Kuronský kotel: Zóna vytrvalého německého odporu na sovětské frontě
V okamžiku sovětského dobytí Berlína, dovršeného 2. května 1945, se pod reálnou mocí nacistického Německa stále nacházely některé oblasti evropského kontinentu (jak ostatně dokládá i případ českých zemí), a obrat předznamenaly až podpisy bezpodmínečné kapitulace Německa 7. a 8. května 1945, považovány za konec 2. světové války v Evropě. V kontextu toho také teprve Sovětský svaz převzal kontrolu nad oblastí, která (a ač to bylo nahlíženo jako poněkud problematické) spadala k jeho území od roku 1940, přičemž německá invaze do SSSR v červnu 1941 vedla k brzkému nastolení německé okupační správy a jejímu přičlenění do mnohem rozlehlejšího celku tzv. Říšského komisariátu (Reichskommissariat) Ostland. Jednalo se o Kuronsko v západní, při Baltu se rozkládající části útvaru, jenž od srpna 1940, čili od sovětské anexe Lotyšska (a též sousední Litvy a Estonska), představoval Lotyšskou sovětskou socialistickou republiku v rámci SSSR.
Teprve obecná kapitulace Německa byla totiž předpokladem, aby kapitulovaly rovněž dosud početné německé síly v Kuronsku; a přirozeně, vysvětlení toho musíme hledat ve vývoji na rozsáhlém sovětsko-německém bojišti v průběhu roku 1944, spojeném s postupným vytlačováním vojsk německé Třetí říše ze sovětského území a naopak, zahájeným postupem sovětské Rudé armády do jihovýchodní a střední Evropy.
Foto: Ruská (sovětská) mapa, znázorňující ofenzivní postup Rudé armády v Pobaltí od 14. září do 24. listopadu 1944, který vedl k sevření německé armádní skupiny „Nord“ v Kuronsku (v oblasti, vyznačené na mapě bíle). Jakkoliv podle mapy byly v této době i Liepaja a Ventspils vystaveny blokádě sovětské Baltické flotily, oba přístavy se staly důležitými body pro dotyčné německé síly ve spojení s Německem. Sovětské síly dosáhly jen poměrně drobného postupu v 6-ti velkých bitvách, k nimž v Kuronsku došlo od října 1944 do jara 1945. | Wikimedia Commons / Public domain
Sovětská zimní ofenzíva od ledna 1944 směřovala k prolomení německé blokády Leningradu, a fronta se pak dočasně stabilizovala mj. v oblasti Narvy a Čudského jezera na rusko-estonském pomezí. Během dalších sovětských úderů v pobaltské oblasti byli Němci ve druhé půli července 1944 nuceni ustoupit jak z Narvy, tak např. z Daugavpilsu na jihovýchodě Lotyšska, a posléze i z Jelgavy v Zemgalsku, východně od vlastního Kuronska. Postupu v Estonsku následovalo vylodění sovětských jednotek na baltském estonském ostrově Ösel (Saaremaa) 5. října 1944, a naopak jeho vyklizení nepočetnými německými silami do dalších asi 3 dní. Součástí rozsáhlé ofenzívy baltských frontů Rudé armády byla i operace, během níž byla v polovině října dobyta Riga.
Ve stavu, kdy zhruba od poloviny října 1944 čelily v Kuronsku dalšímu náporu statisíce německých vojáků armádního seskupení „Sever“ („Nord“), spočinul vznik tzv. „kuronského kotle“. V něm měly tyto armády, navíc v důsledku sovětského postupu k litevské Klajpedě (byť samo toto město, anektované Německem už v březnu 1939, padlo do sovětských rukou až v lednu 1945), zůstat na pevnině odříznuty od ostatních německých sil. V podstatě obklíčená skupina „Nord“, tehdy pod vrchním velením generála Ferdinanda Schörnera, se na základní organizační bázi skládala z 16. a 18.armády. Její součástí byly i oddíly Waffen SS (k nimž přibyla též 19. lotyšská divize SS, vytvořená na jaře 1944).
Postup taktéž ke Klajpedě, a dále podíl na obraně německých Východních Prus, byl zamýšleným cílem seskupení. To však bylo zavrženo samotným Adolfem Hitlerem. Německý Führer spatřoval v situaci výhodné „předmostí“ v sovětském týlu, jehož by, nakonec při předpokládaném zvratu na západě Evropy, mohlo být ještě využito k nové zásadní ofenzívě proti SSSR. I když byly mnohé jednotky po moři, příp. leteckou cestou z Kuronska postupně stahovány na západní frontu a na území hroutící se Říše, Hitler rozhodně odmítal návrhy, aby byly 16. a 18. armáda staženy jako takové a nasazeny k akutnějším úkolům – jak počátkem února 1945 ukázal jeho spor s Heinzem Guderianem, tehdy náčelníkem generálního štábu pozemních sil Wehrmachtu, jenž evakuaci „kuronského kotle“ požadoval trvale a opakovaně.
O dobytí Němci nadále obsazeného Kuronska, příp. aspoň o udržení vlastní kontroly nad situací zato intenzivně usilovala sovětská strana. Už ve dnech 13. - 24. října 1944 proběhla tzv. 1.kuronská bitva, během níž učinili Sověti první pokus o průnik do prostoru z východu, tak jako se úsilí sovětského 1.baltského frontu soustředilo na pokus o dobytí přístavní Liepaji. Od sklonku října do poloviny prosince 1944 následovala 2. bitva. Tuhý německý odpor v lesnaté a bažinaté krajině zčásti na poloostrově mezi Rižským zálivem a otevřeným Baltem, jehož hlavní obrana spočívala na frontové linii s délkou uváděnou k počátku roku 1945 na asi 240 km, vedl Rusy k cíli snížit mobilitu německých, zčásti motorizovaných pancéřových sil v prostoru, a paralyzovat jeho námořní spojení s Německem, jaké nabízely (i kupř. přes přítomnost sovětských ponorek v přilehlých vodách) přístavy Liepaja a Ventspils. Terči bombardování sovětského letectva, rozhodně převyšujícího sílu německé Luftwaffe na kuronském bojišti, se stávaly dopravní spojnice, železniční trati, nádraží a pochopitelně oba přístavy, kterými byl zajištěn přísun zbraní, materiálu, munice, a kudy byli např. do Německa odváženi i ranění němečtí vojáci. Lze podotknout, že Němci pak byl mj. ceněn příchod zimy a mrazu pro lepší sjízdnost rozblácených silnic v průběhu krvavé a vyčerpávající 2. kuronské bitvy.
Foto: Lotyšští příslušníci Waffen SS, leden 1945. Základem 19. lotyšské divize SS, bojující v řadách 16. německé armády v Kuronsku (tak jako 15. divize, podílející se v dubnu 1945 na bojích o Berlín), byla tzv. Lotyšská dobrovolnická legie SS, zformovaná roku 1943 na nikoliv tak jednoznačně dobrovolné bázi (jako jiné alternativy pro mužské ročníky 1919-24 v Lotyšsku tehdy vyvstaly práce v německém válečném průmyslu nebo služba v pomocných jednotkách Wehrmachtu). Na druhou stranu, kromě mnoha tisíc Lotyšů, sloužících již předtím v Rudé armádě, postup v Pobaltí v roce 1944 umožnil vyhlásit mobilizaci na jí obsazených územích i sovětské vládě. | Wikimedia Commons / Wikimedia Commons / Public domain
K počátku prosince 1944 je početní stav armád „Nord“ v Kuronsku uváděn na více než půl milionu mužů. Do počátku roku 1945 klesl na 400 tisíc, a ještě přes 350 tisíc mužů vytvářel přibližně v polovině února 1945. Spolu s postupným uvolňováním některých sborů pro jiná bojiště přispívaly k poklesu i vysoké ztráty. Např. k průběhu 3. kuronské bitvy (21. - 31. prosince 1944) jsou tyto uváděny na asi 27 tisíc raněných, zmizelých a padlých (nehledě ale na ještě mnohem větší ztráty na straně sovětské). 4.bitvě (24. ledna - 3. února 1945), kterou zahájil masivní dělostřelecký útok sovětského 1.baltského frontu za letecké podpory v délce asi 120 km proti 18. armádě a následný protiútok německých pancéřových jednotek v hustě zalesněném terénu jižně od jihokuronského města Priekule, jsou připisovány německé ztráty na více než 13 tisíc padlých, zmizelých a raněných; ovšem sovětské ztráty zase na ještě více než trojnásobek.
Zatímco Němci upevňovali své pozice budováním nových obranných postavení, zákopů a bunkrů, jejich armádní seskupení bylo v lednu 1945 přejmenováno na „Kurland“ (název „Nord“ se přesunul k armádám, dosud zvaným „Mitte“, „Střed“, operujícím tehdy ve Východním Prusku). Příkladem personálních změn v jeho vrchním velení, sídlícím v této době v paláci Pelč poblíž města Kuldiga, byl zatím příchod generálplukovníka Rendulice (předtím velitele 20.horské armády v Norsku) jako vrchního velitele, kdežto novým šéfem generálního štábu se stával generálmajor Friedrich Foertsch. Ještě v lednu 1945 však stanul v čele skupiny „Kurland“ generál von Vietinghoff (dosud velitel 10. německé armády v Itálii), a Rendulic byl načas převelen do Východního Pruska. O něco později se velitelem uskupení stal pěchotní generál Carl Hilpert, dosavadní velitel 16. armády. Generál von Kroszig, jenž převzal velení 16. armády po něm, záhy zahynul při hloubkovém sovětském náletu na jeho hlavní stan.
V době 5.bitvy (20. února - 10. března 1945), v jejíž počáteční fázi mj. sovětští vojáci dobyli po těžkých bojích město Priekule, se již projevoval citelný pokles zásobování v důsledku snížení ochranného doprovodu zásobovacích lodí na Baltu a sovětských leteckých úderů na zásobovací námořní trasy. 6. kuronská bitva poté probíhala od 18. března 1945 do konce téhož měsíce. Sovětská strana, která zahájila útok v čele s pancéřovými a motorizovanými jednotkami 10.sovětské gardové armády generálporučíka Korotkova a opět za masivního nasazení dělostřelby a raket, v zájmu skupinu „Kurland“ zničit a nasadit dotyčné jednotky baltských frontů do plánované berlínské operace Rudé armády, nebyla ale ani tentokrát příliš úspěšná. 28. března ztroskotal její poslední velký pokus o dobytí Liepaji.
Až po pádu Berlína a Hitlerově smrti se rozkaz jeho nástupce velkoadmirála Dönitze z 3. května o přizpůsobení se „změněné situaci v Říši“ stal signálem pro stahování německých sil z Kuronska, pro které však scházely lodě, resp. jejich dostatečná tonáž. K evakuaci, zahájené malými loděmi 9. námořní zabezpečovací divize v situaci pokračující války (např. v noci na 7. květen proběhly v přilehlých vodách boje zbývajících bojeschopných německých rychlých člunů s flotilou člunů sovětských), a při níž se počítalo se shromážděním a zničením veškeré těžké bojové techniky, patřil již po zprávách o úplné kapitulaci Německa přesun sil Luftwaffe z Kuronska do šlesvického Flensburgu (kde ostatně sídlila i Dönitzova vláda). Zatím, 7. května, s odvoláním na německou kapitulaci v Remeši, vyzval ke kapitulaci „německé generály, důstojníky a vojáky skupiny Kurland“ velitel sovětského Leningradského frontu maršál Leonid A. Govorov. Na bázi dohody mezi nyní již generálplukovníkem Hilpertem a sovětským velením byl ke 14.hodině 8. května 1945 v Kuronsku oficiálně nastolen klid zbraní.
Generál Hilpert se sám jako první odevzdal do zajetí, následován dalšími zhruba 200 tisíci muži v kapitulujícím „kuronském kotli“ – Němci, ale též v jejich řadách bojujícími Lotyši. Navzdory oficiální kapitulaci boje ale zcela utichly až 15. května. Nakonec, s oddílem mužů unikl z obklíčení velitel 6. armádního sboru SS SS-Obergruppenführer Walter Krüger, který sám pak při střetu se sovětskými vojáky 22. května spáchal sebevraždu.
Velká část německých zajatců z Kuronska se již nikdy neměla ze sovětského zajetí vrátit. Zajatí velitelé skupiny „Kurland“ stanuli před sovětskými vojenskými tribunály za podíl na válečných zločinech. Carl Hilpert, odsouzený k smrti, byl 1. února 1947 zastřelen v Moskvě. Zase např. bývalý náčelník generálního štábu Friedrich Foertsch, od roku 1942 činný v předních štábních pozicích 18. armády, byl rovněž za podíl na válečných zločinech odsouzen v roce 1950 k 25 letům vězení (vedle obvykle přisuzovaného teroru v zajateckých táborech, nucení nebojujících k polovojenským pracovním povinnostem nebo represálií při postupu proti partyzánům na něj byla mj. uvalena spoluzodpovědnost za zničení Pskova, Novgorodu a Leningradu); a v říjnu 1955, po návštěvě západoněmeckého kancléře Adenauera v Moskvě, se dočkal propuštění spolu s dalšími 54 německými generály. Jeho nová kariéra v západoněmeckém Bundeswehru (když byl roku 1961 jmenován jeho generálním inspektorem) nakonec vedla k protestu ze sovětské strany.
Armádní skupina „Kurland“ zůstala každopádně velkým svazkem Wehrmachtu, do celkové porážky Německa ve 2. světové válce fakticky neporaženým v poli. Vzhledem k předchozímu osudu Lotyšska od roku 1940, jenž byl vlastně dán vzájemnou dohodou mezi Hitlerovým Německem a Stalinovým SSSR, a situaci, kdy byl v zemi postup Rudé armády od roku 1944 obecněji vnímán jako 2. sovětská okupace (po intermezzu okupace německé, jíž mimochodem těsně předcházela protisovětská povstání v Pobaltí), jako specifikum můžeme připomenout lotyšské jednotky, bojující v Kuronsku na německé straně. Lotyši byli i mezi asi 3 tisíci německými vojáky, jež se během námořního útěku zhruba v době kapitulace ocitli na půdě neutrálního Švédska, a jež byli na přelomu let 1945/46 vydáni do SSSR na jeho nátlak. Samozřejmě, Lotyši bojovali také na opačné straně – a třeba na odzbrojení 19. lotyšské divize SS se po kapitulaci v Kuronsku podílela část 130. lotyšského střeleckého sboru Rudé armády. Nicméně, jak ukazuje ozbrojený protisovětský odboj tzv. lesních bratrů, probíhající na území pobaltských republik v intenzivnější formě do 50. let, tento problém se s porážkou a kapitulací Německa v květnu 1945 zdaleka neuzavřel. V souvislosti s „kuronským kotlem“ je tedy možno, kromě samotného faktoru rusko-německé války let 1941-45, poukázat i na tento aspekt.
Komentáře
Petr Hertel
07. 01. 2022, 17:56Ivan
Že jsem si toho všiml k tomuto článku, jen úplně mimochodem ještě staršímu než byl publikován (vzhledem k tomu, že více než půl roku zůstával jaksi zapomenut)...
V každém případě, při hraniční linii té Němci nadále obsazené oblasti v Kuronsku zůstávaly pořád pochopitelně vázány více či méně početné sovětské síly, které se pokoušely změnit situaci ve svůj prospěch, tzn. obsadit i tuhle dost velkou zónu, příp. zabránit tomu, aby se z toho stalo nějaké předmostí pro další německou ofenzívu (jak si sliboval Hitler)...
Termín "velké bitvy" možná může být otázkou úhlu pohledu, a jistě se může zdát pochybný vzhledem k celkové realitě sovětské fronty za druhé světové války, ale to, že tam od toho podzimu 1944 do jara 1945 došlo k šesti bitvám, resp. intenzivnějším sovětským pokusům o likvidaci toho tzv. kuronského kotle, to je dohledatelné třeba i ve zdrojích, dostupných přes německou nebo ruskou Wikipedii...
ivan
06. 01. 2022, 15:57Dovolil bych si podotknout, že v SSSR byly německé jednotky obklíčené v Kuronsku označovány jako "ozbrojení zajatci". Vzhledem k tomu, že při sovětské ofenzivě Bagration byly německé ztráty asi 3x vyšší než ztráty sovětské (zoufale utíkající kolony německých vojsk byly bombardovány sovětským letectvem při prakticky úplné sovětské nadvládě vzdušného prostoru) a západní spojenci nechtěli uvěřit kolik německých generálů a důstojínků bylo zajato, že Stalin nakonec nařídil přehlídku zajatců v Moskvě. V této souvislosti je líčení "velkých bitev" při pokusu o likvidaci obklíčených vojsk poněkud podivné. Podle sovětských pramenů se Rudá armáda o likvidaci kotle pro zbytečnost takové operace vážně ani nepokoušela a nechala situaci klidně "vyhnít".
Hajný
27. 12. 2021, 15:53O tom "Kuronsku" moc nevím, ale dokáži si představit jak se pozornost Stalina ve chvílích jistoty ve vítězství rudé armády obrací nad tuto část země, kterou rozhodně není lehké dobýt díky velké koncentraci nepřátelských zbraní a zoufale odhodláných nepřátel bránit se, uvědomujících si následky případného zajetí rudou armádou.
Dobře věděli, že potom co na východě předvedli se s nimi Stalin mazlit nebude a na návrat ze zajetí po pár měsících jak od západních armád k tomu aby naplnili "Marshallův plán obnovy" mohou ůplně zapomenout....
Inu, kdo s čím zachází....
Jinak o tom ,že Českoskoslovensko si svým vznikem, nadělalo nepřátele v okolních zemích nejen rozpadající se monarchie není pochyb...
Vždyť ještě dnes pohrobci "monarchistů a sudeťáků" v diskuzích často i nepřímo se snaží v lidech vzbuzovat pocit viny a vyobrazit "Čechoslováky" a vše s tím spojené jako něco špatného....
Vaclav Flek
11. 11. 2021, 23:24pro Czert : Vyjadrim se pouze k vasi posledni vete " a ano, skutecne sem si vsiml, ze u vas neni obliben zadny cesky autor co pise o meziovalecnem a valecnem csr pozitivne." (pravopis opet vas), vse ostatni jsme jiz probrali.
Ano, tentokrat mate uplnou pravdu, a duvod je ten, ze vyvoj v Ceskoslovensku po I. svetove valce rozhodne nebyl pozitivni. Samozrejme, ze za neco ceskoslovenska vlada nemohla, treba za tu velkou ekonomickou krizi, ale neudelala nic, aby zmirnila jeji dopady prave na nemecke obyvatelstvo v Sudetech. Atd., atd....
Proto neverim autorum, kteri lici nasi situaci, at jiz politickou ci vojenskou, v ruzovych barvach. Vzdyt nase zahranicni politika zcela selhala, vsechny okolni staty s vyjimkou Rumunska byly proti nam. Ceskoslovenska armada byla budovana na zastaralych principech, a v pripade vojenske konfrontace s Nemeckem by jednoznacne podlehla, jak se to stalo mnoha dalsim evropskym armadam. My jsme byli te vojenske porazky usetreni, a proto se u nas jako v jedine zemi, ktera se konfrontaci vyhnula, rozvinul specificky zanr, jakesi sci-fi, totiz jak bychom to "tem nackum natreli, kdyby nam dovolili bojovat".
Vazim si ovsem autoru, kteri prvorepublikove Ceskoslovensko kriticky zhodnotili, namatkou treba Krystlik, Kosatik, Tesar, Tigrid a mnoho dalsich. Ze zahranicnich autoru doporucuji predevsim Mary Heimann a jeji knihu "Czechoslovakia- The State that failed". Vysla i v ceskem prekladu pod nazvem "Ceskoslovensko - stat, ktery zklamal", coz je v danem kontextu nepresne, melo by spise byt "stat, ktery selhal".
czert
08. 11. 2021, 23:46flek
kdyz schorner neprisel k te sve prezdivce poprvamy o kterch sem cetl, tak jak k ni prisel ?
a neco vedet a dokazat vzdy byl a bude rozdil.
a co se tyka toho ze by soud byl padujaty, resp soudil dle naznacene sablony (vsichni nemci neviny, vyjma toho kde to nejde okecat jako u velitelu koncetraku apod), jde jedoduse dokazat.
precte si knizku cilka dozivotni ztrata svedomi.
a ano, skutecne sem si vsiml, ze u vas neni obliben zadny cesky autor co pise o meziovalecnem a valecnem csr pozitivne.
Vaclav Flek
05. 11. 2021, 19:50pro Czert :Uz jsme ve slepe ulicce - ja vam napisu, ze zapadonemecky demokraticky soud odsoudil Schornera na ctyri roky za dva rozkazy k poprave (z toho pouze jedna byla vykonana), vice se toho pres uporne snahy obzaloby nepodarilo najit. Na to reagujete tim, ze ten soud byl nejakym zpusobem neregulerni nebo podujaty, ackoliv jsem si jist, ze podobna (nesmyslna) tvrzeni nemuzete dokazat. Myslim, ze stejne obtizne byste dokazovat tvrzeni, ze se u vojsk, kterym velel Schorner, vice popravovalo. Jinymi slovy, tato diskuse jiz ztraci smysl a za sebe bych ji jiz ukoncil.
Spisovatele Romana Cilka znam, ale nelibi se mi, jak pise., take proto nemam doma zadnou z jeho knih, ani jej neberu jako zdroj sve argumentace. Z cele vasi argumentace na tomto webu (nejenom v teto konkretni diskusi) je ovsem zrejme, ze je to vas oblibeny autor.
Czert
05. 11. 2021, 08:34Flek
K tomu schornerovi, prece jenom je rozdil neco vedet a neco moc dokazat.
Z nwjakeho duvodu tu prezdivku zisjat musel, a neverim tomu ze to bylo ze stejneho duvodu jako zde jinde psane o krvavem chamberlainivy z amicke obcanske valky.
Co si vzpominam, tak kdyz sem cetl o armadach kde velel, tak se vzdy zminonovalo i to, ze u nej bylo hodne popravenych, a ty povalecne soudy... Ty byly fraska, at uz s kymkoliv, vyjma norimberku, kde se cilene rozhodly jit jen po nejvysich a uz ne po systemu ci strednich clancich.
Neni nahoda ze po valce nebyl nikdy zadny nemec odsouzen za jakykoliv zlocin, vyjma lidi primo spojenych s koncetraky.
Nemecka justice po valce prijala velmi jednoduchy princip, hitlar vydal velmi obecny rozkaz o uplatneni nejprisnejsich metod k udrzeni moralky a finito.
Nezminovala moznost popravy, ale jak byl obecne napsan, tak poprava byla mozna, vyt jak presne pisete, legalne popravu mohl naridit jen soud, ale jeho interpretace umoznovala popravu i bez soudu.
Doporucuji si precist prace romana cilka, ty sou na skutecne vysoke urovni.
Vaclav Flek
04. 11. 2021, 21:05pro Czert : K vasi otazce (ponecham vas pravopis) "" A v cem schornerova prezdivka krvavy pes byla nezaslouzena? V poctu popravenych vlastnich vojaku ho tusim nikdo neprekonal.... .Velutelske kvality neznamenajiblidske kvality." odpovidam :
A ja se ptam, v cem byla ta prezdivka zaslouzena ? Po navratu ze sovetskeho zajeti mu tehdejsi vychodonemecka vlada nabizela beztrestnost a vysokou funkci ve vznikajici Narodni lidove armade NDR. To vsak Schorner odmitl a roce 1958 se vratil do tehdejsiho zapadniho Nemecka. Zde byl temer ihned postaven pred soud, ktery mu vsak dokazal pouze dva rozkazy k poprave dvou vojaku, pritom v jednom pripade ani k poprave nedoslo. Soud neposuzoval duvody trestu smrti, jeho rozsudek byl postaven na tom, ze Schorner nemel pravo podobny rozkaz vydat (a to ani ve sve vysoke fukci velitele skupiny armad Stred), to byla vyhradne pravomoc organu vojenske justice. Pres tehdy velky spolecensky tlak se dalsi dukazy o Schornerove vine nepodarilo najit.
Schorner byl odsouzen ke ctyrem letum vezeni, popropusteni byl zcela bez prostredku, ale podporilo jej mnoho prislusniku z rad utvaru, kterym velel. K obrazu "krvaveho psa" se to moc nehodi...
A jeste poznamku k tem dvema radum - Jediny nositel dvou nejvyssich nemeckych radu za odvahu (z I. a II. svetove valky) je nedostal za sve velitelske kvality, ale za svou osobni statecnost. V tom je smysl obou vysokych vyznamenani.
Vaclav Flek
04. 11. 2021, 20:34pro Mira K vasemu nazoru : "...Neříkejte to mně, ale autorovi který to napsal do wikipedie.
Moc bych se divil kdyby to byla nepravda.." sdeluji.
1) Vy jste to puvodne neprezentoval jako nazor z wikipedie, ale vas vlastni.
2) I kdyby to bylo psano ve wikipedii, neni to zadny argument. Je to jenom dalsi dukaz o tom, ze cast jejich prispevku je extremne slaba ci vyslovene spatna, a cini wikipedii neduveryhodnou. Proto jsem ji take jako zdroj informaci prestal pouzivat, a vim o rade lidi, kteri na to maji stejny nazor.
3) Pokud mi neverite (to je vase svate pravo), overte si, zda po smlouve z Rapallo doslo ke zmene hranic, tedy "fakticke anulaci Brest-litevske smlouvy" ? Moje odpoved, kterou jsem jiz uvedl drive, je, ze nikoliv. Myslim, ze zjistit tuto skutecnost je celkem jednoduche, ale uznavam, ze jeste jednodussi je nadavat jinym diskutujicim do ignorantu.
Mark
04. 11. 2021, 19:31czert
Myslel jsem si, že je to poznat, že jde o ironií směřovaná Mírovi. Takže je to samozřejmě ironie:grin:.
Z mého pohledu, zábor německého majetků i odsun němců je naprosto v pořádku.
Czert
04. 11. 2021, 12:32Mira
A muzes me rict ktery clanek rapalske smlouvy priklepava pobalti sssr a bere mu samostatnost?
Mark
A co presne bylo na konfiskace majetku nemcu v 45 nelegalniho?
Czert
04. 11. 2021, 12:24Mysak
At se ti to libi nebo ne, po 21 bylo pobalti svobidne, cili je siveti po naplneni paktu mr okupovaly.
Flek
Ano, spousta nemcu se vratila po 10 ci vice letech, spousta nikdy, ale neni se cemu divit, sssr bylo znicene, chybeli muzi a bylo potreba spoustu veci znova postavit.
Spousta nemcu co se nevratila se nevratila prorote v rusku uz meli zenu a decko - samozrejme zalozelo na miste.
V lagru na sibiri si zenu tezko mohl najit.
Czert
04. 11. 2021, 12:18Flek
A v cem schornerova prezdivka krvavy pes byla nezaslouzena?
V poctu popravenych vlastnich vojaku ho tusim nikdo neprekonal.
A k civilum se mirneji nechoval.
Velutelske kvality neznamenajiblidske kvality.
astor
04. 11. 2021, 06:48Čím víc nacistů zahubíš, tim větší službu lidstvu vykonáš. Jsi-li agresor, počítej s tím, že tě ukřižujou..
Vaclav Flek
03. 11. 2021, 18:36pro Mira : Vas vyrok "Formálně byl brestlitevský mír anulován podepsáním Rapallské smlouvy roku 1922." je nepravdivy, a svedci o vasi neznalosti cele problematiky, vcetne dane slouvy. Ta se sice tykala rady aspektu, predevsim financniho vyrovnani (zpravidla s anulaci naroku obou stran), pripadne osudu obcanu, zijicich na teritoriu drheho statu. Nikde v textu smlouvy NENI ANI ZMINKA o jakekoliv teritorialni uprave, tim mene o anulovani smlouvy z Brest-Litevska. Nejlepsim dukazem je skutecnost, ze se po rapallske smlouve hranice ve vychodni Evrope nepohly, a to az do roku 1939, uzavreni paktu Molotov - Ribbentrop.
Opaovane jste mi sdelil, ze vas me nazory nezajimaji, a ja vamje take nevnucuji. Ovsem kdyz napisete podobny nesmysl, musim reagovat.
Mark
03. 11. 2021, 16:50Míra
"Z toho plyne, že Pobaltí právoplatně opět patřilo SSSR"
Míro buď jsi provokatér:grin:, nebo komik:grin:.
Doufám, že bydlíš v baráku, nebo na pozemku po němcích, kterým patřil do 45. Potom bych ti přál, abys právoplatně přišel o neprávoplatně nabitý majetek komiku.
Czert
03. 11. 2021, 12:34Pavka
A to je ten problem, pro sssr, on o ty uzemi v cca 1922 prisel a ztratil na ne legalni narok.
To co predved v 39 a 40 bylo pouhe koristeni a poruseni orava.
Holt dane republiky byly samostatne.
Na to doheli za valky bili, belogvardejci, ti taky chteli udrzet nive rusko v uzemi carskeho ruska. Nepochopili ze beznemu muzikovi ze sibire ci m9skvy nevidel jediny duvod nasilim drzet v rusku polaky, ukrajince, finy, pobalti.
Nikdo mu to za cara nevysvetlil proc.
Proto taky sel bojivat za bolseviky, protote oni jim zarucili nezavislos, a na svobodu od utlaku muzik slysel.
Holt ve 17 nevladl bolsevikum stalinktery stejne choribne chtel drzet carske hranice.
Vaclav Flek
03. 11. 2021, 00:16pro Petr Hertel : S vasi odpovedi diskutujicimu Pavkovi plne souhlasim (" drobné výtky "autorem zmiňovaného roku 1940"...), jakkoliv bych to formuloval trochu jinak. Je zrejme, ze se v Pobalti vystridala cela rada vladcu z ruznych narodu, takze otazka, komu vlastne tyto zeme patri, byla az do nedavna (do ziskani jejich nezavislosti) dost slozita. Nyni je zrejme, ze patri puvodnim obyvatelum, Lotysum, Estoncum i Litevcum, Tyto zeme zasahla tvrda vlna rusifikace z dob Sovetskeho svazu. Rusove sem sli asi se stejnou motivaci, jako tolik nasich obcanu po roce 1945 do opusteneho pohranici, po nasilnem vyhnani sudetskych Nemcu. Nyni povazuji tuto zemi za svou, a divi se, ze je tam puvodni obyvatele az tak moc nechteji...
Vaclav Flek
02. 11. 2021, 23:33pro Mira : Tezko lze souhlasit s vasim vyjadrenim, "Z toho plyne, že SSSR si vzal zpátky to území, o které přišel v I. světové. Žádný agresor, ale vítěz II. světové!"
Je sice formalne pravdou, ze Sovetsky svaz ziskal po II. svetove valce mnoha uzemi, ktera patrila drive k Ruske risi, ovsem otazkou je, jak je ziskal ? Myslite si, ze obcane Finska (zde tedy pouze casti), Pobalti, Polska a Besarabie staly o to, stat se soucasti Sovetskeho svazu, a tedy i sovetskych poradku ? Myslim, ze to nechteli ani lide na Ukrajine ci Belorusku. Moje maminka pochazi z Podkarpatske Rusi, a ve chvili, kdy tato cast byvaleho ceskoslovenskeho uzemi mela prejit pod sovetskou spravu, cela velka rodina "hlasovala nohama" a jeste jako ceskoslovensti obcane se presunula na Slovensko. Takovych rodin bylo samozrejme vice, lide vedeli sve o sovetskem rezimu (jakkoliv byl muj dedecek za prvni republiky clenem KSC).
JInymi slovy, sovetske anexe v letech 1944-45 pouze potvrdily predchozi anexe z let 1939-41, a to nejenom v Evrope, ale i v Asii (Iran, Japonsko). V pripade Sovetskeho svazu slo o klasickeho agresora.
Petr Hertel
02. 11. 2021, 22:15Pavka
Jen bych se pozastavil u té drobné výtky "autorem zmiňovaného roku 1940"...
Tak vzhledem ke kontextu druhé světové války a poválečné epochy je tady rozhodující sovětská anexe, resp. transformace ve svazové republiky SSSR tří států (Litvy, Lotyšska, Estonska) v roce 1940 - čili států, které o zhruba 20 let dříve, s koncem první světové války a celkovým chaosem v prostoru ruského impéria, daným v první řadě ruskou občanskou válkou, dosáhly své úplné nezávislosti...
Samozřejmě, že ruská vláda v Pobaltí, to je starší historie.
Mohli bychom se vrátit možná až do druhé poloviny 16.století, do doby tzv. livonských válek, kdy zanikl středověký řádový stát v Livonsku (prostor dnešního Lotyšska a Estonska), ovšem jako vítězný hegemon tady tehdy ještě nevzešla Moskevská Rus, ale polsko-litevský stát (v jehož vazalství se ocitlo i Kuronské vévodství) a Švédsko...
A každopádně, museli bychom připomenout události v průběhu 18.století, jednak tzv. velkou severní válku (v první řadě nebo v tomto případě konflikt Ruska se Švédskem) a jednak pozdější dělení polského (polsko-litevského) státu, kdy Rusko postupně ten prostor dnešních pobaltských států trvaleji ovládlo...
Jinak, když se tu v diskusi hovoří o té rusifikaci v těch pobaltských státech... Tak v takové míře, to je důsledek až sovětské epochy. V případě Lotyšska a Estonska by tedy bylo možno poznamenat, že tam v hlubší minulosti tradičně hráli roli takového privilegovaného etnika tzv. baltští Němci. Pro to se už ve středověku vytvořily podmínky s tím livonským řádovým státem - a to výrazné postavení si ti baltští Němci uchovávali nakonec i pod vládou carského Ruska do počáteční fáze 20.století.
Pavka
02. 11. 2021, 14:30Mark
To o tom problému byla reakce a parafráze na tučně vytištěný začátek článku.... A jen jsem chtěl připomenout, že zmiňovaný "problém" vznikl dřív, než autorem zmiňovaného roku 1940.
Mark
02. 11. 2021, 10:31Myšák
Stalin se rozhodně chtěl za každou cenu zbavit Kuronského kotle, nejen proto, že tam byly silné německé jednotky, které byly neustálým ohrožením v oblastí, ale i proto, protože se Stalin pasoval do velkého vojevůdce a ponechání tak velkého území němcům bez ochoty se ho jakkoli pokusit dobít, by nedělalo dobrý obraz velkému generalissimu.
Původně ten "výběžek" byl dost velký a právě postupným dobíváním se poněkud zmenšil a to za velkých obětí. Myslím, že to je dostatečný důkaz, že ho chtěl Stalin za každou cenu dobít.
"Stalin byl vše možné, ale nebyl blbec. Většinu výmyslů o něm vytvořil Chruščev,"
Chruščov byl jedním ze zločinců, ale Stalin byl ještě o jeden řád větším zločincem. O něm si nikdo nic vymýšlet nemusel, za něho mluvily jeho činy.
"v současných pobaltských republikách jsou masově porušována lidská práva menšin"
Masově? Rád bych si o tom něco víc přečet, třeba nějaký odkaz na to masově?
Nedělejte z Rusů lidumily, právě ta jejích politika masového vystěhovávaní celých národů a dosazování na jejích území ruskými přistěhovalci, má důsledky v dnešní době. Každá země se snaží upřednostnit národní cítění a zrovna rusové jsou víc než nacionalističtí.
Vaclav Flek
02. 11. 2021, 00:18pro Myšák : Diky za obsirnou odpoved, bohuzel nemohu souhlasit skoro s nicim z toho, co pisete. Vezmu to tentokrat v bodech sestupne dle vasi zpravy¨:
1) Srovnani s nasi brigadou u Dunkerque kulha na obe nohy, v Kuronsku proti sobe stala mnohem silnejsi vojenska uskupeni, v podstate strategickeho vyznamu. Jinak - neplati to oboustranne ? Nemecka obrana vazala tankovou brigadu, ktera se mohla uplatnit na fronte (nastesti tam prilis nechybela, tak velka byla presila zapadnich spojencu).
2) Vase dedukce o dobyvani pevnosti jsou zajimave (a jiste trochu usmevne), bud jak bud, v pripade kuronskeho perimetru o zadnou "pevnost" neslo.
3) Nevim, kde jsem se mel vyjadrit o Stalinovi ? Jeho vojevudcovske kvality a roli Chrusceva na jeho pozdejsim snesenim z kultu osobnosti zde nechci rozebirat.
4) Tvrzeni o tom, ze sovetske nejvyssi veleni chtelo likvidovat obklicene nemecke divize, je zrejme pravdive - ostatne prectete si presneji clanek, ke kteremu vlastne diskutujeme. Vas nazor mi pripomina zname rceni - cim slabsi argumenty, tim silnejsi vyroky (typu "totalni vymysl").
5) O dnesni situaci v Pobalti nechci diskutovat, je to dost komplexni problematika, o ktere mnoho veci nevim. Co ovsem vim s jistotou, je fakt, ze to neni tak, jak uvadite.
Myšák
01. 11. 2021, 23:16Pro Václav Flek: Jak si představujete, že Sověti zjistili, že dobytí Kuronského kotle se nevyplatí? Museli to nejprve zkusil. Když se ukázalo, že to je drahé, tak v útocích přestali. Stejné to bylo i s naší brigádou u Dunkerku. Také se pokoušeli útočit, ale pro velké ztráty se vrátili k blokování. Vojenská věda se za 2. světové války velmi vyvíjela. Mimo jiné, se přišlo na to, že útočit na silně opevněné pozice (jako za 1.sv) je neefektivní. Výhodnější je silně opevněné pozice obejít a útočit na ně z boku nebo týlu a pokud to nejde, tak je blokovat. Například se zjistilo, že dlouhotrvající dělostřelecká příprava (za 1. světové války trvala i několik dní) je neefektivní, proto se udělala jen krátká a vojska pak postupovala za palebným valem (při něm vlastní dělostřelectvo pálí 200 až 300m před vlastní jednotky). Vaše tvrzení o Stalinovi je výmysl. Stalin byl vše možné, ale nebyl blbec. Většinu výmyslů o něm vytvořil Chruščev, aby zamaskoval vlastní selhání a nyní se naše propaganda jeho výmysly ohání. Tvrzení že se chtěl Kuronského kotle za každou cenu zbavit (bez ohledu na oběti) je totální výmysl.
K druhé části – po osvobození Pobaltí tam SSSR, na rozdíl od Němců, vytvoři autonomní republiky. To je fakt, na tom se nic nezměníte. V těchto republikách byl úřední jazyk lotiština, estončina, litevština a ruština (ta byla proto, že většina obyvatel hovořila rusky). Tyto republiky se osamostatnily až po rozpadu SSSR. Po osamostatnění se stali úředními jazyky litevština, lotyšstina a estončina, přestože většina obyvatel hovoří rusky. Ti co získali obrovské majetky současný režim chválí, já se znám spíše s těmi druhými. O čem se u nás nepíše je skutečnost, že v současných pobaltských republikách jsou masově porušována lidská práva menšin a jsou za to i v OSN tvrdě kritizováni. Pobaltské republiky se snaží národnostní složení maskovat například tím, že část obyvatel označují za Estonce ruský mluvící a obdobně je to i v dalších republikách.
Vaclav Flek
01. 11. 2021, 22:07pro Myšák : Nesouhlasim s vasim nazorem, ze " "Sověti posměšně nazývali německé vojáky v Kuronském kotli ozbrojenými zajatci. Dobývat toto území nemělo cenu, protože by to bylo jen zbytečné plýtvání lidmi i materiálem." Ano, podobne tvrzeni se objevovalo casto v sovetske literature, a dnes je lze videt i v nekterych ruskych publikacich (nastesti ne ve vsech, mnoho ruskojazycnych autoru si ponechalo kriticky odstup). Z nepravdy usvedcuje toto tvrzeni jiz fakt, ktery jsem uvedl v jednom ze svych predchozich prispevku v teto diskusi, totiz vysoke sovetske ztraty ve snaze kuronske predmosti znicit. Pritom stale oslabovalo, jen v prvni polovine ledna 1945 z nej Nemci odsunuli deset divizi, ktere byly pozdeji zcasti nasazeny k obrane Berlina. Proste kuronsky perimetr byl trnem v sovetske pate, ktereho se chtel Stalin za kazdou cenu zbavit, bez ohledu na obeti.
Nesouhlasim ani s druhou casti vaseho prispevku, ale zde jiz nebudu argumentovat. Zkuste se zeptat nekoho z Lotysu ci Estoncu, co si o tom sovetskem "osvobozeni" mysli. Garantuji vam, ze budete prekvapen (pokud ovsem nepujde o etnicke Rusy).
Vaclav Flek
01. 11. 2021, 21:39pro Tomáš : K vasemu vyjadreni "...přesto se přeživší zajatci všichni nevratili, pokud to byli odborníci dostali ženy a praci..." jsem velmi skepticky. Jiste, takovi odbornici existovali (napriklad technici kolem raket V1 a V2, na kterych Sovetskemu svazu moc zalezelo), ale bylo jich mizive mnozstvi. Vetsina Nemcu vzpominala na sovetske zajeti jako na neco priserneho, znal jsem radu osob (!), ktere mi potvrdily, ze zajeti pro ne bylo mnohem horsim utrpenim nez predtim pobyt na fronte. Slysel jsem i o mnoha tragediich, ktere jsou za tim skryte, treba rozpadla manzelstvi, kdy se zena podruhe vdala a otec po desetiletem navratu ze zajeti jiz ani nechtel videt sveho syna, aby jej netraumatizoval... Podotykam, ze Americane a Britove propustili zajate Nemce zpravidla jiz v prvnim rovce po ukonceni valky.
Myšák
01. 11. 2021, 21:30Sověti posměšně nazývali německé vojáky v Kuronském kotli ozbrojenými zajatci. Dobývat toto území nemělo cenu, protože by to bylo jen zbytečné plýtvání lidmi i materiálem. Na průběh války existence Kuronského kotle neměla vliv. Podstatně efektivnější bylo blokovat a ničit zásobovací konvoje do Kuronska a nechat tam Němce vyhladovět. Stejný postup volili v některých úsecích i západní spojenci - pro příklad uvádím Dunkerk, který blokovala naše obrněná brigáda.
Řeči o tom, že osvobození pobaltských republik bylo agresí je totální nesmysl. Němci po obsazení pobaltských republik tyto republiky neobnovili a považovali je za obsazené území a také se tak, na tomto území, chovali. To že někteří Lotyši, Estonci a Litevci kolaborovali na tom nic nemění. I u nás bylo kolaborantů dost a někteří jejich potomci zde píší nesmysly.
Vaclav Flek
01. 11. 2021, 21:28Clanek obsahuje mnoho informace o teto pomerne malo zname, byt rozsahle operaci na vychodni fronte, ktera je v ruskojazycne literature casto oznacovana jako "osmy stalinsky uder" (z celkovych deseti v roce 1944). Neslo o bezvyznamnou udalost, v bojich v Pobalti zahynulo dle oficialnich (spise podhodnocenych) ruskych udaju 334 000 vojaku, pricemz celkove ztraty Rude armady, tedy vcetne ranenych, cinily 1 460 000 muzu. Jenom samotne boje na kuronskem perimetru pod vedenim velitele Leningradskeho frontu, marsala Govorova, staly 160 000 muzu, z toho padli tvorili vice nez 30 000.
Za dilci nevyhodu clanku povazuji jinou perodizaci bitvy, nez je ctenar zvykly z ruskojazycnych zdroju, kde se ofenzivy deli spise podle jednotlivych frontu (zejmena 1. - 3. balticky, pripadne Leningradsky). Deleni na pet "kuronskych bitev" povazuji za ponekud zavadejicich, ale jde mozna o nezvykly zpusob rozcleneni bojovych akci.
V clanku se vyskytuje jmeno generalplukovnika Schornera, pozdeji marsala. Jde o zajimavou osobnost, o ktere se toho u nas mnoho nevi, az na to, ze kazdeho asi napadne souslovi "krvavy pes", ostatne nezaslouzene. Malo je znama okolnost, ze slo o jedineho (!) nemeckeho vojaka, ktery byl nositel obou nejvyssich nemeckych vyznamenani za statecnost z I. i II. svetove valky (Pour le Merite a Rytirsky kriz s dubovymi ratolestmi s meci a brilianty). Jiz tato skutecnost ukazuje, ze slo o mimoradnou osobnost.
Vaclav Flek
01. 11. 2021, 21:02pro Petr Majevský : K vasemu dotazu - jenom doplnim pana Cejku. Schorner pusobil po celou dobu tazeni proti Sovetskemu svazu na vychodni fronte. Nejdrive dva roky bojoval v cele horskych myslivcu (nejdrive divize, pote velel armadnimu sboru) na severu zeme, odkud vzkousl proniknout k Murmansku. Pote velel na Ukrajine, kde u Nikopole branil linii na Dnepru, nasledne branil Krym a jeste pozdeji valcil v Rumunsku proti utocicimu 3. a 4. ukrajinskemu frontu. Pozdeji jej preveleli na sever, na miste vrchniho velitele skupiny armad "Kuronsko" (Kurland), odkud byl v lednu 1945 prevelen k prevzeti funkce velitele supiny armad "Stred". Myslim, ze ted je jiz vse jasne...
jaro
01. 11. 2021, 18:34Je o bojích v tomto teritoriu knížka
J
01. 11. 2021, 18:34Drobná jazyková chybička: " Sovětské síly dosáhly jen poměrně drobného postupu v 6-ti velkých bitvách" Příklonka -ti k žádné číslovce vyjádřené číslicí nepatří. Správné je " v 6 velkých bitvách".
Tomáš
01. 11. 2021, 16:49Závěrečné fáze II. světové války má několik takových kotlů, kde se obklicene vojsko vzdalo až po kapitulaci III říše. Rozhodující jsou obrovské operace, které ženou ustupujíci armádu až ke kapitulaci a zůstáva popisovaný Kuronsky kotel, ale i na západní frontě byly takova ohniska odporu.Vzdávat se RA nebylo jednoduché, bylo z toho zajetí až do r. 1955kdy Adenauer podepsal smlouvu se SSSR, přesto se přeživší zajatci všichni nevratili, pokud to byli odborníci dostali ženy a praci.Italský film Slunecnice s Lorenovou předvedl takový příběh italského zajatce, Němců muselo být mnohonásobně víc. I naši legionáři si přivezli ženy z Ruska. I takové příběhy plynou z válek.
Mark
01. 11. 2021, 16:19Pavka
Problematické to vůbec není, je to jen běžný vývoj dějin různých zemí. Mongolové taky nemůžou získat zpět Sibiř a jih Ruska, nebo Rakousko Čechy, Polsko částí Ukrajiny či UK Indií atd. Proto jsou různé smlouvy, dohody a při nich může docházet ke změnám v hranicích, anebo i důsledkem porážky dané země, tak jako třeba Německo by si mohlo dělat nárok na Kaliningradskou oblast i když je to nesmysl.
SSSR každopádně vojenský obsadilo Pobaltské republiky, země, které byly mezinárodně uznané, tím pádem se řadilo mezi agresory. Pokud se budem bavit jen o těchto zemích, které Rusko obsadilo.
Pavka
01. 11. 2021, 15:48Ač se to zdá problematické, o značnou část území, které získal Sovětský svaz v roce 1940, přišel V roce 1918 Brestlitevským mírem, něco získal do roku 1922 zpět, zbytek v tom roce 1940. A jsou to dodnes území hlavně Ukrajiny, včetně těch území, která si přivlastnila v rámci SSSR roku 1945 .
Jan Čejka
01. 11. 2021, 15:29Petr: Ano, uniklo Vám, že Schörner velel tomuto uskupení do ledna 1945, pak byl převelen a na jeho místo nastoupil Heinrich Von Vietinghoff.
Petr Majevský
01. 11. 2021, 13:42Oprava textu-samozřejmě má být napsáno autor.Děkuji za pochopení.
Petr Majevský
01. 11. 2021, 13:40Nějak mi ti nejde dohromady.Buď já,nebo aztor se mýlí.Schörnerova armáda se přeci snažila dostat přes Prahu k Američanům.Tak jak mohl být tento generál uzavřen v kuronském kotli?Nebo mi snad něco v historii uteklo?