Středověcí němečtí panovníci se prezentovali jako přední světští státníci celé západokřesťanské (římskokatolické) Evropy. V průběhu času jejich reálná mocenská role upadla, nicméně jistě rozhodujícím celkem bývala Říše, nazývaná dnes „římskoněmeckou“, ještě za vlády rodu Štaufů ve 12. a 13. století. Friedrich I. choval přesvědčení o vlastní vůdčí pozici v křesťanském světě, provázané s pocitem až pokračovatele starověkého římského impéria, a navazující na odkaz svého též již dávného předchůdce Karla Velikého (franského krále, korunovaného v roce 800 císařem), každopádně. Narodil se v roce 1122. Jako synovec prvního štaufského krále Konráda III. (kterého mj. doprovázel při druhé křížové výpravě na Blízký východ let 1147-49) byl po jeho smrti zvolen v březnu 1152 německými knížaty ve Frankfurtu nad Mohanem králem a následně korunován v Cáchách. V roce 1155 došlo k jeho císařské korunovaci v Římě ze strany papeže Hadriána IV. Podstatné při tom všem rovněž bylo, že jeho matka pocházela z rodu Welfů, kteří se Štaufy, jako oni původem ze Švábska, vedli mocenské zápasy před obdobím jeho vlády - a opět pak později. Jeho vláda se tak mohla jevit jako doba vnitřního míru v Německu.

Panovník, za jehož éry se pro v jádru německý útvar začal užívat termín Svatá říše římská, soustředil značnou pozornost na Itálii, jejíž severní a zčásti i střední oblasti ostatně tehdy k Říši také náležely. Během několika desetiletí podnikl rytířsky založený vládce šest tažení do Itálie – a italského původu je i přídomek, narážející na jeho fyzický zjev a užívaný už za jeho života, tedy Barbarossa (Rudovous). Důvody této pozornosti spočívaly jednak ve snaze o zlomení odporu severoitalských měst, vytvářejících samosprávné komuny a odmítajících císařem formulované nároky na vlastní výsady v rozhodování o jejich záležitostech, a který rozhodně nepolevil ani poté, co bylo roku 1158 přinuceno ke kapitulaci jedno z nich, Milán; a jednak, při tradiční vazbě Říše na římské papežství, v otevřeném konfliktu s papežem Alexandrem III. Zatímco ten se těšil širší vnější podpoře (včetně některých německých knížat), císař proti němu v letech 1159-77 podpořil postupně tři protipapeže. Zase za papežské podpory městům, vzpouzejícím se říšské autoritě, oba problémy v podstatě splynuly, a letité Barbarossovo úsilí nakonec nepřineslo velký úspěch.

Při obraně tzv. „cti Říše“ („Honor Imperii“) v severní Itálii, císařovo vojsko sice v roce 1160 zničilo vzpurnou Cremonu v Pádské nížině, a v roce 1162, po ročním obléhání a dobytí, stihl podobný osud opět Milán. Roku 1167 se však nepoddajné komuny sjednotily do tzv. Lombardské ligy, a klíčovým momentem dalšího vývoje se stalo vítězství jejich sil nad císařem v bitvě u Legnana v květnu 1176. Poté, co se v červenci 1177 císař v Benátkách usmířil s papežem Alexandrem III. (když si vzájemně uznali svá postavení), papežský stolec, nakonec za Lucia II., poskytl své prostřednictví na cestě k míru s Lombardskou ligou. Ten byl uzavřen v jihoněmecké Kostnici roku 1183. Severoitalská města uznala nejvyšší svrchovanost Říše, ale zároveň si ponechala dosud užívaná privilegia, a tím svou praktickou samostatnost.

Psali jsme:Jak Izrael v roce 2007 zabránil Sýrii ve vývoji jaderných zbraní – důrazný vzkaz Teheránu

Foto: Středověká knižní malba znázorňuje Friedricha I. Barbarossu, císaře Svaté říše římské, v čele třetí křížové výpravy, směřující do Palestiny. Náhlá a v detailech nikoliv jasná smrt mocného císaře v Anatólii v roce 1190, a fakt, že neznámé je místo, kde nakonec spočinuly jeho tělesné ostatky, asi jen přispěly k tomu, že se měl Friedrich I. v pozdějších staletích změnit až v mytologickou postavu. | Wikimedia Commons / Public domain

Friedrich I. Barbarossa také např. podporoval svého welfského bratrance, saského a bavorského vévodu Jindřicha Lva (Heinrich der Löwe) v expanzi na území v pobaltské části dnešního Německa, tehdy osídlená slovanským a dosud pohanským obyvatelstvem, a v jejich kolonizaci. Když mu ale naproti tomu Jindřich v roce 1176 odmítl poslat další vojenskou pomoc do italské Lombardie, vyvolalo to roztržku, v níž Barbarossa dokázal prosadit svou moc aspoň v Německu natolik, že ambiciózního vévodu na přelomu let 1179/80 zbavil všech statků a lén, a donutil k odchodu do vyhnanství.

Ostatně, i v souvislostech se svou italskou politikou Friedrich I. výrazně zasáhl také do vývoje přemyslovského českého státu, též vázaného na Říši. V lednu 1158 udělil v Řezně královskou hodnost knížeti Vladislavovi II., čímž si zajistil účast českého vojska v tažení proti Milánu z téhož roku. Král Vladislav I. se tak stal v pořadí druhým českým panovníkem s královským titulem (po Vratislavovi I. z let 1085-92) - byť ještě nešlo o definitivní hodnostní povýšení českého státu, zvlášť když jeden z jeho synů, Vojtěch, pak vystoupil jako přívrženec papeže Alexandra III. Vladislav I. v roce 1172 abdikoval; a zase jiné Barbarossovo rozhodnutí z roku 1182, reagující na konflikt mezi Přemyslovci, stálo u vzniku autonomního markrabství na Moravě.

Vzhledem k přesvědčení o vlastním poslání mezi křesťany ovšem zásadní výzvu pro Friedricha I. přinesl nový spád událostí na Blízkém východě. Roku 1187 dobyl Saláhuddín (v Evropě známý jako Saladin), egyptský sultán kurdského původu a současně vládce Sýrie, Jeruzalém, město, jež od první křížové výpravy na sklonku předchozího století bylo centrem křesťanského, křižáckého království. Ještě v říjnu toho roku reagovala na muslimskou ofenzívu ve Svaté zemi (Palestině) bula papeže Řehoře VIII. výzvou k nové, v pořadí třetí křížové výpravě – a vedle francouzského krále Filipa II. Augusta a anglického krále Richarda I., také císař Friedrich I. shromáždil jedno z křesťanských vojsk, která do Palestiny vyrazila. V březnu 1188 obřadně přijal kříž v Mohuči a v květnu 1189 vytáhl v čele asi 15-tisícového vojska z Řezna, doprovázen svým synem vévodou Friedrichem V. Švábským, 8 biskupy, 3 markrabaty a 29 hrabaty. V situaci, kdy se nenabízely kapacity pro námořní přepravu výpravy (může nás napadnout alternativa pochodu přes Alpy do Itálie a odtud plavba do Palestiny), bylo rozhodnuto dospět k Jeruzalému po pevnině, max. za částečného využití říčních toků. V uherské Ostřihomi se k tažení připojila rovněž česká družina pod vedením přemyslovského šlechtice Děpolta II. Už jenom vize postupu přes Uhry a Balkán do Malé Asie byla přitom svázána s problematickým postojem východokřesťanské Byzance vůči průchodu jejím územím, a to i když koncem roku 1188 byla v Norimberku uzavřena dohoda, jíž vyslanci byzantského císaře Izáka II. Angela tranzit německým křižákům povolili. Jestliže uherský král Béla III. posloužil jako prostředník mezi Barbarossou a Byzantinci, průchod Balkánem komplikovali mj. srbští a bulharští vládci, kteří se snažili získat spojenectví Friedricha I. (zcela mimo jeho cíle) právě proti Byzanci, představující v daném regionu stále určitého hegemona. Reálný vstup křižáků na byzantské území se pak neobešel bez plenění z jejich strany a střetů s byzantskými vojáky. Napětí vrcholilo zhruba v době, kdy křižáci trávili zimu 1189/90 v Thrákii, v prostoru dnešního jižního Bulharska a evropské části Turecka.

Psali jsme:ČS pohraniční opevnění 1935-38 - Důmyslný obranný systém lehkých a těžkých objektů, který měl zastavit Hitlera

Po uzavření nové dohody s byzantským císařem překročili v březnu 1190 křižáci Dardanely a pokračovali na území muslimského, seldžuckého státu v centrální části Anatólie, se střediskem v Ikoniu (dnes turecká Konya). Navzdory předchozí Friedrichově dohodě s místním sultánem Kilidžem Arslanem (a v níž je zase shledávána jedna z příčin byzantské averze vůči němu), křesťanští bojovníci, směřující do Palestiny, se brzy ocitli v konfliktech s tureckými Seldžuky, nad nimiž však dosáhli rozhodujícího vítězství u Ikonia v květnu 1190. Následně dospěli na území ještě východněji položeného arménského, a tedy opět křesťanského, státu v Kilikii při jižním pobřeží Malé Asie, kde si hodlali odpočinout ve městě Seleukeia (dnes turecké Silifke). A lokalita poblíž tohoto města se stala více než 67-letému Barbarossovi osudnou, když 10. června 1190 nejpravděpodobněji utonul v řece Saleph (dnes Göksu). O přesných okolnostech úmrtí spekulovali už tehdejší kronikáři. Mohlo k němu dojít při přechodu řeky nebo při prosté koupeli v ní, kromě utonutí mohl být příčinou smrti náraz do skály či stromu, o něž proud řeky s císařem mrštil...

Panovníkova náhlá smrt vedla k faktickému roztříštění říšské křížové výpravy. Větší část se obrátila na zpáteční cestu, a v tažení k Jeruzalému pokračovalo jen asi 5 tisíc  mužů v čele s Friedrichem Švábským. Ti se nakonec připojili k anglicko-francouzskému obléhání přístavního a pevnostního města Akko na severním pobřeží nynějšího Izraele, v roce 1187 taktéž dobytého z křesťanského držení Saladinem. Během obléhání, kdy např. zemřel, snad na následky zranění, i kníže Děpolt II., podlehl o něco později, v lednu 1191, Friedrich Švábský malárii. Zbytek říšské výpravy se přiřadil k anglickým a francouzským křižákům. V červenci 1191 přiměli křižáci muslimy v Akku ke kapitulaci, ovšem hlavní cíl kruciáty, Jeruzalém, se jim znovu dobýt nepodařilo. Celá třetí křížová výprava skončila počátkem září 1192 příměřím mezi anglickým králem Richardem (Lví srdce) a sultánem Saladinem, v němž se egyptsko-syrský panovník pouze zavázal k povolení cest křesťanských poutníků do Jeruzaléma. Samozřejmě, jinou kapitolou je, že se Jeruzalém měl pod vládou evropských křižáků načas ocitnout ještě později, v první polovině 13. století.

Foto: Památník na vrchu Kyffhäuser, jehož součástmi jsou socha spícího císaře Friedricha I. Barbarossy (ve spodním oblouku) a jezdecká socha císaře Viléma I. (nahoře). Památník v místě, spojeném s legendou o spícím císaři Friedrichu I., byl vybudován koncem 19. století prvořadě k poctě císaře Viléma I. (ostatně, v reakci na Barbarossu někdy přezdívaného „Barbablanca“, tj. „Bělovous“), který jako první panovník nově sjednocené Německé říše jako by dovršil Barbarossův odkaz. Samozřejmě, císař Friedrich I. Barbarossa, ani císař Vilém I. nemohli mít v realitě již nic společného s operací „Barbarossa“, zahájenou nacistickým Německem v roce 1941 proti Sovětskému svazu. Mohli bychom dodat, že po válečné porážce Německa v roce 1945 se památník ocitl na území sovětské okupační zóny, resp. v letech 1949-90 prosovětské Německé demokratické republiky. | Wikimedia Commons / Public domain

Foto: Detail sochy spícího císaře Friedricha I. Barbarossy | Shutterstock

Vlády v Říši se po Barbarossově smrti ujal jako král (a brzy i císař) jeho starší syn Jindřich VI. Nejasné je dodnes místo posledního odpočinku Barbarossových tělesných ostatků, resp. kostí, jeho následovníky oddělených vařením ve vodě s octem od měkkých tkání. Friedrich Švábský je nejspíše nechal uložit v katedrále v Tyru (dnes Súr na jižním pobřeží Libanonu), jednom z mála míst v oblasti, které i po Saladinově expanzi zůstalo v moci křižáků, s úmyslem přepravit je později do Jeruzaléma. Málo pravděpodobné se zdají zprávy, že je pak vlekl až k Akku, tehdy stále drženému muslimy. Každopádně ale, i tato nejasnost přispěla k mýtům a legendám, jež se zrodily třeba i velmi dlouho po smrti mocného a ambiciózního vladaře.

„Druhý život“ císaře Barbarossy

Císař Friedrich I. Barbarossa zůstal rozhodně zachován v širší obecné paměti. Při nostalgii po Štaufech jako takových, už do dob po smrti jeho vnuka císaře Friedricha II. (pobývajícího, mimochodem, spíše ve svém jihoitalském Sicilském království než v Německu) z roku 1250 je datován vznik německé legendy o spícím císaři, jenž se jednou vrátí, aby zase vše změnil k lepšímu. Od 15. století se v té spojitosti začalo hovořit konkrétně o Barbarossovi, spícím v nitru hory Kyffhäuser v Durynsku a čekajícím na svůj návrat (čili cosi, co může připomínat českou pověst o Blanických rytířích v čele s knížetem svatým Václavem). Zvláštní sílu měla taková legenda nabrat po dovršení německého sjednocení v roce 1871, kdy císař Vilém I. sledoval v odkazu svého dávného předchůdce historickou legitimitu nové Německé říše. V 70. letech 19. století byly také z německé strany podniknuty průzkumy na území tehdejší Osmanské říše, pátrající, bezvýsledně, po Barbarossových ostatcích, a v čemž se odrazila i iniciativa kancléře Bismarcka. Na durynském Kyffhäuseru byla v roce 1896 dokončena stavba národního památníku, k němuž patřila socha spícího Friedricha I. Barbarossy, stejně jako jezdecká socha (tehdy už také zesnulého) císaře Viléma I.

Podotkněme mimochodem, že Viléma I. (žil v letech 1797-1888, od roku 1861 pruský král a od roku 1871 německý císař) ve věci zahraničněpolitické orientace charakterizovalo dlouho mj. lpění na přinejmenším korektních vztazích s Ruskem, v čemž zjevně hrály vliv faktory jako reminiscence na prusko-ruské spojenectví z dob napoleonských válek a následně vytvořená tradice tzv. Svaté aliance. V roce 1879 to tenkrát už starý monarcha demonstroval svým počátečním odporem proti spojenecké smlouvě s Rakouskem-Uherskem, kterou chystal jeho kancléř Bismarck a která byla (vzhledem ke sporům Rakouska-Uherska a Ruska v balkánských záležitostech) právě proti ruskému impériu prakticky namířena. Dnes je právě tato smlouva považována za prvotní krok k formování systému aliancí, v rámci kterého se mělo nakonec Německo, za jeho vnuka Viléma II., střetnout mj. i s carským Ruskem ihned s vypuknutím první světové války v roce 1914.

Asi sotva bychom mohli zrovna v uvedeném postoji Viléma I. hledat nějakou souvislost s odkazem na Friedricha I. Barbarossu. Jistě se tu ale z geopolitického (byť třeba ne ideologického) hlediska může podsunout otázka vztahu mezi zase pozdějším, nacistickým Německem a sovětským Ruskem, resp. Sovětským svazem. 18. prosince 1940, čili v době oficiálního sovětsko-německého partnerství, vydal Adolf Hitler směrnici pro operaci  „Barbarossa“. Jak známo, tato masivní operace, zahájená v červnu 1941, měla v rámci druhé světové války stát na počátku asi největšího a nejkrvavějšího konfliktu, k jakému došlo mezi dvěma státy v dosavadních dějinách. A samozřejmě, její krycí název byl také poctou až mýtickému středověkému vladaři, za jehož dědice se rovněž němečtí nacisté považovali.

Zdroj: britannica