Již od svého zvolení americkým prezidentem (a de facto už dávno předtím) zásobuje D. Trump celý svět svými myšlenkami a nápady, které jsou charakteristické svou bizarností až absurdností. Celý svět tak zaujaly především úvahy D. Trumpa o tom, že by si USA mohly přisvojit území Grónska (patřícího Dánsku) či Panamy, nebo přejmenování Mexického zálivu na Americký. Poněkud ve stínu těchto absurdit je ale i jiný nedávný výrok D. Trumpa; úvaha o tom, že by USA mohly opustit NATO. Tato slova pobouřila spíše diplomaty, přesto je to důležité i pro širší veřejnost, protože něco takového by samozřejmě mělo zásadní vliv i na evropskou bezpečnost včetně té naší, české. Nabízí se proto přirozená otázka – je něco takového vůbec možné? Mohly by USA skutečně opustit Severoatlantickou alianci?

Foto. Prezident USA Donald Trump a bývalý generální tajemník NATO Jens Stoltenberg | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Má Česká republika vydávat 2 nebo 3 procenta HDP na obranu?

Úloha USA v NATO 

Předně je třeba říci, že USA jsou důležitým členem NATO, a to již od jeho založení. Sehrály významnou roli při jeho vzniku, ale i během jeho postupné geneze. A bez USA by NATO nebylo takovým, jakým bylo a dosud je.Je možná dobré připomenout si, za jakých okolností se NATO krátce po druhé světové válce začalo rodit. Celou Evropu tehdy ohrožoval Sovětský svaz. Sovětskému svazu vedenému J. Stalinem nestačilo to, že do svého područí získal státy střední Evropy (včetně tehdejšího Československa), a toužil si podmanit celou Evropu. Šlo tedy o situaci nápadně podobnou dnešnímu stavu, kdy Rusko vedené V. Putinem nejenže napadlo Ukrajinu, ale vyhrožuje i dalším evropským státům.

Evropské státy, a to právě ty západoevropské, byly proto ve složité situaci. Předně byly slabé, protože stále ještě byly rozvrácené nedávno proběhnuvší druhou světovou válkou, která poškodila jejich ekonomiky a infrastrukturu. V neposlední řadě druhá světová válka také oslabila jejich ozbrojené síly.

Za takové situace bylo pro evropské státy správným a de facto jediným řešením semknout se, a spolupracovat na vytvoření bezpečnostní organizace, která by sdružovala všechny evropské demokratické státy. Klíčovou roli v tom ale sehrály právě USA. USA jako světová mocnost významně se podílející na osvobození Evropy od nacistického Německa cítily morální zodpovědnost vůči Evropě. USA si ale také uvědomily, že Evropa je pro ně jedinečným a de facto jediným partnerem při obraně demokracie a demokratických hodnot, a to právě proti totalitním systémům, jako je Sovětský svaz. V tom je ovšem velký rozdíl oproti dnešní situaci, kdy si to současné politické vedení USA v čele s D. Trumpem neuvědomuje či spíš si to nechce uvědomovat.

Důležité bylo také to, že USA jako jediné měly vojenský potenciál, který byl schopný se postavit obrovské vojenské síle Sovětského svazu, který po druhé světové válce téměř nedemobilizoval, a naopak dál pracoval na modernizaci svého vojenského potenciálu. Zatímco západoevropské státy měly armády rozvrácené nedávnou válkou, USA i přes poválečnou demobilizaci disponovaly rozsáhlými ozbrojenými silami. USA se také mohly opřít o silnou ekonomiku a mohutný průmysl (včetně průmyslu zbrojního), zatímco evropské státy měly svůj průmysl značně poškozený.

Psali jsme:Jak dlouho může nějaký stát obstát v konfrontaci se světem

Dnes ale možná poněkud opomíjíme fakt, že NATO původně zahrnovalo jen menší část evropských států. Zakládajícími členy v roce 1948 totiž byly USA, Kanada, a z evropských států to byly Velká Británie, Francie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Itálie, Portugalsko, Norsko Dánsko, Island. I vzhledem k tomu, že členy NATO byla pouze menší část Evropy, evropských států, USA v NATO výrazně dominovaly.

Postupně se ale situace začala měnit, a to v návaznosti na rozšiřování NATO. V roce 1952 se k NATO připojilo Řecko a Turecko, a to i přesto že vztahy mezi těmito dvěma státy jsou dlouhodobě napjaté. V roce 1982 se stalo členem NATO Španělsko. Ovšem největšího rozšíření se dočkalo NATO po demokratizačních změnách ve střední Evropě a pádu tamních komunistických režimů. V roce 1999 do NATO vstoupily Česká republika, Polsko a Maďarsko. V roce 2004 proběhla další vlna rozšiřování, kdy do NATO vstoupily pobaltské státy – Litva, Lotyšsko, Estonsko, ale také Bulharsko, Rumunsko a Slovinsko. Na to přirozeně navázal vstup Chorvatska a Albánie v roce 2009, Černé hory v roce 2017 a Severní Makedonie v roce 2020. A poslední vlna rozšiřování NATO proběhla v roce 2023, resp. 2024, kdy v reakci na ruskou agresi na Ukrajině a ruské výhrůžky Evropě vstoupily do NATO Finsko a Švédsko.

Je navíc zřejmé, že proces rozšiřování NATO se nezastavil, a jistě bude pokračovat dál. Je vysoce pravděpodobné, že členem NATO se stane nezávislé Kosovo. Možný je také vstup dosud tradičně neutrálního Rakouska, obdobně jako se členem NATO stalo Švédsko, které také po dlouhá léta razilo politiku neutrality. Jako čím dál reálnější se jeví, že členem NATO se stane Ukrajina, byť až ve vzdálenějším horizontu a v návaznosti na ukončení současné války. V obdobné situaci je i malá kavkazská Gruzie, která se dlouhodobě orientuje na spolupráci se zeměmi NATO. A vyloučit nelze ani další státy – třeba Bělorusko, u kterého není jisté, jakou cestou se vydá poté, co v něm skončí režim A. Lukašenka, který také není nesmrtelný. Když se tedy podíváme na proces rozšiřování NATO čistě z geografického hlediska, pak vidíme, že se NATO posunuje čím dál víc na východ. Nejde přitom o to, že se NATO posunuje směrem k Rusku, jak to líčí ruská propaganda, protože ono rozšiřování NATO o nové státy, jako je Švédsko nebo Finsko, proběhlo až v reakci na ruskou agresivní politiku. Jde spíš o to, že těžiště NATO se postupně přesunuje do Evropy. Z mimoevropských států jsou členy NATO pouze USA a Kanada. Poněkud problematickou je otázka Turecka, které se většinově rozkládá v Asii, a jehož politika má již spíše autonomní ráz. Ale i tak lze konstatovat, že NATO čím dál silněji získává evropský charakter.Je faktem, že ony nové členské státy jsou často země malé, slabé i z hlediska vojenského. Například Albánie nebo Černá hora mají jen malé, spíše symbolické ozbrojené síly. Když se ale všechny tyto malé státy sečtou, pak vytvářejí impozantní sílu. Především se ale díky vstupu těchto zemí NATO stalo mnohem kompaktnější; skončil tak stav, kdy v Evropě sice převládaly členské země NATO, ale přesto zde stále ještě byla spousta slepých, bílých míst. Státy NATO tak dnes zahrnují prakticky celou Evropu. A za takové situace by se Evropa mohla obejít bez USA. I evropské státy NATO disponují impozantní vojenskou silou – silnější, než je jeho současný primární protivník, tedy Rusko. A to i tehdy, odečteme-li poněkud problematické Turecko, které je sice stále členem NATO, ale čím dál zřetelněji si jde svou vlastní, nezávislou cestou. Evropa navíc disponuje kvalitním a výkonným zbrojním průmyslem, který je schopný evropské armády zásobovat komplexním portfoliem zbraňových systémů všech bojových kategorií, od ručních zbraní přes tanky či bojová vozidla pěchoty až po nadzvukové letouny či letadlové lodě. Evropské státy mají i dostatečně silnou ekonomiku – vždyť evropské země stále patří mezi nejbohatší státy světa. Platí tak to, na co již dávno upozorňují různé komentáře – je nesmyslné, aby Evropa mající více než půlmiliardu obyvatel musela žádat o pomoc USA s jejich cca 300 miliony obyvatel na obranu proti Rusku, které má sotva 140 milionů obyvatel, nehledě na to, že Rusko má nesrovnatelně slabší ekonomiku než evropské státy. Evropa má dostatek sil na to, aby si svou bezpečnost dokázala zabezpečit sama – a to včetně vlastního jaderného arzenálu (díky Francii a Velká Británii), který funguje jako jedinečná odstrašující zbraň. Proto by nebylo až takovou tragédií, pokud by Severoatlantickou alianci opustily USA. Samozřejmě, byla by to škoda. Evropa a USA i přes všechny rozdíly mají mnoho společného. Sdílejí podobné, demokratické hodnoty, mají podobné geopolitické zájmy. Evropa a USA musí čelit podobným úkolům a výzvám, jakými jsou nejen nutnost čelit totalitním režimům, ale i potřeba řešit takové problémy, jako je globální oteplování atd. Je ale zřejmé, že v názorech na konkrétní kroky při řešení těchto problémů se USA a Evropa čím dál silněji rozcházejí. Politikou D. Trumpa je pak tento problém jen umocněn.

Klíčovou otázkou proto zůstává, zda je tento jev odklonu USA od spolupráce s Evropou trvalý, zda není vázán jen na osobnost D. Trumpa. Jde tedy primárně o to, jaký bude následník D. Trumpa po jeho skončení současného mandátu, jaká bude jeho politika. Ale pokud by tato politika byla stejná, jaká je politika D. Trumpa, pokud by USA skutečně měly snahu opustit Evropu, pak by se na takovouto situaci již nyní Evropa měla postupně připravovat. Je přitom zřejmé, jak by tato příprava měl vypadat, jaké konkrétní kroky by měla Evropa učinit.Evropa musí především vojensky posílit. Je nutné navýšit početní stavy armád. A to nikoliv nějakým bezhlavým radikálním navýšením počtu vojáků, ale spíš postupnými, promyšlenými kroky, směřujícími k co nejlepšímu využití demografického potenciálu Evropy. 

Je také třeba, aby tito vojáci měli k dispozici kvalitní, moderní zbraňové systémy – válka na Ukrajině jednoznačně prokázala převahu moderních zbraňových systémů nad staršími zbraněmi pocházejícími ještě z dob studené války. Je tedy nutné navýšit výrobu zbraňových systémů ( a samozřejmě také munice). Proto je třeba také intenzivně posilovat evropský zbrojní průmysl. A i v tomto směru by Evropa měla postupovat co nejvíc koordinovaně, aby využila dosavadní potenciál jednotlivých států (každý stát, resp. jeho zbrojní průmysl vyniká v něčem jiném).

Něco takového ovšem bude stát nemalé peníze. Evropa proto bude muset navýšit své vojenské výdaje. Nemusí to být přitom navýšení až tak radikální, jak by se mohlo na první pohled zdát, když některé státy dosud nevydávají na obranu ani dohodnutá 2% HDP. Rozhodně nemusí jít o 5% HDP, o kterých hovoří D. Trump, od kterého jde zjevně jen o blufování, protože 5% HDP na obranu nevydávají ani samy USA. Optimální by bylo, kdyby evropské státy vydávaly na obranu 2-3% HDP. A i v otázce vojenských výdajů by evropské státy měly postupovat maximálně koordinovaně, aby se zbytečně netříštily síly.

Často se objevuje názor, že Evropa by měla mít svou vlastní armádu, své vlastní ozbrojené síly, a to vedle NATO. V návaznosti na ukrajinskou válku a na útočnou rétoriku Ruska se tento názor objevuje čím dál silněji. Obvyklou odpovědí na tento názor je to, že onou evropskou armádou je právě NATO, které zahrnuje většinu evropských států. Jenže v návaznosti na výhrůžky D. Trumpa, že USA vystoupí z NATO, tento argument získává zcela jiný rozměr, protože za takové situace by se NATO de facto stalo takovou evropskou armádou (s čestnou výjimkou Kanady, se kterou by Evropa i nadále měla co nejlépe spolupracovat). Je tedy možná vhodný čas alespoň teoreticky se připravovat na to, jak takovýto scénář co nejlépe vyplnit. Rozhodně by to bylo lepší než jen trpně, nečinně čekat na to, čím D. Trump zase Evropu překvapí.

Zdroj: Zpravodajství ČRo, natoaktual.cz