Opakovaně se setkáváme s tvrzeními, že až do 1. poloviny 20. století, poznamenané dvěma světovými válkami, byla nejkrvavější a nejničivější epochou evropských dějin třicetiletá válka o tři století dříve. Tato tvrzení možná mohou vést k jistému zamyšlení, srovnáme-li z ryze vojenského hlediska, i při vyvíjejících se trendech ve vojenské organizaci, dostupné odhady početních stavů vojsk i jejich ztrát v největších bitvách třicetileté války a v řadě velkých bitev ve válkách 19. či už 18. století. Kromě toho, je třeba připomenout, že samotný termín „třicetiletá válka“ se vztahuje na konflikty především v prostoru německé Svaté říše římské (a v tomto kontextu i českých zemí) v letech 1618-48 - i když s ní byly bezprostředně provázány jiné mezinárodní konflikty, třeba i s počátky v hlubší minulosti (jako tzv. osmdesátiletá válka, jež započala nizozemským povstáním proti španělské nadvládě v 60. letech 16. století), nebo naopak přetrvávající i poté (jako válka mezi Francií a habsburským Španělskem, zahájená v roce 1635 a, navzdory vestfálskému míru, ukončená až v roce 1659).

Foto: Johann T´Serclaes von Tilly ve výzbroji. Tento šlechtic, rodák z valonské části Brabantu (v dnešní Belgii), měl za sebou zkušenosti se službou ve španělském vojsku v nizozemské válce, stejně jako např. z války s Turky v Uhrách na přelomu 16. a 17. století. Ještě dlouho před třicetiletou válkou stanul v čele vojsk německé Katolické ligy (fakticky vedené Bavorskem) a z této pozice se zúčastnil též střetnutí s vojskem českých stavů na Bílé hoře 8.listopadu 1620. Po jeho další a rozhodující účasti na konfliktu v Německu (včetně války s Dánskem v letech 1625-29), v roce 1630 převzal i velení císařských sil namísto Albrechta z Valdštejna. I když je právě jemu připisováno autorství termínu „magdeburská svatba“ pro masakr, spáchaný v květnu 1631, na druhou stranu je některými jeho přímý podíl na těchto událostech (a na zničení města, které původně hodlal využít mj. k zásobování a ubytování pro své vojáky) minimalizován. V dubnu 1632 zemřel 73-letý Tilly v bavorském Ingolstadtu na následky zranění v bitvě u Rainu na Lechu, v níž jeho nově sestavená armáda utržila vážnou porážku od Švédů. | Wikimedia Commons

To však nic nemění na tom, že dopady na civilní, nevojenské obyvatelstvo v oblastech, zasažených konfliktem, byly opravdu katastrofální. Zřejmě největší konkrétní masakr v průběhu celé třicetileté války postihl samostatné protestantské město Magdeburg od 20.května (či 10.května podle starého juliánského kalendáře, tehdy stále používaného protestanty) 1631. Ten si vysloužil sarkastickou přezdívku „magdeburská svatba“ (Magdeburger Hochzeit), v narážce na samotný název města a na pannu v jeho znaku a na její symbolický, vynucený sňatek s habsburským císařem Ferdinandem II. Výraz přitom zjevně pochází přímo od vrchního velitele vojsk, která se rozsáhlých násilností v ulicích čerstvě dobytého města dopustila – polního maršála hraběte Tillyho.

Psali jsme:Tajemná nacistická podzemní továrna RICHARD

Podstatná zde byla nová eskalace konfliktu v Německu po vylodění švédské armády v Pomořanech v roce 1630. Magdeburg, po staletí jedno z nejvýznamnějších německých měst, které už v roce 1524 přistoupilo k luteránské reformaci, a které i v období nedlouho před rokem 1630 bylo konfrontováno s válečným vývojem a vznášenými nároky z katolické strany (jednalo se o centrum sekularizovaného arcibiskupství), tehdy navázal spojenectví se Švédskem jako mocným protestantským protivníkem vídeňských Habsburků. V důsledku toho dorazil na podzim 1630 do města Dietrich von Falkenberg, hessenský Němec přímo ve službách švédského krále Gustava Adolfa, aby jako pověřený vojenský velitel začal organizovat jeho obranu. K tomu patřilo i verbování nových vojáků.

Foto: Generál Gottfried Heinrich, hrabě Pappenheim, na rytině svého českého současníka Václava Hollara. Připomeňme z Pappenheimovy minulosti, že též on se jako důstojník jezdectva zúčastnil na habsburské straně mj. bitvy na Bílé hoře v roce 1620. Zemřel v listopadu 1632 v důsledku těžkých zranění z bitvy u Lützenu, ve které vystoupil pod vrchním Valdštejnovým velením a která se na druhé straně stala osudnou také pro samotného švédského krále Gustava II. Adolfa. | Wikimedia Commons

Současně, už jenom strategický význam Magdeburgu jako pevnosti na Labi, nabízející eventualitu dalšího postupu švédských sil přes Sasko do Čech, poutal pozornost na toto město z císařské strany. Už koncem listopadu 1630 se před jeho hradbami objevil s vojenským oddílem císařský generál Gottfried Heinrich zu Pappenheim. Po relativně klidném zimním období 1630/31 byla v březnu 1631 tato síla podstatně navýšena oddíly Johanna T´Serclaese Tillyho, nejvyššího velitele sil německé Katolické ligy a v této době i císařských vojsk, jenž právě ustoupil před Švédy od Frankfurtu nad Odrou. Město se ocitlo v obklíčení více než 20-tisícového vojska, disponujícího jednoznačnou převahou nad jeho obránci. Cílem obléhatelů bylo obsazení Magdeburgu, od čehož si mj. slibovali i zisk zdroje potřebných zásob.

Jakkoliv se mezi magdeburským měšťanstvem ozývaly hlasy po kapitulaci, toto bylo Falkenbergem a jeho stoupenci, počítajícími se švédským postupem k Magdeburgu, razantně odmítáno. Přesto byla z Falkenbergova rozhodnutí městskými oddíly opuštěna a zničena dvě obranná stanoviště v osadách na předměstí, která poté, koncem dubna, obsadili císařští vojáci, a obležení samotného města se tak stalo ještě těsnějším. Když selhala jednání o kapitulaci, zintenzívnily císařské oddíly dělostřelecké bombardování města. 18.května vyzval Tilly Magdeburg opět ke kapitulaci. 19.května o této možnosti jednala magdeburská městská rada - a v domnění, že vyjednávání dosud pokračují, byli představitelé města, ale zřejmě znovu i sám Tilly (ovšem nikoliv Pappenheim), když po ránu 20.května, za palby děl z přilehlých vesnic, zahájili Pappenheimovi vojáci útok, při němž překonali městské hradby.

Psali jsme:Nebylo jim souzeno žít aneb osud umučené rodiny, která skrývala našeho výsadkáře

Foto: Kresba z Theatrum Europeaum (německé tiskoviny, vycházející v letech 1633-1738), navíc s vyobrazením dvouhlavého habsburského orla (vlevo nahoře) a městským znakem Magdeburgu (vpravo), která znázorňuje obsazení předměstí Magdeburgu, opuštěných jeho  protestantskými obránci, císařskými kyrysníky a pěšáky v dubnu 1631. Tímto krokem došlo k ještě těsnějšímu sevření v obležení města (mimochodem, i ve starší češtině zvaného též jako Děvín) po obou březích Labe. | Wikimedia Commons

Falkenberg, když si uvědomil situaci, vyrazil proti útočníkům společně s regimentem podplukovníka Trosta. Přes počáteční částečný úspěch byl sám smrtelně postřelen. Obrana se zhroutila. Císařští vojáci se nahrnuli do ulic města, ve kterém zahájili rozsáhlé drancování a zabíjení, jemuž nebyly ušetřeny ani ženy a děti.  Dokonce je uváděno, že zmasakrovali i delegaci místních katolíků, která je přišla vítat. Zároveň město zachvátil rozsáhlý požár, přičemž u jeho založení mohli být i sami jeho protestantští obránci, v zájmu zničit vše, co by mohlo posloužit nepříteli jako kořist.

Brutální řádění soldatesky v hořícím Magdeburgu trvalo 4 dny, dokud jej 24.května nezastavil rozkaz samotného Tillyho. Zatímco požár zničil téměř všechny budovy ve městě s výjimkou katedrály (kde se také podařilo najít některým z místních útočiště) a několika dalších staveb, o život v těchto dnech přišla, rukou řádících vojáků nebo v plamenech, většina jeho obyvatel – obvykle se odhaduje 20 až 25 tisíc obětí. Velkou část přeživších představovaly ženy, odvlečené útočníky do jejich ležení. Někteří bohatší měšťané si dokázali u loupeživých vojáků a důstojníků vykoupit únik z města.

Foto: Soudobá mědirytina, zobrazující útok císařských, resp. ligistických (Katolické lize příslušných) oddílů na Magdeburg 20.května 1631. Útoku následoval možná největší (jak bychom zejména dnes řekli) válečný zločin celé třicetileté války. V každém případě, brutalita, jakou byla událost doprovázena, vyvolala v německém a širším evropském prostředí odezvu. I když je možné, že sama byla ovlivněna předchozím pobitím fakticky kapitulujících císařských vojáků Švédy ve Frankfurtu nad Odrou, na druhou stranu je mj. připomínán tzv. „magdeburský pardon“, s nímž se v následujících letech naopak setkávali pro prohraných bojích vzdávající se císařští vojáci, tzn. jejich masakrování ze strany protestantských vítězů. | Wikimedia Commons

Ve Vídni bylo na počest dobytí Magdeburgu habsburskými silami uspořádáno děkovné Tedeum, a v červnu 1631 událost ocenil, jako „zničení kacířského hnízda“, i papež Urban VIII. Dodejme, že celková situace byla v této době spjata mj. se vstupem kurfiřtů Brandenburska a Saska do protihabsburského tábora. V září 1631 utržili Tilly a Pappenheim vážnou porážku od švédských a saských oddílů v bitvě u Breitenfeldu, a v listopadu 1631 následovala saská invaze do Čech, která také vzbudila naději v českých exulantech ve zvrat poměrů ve vlastní zemi, nastolených po bělohorské bitvě z roku 1620. Vývoj v následujícím roce, poznamenaný novými bitvami císařských jednotek se Švédy, přinesl postupně smrt oběma hlavním strůjcům „magdeburské svatby“, Tillymu a Pappenheimovi.

Uvádí se, že počet obyvatel ve zcela zdevastovaném Magdeburgu klesl z předchozích snad až 35-ti tisíc na pouhých 450 – a přes pozdější obnovu dosáhlo město stejného počtu obyvatel jako předtím opět teprve o dvě století později. Nicméně, téměř až k desetinásobku, tj. počtu bezmála 350 tisíc obyvatel, se mělo rozrůstající se město přiblížit během dalšího století (a v čemž musíme shledávat i obecněji socioekonomické dopady průmyslových revolucí), do počátku 2.světové války, která byla spojena s další velkou válečnou katastrofou.

Foto: V roce 1931, v době tzv. výmarské republiky v Německu, byla k 300.výročí zkázy Magdeburgu vyražena pamětní mince v hodnotě 3 říšských marek, připomínající „znovuzrození po rozbroji a nouzi“. Za snad i určitou ironii můžeme označit fakt, že po necelém půldruhém desetiletí se totéž město (samozřejmě již mnohem větší než bývalo kdykoliv v 17.století) muselo vzpamatovávat z nové velké válečné katastrofy. | Wikimedia Commons

Nálet americké USAAF a především pak britské RAF na Magdeburg 16. ledna 1945 byl zdaleka nejničivějším, byť zdaleka ne jediným vzdušným úderem Spojenců na toto jedno z průmyslových, dopravních i vojenských středisek nacistické Třetí říše v letech 1940-45. Při něm postihla zkáza přes 60 % budov ve městě a téměř 200 tisíc lidí zůstalo bez přístřeší. Počet obětí na životech se pravděpodobně mohl blížit 6-ti tisícům, byť například v období Německé demokratické republiky se hovořilo o 16-ti tisících – a rozporné odhady skutečného počtu obětí mohou být v současném Německu vlastně i předmětem politického boje. Ačkoliv tato událost nebyla ani v celém mezidobí od třicetileté války jediným zcela bezprostředním kontaktem města s velkým válečným děním (připomeňme zejména kapitulaci místní pruské pevnosti před francouzskou napoleonskou armádou v roce 1806), může být pochopitelné, že její srovnání s „magdeburskou svatbou“, jako nové válečné pohromy v dějinách města, se zde jaksi podsouvá.