Když se podíváme na délku trvání jednotlivých válek v historii, nejčastěji se jedná o měsíce či léta, málokdy pak o desetiletí či staletí. Jen pro zajímavost, oficiálně nejdelší konflikt v historii je známý jako „Reconquista“, která trval neuvěřitelných 781 let, kdy Španělé bojovali za vyhnání Maurů ze Španělska. Jaký konflikt byl však nejkratší a jak dlouho trval? Člověk by odhadoval několik týdnů či dní. To by se však zmýlil, neboť nejkratší válka netrvala ani 40 minut! 

Náš příběh začíná v roce 1890, kdy Británie a Německo podepsaly Helgoland-Zanzibarskou smlouvu o vyřešení koloniálních nároků obou zemí. Německo získalo kontrolu nad Capriviho pruhem, pásu země, díky němuž Německá jihozápadní Afrika získala přístup k řece Zambezi, strategicky umístěný ostrov Helgoland v Severním moři a Německou východní Afriku. Na oplátku Německo uznalo britskou autoritu na Zanzibaru. Helgoland byl pro Německo důležitý ke kontrole nového Kielského kanálu a přístupů k německým přístavům v Severním moři. Británie zase potřebovala Zanzibar ke kontrole svých kolonií ve východní Africe. V roce 1893 pak byl britskou vládou dosazen loutkový sultán Hamad bin Thuwaini jakožto hlava koloniálního Zanzibaru. Thuwaini byl vášnivým obdivovatelem Britů, což se jim hodilo. V britském protektorátu tak tento sultán vládl přes tři roky, než v roce 1896 nečekaně zemřel. Otrávil ho jeho bratranec Khalid bin Barghaš, který se 25. srpna 1896 bez vědomí Britů okamžitě chopil trůnu, z čehož v Británii nebyli zrovna nadšení. 

Foto: Sultán Barghaš | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:SS-Oberführer Emil Maurice – Hitlerovým strážcem a řidičem i přes to, že byl židovským míšencem

Nadšení nebyli ani místní Britové. Britský diplomat Basil Cave tehdy vyslal k Barghašovi diplomatickou nótu, aby okamžitě opustil palác a předal moc do rukou Britů. Na to Barghaš reagoval shromážděním zhruba 2 800 svých stoupenců, kteří byli vyzbrojeni puškami a mušketami, několika kulomety Maxim a dokonce i jedním Gatlingovým kulometem. V paláci pak zrekvírovali i několik děl, která obdržel předchozí sultán jako dar. Konkrétně se jednalo o bronzové dělo ze 17. století a dvě 12liberních polní děla. V paláci se následně zabarikádovali a odmítali složit zbraně. Ve zbrani sloužili i příslušníci bývalé sultánovy gardy, osvobození otroci a sluhové včetně zhruba 700 nespokojených zanzibarských vojáků, kterým velel kapitán Saleh, velitel sultánovy gardy. Povstalci se také zmocnili celého zanzibarského námořnictva, které sestávalo z jedné dřevěné šalupy HHS Glasgow.

Foto: Ozbrojená šalupa HHS Glasgow byla během krátké přestřelky potopena | Wikimedia Commons / Public domain

Cavena druhé straně začal shromažďovat své jednotky a nakonec dal dohromady jednotku stávající z 900 Askariů (zanzibarští vojáci), kterým velel poručík  Arthur Edward Harington Raikes, který byl ihned povýšen na brigádního generála. Dále měli Britové k dispozici zhruba 150 námořníků a mariňáků z chráněného křižníku HMS Philomel třídy Pearl a dělového člunu Thrush třídy Redbreast.

Foto: Kresba znázorňující HMS Philomel jak bombarduje palác (British newspaper, 1896) | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Měli jsme v roce 1938 bojovat?

Právě mariňáci se následně vylodili a pod velením kapitána O'Callaghana začali zřizovat pořádek v ulicích. Malý kontingent mariňáků pod vedením poručíka Watsona byl pak požádán o ochranu britského konzulátu, kam se shromáždili všichni britští občané. Dělový člun HMS Sparrow, který mezitím dorazil do přístavu, zaujal pozici vedle dělového člunu Thrush.

Foto: Britští mariňáci s ukořistěným dělem v paláci | Wikimedia Commons / Public domain

Mezitím se sultán Barghaš pokusil přimět amerického konzula Richarda Dorseyho Mohuna, aby ho uznal za právoplatného vůdce, což však americký konzul odmítnul.

Basil Cave večer 25. srpna odeslal do Londýna na ministerstvo zahraničí telegram s dotazem: „Jsme oprávněni v případě, že se všechny pokusy o mírové řešení ukážou jako zbytečné, zaútočit na palác silou?“ Následujícího dne pak obdržel telegram s odpovědí: „Jste oprávněni přijmout jakákoli opatření, která považujete za nezbytná, a vláda Jejího Veličenstva vás ve vaší akci podpoří. Nepokoušejte se však podniknout žádné kroky, u kterých si nejste jisti, že je dokážete provést s jistým úspěchem.“ 

26. srpna pak Cave poslal Barghašovi poslední ultimátum, ve kterém měl do 9:00 hodin ráno 27. srpna složit zbraně a vzdát se, jinak Britové zahájí na palác útok. Několik napjatých hodin se nic nedělo, až nakonec Barghašův posel přinesl odpověď se slovy: „Nemáme v úmyslu stáhnout naši vlajku, jelikož nevěříme, že byste na nás zahájili palbu.“ 

Foto: Palác poničený námořním bombardováním | Wikimedia Commons / Public domain

Mezitím do přístavu ještě připlul chráněný křižník Racoon třídy Archer. Následoval ho chráněný křižník a vlajková loď St George třídy Edgar, na jehož palubě se nacházel i kontradmirál Harry Rawson, vrchní velitel britského námořnictva v oblasti. Na křižník St George pak byly z bezpečnostních důvodů evakuovány všechny britské ženy i se svými dětmi. V noci 26. srpna si britský konzul Mohun do deníku poznamenal: „Ticho, které visí nad Zanzibarem, je otřesné a těžké. Slyšet jsou pouze plačící děti a občas tóny domorodých bubnů, jinak je tíživé ticho.“

27. srpna Britové čekali až do úplného konce ultimáta a přesně v 9:00 pak britské lodě zahájily na palác palbu ze svých děl. Již v 9:02 bylo všechno Barghašovo dělostřelectvo zdevastováno a brzy začal hořet i samotný palác. V 9:06 spustila střelbu z děl i zanzibarská šalupa HHS Glasgow, která mířila na křižník St George, jakožto hlavní loď. Zanzibarští vojáci se však nemohli rovnat britským zkušeným námořníkům a zatímco všechny střely z Glasgowu šly mimo, všechny granáty St George našly svůj cíl a během pár minut se šalupa začala potápět, načež zanzibarští vojáci na lodi vytáhli britskou vlajku na znamení kapitulace. Dělový člun Thrush pak potopil dva zrekvírované parní čluny, ze kterých stříleli puškami zanzibarští vojáci.

Nastala i krátká pozemní bitva mezi palácovými obránci a probritskými Askarii, kteří zaútočili na palác. Obránci však vzhledem k námořnímu bombardování stříleli velice nepřesně a dokázali lehce zranit jen jednoho nepřítele. Britové mezitím bombardovali palác až do 9:38 hodin, kdy se obránci nakonec vzdali.

Barghaš mezitím z paláce unikl a nechal své následovníky napospas britských dělům. V paláci zůstalo na 500 mrtvých a raněných. Po 38 minutách bylo tedy dokonáno, což z této britsko-zanzibarské války činí nejkratší ozbrojený konflikt v historii. Britské lodě a Askari během střetnutí vypálily celkem kolem 500 výbušných granátů, 4 100 nábojů do kulometů a 1000 nábojů do pušek. 

Foto: Rozložení britských lodí při útoku na palác | Wikimedia Commons / Public domain

Co se týče Barghašova osudu, sultánovi se podařilo úspěšně uniknout a 2. října byl německými námořníky propašován do Tanganiky, kde získal politický azyl. I nadále tvrdil, že je právoplatným vůdcem Zanzibaru a orodoval za povstání proti britské zlomoci. Nakonec byl v roce 1916 zajat britskými silami ve východní Africe a odvezen do vyhnanství na ostrov Svatá Helena, stejně jako několik let před ním slavný Napoleon Bonaparte. Později byl pak přesídlen na Seychely, odkud nakonec v roce 1922 mohl odcestovat do Mombasy. Za jeho propuštění se tehdy přimluvil samotný Winston Churchill. V Mombase pak Barghaš v roce 1927, ve věku 53 let, zemřel.

Foto: Malba znázorňující britské válečné lodě v přístavu po boji. Zleva: HMS St George, HMS Philomel, HMS Sparrow, HMS Racoon a HMS Thrush. | Wikimedia Commons / Public domain

Zdroj:  SOFREP, Britannica