Jednou z novinek z ukrajinského bojiště se stala zpráva o tom, že americká firma AM General poskytla ukrajinské armádě k testování prototypy nové lehké samohybné houfnice 2-CT Hawkeye ráže 105 mm. Na první pohled jde o méně významnou zprávu, kdy tyto dodávky samozřejmě nemohou na ukrajinském bojišti nic změnit, a i sama ukrajinská armáda se orientuje spíše na těžší samohybná děla ráže 155 mm. Z hlediska ryze dělostřeleckého však tyto dodávky, resp. testování mají obrovský význam. Samohybná děla Hawkeye jsou totiž  v mnoha směrech novátorskou konstrukcí, kdy jde o tzv. děla s předkluzem hlavně.

Foto: Houfnice 2-CT Hawkeye | U.S. Army

Děla s předkluzem hlavně

Zde lze připomenout, že prakticky všechna současná děla jsou děla zákluzová. Energii, vzniklou při výstřelu, v nich kompenzuje zákluzový systém. Zákluzový systém nicméně nemůže plně pohltit všechnu energii, a tak při výstřelu dochází k pohybům zbraně. Nemalou nevýhodou klasických zákluzových děl je i to, že v důsledku použití zákluzového systému jsou technicky a výrobně komplikovaná, a v neposlední řadě také drahá. 

Psali jsme:Fotbalová válka: konflikt dvou středoamerických republik

Problém zákluzu řeší částečně bezzákluzová děla, v nichž jsou spalné plyny odváděny tryskou na otevřeném zadním konci hlavně, čímž se energie vzniklé při střelbě vzájemně eliminují. Bezzákluzová děla jsou jednodušší a lehčí než zákluzová děla, v současnosti jsou ale již považovaná za zastaralá, a to především pro demaskující efekt vzniklý  při palbě.
  
Děla s předkluzem hlavně řeší problém zákluzu zcela jiným způsobem. U děla s předkluzem hlavně je hlaveň před výstřelem stažena do zadní polohy proti odporu vratníku, a v této poloze je zafixována. Před výstřelem je hlaveň uvolněna, a pohybuje se tak vpřed. V průběhu pohybu vpřed dochází k výstřelu; energie vzniklá při výstřelu pak vrací hlaveň zpět dozadu, do její původní polohy. Dělo je tak připraveno k dalšímu výstřelu.

Toto řešení výrazně omezuje intenzitu zákluzu. Samotné dělo je lehčí, nepotřebuje také lafetová ramena, která se u běžných zákluzových děl zásadně podílejí na pohlcování energie vzniklé při výstřelu. A díky tomu mohou být děla s předkluzem mnohem lehčí než klasické dělo stejné ráže.

Zde je třeba podotknout, že princip děla s předkluzem hlavně je znám již dávno. První úvahy o takovém dělu se objevily již v době první světové války. Znovu se pak snahy o zkonstruování děla s předkluzem hlavně objevily za druhé světové války, a krátce po ní. A je zajímavé, že vývojové studie k dělu s předkluzem hlavně byly provedeny i v komunistickém Československu. Vývoj ale nakonec nebyl realizován, protože tehdejší ČSLA o takové dělo ztratila zájem. Podobné to ale bylo i jinde. Je tomu i proto, že výše popsaný mechanismus je relativně náročný, zvlášť ve srovnání s klasickými zákluzovými děly. Především u takového děla může snadno dojít k selhání, a to zvlášť v náročných bojových podmínkách. Proto o něj armády obvykle ztratily zájem. Lze konstatovat, že dosud v žádném státě, v žádné armádě nebylo dělo s předkluzem hlavně zavedeno do výzbroje.
                                        
Přesto sama idea děla s předkluzem hlavně zůstává i nadále lákavá, a to už třeba proto, že na klasickém zákluzovém dělu toho již nelze moc vymyslet. Oproti tomu dělo s předkluzem hlavně představuje značný posun. Konstrukci děla s předkluzem hlavně pak v současnosti usnadňují i moderní materiály a pokročilé výrobní technologie. I proto americká firma Mandus Group ve spolupráci s firmou AM General, ale i s americkou státní společností Rock Island Arsenal v první dekádě 21 století zahájila vývoj 105 mm děla Hawkeye s předkluzem hlavně. Cílem tohoto projektu bylo vyvinout náhradu za osvědčená, ale již letitá děla M-119 ráže 105 mm, ve velkých počtech sloužící v americké armádě, ale i celé řadě dalších armád. Firma Mandus Group navíc představila jak taženou, tak i samohybnou verzi této zbraně, kdy dělo Hawkeye vzhledem k jeho malé hmotnosti a nízkému zákluzu (mnohem slabšímu než v případě děla M-119) bylo možno osadit na podvozek známého automobilu HMMWV. Vedle tohoto lehkého děla ale vzniklo i další obdobné dělo Brutus (odvozené od taženého děla M-777) využívající systém předkluzu hlavně, ale v tradiční těžké ráži 155 mm. Byla předvedena samohybná verze tohoto děla, vzniklá osazením na podvozek známého středního automobilu FMTV.

Tato děla následně zkoušela i americká armáda. Dosud je ale nezavedla do výzbroje, a to i  proto, že k dělům s předkluzem hlavně panuje v tradičně konzervativní americké armádě určitá nedůvěra. I proto je testování děl Hawkeye na Ukrajině poněkud překvapivé. Pokud by se ale tato děla na Ukrajině – v případě jejich nasazení na frontě a zavedení do výzbroje ukrajinské armády – osvědčila, pak by to obecně pro děla s předkluzem hlavně znamenalo obrovský posun, protože by o ně jistě projevily zájem i další armády.

Psali jsme:Tanky Leopard 2A4 – důležitější, než se může zdát

Zpochybňování děl s předkluzem hlavně

Děla s předkluzem hlavně jsou nicméně stále zpochybňována. Není to jen kvůli výše zmíněné technické složitosti těchto děl, kdy především dosud nebyla plně vyřešena otázka správného načasování výstřelu v průběhu pohybu hlavně, a možného selhání. Často je zpochybňována i samotná potřeba těchto děl. Především ve  Spojených státech bývá poukazováno na to, že stávající děla jsou schopna pokrýt potřeby celých ozbrojených sil – běžná 155 mm samohybná děla jsou určena pro podporu těžkých obrněných jednotek, pro lehké jednotky (převážené na vozidlech HMMWV, resp. JLTV) jsou určena děla M-119. Pro střední jednotky, přepravované na OT Stryker, je pak určena tažená houfnice M-777. A nutno říci, že obdobné je to i v mnoha dalších armádách.

Především jsou ale zpochybňovány samohybné verze těchto děl. Jsou hodnocena jako nadbytečná, kdy systém s předkluzem hlavně je vnímám spíš jako cesta k velmi lehkému taženému dělu. Takovéto vnímání děl s předkluzem hlavně je ale do značné míry chybné. Potřeba samohybných děl s předkluzem hlavně - jak lehkého 105 mm děla Hawkeye, tak i jeho těžšího sourozence, 155 mm děla Brutus - totiž vyplývá především ze situace na moderním bojišti, a z ní vyplývajících vyšších nároků na dělostřeleckou techniku.

Vyšší nároky na dělostřeleckou techniku

Při posuzování úlohy a tedy i potřebnosti samohybných děl s předkluzem hlavně je třeba brát v potaz i proměny současného bojiště. To je totiž náročnější a dynamičtější než jaké bylo bojiště ještě před několika desetiletími, za studené války. Všechny procesy na něm probíhají mnohem rychleji, což na armády klade vyšší požadavky. 
  
Týká se to i dělostřelectva.  Dělostřelectvo je především vystaveno protipalbě protivníkových dělostřeleckých jednotek. Tak tomu bylo vždycky, jenže dnes je tento proces díky moderním detekčním systémům (radiolokátory schopné zjistit směr palby) mnohem rychlejší a má i výrazně přesnější výsledky. Jednotky tak mohou snadno zjistit, odkud je na ně vedena palba, a bránit se jí protipalbou. Této protipalbě se dělostřelectvo může vyhnout jedině tím, že po provedení palebného úkolu urychleně opustí své stanoviště.

Toto nebezpečí dál umocňují nové kategorie moderních zbraňových systémů. Jedná se především o populární drony, které se stávají pro dělostřelectvo čím dál větším ohrožením. Armády problém nebezpečí dronů obvykle řeší začleněním systémů protidronové obrany do struktury dělostřeleckých jednotek; je ale zřejmé, že to řeší problém jen částečně a že i proti dronům může pomoci vyšší schopnost pohybu po bojišti.
  
Proto jsou dnes tolik rozšířená samohybná děla, která postupně téměř vytlačila klasická tažená děla. Jde především o děla kategorie TMG, vzniklá na osazení podvozku běžného, jen částečně upraveného nákladního automobilu. Tedy taková samohybná děla, jako jsou i typy Hawkeye a Brutus.

Žádanost samohybných děl s předkluzem hlavně

Žádanost samohybných děl Hawkeye či Brutus vyplývá ale i z hlediska struktury armád, z hlediska postavení jednotek, pro které jsou tato děla určena. I lehká pěchota, která je obvykle převážena na automobilech kategorie HMMWV či JLTV, ale třeba i obyčejnými terénními automobily Toyota Land Cruiser (což je pro mnohé armády standardní „bojové vozidlo“), potřebuje mít nějaký systém vykonávající úlohy palebné podpory. Obvykle tuto úlohu řeší děla L-118/M-119 či obdobné typy převážně ráže 105 mm. Jenže pro potřeby těchto jednotek, jejichž největší předností je vysoká rychlost a pohyblivost, přestávají tato tažená děla vyhovovat. Vadí u nich především dlouhá doba potřebná k zaujmutí palebného postavení, a ještě víc doba potřebná k jeho opuštění. Řešením této situace je logicky samohybné dělo. Je přitom zřejmé, že to nemůže být nějaké těžké samohybné dělo, ale samohybné dělo používající stejný či podobný podvozek jako pěší jednotky, a nesoucí systém ráže 105 mm. Klasické dělo 105 mm přitom kvůli vysokému na podvozky těchto automobilů osadit nelze (výjimkou je jen čínský typ SH5, který možná příznačně dosáhl jen velmi malého rozšíření).

Oproti tomu základní výhodou děl s předkluzem je to, že díky jejich nízké hmotnosti a malému zpětnému rázu mohou být osazena na lehčí podvozky. I díky tomu může být dělo Hawkeye osazeno na podvozek automobilu HMMWV, či jiné obdobné podvozky. Samohybné dělo Hawkeye tak jedinečným způsobem řeší problém palebné podpory jednotek používajících jako svůj dopravní prostředek automobily kategorie HMMWV či jiné obdobné automobily.  
 
Je přitom třeba podotknout, že úlohu lehkých děl 105 mm nemohou vykonávat minomety 120 mm, a to ani moderní samohybné minomety na podvozku obrněných automobilů, jako je např. známý typ Alakran. Minomety 120 mm jsou samozřejmě vynikající zbraní. Jejich zásadní nevýhodou je ale to, že nemohou vést přímou palbu (kromě atypického ruského typu Nona). A proto nemohou vést ani palbu proti lehce obrněným či zodolněným cílům. Právě s těmito úkoly se přitom lehká pěchota často potýká. Proto také i nadále zůstává zájem o děla 105 mm. Armády obvykle 105 mm kanony a 120 mm kanony kombinují. Každopádně 120 mm minomety nemohou 105 mm kanony plně nahradit.
 
Obdobné je to ale i u vyšší, standardní západní ráže 155 mm. Na první pohled jsou potřeby armád v této ráži pokryty běžnými samohybnými 155 mm děly; např. takovými, jakými jsou nová česká samohybná děla Caesar. Problémem ale je, že samohybná děla kategorie TMG postupným vývojem výrazně ztěžkla, a to mj. i díky používání dlouhých hlavní o délce 52 ráží, osazováním pancéřovaných kabin, ale i vyšším používáním pomocných zařízení pro částečnou automatizaci nabíjení. Např. první verze samohybného děla Caesar, která představovala jen volně ložené dělo na podvozek nákladního automobilu, vážila pouze cca 20 tun. Jenže moderní děla kategorie TMG běžně váží více než 30 tun, u některých typů přesahuje dokonce 35 tun. Neméně významným problémem je i jejich značná délka, obvykle přesahující 13 m.

Tato samohybná děla kategorie TMG se tak nejlépe hodí pro palebnou podporu jednotek používajících jako svůj základní bojový prostředek moderní kolové transportéry či spíše kolová bojová vozidla pěchoty v uspořádání 8x8. Také tyto obrněné transportéry postupně nabyly na rozměrech, a především ztěžkly, kdy hmotnost moderních verzí vozidel Piranha či AMV běžně přesahuje 30 tun. Armády tak mohou sestavovat celé velké jednotky z obrněných transportérů a samohybných děl majících podobnou hmotnost a podobnou pohyblivost, což samozřejmě přináší značné výhody.

Jenže v posledních desetiletích dosáhly značné popularity jednotky, postavené na bázi těžkých obrněných automobilů, v uspořádání 4x4 nebo čím dál častěji 6x6, s hmotností 13-15, někdy ale až 20 tun  Tyto obrněné automobily obvykle postrádají kanónovou výzbroj, a de facto plní původní úlohu obrněných transportérů, úlohu „obrněného taxi“.
 
Také tyto jednotky ovšem musí mít k dispozici nějaké dělostřelecké systémy plnící úkoly palebné podpory. Pro jejich potřeby jsou ale děla 105 mm nedostatečná, a běžná 155 mm děla zas až příliš těžká.
 
Některé armády pro účely těchto jednotek využívají děla ráže 122 mm, která lze vnímat jako jakýsi kompromis mezi 105 mm a 155 mm děly. Např. Čína vyvinula hned celou řadu lehkých samohybných děl ráže 122 mm – především kolové typy PCL-161, PCL-171. Jenže ráže 122 mm je v mnohém zastaralá, a především má nedostatečný účinek v cíli.

Jako ideální řešení se tak jeví nějaké dělo ráže 155 mm, které by ale bylo oproti klasickým dělům výrazně lehčí. Takovým dělem může být právě typ Brutus s předkluzem hlavně.

Velkou výhodou děla Brutus je přitom to, že používá standardní ráži 155 mm. Brutus sice dosahuje oproti moderním dělům s hlavní o délce 52 ráží výrazně nižšího dostřelu, jeho účinek v cíli je ale srovnatelný s klasickými těžkými typy. Výhodou je i to, že může užívat běžnou munici 155 mm v téměř celém jejím mimořádně širokém spektru. To samozřejmě vedle taktického přínosu přináší i obrovské logistické a výrobní výhody. Stejně jako v případě děla Hawkeye je výhodou děla Brutus i to, že je lehčí, a má jen malý zákluz. Může proto být osazeno na lehčí, méně náročné podvozky.

Je tedy zřejmé, že samohybná děla s předkluzem hlavně jsou životná, a mají svůj smysl.
A to především ten, že se mohou stát integrální součástí jednotek, která používají jako svůj bojový systém vozidla o podobných technických vlastnostech. Samozřejmě za předpokladu, že se podaří vyřešit všechny technické problémy, které děla s předkluzem hlavně. Pokud se to ale společnosti AM General, resp. Mandus Group podaří, pak je pravděpodobné, že ve světě vzroste zájem o takovéto systémy. Stejně tak je pravděpodobné, že s podobnými dělostřeleckými systémy se budou snažit přijít i další státy a další firmy.

A co Česká republika?

Logicky se nabízí i otázka, zda by se o tato děla měla zajímat i Česká republika. Na první pohled AČR samohybná děla s předkluzem hlavně nepotřebuje, když má k dispozici  nová samohybná děla Caesar. Caesary ale nemohou splnit všechny potřeby AČR 

Nějaké lehké 105 mm dělo s předkluzem, jako je typ Hawkeye, by bylo vhodné především pro aktivní zálohu, která nějaký systém palebné podpory potřebuje. Lze ostatně připomenout fakt, že i v Polsku si tamní Teritoriální síly (obdoba AZ) pořizují nová 105 mm děla. Lehké dělo s předkluzem hlavně by mohlo být vhodné i pro 43. výsadkový pluk v Chrudimi.

Stejně tak by pro AČR mohl být zajímavý i těžší typ Brutus. A to ani na tak coby další posílení dělostřeleckého pluku v Jincích, jako spíše coby dělostřelecký systém, který by byl integrální součástí mechanizovaných jednotek, primárně 4 brigády rychlého nasazení, a případně i dalších jednotek. Oproti samohybným dělům Caesar by tato samohybná děla byla mnohem lehčí, a přitom by mohla používat stejnou moderní 155 mm munici. Každopádně samohybná děla s předkluzem představují pozoruhodný fenomén, který je třeba pozorně sledovat.

Zdroj: Defense Express