Dneska jsem si pěkně popovídal s Vietnamcem, který tady žije a jehož děda i otec byli veteráni, kteří bojovali ve válce s Francií a USA, ale i ve válce s Čínou. Zmíněný Vietnamec od svých blízkých slyšel tolik příběhů, že by to vydalo na knihu, ale mě nejvíc zaujalo, když vyprávěl, jak jeho otec bojoval proti invazi Číňanů. Jen připomenu, že Čína zaútočila na Vietnam 7. února 1979, aby pomohla zločinnému režimu Rudých Khmérů, kteří tehdy zavraždili až čtvrtinu své populace. Vietnamci totiž v lednu 1979 na tehdejší Rudou Kampučii zaútočili a rychle krvelačný režim zadupávali do země, což se Číňanům, kteří Pol Pota podporovali, nelíbilo.

Foto: Čína zaútočila na Vietnam 7. února 1979, aby pomohla zločinnému režimu Rudých Khmérů, kteří tehdy zavraždili až čtvrtinu své populace. | Wikimedia Commons / Public domain

Jednotka otce vyprávějícího Vietnamce tehdy dorazila k hranici pouhý 1 den před invazí, aby postavila obrannou linii. Jednalo se o veterány války s Američany, ale většinou to byli muži kolem 30 až 40 let, takže šlo o vojáky, kteří byli příliš staří na to, aby bojovali s Rudými Khméry v Kambodži a sloužili tak jako záloha. Když se obrovská čínská armáda dala do pohybu, muži jako oni drželi příval a snažili se vetřelce zadržet, než dorazí posily od Hanoje, kde se nacházely tři elitní divize. Veteráni vykopali zákopy, a protože měli bohaté bojové zkušenosti, jednalo se o smrtící past.

Psali jsme:Spojené státy plánovaly v případě potřeby na Japonsko svrhnout až patnáct atomových bomb

Následujícího dne, přesně v 7:00, došlo k útoku nespočetných lidských vln na jejich pozice. Odpoledne, přesně v 16:00 hodin, když se zdálo, že lidské vlny čínských vojáků, které vietnamská palba trhala na kusy, konečně vietnamskou linii prolomí, se k obrovskému překvapení Vietnamců čínská armáda zastavila a útok přerušila. Staří veteráni, kteří za války s Američany viděli nekonečné hrůzy, a mysleli si, že už je nemůže nic překvapit, byli ten večer čínskými ztrátami doslova šokováni, protože takový masakr zatím nezažili. K jejich velkému překvapení se to opakovalo i v dalších dnech a vždycky to dopadlo úplně stejně.

Útok Číňanů vždycky začal na minutu přesně v 7:00 hodin a bez ohledu na situaci na bojišti, útok skončil na minutu přesně v 16:00 hodin. Vietnamci si brzy uvědomili, že čelí armádě staré sovětské školy, kde důstojníci v první linii mají malý prostor k vlastní iniciativě, drží se příruček a předpisů a hlavním úkolem důstojníka je sledovat, co si vzdálený velitel na velitelství myslí, že je správné.

Vietnamci zpočátku bojovali podobně a útočili v lidských vlnách na francouzské pevnosti, ale jediným výsledkem byly obrovské ztráty, které si komunisté nemohli dovolit. Giap přestal čínské poradce poslouchat, změnil taktiku a místo toho začal jeho Vietcong útočit ze zálohy, strojit léčky a bojovat jako armáda duchů. Vietnamcům se změna taktiky vyplatila a podařilo se jim ze země vypudit jak Francouze, tak Američany. Já osobně komunisty nesnáším, fandil jsem Francouzům a Američanům, ale tohle nejde nerespektovat a neobdivovat. Vietnamci získali obrovské zkušenosti a byli to vojáci každým coulem.

Na druhou stranu, ve 20. století Čína bojovala s Japonskem, vedla občanskou válku a v roce 1950 se v Severní Koreji snažila pomoct soudruhům ze severu. Jenže to byly války starého střihu a jejich jedinou taktikou byly masivní útočné vlny, které Číňané s částečným úspěchem vyzkoušeli proti vojskům OSN. Tenkrát však zaútočili na nepřipraveného nepřítele a mistrně využili momentu překvapení. Jinou taktiku Číňané zjevně neznali a v roce 1979 ji použili proti veteránům z Vietnamu. Ten veterán rád vzpomínal, že Číňané ke svolávání na jídlo nebo k útočení pořád troubili na trumpetu, což jen ukazuje, jak byli za rokem 1979 pozadu. Vietnamci prý velmi překvapeni, když viděli, jakým stylem Číňané bojují, protože si mysleli, že tohle skončilo válkou v Koreji. Dokonce měli obavu, že tato neschopnost je jen čínská lest a báli se, že Číňané vytáhnou nějaké eso z rukávu. Nevytáhli, a i když těsně před válkou Teng zlověstně varoval, že když na Vietnam zaútočí, budou mít jeho vojáci snídani v Hanoji a večeři už budou jíst v Saigonu, za 20 dní bojů se jeho vojáci neprobojovali dál než 20 km na území Vietnamu.

Psali jsme:Občanská válka ve Rwandě a genocida Tutsiů

Ale vraťme se k otci mého vietnamského známého, se kterým si doufám ještě popovídám. Po 1 týdnu bojů došla otcově jednotce munice a zásoby a Vietnamci museli v noci ustoupit. Pokusili se o ústup přes džungli a rozhodli se použít lehce střeženou stezku, protože, jak jsem byl upozorněn, i když si to tady všichni kvůli válečným filmům myslíme, v noci přes hustou džunglí nemůžou bezpečně ustupovat ani veteráni Vietcongu. Vietnamci byli připraveni na krutý boj, ale k jejich překvapení, viděli jen několik čínských strážců, kteří k jejich ještě většímu překvapení neudělali vůbec nic, aby pokusili jejich ústup zastavit a nechali je projít. Jeho otec, který se jen tak mimochodem ve stáří nechal pokřtít a zemřel jako křesťan, nevěděl, proč je nechali Číňané jít. Mohli být unavení, nebo demotivovaní, ale podle něj se jim prostě nechtělo bojovat mimo „ordinační hodiny“ 07:00–16:00, aby neměli u nadřízených průšvih.

V únoru 1979 ztratila jednotka otce mého známého 60 vojáků z celkového počtu 300 mužů. Údajně pak každý vietnamský voják jeho oddílu zabil nebo zranil minimálně pět až deset Číňanů, což se dělo po celé šíři fronty. Starý veterán mluvil o Číňanech s pohrdáním a rád zdůrazňoval, že Číňané s trojnásobnou populací během 20 dní bojů ztratili asi 60 000 mužů, což je více, než kolik Američané ztratili za celou válku. Podle něj čelit čínské armádě nebylo nic ve srovnání s bojem s americkou armádou. Ač to byl komunista, byl to velký vlastenec a statečný muž, který bránil svou vlast.

Zdroj: Historie válek, britannica