým špičkovým letectvem, ve snaze vyvinout VTOL stroj kupodivu poměrně selhali. Jejich první pokus, XV-4 Hummingbird, se ukázal jako příliš neohrabaný a těžký vzhledem k použitému motoru. Ve dvou vyrobených prototypech byly otestovány oba přístupy ke konstrukci VTOL strojů; první z nich měl směrovatelný tah hlavního motoru, což se vzhledem k nízkému výkonu vzhledem ke hmotnosti neukázalo jako vhodné, pročež byl druhý přestavěn zabudováním přídavných motorů pro start a přistání. Ani to však stroji příliš nepomohlo, oba prototypy byly postupně zničeny při nehodách a projekt byl následně zrušen. Další pokus, XV-5 Vertifan, už létal podstatně lépe a bezpečněji, nicméně komplikovaný a hlavně těžký systém vzletových a přistávacích turbín, poháněných hlavním motorem znamenal, že stroj nedosahoval žádných závratných výkonů, nebyl schopen nést moc užitečného nákladu (tedy zbraňových systémů a munice) a obecně se pro bojové nasazení rovněž nehodil, i ten tedy zůstal pouze ve fázi prototypu. Další americký pokus přišel až v letech sedmdesátých a byl velice smělý. Futuristicky vyhlížející Rockwell XFV-12 se měl být schopen svými výkony i výzbrojí vyrovnat nazdvukovým stíhacím strojům tehdejší doby, jako byl například F-4 Phantom a zároveň měl být díky VTOL konstrukci schopen operovat z lehkých průzkumných, doprovodných a výsadkových lodí. Skončil však naprostým fiaskem, kdy se při prvních testech ukázalo, že zatímco dle předpokladů měl systém vektorování (směrování) tahu hlavního motoru být schopen nasměrovat přes 50% výkonu motoru pod letoun, ve skutečnosti to bylo méně než 20% a stroj tak vůbec nebyl schopen vzlétnout. Pokusy přepracovat jej do použitelného stavu ukázaly, že celý projekt je neživotaschopný a ten tak byl i vzhledem k rostoucím nákladům zrušen. Tou dobou již letectvo USMC vesele používalo licenčně vyráběné AV-8B Harrier a na vlastní bojový VTOL stroj si tak museli Američané počkat, dokud jim moderní technologie neumožnily vyvinout a postavit špičkový F-35, první sériově vyráběný bojový VTOL letoun, schopný letu nadzvukovou rychlostí.

Psali jsme:Nový protiraketový systém pro americkou armádu

Foto: McDonnell Douglas AV-8B Harrier II - Legendární průkomník v kategorii VTOL | Wikimedia Commons

Z dalších zemí, které se o vývoj tohoto typu letounů pokusily, stojí za zmínku Francie se svojí Mirage IIIV, VTOL verzí slavného stíhacího stroje, která vznikla zvětšením původní Mirage a doplněním osmi (!!!) malých tryskových motorů pro vzlet a přistání. Jednalo se o veliký a těžký stroj, který byl sice schopen letu dvojnásobnou rychlostí zvuku, nicméně o jeho využitelnosti v bojových podmínkách panovala značná nejistota. Osmimotorový systém pro vzlet a přistání by byl naprostou noční můrou pro mechaniky a jeho hmotnost podstatně snižovala obratnost i nosnost stroje, který proto rovněž nepřekonal stadium prototypu.

Zapomenout nesmíme na Němce, kteří kromě Harrieru podobného VAK 191B, který měl sloužit jako nosič taktických jaderných zbraní a troufalého VJ 101, nadzvukového stíhače s překlopnými tryskovými motory na koncích křídel ve stylu V-22 Osprey, vyvinuli dokonce tryskový transportní letoun se schopností VTOL. Německé snahy se podřizovaly tomu, že v případné válce proti SSSR byli v "první linii" a hrozilo jim, že rychle přijdou o svoje letiště. S uklidněním Studené války a stoupajícími náklady však byly všechny tři stroje rovněž zrušeny ve stadiu prototypu a jedinými zeměmi, které v historii dovedly projekt bojového VTOL letounu do sériové výroby a bojového nasazení, tak zůstali Britové se svým Harrierem, Rusové s Jakem-38 a Američané, kteří si po mnoha desetiletích konečně "spravili chuť" moderním nadzvukovým F-35 a to i přesto, že jeho vývoj také nebyl zrovna bez problémů...

Video: Vertikální přistání legendárního bitevního letounu AV-8B Harrier II / YouTube