Mezi nejkrutější africké diktátory se řadí i jeden, který z Afriky vůbec nebyl. Vlastně tu zemi ani nikdy nenavštívil, byť byla jeho osobním majetkem. Mluvíme zde o Leopoldovi II. Belgickém, belgickém králi, který má na svědomí více životů, než Idi Amin, Jean Bokassa a Charles Taylor dohromady a právem se řadí mezi tyrany v lidské historii. 

Leopold II se stal belgickým králem v roce 1865 ve věku pouhých 30 let. Zdědil zemi s ústavní formou vlády a tak doslova každou akci musel koordinovat s parlamentem, nebyl tedy nejvyšší hlavou země a neměl neomezenou moc. To se Leopoldovi samozřejmě nelíbilo a jednoho dne se rozhodl změnit ústavu, která by z něj udělala nezávislého vládce, který by se již nikomu nemusel podřizovat. Tato změna ovšem tvrdě narazila v parlamentu, který ji rezolutně odmítl. 

Foto: Leopold II. Belgický | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Když piráti unesli Julia Caesara, doporučil jim zvýšit výkupné. Po propuštění je všechny pobil

To krále Leopolda II. rozlítilo, jeho dychtivost po moci tím ještě stoupla. Když nemohl být vládce ve své vlastní zemi, začal se poohlížet po příležitostech v zahraničí. Umanul si, že Belgie potřebuje kolonie, přeci ostatní Evropské velmoci, jako Velká Británie, Francie, Španělsko, nebo Portugalsko své kolonie mají již několik století. Belgie, která vznikla jako samostatný stát teprve před 30 lety, v roce 1830, přece nemohla zůstat pozadu a Leopold II. se rozhodl, že tuto prestiž pro Belgii získá. 

Obrátil se tedy na Španěly, od kterých chtěl odkoupit Filipíny. Španělové se Filipín vzdát nechtěli a tak navrhli takovou cenu, kterou Leopold II. Zaplatit nemohl. V té době, v 70. letech již probíhala aktivní kolonizace Afriky a jedna africká země Evropským zájmům neustále unikala – Kongo. A to z několika důvodů, jako byla neprostupná džungle, velký výskyt tropických nemocí, ale hlavně téměř žádné ekonomické výhody. Kongo prostě pro Evropany nebylo dost atraktivní. 

V roce 1876 založil Leopold „Mezinárodní africkou společnost“, která se oficiálně měla zabývat humanitárními otázkami v Africe, ale v praxi pod rouškou této organizace začala kolonizace Konga. V roce 1879  uzavřel cestovatel a africký průzkumník Henry Stanley spolu s dalšími Leopoldovými důvěrníky stovky dohod s konžskými kmenovými vůdci. Náplní těchto dohod byl odkup kmenové půdy přímo Leopoldem výměnou za kvalitní látky a další zboží. Následovaly další dohody o odkupu půdy se zkorumpovanými kmenovými vůdci a brzy se Leopoldovi podařilo získat území, které bylo 76x větší, než samotná Belgie! Smlouvy byly uzavírány v anglickém, nebo francouzském jazyce, kmenoví vůdci tedy nevěděli, co podepisují a museli se spolehnout jen na to, co jim Evropané řekli, že ve smlouvě stojí.

Foto: V Kongu oficiálně nebyli žádní otroci. Lidé byli ještě méně, než otroci –⁠ spotřebním zbožím | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Proč vraha z Lidic udala vlastní žena - příběh Maxe Rostocka

Oproti takové velké expanzi za začátku protestovali Britové, kteří měli Kongo také ve svém hledáčku, ovšem měli plné práce s kolonizací ostatních afrických zemí a tak se Britský odpor nezmohl na nic více, než jen na upozornění.  V roce 1885 uznala Berlínská mezinárodní konference, která se sešla speciálně za účelem rozdělení sfér vlivu v Africe, Leopoldova práva na Kongo. Ještě ten rok byl vyhlášen nový stát pod jménem Svobodný stát Kongo. Název je více než ironický, protože pro obyvatele Konga v žádném případě svobodu nepřinesl, spíše naopak. Celková velikost země byla více než 2 miliony kilometrů čtverečních a Leopold se stal největším vlastníkem půda na světě. Belgický premiér Auguste Beernart vznik Svobodného státu Kongo okomentoval slovy: „Stát, jehož suverén je prohlášen za našeho krále, bude něco jako mezinárodní kolonie. Nebudou žádné monopoly ani privilegia. Právě naopak: absolutní svoboda obchodu, nedotknutelnost soukromého vlastnictví a svoboda plavby.“ 

Berlínská konference ovšem povolila vznik státu za určitých podmínek. Nebude zde panovat otroctví ani se zde s otroky nebude obchodovat, bude vyžadováno dodržování zásad volného obchodu,  po dobu 20 let nebudou fungovat žádná dovozní cla a v zemi bude podpora charitativních a vědeckých organizací. Nic nemohlo být dále od pravdy.

Je důležité poznamenat, že Kongo se nestalo kolonií Belgie, ale osobním majetkem krále Leopolda II. Smlouvy totiž nebyly podepsány mezi kmenovými vůdci a Belgií, ale kmenovými vůdci a Leopoldem II. Leopoldovi II. se tak splnil sen, stal se zde neomezeným vládcem, kde belgický parlament ani zákony neplatily. Mohl si tedy dělat co chtěl, nikdo ho nemohl nijak usměrnit.

Leopold II. Chtěl na Kongu samozřejmě vydělat, zprvu se tedy zabýval prodejem slonoviny, ale příjmy byly velmi skromné. V té době se slonovina využívala například k výrobě umělých zubů, svícnů, či kulečníkových koulí a jeho cena nebyla tak velká jako dnes. V té době ovšem stoupaly ceny kaučuku a tak se veškerá pozornost začala věnovat výrobě kaučuku. V roce 1890 totiž dochází k objevu, který se stal pro Kongo prokletím: John Boyd Dunlop vynalezl nafukovací pneumatiku pro automobily. Guma se brzy stává nezbytnou ve většině odvětví, izolují se s ní dráty, vyrábí se z ní holínky, hadice, trubky, těsnění a mnoho dalšího. 

Leopold v zemi zřídil jemu zcela oddané úřady a prvním zákonem bylo ustanovení, že všichni obyvatelé Konga jsou Leopoldovi doživotními dlužníky a svůj dluh musí splácet prací, za kterou ovšem nemají nárok na mzdu. Leopold II. tak udělal ze všech obyvatel Konga své osobní otroky, kteří měli nařízeno pracovat a zakázáno vlastnit peníze. Aby se vyhnul mezinárodnímu tlaku, zakázal vynášet z Konga jakékoliv informace o tamním dění.

Otroctví nicméně v Kongu oficiálně zavedeno nebylo, to Berlínská konference znemožnila. Klasického otroka bylo možno prodat, příslušníka Svobodného státu Kongo ovšem nikoliv. Hodnota otroka byla vyjádřena penězi, jelikož ovšem konžský občan otrokem nebyl, bylo ho možné beztrestně mučit, zmrzačit a dokonce i zabít. Pracovní povinnost se vztahovala na všechny obyvatele Konga, včetně žen, dětí i seniorů a každý musel pracovat alespoň 16 hodin denně.

Leopold II. dodržel i klauzuli o soukromém vlastnictví. Vesnice zůstaly ve vlastnictví kmenů, vše ostatní ovšem podlehlo státu, včetně polí, řek, lesů i hor, prostě vše, co se nacházelo mimo vesnice. Pro vykonávání státní moci byly vytvořeny četnické oddíly, takzvané "Veřejné síly" (Force Publique). Jejich úkol bylo dodržování pořádku, ve skutečnosti se ovšem jendalo o Leopoldovu osobní armádu. Obyčejní vojáci se rekrutovali buď z místního obyvatelstva, nebo z Arabů či Západoafričanů. Důstojnický sbor byl poté čistě Evropský. Vznikla i takzvaná Divoká police, složena z příslušníků kanibalských kmenů. Veřejné síly měly v zemi z podstatě neomezenou pravomoc. Oddíly přepadávaly vesnice, beztrestně mohly krást, zabíjet i znásilňovat. Do Veřejných sil se hlásili především lidé se sadistickými sklony, kteří nyní mohli vykonat beztrestně svou mstu, či ukojit své sadistické choutky. Mohli v podstatě všechno a nikdo je nemohl z ničeho obvinit, v lidech to tedy probudilo ty nejdivočejší pudy. I zde se ovšem projevila korupce, kdy vojáci prodávali své náboje lovcům divé zvěře. Aby se této korupci zabránilo, byl vydán zákon, že střelivo mohlo být využito pouze k vykonání veřejné moci nad obyvatelstvem. Každý voják tedy fasoval přesný počet nábojů. Pokud voják na konci dne neměl vyfasovaný počet nábojů, musel prokázat, že náboje využil skutečně na vykonání moci nad obyvatelstvem. Důkazem se staly uřezané ruce. Pokud tedy vojákovi chybělo deset nábojů, musel důstojníkovi donést 10 uřezaných rukou! Tohoto zákonu ovšem šlo snadno zneužít, vojáci náboje i dál prodávali a jako důkaz prostě usekali ruce náhodným lidem. 

Foto: Příslušníci Veřejných sil | Wikimedia Commons / Public domain

O krutostech režimu se můžeme dočíst i ze vzpomínek různých důstojníků, spisovatelů nebo dobrodruhů. Například belgický důstojník Charles Lemaire si do svého deníku zapsal: „Během svého pobytu v Kongu jsem byl určen vrchním komisařem rovníkové oblasti. Když přišla řeč na produkci kaučuku, vydal jsem rozkaz, že každému, komu se nebude chtít pracoval, budou uříznuty uši, nos, či ruce. 14. června 1891 jsem vydal rozkaz zničit vesnici Lolivu, jejíž obyvatele odmítli pracovat. V ten den panovaly silné přívaly deště, takže vesnice nemohla být vypálena. Alespoň bylo zabito 15 černochů. 14. července 1891. V 5 hodin ráno jsem vyslal 40 vojáků vypálit vesnice Mechoudy a Nkole a zabít všechny obyvatele. Operace byla úspěšná. 13. července 1892 provedl poručík Sarazain útok na vesnici Bompopo. Zabito 20 domorodců, zajato 13 žen a dětí.“

Foto: Konžané byli nuceni pracovat na kaučokových pláních 16 hodin denně. Za nedodržení norem následovaly kruté tresty | Wikimedia Commons / Public domain

Jiný důstojník Louis Leclerc si zase zapsal: „21. června 1895 příjezd do Yambisi. V 10:20 bylo vysláno několik skupin vojáků, aby vyčistili oblast. O několik hodin později se vrátili s 11 hlavami a 9 vězni. Loď, která pronásledovala uprchlíky se vrátila 22. června a dodala několik dalších hlav. Další den byli doručeni tři zadržení a tři hlavy. Vojáci zastřelili muže, který přišel prosit o odpuštění pro svou ženu a dítě. Jeho hlavu jsme přidali k ostatním a vypálili jeho vesnici.“

Do Konga se ovšem dostal i britský cestovatel Ewart Grogan, který v roce 1899 přešel do severovýchodního Konga, které hraničilo s britskou kolonií. Do deníku si tehdy zapsal: „Když jsem krátce prozkoumal oblast, narazil jsem jen na kostry. Obrovskou spoustu koster. Způsob, jakým zde ležely vypovídaly o zvěrstvech, které se zde udály.“ 

V roce 1899 publikoval polský spisovatel Joseph Conrad příběh Srdce Temnoty, popisující mnoho zločinů spáchaných v Kongu, načež na tento problém poprvé upozornil evropský tisk. V roce 1902 byl pod tlakem Velké Británie donucen Leopold II. vyslat do země etickou komisi, která měla za cíl zjistit, co se v Kongu vlastně děje. Zde jsou úryvky z výpovědi Konžanů, které komise shromáždila: „Domorodá dívka: Všichni jsme běželi do lesa - já, máma, babička a sestra. Vojáci zabili spoustu našich sousedů. Najednou si všimli máminy hlavy koukající z křoví. Přiběhli k nám a popadli těhotnou matku, babičku, sestru i jedno cizí dítě. Všichni chtěli mou těhotnou matku znásilnit, ale hádali se, kdo půjde první. Když se nemohli dohodnout, všechny ženy zastřelili, moji matku do břicha a já strašně brečela, teď jsem neměla ani matku, ani babičku, zůstala jsem sama. Zabili je přímo přede mnou.“ 

„Domorodá dívka: Jednou k nám do vesnice přišli vojáci a spatřili malé dítě, které se smálo. Chtěli ho zabít, tak mu rozbili hlavičku pažbou a hlavu následně usekli. Druhý den přišli zabít i matku onoho dítěte, té také usekli hlavu. Ten den zabili i moji sestru, protože se jim líbily její náramky. Usekli jí ruce a nohy a nechali ji zemřít. Moji druhou sestru odvedli a prodali kmeni Woo jako otrokyni.“

Foto: Oběti Veřejných sil | Wikimedia Commons / Public domain

K tomu, aby se o Kongu a zvěrstvech páchaných zde začalo veřejně mluvit, se ovšem nejvíce přičinil britský spisovatel Edmund Morel. Ten založil společnost Kongo Reform Society, ve které se angažovali významní spisovatlé té doby, mezi nimi i Herbert Ward, Arthur Conan Doyle, Anatole France, Joseph Conrad, či Mark Twain. Morel v roce 1906 vydal knihu Red Rubber – Rudá Guma, ta později ovlivní i režiséra Francise Forda Coppolu v jeho filmu Apokalypsa. Ta se stala velice úspěšnou a díky ní se proti Leopoldovi v celé Evropě vzedmula vlna odporu, i v jeho rodné Belgii. Kniha se stala jedním z hlavních důvodů, proč byl král nakonec nucen vzdát se svých práv na Kongo.

O několik let později se o téma zvěrstev v Kongu začal zajímat i další významný britský spisovatel Arthur Conan Doyle (Sherlock Holmes, Pes baskervillský, Ztracený svět). Ten v roce 1909 vydal knihu Crimes in Congo – Zločiny v Kongu, kde popisuje, že se zločiny v Kongu staly jakýmsi každodenním standardem. 

I přesto všechno se stal Svobodný stát Kongo největším producentem kaučuku a gumy na světě. Výroba stoupla z 30 tun v roce 1887 na 5900 tun v roce 1903. Díky tomu se stal Leopold II. jedním z nejbohatších lidí v Evropě. A jak to tak bývá, našel si i mladší milenku, Francouzku Blanche Delacroix, na jejíž udržení utrácel obrovské jmění. Poznali se, když Leopoldovi II. bylo už 65 let a jí 16. Mladá Francouzka v té době pracovala jako prostitutka v Paříži a jelikož byla ve svém řemeslu opravdu skvělá, byla představena králi. Ten se do ní pro její um ihned zamiloval a stali se z nich milenci. V Belgii v té době již byla svoboda slova a tak můžeme narazit na velké množství tehdejších karikatur zesměšňující právě krále Leopolda II. A jeho mladičkou milenku. 

Foto: Jedna z dobových karikatur krále Leopolda II. | Wikimedia Commons / Public domain

Po smrti Leopoldovy manželky v roce 1902 se Blanche stala jeho osobní konkubínou a od té doby byla známá jako Karolína. Král jí  nakoupil obrovský majetek, včetně několika rozlehlých vil a sídel i na francouzském pobřeží Cote d'Azur, obrovské množství šperků, ale daroval jí také obrovské množství peněz. Dokonce jí udělil titul, jež se nazýval Barnoka Vaughanová. V tisku byla Karolína přezdívána „královna Konga“, protože každý dokonale znal původ těchto peněz. 

Pět dní před Leopoldovo smrtí v roce 1909 uzavřeli oficiální sňatek, který však belgický parlament prohlásil za neplatný. Leopoldův pohřební průvod provázelo neutuchající bučení prostých Belgičanů, kteří tím dávali nesouhlas s jeho řáděním v Kongu. Sama Karolína měla tolik peněz, že je ani za 40 let nedokázala všechny utratit a většinu jejího majetku zdědil poté její syn Leopold. 

Po zveřejnění četných svědeckých výpovědí a Morelovy knihy v tisku byl Leopold pod tlakem nucen vzdát se Konga jako svého soukromého vlastnictví. V listopadu 1908, pár měsíců před svou smrtí, je Leopold II. nucen přenechat tuto zemi státu Belgie. Od té doby se „Svobodný stát Kongo“ přejmenoval jednoduše na „Belgické Kongo“ a proměnil se v obyčejnou kolonii. Sám král za celý svůj život Kongo nenavštívil, spravoval ho na dálku za pomoci zmocněnců a sklízel pouze plody práce milionů Konžanů. Před prodejem Leopold zničil všechny dokumenty, které ho kompromitovaly a mohly ho ze zvěrstev usvědčit.

Přesná čísla obětí hrůzovlády v Kongu nejsou známá a nikdy je ani nezjistíme. Jistá čísla byla určitě v Leopoldových dokumentech, které zničil, ovšem ani ta nebyla přesná a to z prostého důvodu – počítány byly oběti pouze vojenských zákroků. Další sta tisíce, či miliony Konžanů zemřely na hlad, pracovní vysílení, či nemoci. Jelikož v Kongu bylo zakázáno stavět nemocnice, lidé umírali i na lehko léčitelné nemoci. Takové ztráty nikdo nepočítal. Rozsah mrtvých je odhadován mezi 5-15 miliony, přičemž oficiálně se udává počet 10 milionů mrtvých. Předpokládá se, opět podle velmi přibližných údajů, že celková populace Konga od roku 1884 do roku 1915 klesla z 30 na 15 milionů lidí. 

Kongo bylo poté 52 let belgickou kolonií, dokud v roce 1960 nezískalo nezávislost. Jeho hlavní město, současná Kinshasa, se až do roku 1966 jmenovalo Leopoldville. Stejně jako naprostá většina ostatních afrických zemí ani Kongo nedokázalo tuto svobodu využít k prosperitě růstu životní úrovně. Lidé v zemi totiž nebyli zvyklí vládnout si sami a kvůli tomu vypuklo v zemi několik občanských válek, které si vyžádaly zhruba 6 milionů obětí. 

Dnešní Kongo je jednou z nejchudších a nejzaostalejších zemí světa. Bohaté nerostné zdroje surovin jsou pod kontrolou zahraničních korporací a populace je ve velkém počtu nakažena AIDS.

Zdroj: TopWar