Babička si na dědu občas postěžovala a vyprávěla mi, co za války „spáchal“ a často pro to plakala. Že se Tonda (děda) choval za války jako nerozumný blázen a že nás málem nacisti všechny zabili. Prý moc nechybělo a celu rodinu by postříleli. A že já, malej Véna, bych se tedy nenarodil, říkala. Tenkrát, já ještě školáček, jsem té prosté větě nerozuměl, nechápal jsem ji.  Že Němci vyvraždili, i za pouhé podezření z odporu, celé rodiny, jsem slyšel až po válce ve škole.

Za německé okupace se jednalo o hroznou a nelidskou dobu, kdy se smrtí (přes gestapo) vyřizovaly i sousedské neshody. V té smutné době války bydlela rodina mého dědy, Sedláčka Antonína, v Nehvizdech. Děda Antonín společně s manželkou Emílií a třemi dětmi - Tondou, Aničkou a Václavem. Zde v Nehvizdech si děda pořídil malé zahradnictví. Měl najatý pozemek s malou špičatou chatičkou na uložení nářadí.

Foto: Můj děda Antonín Sedláček v roce 1945 | archiv autora

Psali jsme:Úvaha: Jak může vůbec někdo podporovat ruskou agresi?

Bylo tenkrát po Vánocích 1941. Jednou brzo ráno dědu vzbudil soused, že slyšel, jak na poli za domky hlučelo letadlo a že asi přistáli nějací lidé na padácích. Někde v polích u povrchového lomu, za tím naším zahradnictvím. Tak se tam oba ze zvědavosti hned vypravili. V polích však nic nenašli, a tak se po chvíli vraceli domů. Dědeček se při zpáteční cestě ještě podíval do svého zahradnictví. Zde našel u boudy, kterou měl na nářadí, utržený zámek od chaty. Vevnitř bylo něco poházených věcí. Nadával a naštvaný to ohlásil místnímu četníkovi jako vloupání. Četník to ale vyhodnotil vše dohromady společně s těmi parašutisty (o kterých již zřejmě slyšel, protože na vsi se nic neutají) jako potenciální průšvih pro obec a do hlášení napsal, že se jednalo o vloupání nějakých pobudů a celé to takto "zametl pod koberec". Své hlášení takto napsal proto, aby nevzbudil zájem německé policie, kam se každé hlášení ihned posílalo.

Tím nás, rodinu Sedláčkovu, ten statečný četník zachránil. To jsem si dnes jistý. Potom se přes den ale děda na pozemku zahradnictví setkal s cizím mužem v civilu. Ten se přiznal, že ten zámek poškodil a že do boudy nějaké věci uložil a schoval. A taky se prý doznal k tomu, že přilétl v noci s Anglie a že potřebuje pomoc. Že prý má hromadu věcí, které je potřeba na čas ukrýt a něco z nákladu zničit nebo zakopat. Jednalo se o padáky a jiné těžší předměty. Děda ihned souhlasil. Byl akční. Byl tak pravděpodobně jedním z prvních obyvatel protektorátu, se kterým voják Kubiš po seskoku mluvil.

Děda odnosil (dokonce na několikrát) nějaké věci do svého domku ve vsi, ke schování. Při této práci jim pomáhal i syn Václav, můj táta tehdy ve věku 13 let. Další věci zakopali přímo na pozemku zahradnictví, hned vedle chatičky. Hodně to prý zamaskovali, udupali a naházeli na onen úkryt velkou hromadu kravského hnoje. Věci, které s tím parašutistou odnosili domů, si po několika dnech onen neznámý voják v civilu, všechny odvezl.

Foto: Zahradní bouda v Nehvizdech, zde zakopali padáky | archiv autora

Psali jsme:Rusové přiznali přísně tajný program vojenských satelitních inspektorů

Zůstaly tři padáky, které se "pohřbily" v Ďáblicích na hřbitově. Sokolové vystrojili fingovaný dětský pohřeb a do Ďáblic padáky převezli pohřebním autem, kdy je po cestě je kontrolovala hlídka SS. Hlídku nenapadlo dětskou rakvičku otevřít, naštěstí. Ostatní věci byly schovány u Sedláčků v kůlně a pod dřevěnými schody v domku. Babička na ty události nerada vzpomínala. Ty věci nosili do úkrytu a z úkrytu, v domku na kraji vsi, na vícekrát a přitom je pravděpodobně musela spatřit polovina lidí z vesnice. Stateční lidé v Nehvizdech však mlčeli!  

Za nějaký čas přijeli němečtí vojáci v autech, začali běhat a hledat po polích. Čmuchali! Nakonec se soustředili na to naše malé zahradnictví. Asi v té souvislosti, že zde byl nahlášený utržený zámek. Všechno velmi důkladně prohledali. Nakonec hledali úkryty v zemi, po celém pozemku. Kopali a dělali rýčem díry do země, sondovali. Děda s babičkou u toho museli být a dívat se. Gestapák, který velel dědu několikrát uhodil pěstí a řval něco o české pakáži. Když prý byli ti vojáci necelý metr od zakopaných věcí, přestalo je to bavit a s nadáváním odjeli. Klika! To již děda strachy nedýchal. Babička Emílie tam potom hodně dlouho stála, nemohla se prý pohnout, moc plakala. Křičela prý: "Blázne hloupej, máme tři děti! Toníka, Aničku a nejmladšího Vaška. Vždyť by nás všechny zamordovali." 

Při tom prohledávání v zahradě byl i přítomen Břetislav Bauman z Horušan. Mlynář a důvěrný kamarád mého dědy.  Pan Bauman a děda spolu chodili občas na pivo a prý se někdy zapomněli a i dva dny nepřišli domů, stěžovala si babička. Baumana gestapo přivezlo na místo prohlídky pozemku s pouty již zatčeného. Při vzájemné konfrontaci Sedláčka s Baumanem se ale navzájem tito kamarádi zapřeli a tím si můj děda s rodinou zachránili život. Pan Břetislav Bauman byl posléze v Mauthauzenu nelidsky mučen. Nakonec byl zákeřně střelen malorážnou pistolí do týlu hlavy v místnosti, kterou k těmto účelům SS zřídilo. Jeden SS ho v bílém plášti vyzval, aby se nechal změřit na výšku u měřidla ve výklenku zdi. Zde bylo ale malé okénko a z toho okénka  ho jiný SS střelil zblízka zezadu do hlavy. Exekuci na paní Baumanové vykonali SS ráno v 9 hod, 6 hodin před zavražděním Baumana. Oba Baumanovi nacistům vůbec nic důležitého neprozradili! Jejich malé dítě se za války ztratilo, nacisti ho kamsi odvezli. (slyšel jsem nedávno, že z toho potomka je lesní inženýr). Téměř všichni vlastenci, kteří se akcí zůčastnili, byli brutálně mučeni a popraveni, někteří si vzali život sami při zatýkání. Sedláčkova rodina měla obrovské štěstí, válku přežili. Neuvěřitelné štěstí.

Foto: Břetislav Bauman, přítel dědy a hrdina | archiv autora

Pamatuji se, jak svou účast na událostech děda bagatelizoval. Pan Kubiš se dědovi při prvním setkání v zahradnictví prý přiznal jen k tomu, že v noci vyskočili z letadla - ale nic jiného o svém úkolu nikdy neřekl. Ani své jméno! Nosil u sebe malou pistolku Browning. Děda ji jednou náhodou zahlédl a fascinovala jej. Po válce o ní hodně mluvil. Některé součásti a padáky byly na zahradě zakopány, něco se odnosilo k Sedláčkům domů. Ukryté věci si parašutisté postupně časem rychle odvozili kamsi pryč. Poděkovali a prostě s tím materiálem zmizeli. Ještě se prarodiče hodně zmiňovali o místním panu faráři, který dal Kubišovi na cestu vlakem peníze. Celou akci v tichosti postupně zorganizovali, prováděli a kryli místní členové Sokola. Padáky byly po čase vykopány, převezeny pryč a ukryty v Praze, kde byly opět převezeny funebráckým autem v dětské rakvi a pohřbeny na Ďáblickém hřbitově, o čemž jsem již psal výše. 

To zahradnictví v Nehvizdech po válce naši prodali a odstěhovali se do Bakova nad Jizerou. Prý je to tam v Nehvizdech frustrovalo.  V Bakově byl však jejich dům zasažen velkými záplavami, a tak se opět stěhovali, tentokrát do Horní Libchavy, kde dožili.  Že parašutisti mají za úkol připravit o život nacistického protektora Čech nikdo nevěděl, to jim nikdy Kubiš a Gabčík neřekli. Došlo jim to až mnohem později po atentátu v Praze.

Jako malej kluk jsem mnohokrát opakovaně slýchával, hlavně od babičky, jak je můj děda nezodpovědnej. Jak mohla celá rodina za jeho bláznivej čin tvrdě doplatit. Přesně jako na to doplatili Baumanovi, říkávala.  Že bych se tím pádem já, mrňous, asi teda vůbec nenarodil. Nerozuměl jsem. Tenkrát jsem pochopitelně nechápal ty souvislosti, byl jsem mrňous. Slyšel jsem ten příběh jako dítě mnohokrát. Nerozuměl jsem mu však. Nevěřil jsem tenkrát, že mohou být na sebe lidé tak neskonale zlí.

Akci s funebráckým autem se později pokusili Sokolové znovu zopakovat 18. června, na záchranu ukrytých parašutistů v Praze v Resslově ulici. To již ale o několik hodin nestihli. Nacisté byli po Čurdové udání rychlejší a všechny mladé statečné bojovníky to stálo život.

Někomu se může jevit mé vyprávění nesourodé a kusé, jsou to však již velmi staré vzpomínky. Je mi sedmdesát let. V paměti mi zůstaly tyhle věci vlastně asi jen proto, že babička Emilie při jejich vyprávění moc moc plakala. To bylo pro mne, tenkrát jako pro malého kluka, hodně emoční. Měl jsem babičku moc rád.

Taky prý musel děda vše znova a znova po válce vyprávět na policii (snad tenkrát STB ) v České Lípě (to již bydleli v Horní Libchavě). Vysvětloval jim stále a stále dokola, proč pomáhal "zápaďákům". Jednou se stalo, že v hospodě v Horní Libchavě někdo u piva v hospodě prohlásil : "Tondo mi tě za to navrhneme na medaili". Ale děda měl několik piv a proto vylítl a zakřičel: "Já od těch kurev nic nechci!"  Byl akční a prostořeký. Udal ho za to místní příslušník SNB, nějaký Horáček, který tam seděl v koutě. Zase musel jezdit do České Lípy na policejní úřad a hodně, hodně vysvětlovat. To prý bylo stejné, ne li horší jako za války, stěžoval si děda. Znova mu hrozil kriminál. Stěžovala si i babička, že tím rodinu neskutečně ohrozil. Hrozně se tenkrát bála.

Foto: Můj děda byl pravděpodobně jedním z prvních obyvatel protektorátu, se kterým voják Kubiš (na snímku) po seskoku mluvil | Wikimedia Commons

Nikdy poté již příběh o výsadkářích nikomu neříkali. Lidem v okolí již moc nevěřili. Bylo to pro ně nepříjemné trauma a chtěli zapomenout. Ale pamatuji se, že pravidelně každoročně jezdili k památníku do Lidic. Dědeček také nikdy neřekl, zda to udělal z nerozumu nebo zda byl hrdina. Byl to jen obyčejný, velmi rozumný člověk s čestným chováním a neměl rád ty německý svině. Jeho slova!  Prostě jen maličko pomohl. Byl rozhodný a akční. Jediná jeho újma za války byla, že dostal od gestapáka při konfrontaci na pozemku zahrady hodně po hubě, prý pro jistotu - protože jsme "čechiše pakáž", křičel gestapák. To si potom dlouho pamatoval, prý tu bezmoc. Urazili ho. Měl silné ego a neměl rád autority. Hned se hádal a často se i rval.  V Horní Libchavě zůstal po dědovi starej velký statek. Popisné číslo 121. Velká čtvercová usedlost po německých vysídlencích, který prarodiče po válce koupili.  To je asi tak všechno z mých vzpomínek. Nikdy jsme to nikdo z rodiny, nikomu dál neříkali. Taky proč. Jen jednou jsem se pokusil s těmito událostmi pochlubit. Na vojně v Luštěnicích. Dlouho se mi ti hoši posmívali, mysleli že si vymýšlím. Nikdo nevěřil. Bolelo mě to. 

Foto: Zastupující říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava Reinhard Heydrich. Českoslovenští výsadkáři vyslaní z Anglie v rámci operace Anthropoid na něj provedli 27. května 1942 atentát | Wikimedia Commons

Pravděpodobně i pod dojmem z vyprávění těchto událostí z války, jsem chtěl taky být velký a neohrožený chlap, který všechny přepere.  Parašutista. Tak jsem se v roce 1966, při nástupu na základní vojenskou službu, dobrovolně přihlásil k výsadkářům k útvaru VU 9669 do Luštěnic u Mladé Boleslavi. Jednotka zvláštního určení. Hromotluka tam ze mne neudělali, ale rozhodného a samostatného člověka ano. Celý můj život se točí kolem padáků dodnes. Je mi sedmdesát dva let a jsem majitel a aktivní pilot motorové tříkolky PARAGLAIDU. Létám rád. V roce 2015 jsem vychoval své další tři nové žáky a pokračovatele v létání. Můj syn pracoval jako voják z povolání na misi v Afghánistánu, jsem na něj pyšný.

Co také velmi obdivuji, že se do akce při pomoci parašutistům postupně zapojilo i několik sousedů z obce Nehvizdy. V obci žili souhrou náhod ještě jedni Sedláčkovi, ale ti se prý tenkrát nijak nezapojovali. Jejich vnučka zde v Nehvizdech žije doposud. Ale někteří občané z Nehvizd se okamžitě zapojili a pomáhali. Bez dlouhých řečí a ihned. Sokolové. Celá obec Nehvizdy, by měla být za své hrdé a statečné občany vyzdvižena a pochválena. Riskovali víc, než nešťastné Lidice!  Vlastenci. Děda byl první, komu po seskoku podali výsadkáři z Anglie ruku. On ji přijal a pomohl. Nezištně, spolu s panem farářem, panem Baumanem i několika vlastenci z Nehvizd. Babička vyprávěla i smutný příběh učitele Zelenky, který zemřel jako hrdina v koupelně jednoho bytu, aby nepadl Gestapu do drápů. A i příběhy mnohých dalších statečných lidí z Čech. Většina z nich byla za pomoc výsadkářům nacisty zastřelena z celou svou rodinou. Tvrdě a ohavně potrestali Němci nevinou obec Lidice u Kladna a zničili  obec Ležáky. Ale obec Nehvizdy a Antonín Sedláček s rodinou měli štěstí a všichni ve zdraví tu hrůzu přežili. Chci, aby se na tyto události nezapomnělo, nic víc. Vzpomínám rád na svého dědu Antonína Sedláčka a babičku Emilii Sedláčkovou.

Takhle si to po letech pamatuju já, Sedláček Václav – vnuk nar. 1947