Panzerbüchse 39 (PzB 39) byla protitanková puška používaná Wehrmachtem během druhé světové války. Byla ve výzbroji pěchotních jednotek během invaze do Polska a operace Barbarossa a byla vyvinuta jako vylepšení starší Panzerbüchse 38 (PzB 38). Jak se zesiloval pancíř modernějších tankových konstrukcí, ztratila svou účinnost a byla nahrazena účinnějšími protitankovými zbraněmi.

Foto: Německý voják s protitankovou puškou PzB 39 ve Francii, rok 1940 | Bundesarchiv Bild 101I-292-1262-07 / Public domain

Protitanková puška byla německou armádou poprvé nasazena již během první světové války. Tato první protitanková puška s názvem Tankgewehr M1918 byla jediná, která se během konfliktu dostala do služby. Byla jednou z reakcí na vývoj tanku ve Velké Británii a jeho nasazení na frontě. Tankgewehr M1918 používal pancéřový náboj s tvrzeným ocelovým jádrem ráže 13,2 mm TuF s poloplášťovou střelou. Jednalo se o jednoranovou pušku s upraveným závěrem Mauser, do jejíž nábojové komory se náboje vkládaly ručně. Zbraň měla pistolovou rukojeť a dvojnožku, ale postrádala zařízení pro snížení zpětného rázu, jako je měkká pažba nebo úsťová brzda, což mohlo střelci způsobit problémy při opakované střelbě. Pušku obsluhoval dvoučlenný tým složený ze střelce a nosiče munice, kteří ale byli oba cvičeni ve střelbě a museli se střídat, někdy již po dvou až třech výstřelech. Sériová výroba zbraně byla zahájena v květnu 1918 a do uzavření příměří jich bylo vyrobeno necelých 15 tisíc kusů.

Psali jsme:K-S 17 "U továrny" – čs. pěchotní srub na kterém se testovaly nacistické prototypy podkaliberních protibetonových střel Röchling

Ve 30. letech 20. století se Německo snažilo vyvinout novou protitankovou pušku, která by byla lehká a pěchotou snadno přenosná. Společnost Gustloff Werke na takovou poptávku reagovala návrhem pušky Panzerbüchse 38. Podobně jako M1918 se také PzB 38 nabíjela ručně, tentokrát nábojem ráže 7,92 mm. Zbraň používala zákluz hlavně k vyhození nábojnice a otevření závěru. Odpalovací mechanismus PzB 38 byl poměrně komplikovaný a bylo známo, že se zasekával, zejména po znečištění v terénu. Zbraň byla díky tomu náročná na výrobu a v letech 1939–1940 vzniklo pouze 1408 kusů. Prvních asi 60 kusů bylo nasazeno již v prvních dnech invaze do Polska. Již v roce 1940 během západního tažení se však ukázalo, že průbojnost není proti středním či těžkým francouzským i britským tankům dostatečná. Na východní frontě pak již ztratila opodstatnění úplně.

Další německou protitankovou puškou byla Panzerbüchse 39 (PzB 39). Tento novější model, který byl velmi podobný svému předchůdci v tom, že používal stejný závěrový systém a náboje, navrhl stejný tým společnosti Gustloff Werke. Celková délka pušky se mírně zvětšila, zatímco hmotnost zbraně se snížila z 35 na 28 kilogramů. PzB 39 měla úsťovou rychlost 1210 m/s, rychlost střelby 10 ran za minutu a účinný dostřel až 300 metrů, což byla vzdálenost, na kterou dokázala prostřelit pancíř silný až 25 mm.

Výkony PzB 39 byly prakticky totožné s výkony PzB 38. Ve snaze zvýšit rychlost střelby PzB 39 byly na obě strany zbraně připevněny dvě schránky obsahující po 10 nábojích. Nebyly to zásobníky, které by podávaly náboje do komory pušky pro střelbu, pouze umožňovaly obsluze rychleji nabít zbraň. PzB 39 se vyráběla v letech 1938–1941 a celkem bylo vyrobeno bezmála 40 tisíc kusů. Při invazi do Polska jich německá vojska měla již 568 kusů. Na začátku operace Barbarossa v roce 1941 postupoval Wehrmacht do Sovětského svazu s více než 25 tisíci kusy této zbraně. Panzerbüchse 39 se v původní verzi používaly až do roku 1942. Podobně jako PzB 38 ztrácela rychle své opodstatnění.

Některé PzB 39 byly přestavěny na Granatbüchse 39 (GrB 39), což byla varianta Panzerbüchse 39, kterou byl Wehrmacht vybaven od roku 1942. Důvodem úpravy byla snaha zvýšit účinnost PzB 39 v boji proti tankům a GrB 39 střílela tři různé typy granátů: lehké protitankové, protipěchotní a protitankové granáty velké ráže. Přibyla také nová mířidla, která umožňovala účinnou střelbu až na 150 metrů.

Psali jsme:Jak jsem našel svůj poklad z 2. světové války

Hlaveň byla zkrácena na 590 mm a na ústí byl namontován granátomet ráže 30 mm. Dvojnožka byla posunuta dozadu a předpažbí odstraněno. Za necelých pět měsíců výroby mezi roky 1942 a 1943 bylo vyrobeno celkem téměř 30 tisíc kusů této zbraně. Ke konci války činily celkové zásoby pouze asi 3 tisíce kusů. Z výzbroje prakticky vymizela již v roce 1944. Oproti běžným pěchotním zbraním s granátometem (Schießbecher), který vážil 750 g a mohl být nasazen na Karabiner 98k, Karabiner 98a i automatickou výsadkovou pušku FG 42, nepřinášela těžká GrB 39 žádnou citelnou výhodu ve výkonu.

Zdroj: warhistoryonline.com