V červnu 1941 zahájily mocnosti Osy svou invazi do Ruska. Tři miliony vojáků, kteří se hrnuli k ruským hranicím, přetížili sovětskou obranu. Kromě milionů mužů se jim do cesty postavilo na 800 000 žen, které se dobrovolně přihlásily do bojů na frontě. Mezi těmito ženami byla i Lidija Vladimirovna Litvjaková, která se během války stala stíhacím esem a nejúspěšnější ženskou pilotkou stíhacího letounu vůbec.

Litvjaková se narodila v Moskvě a o létání se začala zajímat již v mládí. Když jí bylo 14 let, zapsala se do klubu pro letecké nadšence. V následujícím roce již provedla první samostatný let a později absolvovala vojenskou leteckou školu v ukrajinském Chersonu. Koncem třicátých let se stala leteckou instruktorkou v Kalininském aeroklubu a v době napadení Německem již úspěšně vycvičila 45 pilotů.

Po útoku Osy se Litvjaková pokusila vstoupit do vojenské letecké jednotky. Kvůli nedostatku zkušeností se jí to nepodařilo. Aby tento problém překonala, zfalšovala své záznamy a přidala si stovku letových hodin. To jí umožnilo vstoupit do 586. stíhacího pluku protivzdušné obrany.

Psali jsme:Kanadský expediční sbor na Sibiři (1918-1919)

Foto: Stíhací Jakovlev Jak-1b | Wikimedia Commons / Public domain

Pluk založila Marina Raškovová, jedna z nejznámějších osobností Sovětského svazu. Byla to 29letá navigátorka, která sama absolvovala dálkové a odvážné lety. Měla za úkol vycvičit Litvjakovou na stíhacím letounu Jakovlev Jak-1.
V létě 1942 měla Litvjaková létat obranné mise nad Saratovem. Úspěch těchto misí vedl k tomu, že bylo několik pilotek přeloženo na nejdůležitější úsek fronty, a sice ke 437. stíhacímu pluku, původně čistě mužskému, který bojoval nad Stalingradem v sestavě 287. divize 8. letecké armády.

Již 13. září 1942 měla Litvjaková sestřelit svá první dvě nepřátelská letadla. Jejím prvním sestřeleným letounem byl střední bombardovací Junkers Ju 88, který vzplál a zřítil se z oblohy. Druhým pak byl nebezpečný protivník, stíhací Messerschmitt Bf 109 G, který pilotoval Oberfeldwebel Erwin Maier z Jagdgeschwader 53, stíhací eso s 11 sestřely, který bude zajat.

Během svého působení u 437. pluku Litvjaková dosáhne značných úspěchů, do 27. září sestřelila pět nepřátelských strojů a podle nepsaného pravidla se sama stala stíhacím esem. Mezi německými piloty se stane proslulým a obávaným protivníkem. Také proto, že její třetí obětí se stal držitel Rytířského kříže a expert se 71 sestřely, poručík Hans Fuß od JG 3. Byla známou jako Bílá růže od Stalingradu. Předpokládá se, že toto jméno pochází z chybné identifikace bílé lilie na trupu její stíhačky. Létala na stroji Bílá 2.

Psali jsme:B-24 Liberator: Nejvyráběnější bombardér v historii létal ve stínu slavnější legendy B-17

Foto: Lidija Vladimirovna Litvjaková | Franz Kurowski

Působení Litvjakové u 437. pluku ale bylo relativně krátké. Spolu s dalšími čtyřmi pilotkami byla koncem roku 1942 přeřazena k 9. gardovému stíhacímu pluku. U slavné jednotky pak působila od října 1942 do ledna 1943. V lednu 1943 byl pluk přezbrojen americkými letouny Bell P-39 Airacobra a Litvjaková, létající stále na Jaku-1, byla převelena k 296. pluku. V únoru 1943 jí byl udělen Řád rudé hvězdy a byla jmenována mladším poručíkem. Sestřelila jeden Junkers Ju 87D, jeden Messerschmitt Bf 109 G (pilotovaný poručíkem Müllerem od 9. letky JG 3) a jeden Ju 88 a byl jí připsán také sdílený sestřel stíhacího Fw 190.

V březnu 1943 pak byla poprvé zraněna. Letěla jako součást skupiny šesti stíhaček Jak-1, která narazila na tucet Junkersů Ju 88 doprovázených šesti Messerschmitty. Sestřelila jeden bombardér a jednu stíhačku, ale obratem byla sama zasažena doprovodným Bf 109.

Litvjaková se dokázala s poškozeným strojem vrátit na letiště, kde si při přistání přivodila vážné zranění nohy. Byla jí nabídnuta prodloužená dovolená, ale odmítla ji – chtěla se co nejrychleji vrátit zpět na frontu. Následovalo přeložení k 73. gardovému stíhacímu pluku.

V květnu 1943 skórovala proti jednomu ze svých nejobtížnějších cílů: dělostřeleckému pozorovacímu balonu s posádkou německých důstojníků, chráněnému těžkou protiletadlovou palbou. Na balon zaútočila po přeletu nad územím ovládaným Němci a protiletadlové palbě se tak dokázala vyhnout. Vodík v balonu se po jejím útoku vznítil a cíl byl zničen. V červnu 1943 byla jmenována velitelkou letky 3. letecké eskadry svého pluku. Nadále létala na mise a statečně bojovala proti německým silám. Její boj měl ale skončit již 1. srpna 1943.

Při svém čtvrtém letu toho dne Litvjaková doprovázela letku bitevních letounů Iljušin Il-2, letěla spolu s Ivanem Borisenkem. Vraceli se na základnu, když na ně zaútočila dvojice stíhaček Bf 109. Borisenko později uvedl, že neviděl stíhače doprovázející německé bombardéry, kteří sovětskou sestavu střemhlav napadli. Litvjaková se jim otočila vstříc jako jediná. Borisenko klesal a snažil se Litvjakovou najít a pomoci, ale nic neobjevil. Litvjakové bylo 21 let a z mise se již nevrátila. Pro podezření, že mohla být zajata, jí sovětské úřady přes návrh velitele divize neudělily titul Hrdina Sovětského svazu.

Během války postupně bojovala u 586. (ženského), 437., 9. gardového, 296. a 73. gardového stíhacího pluku a dosáhla podle většiny autorů 11 samostatných sestřelů, 3 sdílených sestřelů, poškodila nejméně 4 další letouny a zničila pozorovací balón. Ostatky pilotky byly nalezeny až v roce 1979 u vsi Dmitrijevka nedaleko města Krasnyj Luč na Ukrajině. Zvláštní komise potvrdila její identifikaci a 6. května 1990 Michail Gorbačov Litvjakové titul Hrdinu Sovětského svazu udělil.

Zdroj: warhistoryonline