Během nedávné vojenské výstavy ADEX 2024 došlo k prvnímu prezentování nových ázerbájdžánských letounů JF-17 Thunder čínsko-pákistánské provenience, přičemž bylo oficiálně potvrzeno, že ázerbájdžánské letectvo by mělo postupně získat celkem 24 letounů tohoto typu (zatím byla dodána jen menší část). Je to zdánlivě běžná, takřka okrajová akvizice, která se navíc týká jen menšího počtu letadel, přesto tento počin stojí za hlubší povšimnutí.

Foto: JF-17 Thunder | Wikimedia Commons / Public domain

Vojenské letectvo Ázerbájdžánu

Ázerbájdžán o letouny JF-17 usiloval dlouhodobě, již od roku 2012. I to nám ukazuje, jak složité a časově náročné jsou akvizice moderních nadzvukových letounů.

Psali jsme:Neprávem opomíjené bojové vozidlo pěchoty

Ázerbájdžán přitom nové nadzvukové letouny potřeboval jako sůl. Tamní taktické letectvo totiž bylo vzhledem k potřebám země, i celkovému vojenskému potenciálu ázerbájdžánské armády, relativně slabé a především zastaralé. Jeho nejsilnějším letounem byl známý letoun MiG-29, sloužící v počtu 14 kusů. Šlo ale o letouny z prvních výrobních sérií, pocházející ještě z dob Sovětského svazu (část z nich byla zakoupena z Ukrajiny), a tedy již téměř 40 let staré. Ázerbájdžánské MiG-29 navíc nikdy neprošly výraznější modernizací, pouze běžnou údržbou.

Dalším typem vojenského letounu byl sovětský bitevník Su-25, sloužící v počtu 16 letounů. Ve své době šlo o kvalitní, silně pancéřovaný typ s mohutnou údernou silou. Dnes je však Su-25 již zastaralý, ázerbájdžánské Su-25 navíc také nebyly nijak výrazněji modernizovány.

Spíš určitou kuriozitu představují sovětské bombardovací letouny Su-24, kterých zde ale slouží pouze 2 kusy, a ty navíc patrně nejsou v provozuschopném stavu. Obdobně je tomu i v případě letounů MiG-25, kterých měl Ázerbájdžán původně větší množství, postupně však byly vyřazovány. Podle některých zdrojů by však mělo stále ještě sloužit několik těchto letounů, jejich reálná bojová hodnota je ale sporná.

Vojenské letectvo Ázerbájdžánu tak bylo relativně slabé. Akvizici nových letounů bránil především nedostatek financí. Na druhou stranu je třeba zmínit, že armáda nedostatek bojových letounů kompenzovala akvizicí většího množství dronů, které se tak staly jedním ze symbolů tamních ozbrojených sil. Bylo však zřejmé, že Ázerbájdžán potřebuje i klasické nadzvukové letouny.

Psali jsme:Jak se může politika „Ukrajině už ani jeden náboj“ nevyplatit

Složitá situace Ázerbájdžánu

Ázerbajdžán je v poměrně obtížné geopolitické situaci, má dlouhodobě napjaté vztahy s Arménií, která je pro Ázerbájdžánce nepřítelem číslo jedna. Země svedla s Arménií již několik válek o Náhorní Karabach, přičemž poslední válka v roce 2020 skončila pro Ázerbájdžán vítězně, kdy tato republika získala prakticky celé území Náhorního Karabachu. I nadále ale mezi oběma státy panuje napětí. Arménie navíc od prohrané války mohutně posiluje své ozbrojené síly. Vojenské letectvo přitom Arménie začala modernizovat již před válkou, když si pořídila výkonné ruské vojenské letouny Su-30. Zatím byly dodány jen 4 kusy, lze však předpokládat, že Arménie bude usilovat o navýšení počtu těchto letounů na 12-14 ks. Objevily se dokonce spekulace, že by Arménie mohla získat letouny Su-30 nikoliv z Ruska, které je pod mezinárodními sankcemi, ale od Indie, se kterou dnes Arménie rozsáhle vojensky spolupracuje.

Obdobně složité vztahy má ale Ázerbájdžán také s Íránem. V Íránu totiž žije početná azerská menšina, což dlouhodobě vede k různým třenicím. S Íránem má navíc Ázerbájdžán dlouhodobě spory kvůli využívání ložisek ropy a zemního plynu v kaspickém moři. Dnešní Írán přitom představuje regionální velmoc, a jeho politika je čím dál asertivnější. Hrozí proto možnost, že by složité vztahy mezi Ázerbájdžánem a Arménií mohly přerůst v reálný válečný konflikt. 
 
Vše navíc umocňuje nevyzpytatelná politika dnešního putinovského Ruska, které region Kavkazu stále vnímá jako svůj vlivový region. A jelikož se Rusko orientuje především na Arménii, současné rusko-ázerbájdžánské vztahy jsou velmi složité. Vzhledem k ruské agresi vůči Ukrajině přitom není jisté, zda se Rusko nepokusí ropou a zemním plynem oplývající zemi vojensky obsadit. I proto musí Ázerbajdžán budovat mohutné ozbrojené síly, a to včetně nadzvukového letectva.

Výběr nového letounu

Výběr nového letounu byl ale poměrně složitý. A to jak z výše uvedených ekonomických důvodů, kdy se Ázerbájdžánu vzhledem k jeho prioritizaci pozemních sil či bezpilotních letounů nedostávalo prostředků, tak i z důvodů politických.
 
Ázerbájdžánu nabízelo své letouny hned několik států. Rusko coby někdejší hegemon v této oblasti mu nabízelo své letouny MiG-35, ale stejně tak i letouny Su-30 a dokonce i nejmodernější stroje Su-57. A především letoun MiG-35 se ázerbájdžánským generálům líbil. Bylo však patrné, že politické vedení Ázerbájdžánu se chce od Ruska odpoutat, a to i v oblasti vojenských letounů.

Zvažovány byly i západní typy, a to proto, že Ázerbájdžán v posledních letech výrazně rozšířil své vztahy se západními zeměmi. Týká se to i vojenského letectva – země si např. před nedávnem pořídila italské cvičné letouny M-346 Master. Ázerbájdžánu byl nabídnut francouzský letoun Rafale, který se jeho výrobce snaží prosadit i v dalších postosovětských státech, především Uzbekistánu. Zvažovány byly údajně i americké typy, především letoun 
F-16. Žádný z těchto letounů ale nakonec nebyl pořízen.

Silnou pozici měl v Ázerbájdžánu stíhací letoun TF-X Kaan z etnicky a politicky spřízněného Turecka, jehož akvizice měla i značnou podporu části ázerbájdžánské politické reprezentace. Jenže Kaan představuje těžký, a tedy jistě i hodně drahý stíhací letoun. V jeho neprospěch hraje i fakt, že jeho vývoj dosud nebyl ukončen, a nebyl proto zaveden ani do služby v tureckém letectvu. Je proto pravděpodobné, že si Ázerbájdžán pořídí letouny Kaan, ale až v delším časovém horizontu. I vzhledem k tak silné nabídce nadzvukových letounů od jiných států, resp. jiných výrobců je až poněkud překvapivé, že byl vybrán právě letoun JF-17 Thunder

Letoun JF-17 Thunder

Letoun JF-17 Thunder, často označovaný i jako FC-1 Xiaolong, je typickým představitelem specifické kategorie lehkých stíhacích letounů, kam patří i švédský typ JAS-39 Gripen, sloužící v české letectvu. Vývoj letounu FC-1/JF-17 Thunder začal již na konci devadesátých let minulého století. Jeho výrobce, čínská státní firma Chengdu Aircraft Corporation, v jeho konstrukci navázala na svůj letoun F-7, což byla přitom jen zdokonalená kopie letounu MiG-21. I proto byl letoun FC-1 označován jako „Mig-21 pro 21 století.“

Záměr firmy Chengdu byl přitom logický – chtěla vyvinout relativně jednoduchý, nenáročný letoun, který by byl schopen plnit úkoly stíhacího letounu, ale s nižšími ekonomickými náklady. Mělo tomu být na úkor nižšího doletu, a především nižší únosnosti výzbroje. Právě v té době se navíc jasně ukázalo, že u moderního letounu není ani tak důležitá vysoká únosnost, počet zbraní, ale především dobré situační povědomí a schopnost přesně zasahovat cíl. Proto letoun FC-1 dostal poměrně výkonný radar, který navíc byl postupně zdokonalován.

Firma Chengdu přitom kalkulovala především s uplatněním na mezinárodních trzích. Ostatně, samotné čínské letectvo letoun FC-1 nikdy nezavedlo. Už od počátku ale byl do vývoje a výroby letounu FC-1 pod exportním názvem JF-17 zapojen Pákistán, resp. tamní firma PAC. Pákistán byl totiž velkým uživatelem letounů F-7, které potřeboval nahradit, což měl být úkol právě letounů JF-17. Podíl Pákistánu na výrobě letounu FC-1 navíc měl tomuto typu zlepšit pozice v muslimských zemích.

Proto je letoun FC-1/ JF-17 ani ne tak čínský, jako spíše čínsko-pákistánský, jelikož pákistánský výrobce se na výrobě tohoto letounu podílí čím dál více, zatímco čínská účast postupně klesá. Samotný Pákistán si přitom pořídil již více než 150 těchto letounů, přičemž záměrem jeho letectva je dosažení počtu až 250 letounů.

I v průběhu výroby byl navíc letoun FC-1 postupně zdokonalován. Zdokonalení se týká především software letounu. I díky tomu dnešní letouny JF-17 block III nabízejí výrazně vyšší parametry než letouny prvních sérií. Důležité je, že JF-17 block III disponuje i radarem AESA Letoun FC-1 se tak v mnohém vyrovná i moderním stíhacím letounům, byť na letouny 5 generace již nestačí.

Výhodou letounu JF-17 Thunder je přitom jeho nízká cena, kdy tento letoun patří k nejlevnějším stíhacím letounům, které jsou na trhu. Podle některých pramenů je dokonce nejlevnějším. Stejně tak jsou velkou výhodou letounu i nízké provozní náklady.

Letoun JF-17 nicméně zatím dosáhl jen poměrně malého obchodního úspěchu. Vedle zmíněné obří akvizice Pákistánem byl letoun JF-17 exportován do Myanmaru, který si pořídil 16 letounů tohoto typu (je však pravděpodobné, že budou dodány i další), a do Nigérie, která si pořídila 12 jednotek. Zájem o letouny JF-17 ale stoupá, tyto letouny si chce pořídit také Irák (12 ks). A svůj zájem deklarují i další, především africké státy. Exportní potenciál letounu JF-17 se tak naplňuje až dnes, mnohem později, než si představoval jeho výrobce, v době, kdy letoun JF-17 musí čelit čím dál rozšířenějším letounům 5. generace.

Letoun JF-17 Thunder v Ázerbájdžánu

I vzhledem k tomu je poněkud překvapivé, že si letouny JF-17 vybral Ázerbájdžán, který si přitom vzhledem k výše zmíněné nabídce mohl pořídit i výkonnější typy. Je třeba si uvědomit, že nejpravděpodobnějším protivníkem ázerbájdžánských letounů JF-17 budou arménské Su-30. Letouny Su-30 přitom představují mnohem těžší, výkonnější typ. U arménských Su-30 je ovšem otázkou, kolik si jich nakonec Arménie pořídí, stejně tak je diskutabilní i jejich provozuschopnost.

Stejně tak je ale možné, že protivníkem ázerbájdžánského letectva, a tedy i letounů JF-17 budou letouny íránského vojenského letectva, především ruské letouny Su-35, které si v současnosti Írán pořizuje. I letouny Su-35 představují výrazně těší, výkonnější typ.

Pro dnešní, relativně bohatý Ázerbájdžán by přitom zřejmě nebylo problémem si pořídit nějaký těžší, výkonnější nadzvukový letoun, např. francouzský typ Rafale, který je přitom v současnosti vzhledem ke svým kvalitám dosahuje řady obchodních úspěchů. Přesto se Ázerbájdžán rozhodl pro na první pohled méně výkonné, levné JF-17 Thunder.

Ázerbájdžánská akvizice letounu JF-17 proto má hlubší vypovídací hodnotu. Předně nám tato akvizice ukazuje, že lehké stíhací letouny, jako je JF-17 Thunder, ale i švédské JAS-39 Gripen, potažmo také indický LCA Tejas mají svou mají svůj smysl a tedy i své místo v letectvech moderních států. Není to přitom jen kvůli jejich nízké ceně, byť ta samozřejmě také hraje svou roli. Spíš je to mix celé řady faktorů, mezi které můžeme vedle nižší pořizovací ceny počítat i nízké provozní náklady. Především díky nim lze totiž u takovýchto letounů dosáhnout vyššího procenta provozuschopných letounů. Zatímco u těžkých, výkonných typů je často obtížné zajistit patřičnou provozuschopnost a leckdy tak reálně slouží jen menší počet jednotek, v případě letounů, jako je JF-17, je to nesrovnatelně snazší. Díky tomu, že vojenské letectvo má vyšší procento letounů v činné službě, může mnohem rychleji a pružněji reagovat na různá ohrožení, a lépe se přizpůsobovat bojové situaci. Platí to obzvlášť u států, u kterých je pravděpodobnost vypuknutí reálného vojenského konfliktu mnohem vyšší, a kde se rychle a často i nečekaně střídá stav míru s vojenským ohrožením.

Lehké nadzvukové letouny přitom leckdy mají takové výkony, že se mohou vyrovnat i těžším, papírově lepším letounům. Je to přirozený důsledek toho, že u moderních letounů hraje čím dál větší roli jejich software, jejich vybavení, jejich schopnost co nejlepšího situačního povědomí. Lehký stíhací letoun vybavený kvalitním radiolokátorem a disponující třeba jen menším množstvím pokročilých raket vzduch-vzduch se proto dokáže prosadit i proti těžšímu a silnějšímu vyzbrojenému letounu, který má zastaralý radar, obdobně jako se biblický malý, ale chytrý David dokázal prosadit proti obřímu Goliáši. Především to je důvod, proč se lehké stíhací letouny i nadále prosazují, o čemž svědčí i další obchodní úspěchy letounu JAS-39 Gripen.

Stejně tak nám akvizice letounu JF-17 Thunder vypovídá leccos i o politice dnešního Ázerbájdžánu. Bylo by chybou vnímat tuto akvizici jako nějaký příznak příklonu země k Číně. V případě letounu JF-17 Thunder hrálo mnohem větší roli to, že se na výrobě tohoto letounu podílí Pákistán. Právě na nábožensky spřízněný Pákistán se přitom chce Ázerbájdžán více orientovat, o čemž vypovídají plány na pořízení dalších zbraňových systémů pákistánského zbrojního průmyslu.

Stejně tak nám tato akvizice ukazuje, že Ázerbájdžán není jen nějakou prodlouženou rukou Turecka, jak je občas v českém veřejném prostoru prezentováno. Samozřejmě, Ázerbájdžán 
i vzhledem k etnické příbuznosti bude s Tureckem vždy spolupracovat. Stejně tak ale Ázerbájdžán spolupracuje i s dalšími státy – vedle Turecka je to také Izrael, Pákistán, ale
i evropské státy (z tohoto výčtu je patrné, že náboženství zde nehraje žádnou roli). Ázerbájdžán tak čím dál silněji vede svébytnou, nezávislou politiku.

To, že si Ázerbájdžán pořídil jen lehčí, méně výkonný stíhací letoun s nižším doletem, a to navíc v relativně malém množství, nám naznačuje, že šlo skutečně především o přirozenou náhradu již zastaralých letounů sovětské provenience. A nikoliv o nějaký útok proti dalšímu státu, pro který by byl vhodnější letoun s vyšším doletem a vyšší únosností výzbroje, jako je Su-35 či Rafale.

Ukazuje se tak, že Ázerbájdžán není nějakým diktátorským totalitním režimem, který všemožně zbrojí a útočí na své sousedy, jak je občas v českých médiích vykreslován. Samozřejmě, Ázerbájdžán není demokracií západního typu. Tou ale není ani Arménie, natož Írán. Ázerbájdžán je sice autoritativně řízen prezidentem Ilhamem Alijevem, z hlediska mezinárodně-politického jde ale o vcelku normální stát, který prosazuje své národní zájmy a chce mít svá přirozená práva. Ázerbájdžánská akvizice levného, ekonomického, ale přitom dostatečně efektivního nadzvukového letounu JF-17 Thunder nám tak o politice Ázerbájdžánu vypovídá víc, než se může na první pohled zdát.

Zdroj: Council on Foreign Relations, BBC