Wormhoutským masakrem se označuje masová vražda 80 britských a francouzských válečných zajatců vojáky Waffen-SS z 1. divize SS Leibstandarte SS Adolf Hitler během bitvy o Francii v květnu 1940. Pojďme se na tento incident podívat podrobněji.

V rámci organizovaného ústupu britského expedičního sboru (British Expeditionary Force, BEF) do Dunkerque, měla 144. pěší brigáda 48. (jižní Midland) pěší divize za úkol držet silnici, která se rozprostírala na jih od francouzské obce Bergues přes města Wormhout, Cassel a Hazebrouck, s cílem zpomalit německý postup.

Foto: Britský expediční sbor (British Expeditionary Force, BEF) ve Francii, 1940 | Wikimedia Commons

Psali jsme:Alexandr Vasiljevič Suvorov - jeden z nejlepších stratégů v dějinách vojenství

Po těžkých bojích a vyčerpání zásob střeliva se nakonec britští vojáci ve Wormhoutu vzdali jednotkám SS, za předpokladu, že budou uvězněni podle Ženevské úmluvy.

Po jejich kapitulaci byla 28. května 1940 velká skupina vojáků z 2. praporu královského warwickshirského pluku, 4. praporu cheshirského regimentu a střelců 210. baterie 53. protitankového pluku královského dělostřelectva spolu s francouzskými vojáky převezena do stodoly v La Plaine au Bois poblíž měst Wormhout a Esquelbecq. Na cestě ke stodole byli spojenečtí zajatci stále více znepokojeni brutálním jednáním vojáků SS, které zahrnovalo chladnokrevné postřílení řady zraněných vojáků. Po příjezdu do stodoly se nejstarší britský důstojník skupiny, kapitán James Lynn-Allen, snažil protestovat, avšak byl okamžitě pokárán jedním z vojáků SS.

Foto: Příslušníci 1. tankové divize SS Leibstandarte SS Adolf Hitler | Bundesarchiv

Muži pak byli násilím přinuceni natlačit se do místní stodoly. Když pak bylo uvnitř všech téměř 100 zajatců, vojáci z Leibstandarte SS Adolf Hitler, do budovy hodili tyčové granáty a zabili tak mnoho mlužů, včetně Charlese Ortona, kapitána královského válečného pluku.  Granáty však nedokázaly zabít všechny, hlavně díky statečnosti dvou britských poddůstojníků, seržanta Stanleyho Moorea a CSM Augustuse Jenningse, kteří se na odjištěné granáty vrhli a zalehli je svými těly, aby potlačili sílu výbuchu a ochránili své kamarády před výbuchem. Když to příslušníci SS zjistili, přikázali, aby ze stodoly vyšly dvě skupiny po pěti mužích. Muži, kteří následně vyšli, byli okamžitě zastřeleni. Tuto formu popravy přežil jeden z britských vojáků Brian Fahey, který následně o celém incidentu podal svědectví. Výše uvedený způsob popravy se vojákům SS zdál příliš pomalý, a tak začali vojáci následně střílet přímo do stodoly.

Psali jsme:Nepotopitelný Sam - černobílý kocour přežil potopení Bismarcku i Ark Royal

Foto: Když to příslušníci SS zjistili, přikázali, aby ze stodoly vyšly dvě skupiny po pěti mužích. Muži, kteří následně vyšli, byli okamžitě zastřeleni. (ilustrační foto) | The National WW2 Museum

Několika britským vězňům se podařilo v nastalém zmatku uprchnout. Kapitán Lynn-Allen zemřel při pokusu o útěk, přesto však stihl umožnit vojínovi Bertovi Evansovi uniknout. Evans byl posledním mužem, kterému se podařilo masakru uniknout. Celkem bylo zabito 80 mužů. 15 zajatců bylo zraněno a jejich zranění byla tak závažná, že během 48 hodin kromě 6 všichni následně zemřeli. Za několik dnů byli Fahey a několik dalších zraněných nalezeni zdravotníky německé armády (Wehrmacht) a následně byli odvezeni do nemocnice. Po jejich ošetření byli vojáci  posláni do válečných zajateckých táborů v okupované Evropě.

Foto: Opětovně postavená stodola slouží jako memento Wormhoutského masakru | Wikimedia Commons

1. tanková divize Waffen-SS, Leibstandarte SS Adolf Hitler, byla pod celkovým velením Oberstgruppenführera Seppa Dietricha. Z poválečného svědectví se tvrdilo, že pachatelé masakru byli konkrétně vojáci 2. praporu pod velením tehdejšího Hauptsturmführera Wilhelma Mohnkeho. Mohnke však nikdy nebyl za tento masakr (i jiné válečné zločiny) soudně stíhán. Mohnke svá obvinění důrazně popíral a po válce historikovi Thomasovi Fischerovi řekl: „Nevydal jsem žádné příkazy, aby se nebrali angličtí zajatci a ani aby se popravili.“ Mohnke zemřel v srpnu 2001.

Foto: Wilhelm Mohnke | Wikimedia Commons

V roce 1947 se řada přeživších k masakru vrátila spolu s úředníky v rámci jednotky pro vyšetřování válečných zločinů. Ukázalo se však, že je nemožné sestavit dostatečně silný důkazní materiál k zahájení trestního stíhání. Řada klíčových svědků z řad Waffen-SS údajně zemřela na východní frontě, zatímco jiní se odvolávali na "přísahu SS" a odmítli vypovídat.

V roce 1988, po kampani britského poslance Jeffa Rookera, byl tento případ znovu otevřen, ale německý žalobce dospěl k závěru, že neexistují dostatečné důkazy k podání obvinění. Celý incident byl veřejnosti znovu připomenut v televizním dokumentu BBC Dunkirk z roku 2004.

Zdroj: Imperial War Museum, The National Archives