Jednou z nejnovějších a nejvýraznějších aktivit české diplomacie je vznik dopisu, ve kterém se dvanáct zástupců evropských států obrátilo na Belgii, aby tato současná předsednická země EU urychlila další jednání o přistoupení Ukrajiny a Moldávie do EU. Je to bezesporu správná aktivita, jejíž hodnotu potvrzuje i fakt, že se k této aktivitě připojily další státy a že má pozitivní ohlas také ze strany Evropské komise. Nejčastěji je tato iniciativa spojována s Ukrajinou, pro kterou je další zintenzivnění její spolupráce s EU výrazem evropské podpory této země v její současné válce proti Rusku. Neméně významná, a možná ještě důležitější je však otázka Moldávie.

Foto: Moldavští vojáci | Sgt. Audrequez Evans / Joint Multinational Readiness Center  

Moldávie – vnitřně rozpolcený stát

Moldávie je přitom ve složité situaci. Moldávie sice po prezidentských volbách v roce 2020 a parlamentních volbách v roce 2021 získala nové prozápadní vedení v čele s prezidentkou M. Sandu, které se konečně snaží Moldávii posunout směrem k civilizovaným evropským zemím, přesto je situace země obtížná, a to proto, že Moldávie je rozdělena do hned několika entit. Současná vláda vzniklá na bázi prozápadní strany PAS a současná prezidentka M. Sandu představuje prozápadní, prodemokratickou část moldavské společnosti. Jenže tato proevropská část moldavské společnosti je poměrně slabá. Proevropsky orientovaná PAS sice dosáhla v r. 2021 vítězství, ale jen těsného. I nadále si silné pozice zachovává socialistická strana PSRM  I. Dodona, ale i komunistická strana PCRM bývalého prezidenta V. Voronina.

Psali jsme:Náhorní Karabach prizmatem ukrajinského konfliktu

Ještě větším problémem je, že na území Moldávie existuje mezinárodně neuznaný kvazistát Podněsterská republika. Prorusky orientovaná Podněsterská republika zde přitom existuje již třicet let. A ačkoliv je Podněsterská republika na první pohled malá (4 163 km2, cca 0,5 mil. obyvatel) a ekonomicky bezvýznamná, faktem je, že si za dobu své existence dokázala vybudovat všechny propriety moderního státu včetně vlastní politické reprezentace a běžné státní exekutivy, ale i vlastních ozbrojených sil. Na jihu Moldávie pak existuje menší národnostní skupina Gagauzové, kteří sice nemají ambici vyhlásit svůj vlastní stát, nicméně jde o poměrně výraznou entitu s vazbou na Turecko.

Situaci dál umocňuje i ekonomická slabost Moldávie, která v současnosti představuje ekonomicky nejslabší stát Evropy. Velká část obyvatel Moldávie žije na hranici chudoby, a nemalá část pod touto hranicí. Tito lidé jsou proto snadno náchylní k různým dezinformacím, k populismu atd. Vše navíc podtrhuje i fakt, že mnoho mladších občanů opustilo zemi a přestěhovalo se do zemí EU.

Je proto celkem pochopitelné, že se současné Rusko a zejména V. Putin snaží této situace v Moldávii využít. Rusko se stejně jako v případ Ukrajiny snaží Moldávii ovládnout, a opět ji začlenit do svého impéria, jak tomu bylo v dobách Sovětského svazu. Rusko k tomu přitom využívá každou příležitost. Lze jen připomenout, že nedávno V. Putin deklaroval „podporu trpícím Gagauzům“. Tato poněkud cynická rétorika zněla velice zlověstně, protože připomněla, že i v případě Ukrajiny na počátku války stálo zneužití problematiky národnostních menšin podporou separatismu. V případě mnohem menší a slabší Moldávie by se to mohlo opakovat.

Někteří analytici proto upozorňují na to, že by Rusko mohlo Moldávii otevřeně vojensky napadnout, a to v návaznosti na postup ruských vojsk na Ukrajině. Vojenští odborníci na druhou stranu upozorňují na to, že by takováto vojenská operace byla pro Rusko prakticky nemožná, protože vzhledem k tomu, že Moldávie se nachází až za Ukrajinou a s Ruskem nemá pozemní spojení, muselo by Rusko takovýto útok proti Moldávii realizovat v podobě vzdušné výsadkové operace, pro kterou v současnosti nemá síly (Rusko na Ukrajině ztratilo převážnou většinu svých někdejších výsadkových jednotek a jejich techniku). Tyto analýzy ale často přehlížejí jeden zásadní fakt. Rusko by ani nemuselo realizovat nějakou otevřenou, organizačně a finančně náročnou akci. Pro Rusko by stačilo nějaký konflikt vyprovokovat.

Psali jsme:Opomíjená chyba Západu v ukrajinském konfliktu

Rusko by totiž mohlo přimět vedení Podněsterské republiky, aby zahájilo válku proti vládě v Kišiněvu. To, že je něco takového možné, potvrzují i některé výroky vrcholných představitelů Podněstří, např. bývalého tamního předsedy vlády A. Martynova. Armáda Podněstří je přitom až překvapivě kvalitní. Na první pohled je početně slabá, kdy čítá jen 7500 vojáků. Díky systému branné povinnosti ale tato armáda disponuje značným počtem záložníků. Je i poměrně dobře vyzbrojená, byť převážně jen staršími zbraňovými systémy. Bylo by proto chybou Podněstří, případně tamní ozbrojené síly nějak podceňovat.

Stejně tak by Rusko mohlo využít toho, že na území Podněstří již má dlouhodobě umístěny své vojenské jednotky, coby pozůstatek po někdejší 14 armádě. Jedná se o pouze 1500 mužů, přesto jde v celkovém kontextu o poměrně značnou vojenskou sílu, navíc dobře vycvičenou. Nemalou úlohu přitom hraje i to, že na území Podněsterské republiky jsou umístěny obrovské sklady zbraní a munice (právě kvůli jejich hlídání jsou přítomny ruské jednotky). Je faktem, že jde převážně o staré zbraně a munici z dob studené války, část již není použitelná, a část zase byla rozkradena a odprodána v rámci černého obchodu se zbraněmi. Přesto jde v souhrnu o obrovské množství vojenského materiálu, které by umožňovalo vedení i dlouhodobé války.

Pokud si tedy sečteme všechny tyto tři vojenskopolitické faktory – existenci Podněsterské republiky a jejích ozbrojených sil, přítomnost kontingentu ruské armády a dále existenci obrovských skladů zbraní umožňujících dlouhodobou válku, pak je zřejmé, že zde existuje potenciál, který představuje přímé vojenské ohrožení Moldávie, a to aniž by muselo dojít k nějaké otevřené vojenské výsadkové operaci ze strany Ruska.

Současná moldavská armáda je přitom příliš slabá na to, aby dokázala tomuto nebezpečí čelit. Moldavská armáda dlouhodobě trpí nedostatkem prostředků, a to v důsledku ekonomické slabosti země. Předchozí moldavské vlády navíc problematiku ozbrojených sil dlouhodobě přehlížely. Moldávie proto na obranu vyčleňovala jen malou část svého HDP, její vojenské výdaje se dlouhodobě pohybovaly pod 1% HDP. Vzhledem k nízké hodnotě moldavského HDP šlo tedy o skutečně malé částky. Moldavské politické vedení ani nemělo nějakou ucelenou koncepci pro budování ozbrojených sil. Současná vláda se snaží tyto problémy napravit, bohužel je již poněkud pozdě.

Snad největší slabinou současné moldavské armády přitom není ani sama její velikost, ale spíš její nedostatečná výzbroj. Ta převážně pochází ještě ze sovětské éry, je tedy zastaralá, a navíc je jí jen málo. Moldávie získala jen velmi malé množství moderních zbraní, a i ty získala jen v rámci pomoci od západních států. Moldávie tak dostala např. omezené množství obrněných transportérů Piranha od Německa či automobily HMMWV od USA. To je ale zoufale málo. I proto se nabízí otázka, zda by nestálo za to Moldávii více vojensky podpořit.

Vojenská pomoc Moldávii

Je třeba si uvědomit jedno. Podpora, urychlení moldavského členství v EU je nesmírně důležitá, a pro současnou moldavskou politickou reprezentaci, ale i pro samotné řadové Moldavce znamená mnoho. Členství v EU (a případně i v NATO) by navíc pro Moldávii znamenalo i skutečnou bezpečnostní záruku, a to především vůči agresivní politice Ruska. Jenže realita je poněkud krutá. Dosažení členství v EU, to je běh na dlouhou trať, jak ostatně ukazují i zkušenosti samotné České republiky. I v případě, že by vše šlo ideálně (což samozřejmě nemusí být, mohou se objevit různé komplikace, do věci mohou vstoupit nějaké nepředvídatelné faktory), by bylo možno dosáhnout vstupu Moldávie do EU nejdříve v roce 2030.

A to je příliš pozdě. Moldávie potřebuje nějakou bezpečnostní pomoc již nyní, v horizontu jednoho, maximálně dvou let. Za takové situace by proto nejlepším a možná jediným skutečně efektivním řešením bylo realizování nějakého rozsáhlého programu vojenské pomoci Moldávii, které by umožnilo přezbrojení moldavské armády. Tedy – nikoliv nějaké mechanické zvětšení armády, radikální zvýšení jejích početních stavů, ale přechod na moderní zbraně západních standardů.

Zkušenosti z Ukrajiny přitom jasně ukazují, jaké zbraně jsou dnes nejvíce potřeba. Primárně to jsou moderní samohybná děla 155 mm střílející na vzdálenost 40 km a více; taková samohybná děla, jako jsou např. Caesary české armády. K tomu samozřejmě dostatečné zásoby 155 mm munice. Výkonné protitankové rakety o dlouhém dosahu, schopné eliminovat obrněné jednotky protivníka. Protiletadlové systémy, minimálně systémy krátkého dosahu. Kvalitní obrněné automobily a obrněné transportéry, zajišťující vysokou mobilitu jednotek. V neposlední řadě také drony, které mohou částečně nahradit klasické vojenské letouny (Moldávie zcela postrádá klasické nadzvukové letouny).

Právě takovou vojenskou pomoc by mohla zorganizovat EU, a to třeba ve spolupráci s NATO. Výhodou v tomto směru je, že všechny příslušné zbraňové systémy potřebné pro moldavskou armádu se vyrábějí v Evropě, v členských státech EU. Nebylo by tedy problém vytvořit vhodný mix zbraňových systémů, aby to vyhovovalo jak samotné moldavské armádě, tak i dodavatelským státům.

Stejně tak je výhodou i to, že vzhledem k omezené velikosti moldavské armády by oněch zbraňových systémů potřebných pro její přezbrojení nemuselo být nijak velké množství. Rozhodně by to nebylo tolik jako v případě mnohem větší a navíc již bojující Ukrajiny, která potřebuje tisíce jednotek od každé kategorie zbraňových systémů. Cílem by spíš mělo být dosažení stavu, jakého dosáhly např. armády pobaltských států.

Je zřejmé, že i nadále by byla moldavská armáda relativně slabá. Nedokázala by obstát proti nějakému masivnímu útoku ze strany Ruska. Dokázala by ale eliminovat vnitřní bezpečnostní rizika, primárně ze strany nevyzpytatelné Podněsterské republiky. Zároveň by bylo zorganizování takové vojenské pomoci výraznou symbolickou politickou podporou současnému prozápadnímu vedení Moldávie. Stejně tak by takováto zásadní vojenská pomoc Moldávii byla i jasným vzkazem Evropské unie putinovskému Rusku.

Zorganizování takovéto vojenské pomoci ze strany EU by přitom zřejmě nebylo nijak problematické. Nebyl by to problém po stránce organizační (stačilo by navázat na pozitivní zkušenosti z organizování vojenské pomoci Ukrajině), ale vzhledem k zmíněné malé početnosti moldavské armády a tedy i nižším potřebám by to nebylo ani finančně příliš náročné.

Určitou komplikací by zřejmě byla nedostatečná kapacita evropských producentů vojenské techniky, kteří jsou v současnosti do značné míry vytíženi dodávkami pro Ukrajinu, ale i pro domácí armády, které v současnosti navyšují své početní stavy. Vzhledem k menší velikosti moldavské armády a jejím omezeným potřebám by to ale bylo jistě realizovatelné. Bylo by ovšem chybné jít cestou nějakých dodávek starší techniky z přebytků evropských armád. Neblahé zkušenosti z Ukrajiny totiž jasně ukazují, že takové systémy nemají potřebnou efektivitu, a leckdy dokonce přinášejí víc škody než užitku.

Bylo by navíc vhodné tuto pomoc realizovat co nejrychleji. I zde jasně hovoří smutné zkušenosti z Ukrajiny. Kdyby západní státy pomohly Ukrajině již v roce 2022 v patřičném rozsahu a především dostatečně energicky, kdyby dodaly Ukrajině potřebné množství zbraní, pak by při následující protiofenzivě ukrajinská armáda zřejmě dokázala ruskou armádu vytlačit ze svého území, a tím by došlo k faktickému ukončení války. Místo toho došly zbraně pro Ukrajinu pozdě, a navíc jich bylo nedostatečné množství, takže ruská armáda mohla obnovit své pozice. Výsledkem je dnešní patový stav, kvůli němuž se válka může táhnout ještě roky.

Za takovéto situace se přímo nabízí prostor pro nějakou diplomatickou aktivitu, jejímž cílem by bylo zorganizování rozsáhlé vojenské pomoci pro Moldávii, díky které by bylo možno realizovat přezbrojení moldavské armády. Tato iniciativa by mohla navázat na současné oslovení belgického předsednictví s cílem podpořit urychlení vstupu Moldávie do Evropské unie. Stejně tak by ale tato iniciativa k vytvoření vojenské pomoci pro Moldávii mohla navázat i na nedávnou českou aktivitu zorganizování dodávek munice pro Ukrajinu. Tato iniciativa by tak mohla představovat i další posílení politických pozic České republiky v EU.

Každopádně je zřejmé, že by bylo chybné podporu Moldávii nějak odkládat. Jakékoliv odkládání by mohlo věci spíše uškodit – představovalo by ohrožení nejen pro Moldávii, ale i pro samotnou Evropu, jejíž bezpečnost by samozřejmě nějakým vypuknutím konfliktu v Moldávii nesmírně utrpěla. Zorganizování balíčku vojenské pomoci by mohlo naopak posílení obranyschopnosti Evropy a tedy i České republiky výrazně napomoci.

Zdroj: NATO.int, Military.com