V těchto dnech si připomínáme asi poslední nejintenzivnější vzdor a chuť bojovat za vlastní svobodu, za vlastní sebeurčení, za vlastní historii a své místo na Zemi. Poprvé jsme to dokázali v roce 1938, kdy téměř celý český a slovenský národ už několik dní u rozhlasových přijímačů čekal na opatření k obraně vlasti. Většina československého obyvatelstva přijala zprávu o opatřeních vlády k obraně republiky a o mobilizaci armády s uspokojením a nadšením. Mobilizace proto proběhla rychle a úspěšně.

Mobilizace byla vyhlášena 23. září 1938 ve 22.20 hodin. Za 24 hodin byly u většiny vojenských útvarů prezentovány tři čtvrtiny povolaných záložáků. Mobilizace povolala 18 ročníků I. zálohy a náhradní zálohy všech zbraní a služeb a dále část příslušníků II. zálohy – potřebných specialistů. Celkem bylo povoláno 1 250 000 mužů do zbraně včetně těch, kteří byli povoláni již před začátkem mobilizace. Dále bylo k dispozici 350 tanků, 5 000 dělostřeleckých hlavní a 950 bojových letounů. Mnichovská zrada Československu sice zlomila vaz a museli jsme se podvolit nacistickému Německu, co ale odolalo byla vůle a odvaha lidí bojovat. Nejen v zahraničním odboji, ale zejména v Protektorátu Čechy a Morava. Na domácí půdě totiž probíhal boj proti nepříteli stejně krutý a nelítostný, často zaplacen cenou nejvyšší. Lidé, kteří bojovali za svou zem a národ riskovali vše. Životy své, svých rodin, příbuzných i známých. I přes to se jich velká spousta nedala zastrašit a byla tuto cenu ve jménu svobody ochotna podstoupit.

Foto: Snímek z květového povstání českého lidu | archiv VHÚ

Psali jsme:Debut tanků Sherman v severní Africe

Podruhé, kdy se dokázal národ takto silně semknout s jedním cílem a bojovat proti nepříteli, bylo v květnových dnech roku 1945. Na území Československa totiž začalo Květnové povstání českého lidu.

Květnové povstání českého lidu bylo ozbrojené povstání českého lidu proti německým okupantům během druhé světové války na území Česka, které proběhlo začátkem května 1945. Účastnilo se ho v Česku aktivně asi 130 000 osob, plus 14 000 partyzánů (značná část z nich byla ruské, ukrajinské a běloruské národnosti). Dalších 100 000 lidí pomáhalo v Praze stavět barikády. Na osvobození Československa v roce 1945 se také podílelo přes dva miliónů vojáků spojeneckých armád.

Foto: Využití panzerfaustů během květnového povstání v Praze | Wikimedia Commons

Povstání vypuklo za stavu, kdy se na území Čech a Moravy nacházela miliónová Schörnerova armáda, která měla rozkaz udržet se v tomto prostoru co nejdéle. K. H. Frank vedl s protektorátní vládou rozhovory o nenásilném předání moci, přičemž se projevovaly i snahy prezidenta Háchy o vytvoření Českomoravské republiky a převzetí moci Richardem Bienertem. Souběžně s tím tu byly i totožné snahy ilegálních odbojových skupin i České národní rady (ČNR), podle nichž měly na území Protektorátu vznikat revoluční Národní výbory. V Praze byl přípravou na převzetí moci pověřen Dr. František Krása.

Psali jsme:Vítězství zaplaceno exotickou krví aneb koloniální síly během první světové války

Foto: Snímek z květového povstání českého lidu | archiv VHÚ

Koncem dubna 1945 již sovětská vojska ve dvou operacích - Ostravské a Bratislavsko-brněnské osvobodila část Moravy, což s pozdější zprávou o Hitlerově smrti zavdalo důvod pro otevřený odpor. Povstání začalo 1. května v Přerově, když se rozšířila mylná zpráva o kapitulaci Německa. Byla odzbrojována německá a maďarská vojska, moci se ujal Národní výbor. Povstání se téhož dne rozšířilo na Olomouc a okolní obce, avšak zde zasáhly jednotky SS. Povstalcům se však podařilo zastavit transport či likvidaci průmyslového zařízení a zásob, které chtěli Němci odvézt z Ostravska, Vsetínska a Zlínska. 2. května povstal Nymburk, Poděbrady, Chlumec nad Cidlinou a Úpice, dalšího dne Semily, Železný Brod, Turnov, Jilemnice, Stará a Nová Paka, Příbram, Beroun, Vizovice, 4. května Vsetín a Kladno, 5. května Louny, Jindřichův Hradec, Rokycany, Klatovy, Domažlice aj. 

Zhruba na tisíci místech byly zaznamenány protiokupační demonstrace, které spočívaly ve vyvěšování československých vlajek, odstraňování německých nápisů, ničení orientačních tabulek, manifestacích na oslavu osvobození, protestních akcích proti okupačním úřadům apod. Docházelo též ke stávkám ve fabrikách a k zabavování zbraní ze zbrojních závodů ve prospěch povstalců. K vyjednávání o převzetí moci došlo na více jak 120 místech Protektorátu. V některých oblastech se povstání rozhořelo i díky činnosti partyzánských skupin, které stále ve větší míře vstupovaly do otevřeného boje. Např. ve Vsetíně zaútočila 4. května Partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova na Němce, kteří začali provádět ve městě destrukční práce, jež musely být zastaveny. Město bylo po 4. hodině odpolední osvobozeno jednotkami 1. československého armádního sboru. Partyzánské skupiny hrály i velkou úlohu v Podkrkonoší i na jiných místech.

Povstání, které vypuklo ve 37 městech a 240 obcích, dostalo na některých místech tvrdý protiúder – německá vojska začala obsazovat důležité komunikace, ulice, křižovatky, nádraží a pošty, byl vyhlašován výjimečný stav, okupanti zajímali a vraždili rukojmí, aby zastrašili české obyvatelstvo. Jejich cílem bylo nepřipustit, aby bylo vytvořeno souvislé povstalecké území. Přesto se povstalcům podařilo na sebe vázat značnou sílu německých vojsk, které nemohlo být použito na potlačení povstání v Praze. Venkov dodával Praze nejen potraviny, ale i zdravotnický materiál a lehké zbraně; byly zbudovávány zátarasy, vyhazovány mosty, aby byla wehrmachtu a jednotkám Waffen SS co nejvíce ztížena doprava. Odpor obyvatelstva pokračoval i na venkově, kde se neustále rozšiřoval. Na řadě míst došlo k otevřenému boji, jinde pouze k sabotážním akcím. Němci se stále ve větší míře uchylovali k vraždám a masakrům českých obyvatel, které brali jako rukojmí nebo které popravovali pro výstrahu, a to nejen v Praze, ale prakticky na celém okupovaném území Čech a Moravy.

Foto: Nedokončený stíhač tanků Hetzer, improvizovaně zprovozněný povstalci za Pražského povstání. Na snímku z roku 1946 je stroj zachycen vystavený před budovou VHÚ na Žižkově. | archiv VHÚ

Dne 8. května 1945 zahájil ústup štáb polního maršála Ferdinanda Schörnera, který byl u Hořic přepaden povstalci a částečně rozprášen. O den později byl tento štáb rozbit u Žatce tankovými vojsky Rudé armády. 8. května odpoledne v 16.00 hodin byl mezi německým velením a Českou národní radou podepsán protokol, který umožňoval Němcům průchod Prahou s tím, že dojde k zastavení bojů.

Boje však trvaly i po podpisu bezpodmínečné kapitulace Německem 8. května 1945, kdy se německé jednotky snažily vzdát se americké armádě, protože ze sovětského zajetí panovaly značné obavy. Těchto bojů se účastnily zejména jednotky Waffen SS, ale nebylo výjimkou, že se jich účastnily i jednotky wehrmachtu. Ještě ve dnech 9.-11. května docházelo k dílčím bojům i vraždám českého civilního obyvatelstva. Např. v obci Lejčkov na Táborsku střílely 9. května německé jednotky do lidí, kteří přišli k silnici pozorovat ústup německé armády, k střílení neozbrojených civilistů docházelo i na dalších místech. Poslední výstřely padly 11. května 1945 u Milína u Příbrami, kde jednotky SS vylákaly bílým praporem partyzánské parlamentáře a postříleli je. Poté došlo k boji, při kterém v otevřeném střetnutí s Němci padlo 60 českých partyzánů.

Celkem si české povstání vyžádalo v Praze 3700 lidských životů, na českém a moravském venkově zahynulo přibližně dalších 8 tisíc občanů, přičemž v počtu obětí jsou zahrnuti jak lidé, kteří bojovali proti okupantům, tak i nacisty povražděné civilní osoby. České květnové povstání výrazným způsobem ohrozilo záměry německého vedení na vybudování "pevnosti," která měla být hájena až do roztržky mezi západními mocnostmi a SSSR. Zabránilo se tak rozsáhlému a ničivému vojenskému střetnutí na českém území a pravděpodobně došlo i ke zkrácení války.

Foto: Džíp Rudé armády a Češi | archiv VHÚ

Květnové povstání v Praze bylo v letech komunismu interpretováno dosti jednostranně, přičemž byla vyzdvihována činnost komunistů a přínos Rudé armády na osvobození Prahy. Po roce 1989 se naopak objevovaly zjednodušené pohledy na povstání, na význam účasti Vlasovců (bez jejich pomoci by bylo povstání hned na začátku poraženo). Vlasovci byli po válce vydáni Sovětskému svazu, následovaly popravy nebo smrt v Gulagu. Řešila se také otázka neúčasti americké armády na osvobození Prahy či případně jiné potenciální pomoci. Víme ale, že ,,politické" karty byly již rozdány a Pattnovo přání, oznámit osvobození Prahy z telefonní budky na Václavském náměstí se mu nesplnilo. Vrchní velitel spojeneckých sil Eisenhower nedostal pro tuto operaci z Washingtonu politickou podporu a tak americké jednotky zůstaly na tzv. demarkační linii střetu osvobozenecký vojsk, dohodnutou již na Jaltské konferenci v únoru 1945. (Kraslice – Karlovy Vary – Plzeň – Rokycany – Písek – Netolice).

Foto: Již od roku 1990 pořádají v Plzni na oslavu Dne vítězství neobyčejnou událost – Slavnosti svobody, kterých se můžete zúčastnit i vy ve dnech 3. - 5. května | YouTube

Pražské povstání ukázalo, že v českém národě existuje značný počet lidí, kteří jsou schopni a ochotni se ve jménu svobody obětovat a povstat proti nepříteli. V závěrečných bojích druhé světové války mělo spolu s celonárodním povstáním velký strategický význam, protože došlo k zhroucení týlu německé armádní skupiny Střed. Šlo mimo jiné o jednu z největších bitev 2. světové války svedenou Čechoslováky

Video: Dokumentární film Květen 1945 / YouTube

Zdroj: Archiv VHÚ, YouTube