Když se U.S. Army ještě ve druhé světové válce vylodila na evropské půdě, spoléhala se během svých operací na mohutnou leteckou podporu. V tomto směru měla docela snadný život –⁠ kdysi silná a hrdá Luftwaffe byla z různých příčin decimována a nových letounů se vlivem pokračující zejména anglo-americké letecké ofenzivy dostávalo stále méně a méně. Protiletadloví dělostřelci měli proto s blížícím se koncem druhé světového konfliktu stále méně práce. Nebe západní fronty pomalu a jistě ovládaly spojenecké bitevní letouny. To ale neznamenalo, že by PVO nebyla potřeba.

Lekce, kterou americká armáda dostala od náletů německých stíhacích bombardérů, ukázala, že současný stav protiletadlového dělostřelectva je nutné přepracovat. Většina těchto zbraní byla závislá na tažení a subverzi M3 Halftracků, s čímž ráže .50 pomalu přestávala dostačovat. V samém závěru války se tak do výroby dostaly poněkud zvláštně vypadající protiletadlové tanky M19 na podvozku M24 Chaffee vyzbrojeném 2 kusy Bofors ráže 40 mm. Celkem jich bylo vyrobeno „pouze“ 300 ks.

Samohybné protiletadlové dělo M19 nemělo v americké armádě sloužit příliš dlouho a na počátku 50. let bylo rozhodnuto, že všechna vozidla na podvozku M24 – včetně tanku samotného – budou postupně z armády vyřazena. To se bohužel týkalo i M19, který však měl poměrně dobrá specifika. Ostatně když záhy vypukla korejská válka, jasně ukázala, že protiletadlové tanky zdaleka neřekly poslední slovo (vliv na tento fakt měly i útoky severokorejských bitevních letounů Iljušin Il-10, které poskytl SSSR). M24 se ukázal naprosto smrtící v momentě, kdy doslova kosil útočící čínskou nebo severokorejskou pěchotu nastupující v obrovských vlnách.

Psali jsme:NGAD – budoucnost amerického letectva?

Foto: M42 "Duster" v roce 1968 | USMC / Public domain

Na základě rozhodnutí o stažení lehkého tanku M24 ze služby, byl tento stroj záhy nahrazen novým tankem, který se však v řadách amerického vojska příliš dlouho neohřál a jehož historie je přinejmenším pozoruhodná. Nástupce M24 byl tehdy zvolen a urychleně vyvinut, kdy se jednalo o lehký, svižný a velmi pohyblivý tank M41 Walker Bulldog. Pro úplnost je třeba říci, že na počátku této éry již přestávalo být platné dělení tanků na lehké, střední a těžké a brzy je nahradilo jednotné označení „hlavní bojové tanky“. Předchozí modifikace samohybného protiletadlového děla M19 se osvědčila, a tak i u nového tanku M41 byla sejmuta klasická věž a na její místo byla umístěna dvojice 40mm kanónů M2A1. Vzniklo tak samohybné protiletadlové dělo M42 „Duster“.

Tank M41 měl velmi dobré konstrukční předpoklady a v době trvání korejské války se ho vyrobilo na 3700 kusů. Jak se bojiště postupně proměňovalo a přibývalo množství sofistikovanějších protileteckých prostředků, samohybné dělo M42 přestalo efektivně plnit svou hlavní roli a bylo posláno do zálohy. Proběhly sice pokusy nasazovat jej jako prostředek blízké palebné podpory, avšak  jeho nepříliš silné pancéřování vozidlo vystavovalo neúměrnému riziku velmi snadného zničení ze strany protivníka.

Nasazení ve Vietnamu

Vietnamský konflikt byl oproti korejské válce naprosto jinou válkou a americké armádě ukázal, že i mnohem hůře vybavený protivník, avšak velmi motivovaný a sebevědomý, může být velmi nebezpečný. Když se pak ukázalo, že raketové prostředky systému HAWK jsou proti letounům protivníka útočícím z malých výšek takřka neúčinné, velení U.S. Army si opět vzpomnělo na samohybné protiletadlové dělo M42 „Duster“.

Psali jsme:Dicker Max: Ničitel bunkrů

Ačkoli bylo vozidlo primárně určeno jako protiletadlový prostředek, velmi dobře plnilo i další role. Americká armáda ve Vietnamu své základny těžce opevňovala a měnila je tak v hotové pevnosti. Měla pro to dobrý důvod, protože Vietcong a VLA útočily často ve velkých počtech i na tyto obranné body. M42 tak měl podstatný úkol – zpravidla byl vhodně, spolu s dalším vozidlem, umístěn v rámci opevněné základy na takovém místě, odkud mohly stroje svojí kadencí 2x 120 ran/minutu vzájemně pokrývat perimetr kolem základny. M42 navíc mohl střílet nejrůznější druhy munice, od průbojných střel, přes tříštivé až po zápalné projektily.

Palba z tohoto původně protiletadlového děla byla zničující, tím spíše bylo-li použito při plošném postřelování vietnamské džungle, která poskytovala dokonalý úkryt místním partyzánům. Poměrně těžké střely totiž snadno pronikaly hustou vegetací a působily protivníkům těžké ztráty přívalem střepin. Zapalovače však byly velmi citlivé a stávalo se, že po kontaktu třeba i se slabší větví čas od času předčasně explodovaly. M42 si vysloužilo přezdívku "ohnivý drak", jelikož po sejmutí tlumičů ohně z hlavní šlehaly nebývale dlouhé zášlehy, což se nutně muselo podepsat na psychologickém efektu. Postupně se z původně protiletadlového prostředku stalo samohybné dělo M42 spíše pozemním podpůrným prostředkem. Za celou dobu vietnamského působení dělo M42 celkem vypálilo neuvěřitelných 4 milionů střel, většinou v roli pozemní podpory.

Z M42 se časem stal pochopitelně velmi cenný obchodní artikl, jenž Spojené státy distribuovaly různě po světě. Uživatelské země bychom jen těžko spočítali, protože se mezi ně přimíchávají i některé nejrůznější protivládní a vládní frakce řady ozbrojených konfliktů po světě probíhajících na pozadí trvající studené války. Mezi hlavní uživatele lze zařadit například Západní Německo, Tunisko, Turecko, Řecko, Rakousko, Japonsko. Po skončení vietnamské války zůstaly některé trofejní kusy sloužit také v řadách VLA. Nejširším uživatelem M42 pak na obou stranách byly nejrůznější libanonské frakce v časech občanské války v této zemi.

Do výslužby

Z aktivní služby se  pak M42 začaly uvolňovat právě s prudkým nástupem nejrůznějších raketových technologií, které po vietnamských zkušenostech prošly vysokou modernizací. Koncepce M42 již tak nebyla v prvoliniové službě potřeba a hlavně hlavňová protiletadlová výzbroj postupně zastarávala. Vzhledem ke stále trvajícímu zájmu o toto vozidlo však M42 zůstaly ve výzbroji některých útvarů Národní gardy. Ta si je ponechala až do konce 80. let. Jinde ve světě se M42 začaly vyřazovat až v druhé polovině 90. let. Venezuela se M42 v některých modifikacích zbavila až v roce 1998, Japonsko pak o pouhé 4 roky dříve. Zřejmě vůbec poslední uživatelskou zemí by mohl být Pákistán, který poslední kusy M42 vyřadil až v počátcích prvního desetiletí 21. století.

Video: M42 "Duster" - ohnivý drak od GMC / YouTube

Zdroj: VálCast