Nejlepší ,,chladná" zbraň na světě - samurajský meč / katana
Katana (japonsky: 刀; jméno pána) je druh japonského meče používaného od 15. století. Nejčastěji 7x překládaná tvrzenou ocelí. Katana má zakřivenou čepel, obdobně jako šavle, s jedním ostřím (ha), záštitou (cuba) a rukojetí (cuka) s oválným průřezem. Délka bývala od dvou do tří šaku (šaku = 30,3 cm). Byla nošena samuraji vetknuta za pásem obi ostřím nahoru, tradičně společně s krátkým mečem wakizaši nebo s osobní samurajskou dýkou nazývanou tantó. Dvojice mečů katana a wakizaši se nazývala daišó a byla symbolem třídy samurajů. Souprava dvou mečů daišó se stala pro samuraje standardní výzbrojí v období Muromači. Dlouhá katana byla používána pro boj v otevřených prostorách, zatímco krátké wakizaši nebo tantó bylo používáno pro boj ve stísněných prostorách nebo k rituální sebevraždě tzv. seppuku. Tyto meče mohli v určité době nosit i řemeslníci a obchodníci.
Čepel je tvořena tvrdou (s vyšším obsahem uhlíku) a měkkou ocelí (s nižším obsahem uhlíku). Existují různé kombinace tvrdého a měkkého materiálu. Nejčastěji se vyskytující skladba je kobuse-gitae (tvrdý plášť, měkké jádro). Ostří katany je kaleno na (hamon), tím je zvětšena tvrdost ostří při zachování pevnosti čepele. Zbytek čepele je nekalený a měkčí pro snížení možnosti zlomení čepele.
V dnešní době se kvalitní katany i wakizaši vyrábějí tradiční technologií buď z tamahagne, nebo z orošigane. Cena takového meče začíná přibližně na 400 000-500 000 jenů (80 000–100 000 korun). Meče vyrobené z vysoceuhlíkaté oceli bez použití tradičních technologií lze považovat za napodobeniny bez umělecké hodnoty.
Před rokem 987 byly japonské meče rovné čokutó nebo jiné meče různých tvarů. V Heianském období (8. až 11. století) se vyrábění mečů vyvinulo za pomocí metod přinesených z Číny po obchodních cestách na začátku 10. století za dynastie Tangů a také přes Sibiř a Hokkaidó – teritorium Ainů. Ainové používali meče warabite-tó, které ovlivnily vývoj katany, jež se držela oběma rukama a byla používána k sekání. Podle legendy byl japonský meč vynalezen kovářem Amakunim (700 n.l.) a s ním také jedinečný způsob zpracování oceli. Ve skutečnosti se ale způsoby zpracování oceli a meče s jedním ostřím dostaly do Japonska z Číny na začátku 10. století.
Meče vyrobené mezi 987 a 1597 jsou nazývány kotó (dosl. Staré meče) a jsou považovány za počátky japonského umění zbraňového kovářství. Rané modely měly nepravidelné zakřivení. Toto zakřivení bylo největší u rukojeti. Postupem času se centrum křivosti přesunulo více ke špičce čepele. Katana, jak ji známe dnes, se svým silným zakřivením má svůj počátek v meči označovaném jako tači, který byl vyvinut ve středním heianském období, aby sloužil potřebám sílící vojenské vrstvy. Zakřivení meče reflektuje změnu bojového stylu v Japonsku. Do popředí se dostala jízda a starší rovné meče byly nevhodné pro boj ze hřbetu koně. Zakřiveným mečem se totiž výrazně snadněji seká.
Tači, meč rozměrově větší než katana, byl nošen zavěšený ostřím dolů. Když byl válečník oděn v plné zbroji, měl s sebou vždy ještě krátký meč 'košigatana', což byl krátký, jednoruční meč, často bez záštity. Mohl také jako druhý meč použít osobní dýku, tzv. Tantó.
Mongolská invaze do Japonska odstartovala další fázi vývoje japonského meče. Samurajové byli přinuceni opustit tradiční lukostřelce na koních a nahradit je jízdou vybavenou pro boj z blízka. Přitom však přišli na to, že tači je příliš subtilní a náchylné na poškození při střetu s těžkou koženou zbrojí, jakou používali Mongolové. Japonští kováři tedy začali vyrábět meče pádnější.
V šestnáctém století (období Sengoku) propukla občanská válka, která vyvolala potřebu velké produkce mečů. Samurajové stále více potřebovali meč pro boj z blízka. Stále větší množství vojáků vyzbrojených dlouhým kopím (jari) vedlo k vývoji tzv. učigatany v jednoruční i obouruční verzi. Jak občanské války pokračovaly, učigatana nahradila tači jako nová primární zbraň samurajů.
Komentáře