Německá útočná puška MP-44 (Sturmgewehr 44) představuje velice známou, takřka ikonickou konstrukci. Svým technickým pojetím, použitým nábojem, ale i některými technickými prvky dala vzniknout zcela nové kategorii pěchotních zbraní – útočných pušek, které i dnes tvoří základní výzbroj pěšáků prakticky po celém světě. S odkazem útočné pušky StG-44 se tak setkáváme dodnes. Přesto si lze položit poněkud provokativní otázku – byla útočná puška MP-44 správným krokem, byla pro německé ozbrojené síly skutečně přínosem?

Foto: Německá útočná puška MP-44 / Sturmgewehr 44 (na obrázku nejvíce vpravo) představuje velice známou, takřka ikonickou konstrukci. | Shutterstock

 Německá útočná puška MP-44

Útočná puška MP-44 byla mnohokráte popsána, a to i na Armywebu. Přesto stojí za to připomenout historii jejího zrodu. Zrod německé útočné pušky MP-44 lze vypozorovat již ve zkušenostech první světové války. V této válce se totiž ukázalo, že tehdejší běžné pěchotní pušky, většinou opakovací pušky se zásobníkem 5-10 ran (Mauser M 98, britské Lee-Enfield atd.) jsou pro moderní boj nevhodné. Tyto pušky nevyhovovaly už svými rozměry – byly dlouhé 1250-1300 mm a v důsledku toho i poměrně neohrabané. Ještě větší závadou byla jejich nízká kadence, která sice byla mnohem vyšší než u jejich jednoranných předchůdkyň, ale v době masového nástupu kulometů už nepostačovala. A na druhou stranu byly tyto pušky díky použití dlouhého náboje zbytečně výkonné. Byly sice schopny střílet téměř na kilometr (teoreticky ještě více), ale tuto schopnost běžný pěšák prakticky nemohl využít.

Psali jsme:Největší gatlingový kanón - T249 Vigilante

Armády na tento jev reagovaly jak masivnějším zaváděním karabin (tj. zkrácených variant pušek), tak i zaváděním prvních vzorů samonabíjecích pušek. Touto cestou se ale nepodařilo dosáhnout kýženého výsledku. Stejně tak ale řešením nebyly samopaly, které se objevily v závěru první světové války, zejména pak německý typ MP-18. Samopaly sice byly kratší a lehčí a především přinášely mnohem vyšší kadenci, na druhou stranu byl jejich dostřel vzhledem k použití pistolového náboje velmi nízký, cca 100 m. Samopaly tak byly ideální zbraní pro boj v zákopech, pro boj v otevřeném terénu ale byly nevyhovující. Již tehdy se tak ukázalo, že ideálním řešením bude kompromisní zbraň, která se svými charakteristikami bude pohybovat někde mezi samopaly a puškami. Tedy zbraň poloautomatická či ještě lépe automatická, která bude používat náboj více účinný než je běžný náboj samopalu, ale méně výkonný než dlouhý náboj opakovaček.

I proto se krátce po válce objevily první pokusy o sestrojení takovéto kompromisní konstrukce. Přesto byl vývoj takovýchto zbraní pomalý. Předně – po válce bylo zbraní víc než dost, armády proto nijak nespěchaly na zavádění nových zbraní. Svou roli sehrál i příznačný poválečný pacifismus. Možná ale ještě větší roli sehrál ale opatrnický přístup jednotlivých generalit. Vždyť přezbrojení celé armády zcela novou zbraní, to by znamenalo přepracovat výrobní základnu, překopání celé logistiky atd. Někteří teoretici také poukazovali na zvýšenou spotřebu munice takových zbraní (oproti opakovačkám). Proto práce na vytvoření nové pušky probíhaly ve více státech, ale jen pomalu a přinesly pouze omezené výsledky.

Zřejmě nejvíc práce na vytvoření nové zbraně středního výkonu bylo realizováno v tehdejším Německu. Je to do značné míry pochopitelné, jelikož právě v Německu byly zkušenosti z Velké války silně akcentovány. Již v polovině dvacátých let byl zahájen vývoj zbraně středního výkonu hned u několika firem na základě oficiálních požadavků armády (je zajímavé si připomenout, že v té době bylo Německo ještě pod dohledem vítězných mocností). Výsledkem bylo několik pokusných zbraní, z nichž nejznámějším typem byla automatická karabina konstruktéra Heinricha Wollmera na zcela nový náboj 7,75x39,5 mm. Tato puška ale neprošla zkouškami, a navíc se vzhledem ke své komplikovanosti jevila jako nevhodná pro válečné podmínky. Poněkud překvapivě jako nevyhovující byl označen i samotný náboj.

Přesto v Německu vývoj nového typu zbraně i nadále pokračoval. Potřebu nové zbraně v Německu umocnil i nástup A. Hitlera a agresivního nacistického režimu, který plánoval rozsáhlé dobývání nového prostoru pro Německo a tedy i nové války. Stejně tak ale potřebu zbraně středního výkonu naznačila i strategie blitzkriegu, prosazovaná generálem Guderianem a dalšími. Tato koncepce, založená na vysoce manévrovém boji realizovaném mohutnými údery tankových vojsk podporovanými rychle postupující pěchotou, totiž vyžadovala i nové zbraně, protože bylo zřejmé, že pro manévrovací boj jsou pomalu střílející opakovačky již zcela nevhodné. Přesto se zastáncům zbraní středního výkonu nikdy nepodařilo získat patřičnou podporu. Třetí říše sice intenzivně zbrojila, potřebovala ale velké množství zcela nové techniky (tanky, samohybná děla atd.) - a i kvůli tomu se vývoj nové pěchotní zbraně ocitl na vedlejší koleji. V důsledku toho německá pěchota vstupovala do druhé světové války s puškou Mauser M 98k, tedy jen mírně upravenou zbraní Mauser M 98, s jakou bojovala již v první světové válce!

Psali jsme:Americké letectvo bude testovat samopaly B&T APC9K

Válečné zkušenosti druhé světové války nicméně ukázaly, že zastánci zbraní středního výkonu měli pravdu. V případě německé armády byly tyto zkušenosti utvrzeny i tím, že německá pěchota při svých operacích postupovala ještě rychleji, než se před válkou předpokládalo. Nový boj byl mnohem pohyblivější, byl založený na širokých manévrech, navíc často probíhal v nepřehledném, městském terénu. Pro takový boj už nepostačovala ani kombinace opakovaček a samopalů. Potřeba nové zbraně tak byla čím dál zřetelnější. I proto byl uspíšen vývoj zbraní na náboj střední velikosti. Už v r. 1942 tak mohly být německému vedení předvedeny dvě nové zbraně na nový náboj ráže 7,92x39 mm – typ MKb-42 (W) firmy Walter a MKb-42 (H) firmy Haenel. Zatímco typ MKb-42 (W) v tomto srovnání propadl, typ MKb-42 (H) již armádní požadavky splňoval, a jeho mírně zdokonalená verze pod názvem MP-43A byla zaveden do výzbroje.

Puška MP-43A (později přejmenovaná na MP-44, resp. STG-44, Sturmgewehr-44) byla bezesporu vydařenou zbraní. Klíčovou předností této zbraně byl zvolený náboj 7,92x33 mm, který se plně osvědčil. Samozřejmě, pokud si jej porovnáváme s moderními náboji či pozdějším sovětským nábojem 7,62x39 mm (s nímž je někdy srovnáván), pak se nám může jevit jako méně vhodný. Je ale třeba si uvědomit, že se jedná o jeden z prvních nábojů středního výkonu. Každopádně pro německou armádu tento náboj znamenal obrovský posun.

Zdařilá byla i samotná puška MP-44. Na rozdíl od některých svých předchůdkyň byla dostatečně spolehlivá. Co je důležité, puška MP-44 přinesla i některé prvky, které se pak staly charakteristickými pro kategorii útočných pušek jako takovou. Vedle použitého náboje to bylo i použití zásobníku na 30 ran, který její kadenci dál umocňoval. Zcela nový byl ale i tvar pažby. Nebyla to přímá pažba, obvyklá u moderních pušek, ale přesto se to k ní blížilo. A s tím spojené použití pistolové rukojeti také výrazně umocnilo střelecký komfort.

Důležité bylo i zpracování zbraně, která byla z velké části vyráběna z lisovaných dílů. To její výrobu urychlovalo a také zlevňovalo, takže mohla být vyráběna ve velkých sériích, což ve válečných podmínkách hrálo mnohem větší roli než kdy jindy.

Válečné zkušenosti ukázaly na správnost samotné koncepce pušky MP-44. Puška MP-44 nabízela díky automatické funkci mnohem vyšší kadenci než opakovací, ale i než samonabíjecí pušky. A na druhou stranu nabízela mnohem větší dostřel než samopaly. To samozřejmě německé pěchotě dávalo obrovskou výhodu. I proto podle některých názorů byla útočná puška MP-44 nejdokonalejší pěchotní zbraní druhé světové války. Přesto si lze položit otázku – byla puška MP-44 skutečně dobrým řešením, byla přínosem pro německou armádu?

Byla puška MP-44 pro německou armádu skutečně přínosem?

Předně je nutné uvést jeden někdy opomíjený faktor. Puška MP-44 byla v různých svých verzích vyrobena v celkovém počtu 425 979 ks (lze najít i jiné údaje). Na první pohled je to hodně. Uvážíme-li ale celkovou velikost německé armády, vezmeme-li v potaz i poměrně značné válečné ztráty, pak je to velice málo (pro srovnání - amerických karabin M1 bylo za dobu války vyrobeno cca 6 mil ks, pušek M1 Garand cca 4 miliony). Pušek MP-44 nikdy nebylo dost na to, aby nahradily samopaly MP-38/40 a pušky Mauser M98k, jak bylo původně plánováno, ale nebylo jich ani dost na to, aby nahradily kořistní zbraně, kterých u Wehrmachtu také sloužilo značné množství.
  To, že pušek MP-44 vzniklo relativně málo, bylo způsobeno i tím, že do jejich vývoje zasáhly i politické faktory, dané do značné míry i totalitním charakterem Třetí říše.

Do osudu pušky MP-44 totiž výrazně zasáhl samotný A. Hitler (zde lze připomenout, že podle některých zdrojů byl A. Hitler autorem samotného názvu zbraně – Sturmgewehr, útočná puška, a toto označení přešlo i na celou kategorii zbraní středního výkonu a je používáno dodnes). Tomu se totiž nelíbily již předvedené pušky MKb-42 (W), ale ani vítězný MKb (H). To, že se tento typ přesto podařilo dovést do sériové výroby, bylo výsledkem určité odvahy armádního velení, které prosadilo další vývoj této zbraně za zády A. Hitlera. Puška MP-44 je tak příkladem grotesknosti totalitních režimů, ve kterých osud i zdařilých systémů, případně projektů důležitých pro stát je závislý na rozhodnutí, resp. pouhém znelíbení jedné jediné osoby.

Na druhou stranu je ale nutné říci, že A. Hitler měl pro svůj postoj i racionální důvody, a ve svém skepticismu vůči nové zbrani rozhodně nebyl osamělý. Klíčovou otázkou A. Hitlera bylo i to, zda bude možno danou zbraň vyrábět v dostatečném množství. Ještě důležitější byla ale otázka dostatečné výroby munice. Německé vedení bylo následně ujištěno, že jsou zajištěny patřičné kapacity; válečné zkušenosti ale ukázaly, že tomu tak nebylo.

Zde je nutno podotknout, že přechod na novou ráži, resp. novou munici je velkým oříškem i pro lépe disponované armády za mírového stavu. Pro nový náboj je totiž třeba vybudovat výrobní zařízení, mít potřebné stroje, nářadí atd. Nutné je také vybudovat zcela novou logistiku. To je úkol mnohem náročnější, než se na první pohled zdá, a proto se přechodu na novou ráži či nový typ náboje armády vždy do jisté míry obávají. Stačí se ostatně podívat na dnešní hledání nového náboje v USA. O nevhodnosti náboje 5,56 x 45 mm se ví již celá desetiletí. Armáda USA proto dlouhodobě hledá jeho náhradu. Přesto dosud nedošlo k zavedení nového náboje a následně i přezbrojení novými útočnými puškami – a i přes výrazný pokrok v posledních letech vše naznačuje tomu, že k tomu hned tak nedojde.

V případě druhoválečného Německa to vzhledem k probíhající válce bylo mnohem horší. Válka si totiž vyžadovala obrovské množství zbraní. A přestože německý zbrojní průmysl jel na plno a přestože pro německé ozbrojené síly pracoval i zbrojní průmysl dalších evropských zemí (včetně velmi silného českého zbrojního průmyslu), stále to bylo málo. Německá armáda proto musela produkovat i zbraně starších vzorů, které byl průmysl schopný dodávat ve velkých počtech. Nebylo tedy možno např. zrušit výrobu staršího typu zbraně a plně jej nahradit výrobou nové zbraně, protože tento krok si vyžaduje spoustu času a energie. Takový výpadek dodávek si německá armáda nemohla dovolit. Proto vedle nové pušky MP-44 musely i nadále být vyráběny i starší typy zbraní, především puška M98k. A právě toto dublování výroby celkovou produkci spíš snižovalo.

Nutno říci, že tento problém se netýkal jen pušky MP-44, obdobná situace panovala např. i u tanků  PzV Panther. Také tanky PzV Panther svými kvalitami vysoce převyšovaly starší tanky typu Pz IV. Vzhledem k válečné situaci ale bylo potřeba velkého množství tanků, nebylo možno na nějaký čas omezit výrobu a zdlouhavě přecházet na nový typ tanku. Z toho důvodu byly tanky Pz IV vyráběny až do konce války, a sloužily tak vedle tanků Pz V Panther. V důsledku toho ale bylo tanků Pz V Panther vyrobeno poměrně málo. V případě tanků Pz IV a Pz V Panter bylo výhodou aspoň to, že využívaly kanon stejné ráže 75 mm (byť jiných výkonů) a v důsledku toho používaly prakticky stejnou munici. V případě pušek M98k a MP-44 to bylo mnohem horší. Německá armáda provozovala dva typy pěchotních zbraní, klasické zbraně na výkonný puškový náboj 7,92 x57, tedy pušky M 98k a kulomety MG-34/42, a stejně tak útočnou pušku na zcela odlišný náboj 7,92 x33 mm. Každý náboj si přitom vyžadoval své výrobní kapacity, příslušné technické zařízení atd. A jejich produkce i přes postupné navyšování nikdy nebyla taková, jak bylo původně předpokládáno.

Vše navíc zásadně komplikovalo rozsáhlé bombardování Třetí říše ze strany Spojenců. Často ze dne na den vypadla celá továrna, která produkovala třebas stovky pušek denně. Je faktem, že Němci dokázali až neuvěřitelně improvizovat a tyto kapacity nahrazovat, obvykle tato náhrada ale nebyla úplná. Především ale nedokázali svou produkci navyšovat v návaznosti na požadavky armády.

V tomto směru je zajímavé srovnání s USA. Také USA se potýkaly s podobným problémem, protože americká pěchota provozovala dva druhy zbraní na odlišný náboj – samonabíjecí pušku M1Garand na výkonný náboj .30-06 (7,62mm) a karabinu M-1 na méně výkonný náboj. 30 Carbine (7,62 mm) odvozený od pistolového náboje. Armáda USA měla ale výhodu v mnohem rozsáhlejších výrobních kapacitách. Důležité ale je právě to, že tyto výrobní kapacity vzhledem k bezpečné poloze za oceánem nikdy nebyly ohroženy válečným konfliktem. Mohly tedy svou produkci postupně navyšovat – a díky tomu bylo munice pro oba typy zbraní dostatek.

Něco takového ale německý průmysl drcený nálety, ale i sabotážemi atd. nikdy nedokázal. A v důsledku toho bylo pušek MP-44 vyrobeno tak málo. Armáda proto nemohla na pušky MP-44 přezbrojit celé kompletní jednotky (divize, brigády atd.). Ovšem ještě větší byl problém s municí 7,92x33 mm, které nikdy nebylo dost. Proto některé jednotky raději zůstávaly u pušek M98k, než aby riskovaly zásobovací problémy! Stejně tak bylo provozování dvou zbraní na různý náboj a tedy i o zcela odlišném výkonu nevhodné i z hlediska taktického.

Zde lze připomenout, že základní podpůrnou zbraní pěšího družstva německé armády byl obdobně jako v jiných armádách kulomet. Německá armáda navíc na kulomety kladla mnohem vyšší důraz než jiné armády, proto také jako první armáda zavedla univerzální kulomet, nejprve kulomet MG-34 a následně kulomet MG-42. V důsledku zavedení zbraně o středním výkonu ale došlo k tomu, že ke kombinování zbraně na dlouhý náboj (kulometu) a na odlišný střední náboj (útočná puška) docházelo již na úrovni družstva. Vojáci tak museli do boje tahat dva odlišné náboje, což působilo obrovské problémy jak z hlediska logistiky, tak z hlediska taktiky (vyšší zatížení vojáků). Zpočátku se zdálo, že se pěší družstvo může obejít bez podpory kulometu, protože palebnou sílu kulometu částečně nahrazovala vyšší kadence pušek MP-44. Válečné zkušenosti ale ukázaly, že tomu tak není. Negativní roli hrál právě ten fakt, že německá taktika na kulomety kladla takový důraz. Puška MP-44 navíc nemohla pálit na takovou vzdálenost jako kulomety MG-42, a nemohla je tedy plně kompenzovat. Proto bylo nutné i nadále kombinovat útočné pušky na střední náboj a kulomety na výkonný puškový náboj.

Německé armádě tak do jisté míry chyběla podpůrná zbraň mužstva – de facto lehký kulomet, který by používal stejný náboj jako útočná puška MP-44, tedy náboj 7,92 x33 mm. Tedy něco takového, jako byl později v případě sovětské armády kulomet RPD, používající stejně jako útočná puška AK-47 shodný náboj 7,62x39 vz. 43, nebo jako je pro americkou armádu kulomet M249 ( Minimi), navazující shodnou municí na pušky M-16 či M-4 (kulomety MG-34/ 42 by následně plnily úkoly podpůrné zbraně na vyšších úrovních, např. na úrovni četa či rota). Pravda, k vývoji takové zbraně ve Třetí říši došlo, nikdy se ale tento vývoj nepodařilo dotáhnout do podoby plnohodnotné zbraně, natož do sériové výroby. Taková zbraň přitom měla vznikat současně s útočnou puškou, což by přineslo i lepší využití výrobních kapacit. Pokud by německá armáda takový typ zbraně měla, pak by jednotka vyzbrojená zbraněmi na stejný náboj tvořila z hlediska taktického i logistického kompaktní celek. V případě kombinace pušek MP-44 a kulometů MG-42 tomu tak nebylo, a proto tato kombinace byla nevýhodou, přestože každá z těchto zbraní byla sama o sobě velice kvalitní.

O pušce MP-44 se tak dá říci totéž, co o některých dalších německých zbraních. I některé další německé zbraně (tanky Pz V, ponorky, proudové letouny) svými vlastnostmi předčily své protivníky. O mnohých by se dokonce dalo říci, že předběhly svou dobu (možná právě v tom byl problém). Nikdy jich ale nebylo dost, často také nedokázaly vytvořit kompletní celek s dalšími zbraňovými systémy. V důsledku toho německou armádu dokázaly porazit i armády s horšími zbraněmi.

Pokud se na pušku MP-44 podíváme touto optikou, pak vidíme, že její zavedení bylo spíše chybou. Puška MP-44 by byla vynikající zbraní – ale jen za předpokladu, že by jí bylo vyrobeno dostatečné množství, a že by pro ni byl dostatek munice. K tomu ale za války nikdy nedošlo, a postupně produkce jak pušek MP-44, tak i její munice spíš upadala. To jak kvality pušky MP-44, tak i její taktický přínos zcela negovalo. Z tohoto pohledu by zřejmě lepším řešením než zavedení pušky MP-44 a nového náboje bylo masivnější zavedení samonabíjecí pušky G-43, používající klasický dlouhý náboj 7,92x57 mm.

Samonabíjecí puška G-43 je někdy poněkud přehlíženou zbraní. Faktem ale je, že ve srovnání se svými předchůdkyněmi, puškám M98k, ale i samonabíjecím puškám G-41M a G-41W přinášela značný pokrok. G-43 díky samonabíjecímu mechanismu a výměnnému zásobníku na 10 ran dosahovala značné kadence. Samozřejmě, tato kadence byla nižší než u pušky MP-44, přesto to byl oproti pušce M98k výrazný posun. A oproti puškám G-41 M a G-41W byla mnohem spolehlivější, a zároveň méně výrobně náročná. Samozřejmě, puška G-43 nepřinášela onen klíčový pokrok v podobě zavedení náboje středního výkonu. Díky tomu ale mohla s kulomety MG-42 sdílet stejný náboj, obě zbraně tvořily kompaktní výzbroj pěchoty. A je zřejmé, že jak samotných pušek, tak i munice by mohlo být vzhledem k zjednodušení výroby k dispozici mnohem více.

Přesto i sama puška MP-44 by mohla být vhodným řešením, vyžadovalo by to ale zcela jiný přístup, než jaký přinášel zdánlivě direktivní, ve skutečnosti až neuvěřitelně chaotický systém Třetí říše, ve kterém hrála obrovskou roli blahovůle diktátora a kde navíc jednotlivé složky státní moci mezi sebou soupeřily, místo aby spolupracovaly. Nutné by bylo vyřešit návaznost na další zbraně, především již zmíněný kulomet tvořící podpůrnou zbraň družstva. Ještě zásadnější je ale otázka načasování jejího příchodu. Kdyby se útočné pušce MP-44, resp. jejím předchůdkyním, ale i samotnému zavedení náboje 7,92x33 mm dostalo včas dostatečné politické a ekonomické podpory, kdyby nebylo onoho nesmyslného odmítavého postoje A. Hitlera, pak je možné, že útočná puška by přišla mnohem dříve. Možná i o několik let, a patrně již před válkou. Potom by také byly včas připraveny výrobní kapacity, a to jak pro samotné pušky MP-44, tak i pro jejich munici. Za takových okolností by puška MP-44 mohla sehrát skutečně zásadní roli. Nicméně zavádět novou zbraň používající náboj zcela odlišný od nábojů dalších pěchotních zbraní uprostřed války se ukázalo jako fatální chyba.

Příklad útočné pušky MP-44 tak ukazuje, že u každé zbraně vedle jejích takticko-technických dat je důležitý i její vztah k ostatním zbraním dané armády. Jedině tehdy, pokud daná zbraň logicky navazuje na další zbraňové systémy, lze dosáhnout úspěchu. Stejně tak je důležité mít dopředu připravené výrobní kapacity, které následně mohou jen reagovat na poptávku.

Stejně tak nám ale příklad útočné pušky MP-44 naznačuje, jak je u zbraně důležité načasování jejího příchodu. Pokud daná zbraň přijde příliš brzy, pak je většinou nevyzrálá. Ale pokud je její zavedení zbytečně, často jen administrativně oddalováno, pokud se jí nedostane patřičné podpory, pokud zbraň přijde třeba jenom o něco později, pak se může snadno stát, že přijde skutečně už pozdě.

Tyto zkušenosti jsou přitom stále platné. Puška MP-44 tak má dodnes svou vypovídací hodnotu, která by neměla být přehlížena.