Mezi nejzajímavější zbraňové systémy druhé světové války, které dodnes fascinují zájemce o vojenskou historii a vojenskou techniku, patří německé těžké tanky Maus. Tanky Maus ovšem fascinují ani ne tak svými úspěchy na frontě či počtem vyrobených kusů, ale spíše naopak, kdy jde vzhledem k hmotnosti 189 tun (cca trojnásobek hmotnosti tanků Tiger) o zdaleka nejtěžší tanky v historii, které se navíc ani nedočkaly sériové výroby, natož bojového nasazení. Obvykle jsou proto tanky Maus označovány za neužitečná monstra, kdy jejich vývoj spolykal neúměrné množství prostředků, které pak chyběly jinde. Takovéto radikální odsuzující názory jsou ale mylné. Obvykle opomíjejí důvody, které k vzniku tanku Maus vedly; stejně tak tyto názory opomíjejí i kontext vývoje tankové techniky. I proto stojí za to podívat se na tanky Maus trochu jinak.

Foto: Maus v ruském muzeu Kubinka | Wikimedia Commons / Public domain

Vývoj tankové techniky

Předně je třeba si uvědomit celkový vývoj tankové techniky. Tanky totiž za celou dobu svého více než stoletého vývoje prošly obrovskými změnami. Typické je pro ně i zvětšení rozměrů. Díky tomu tanky, jako byly např. známé prvoválečné francouzské tanky Renault FT 17 (ve své době nejrozšířenější tanky), vedle dnešních tanků Leopard 2 či M1 Abrams působí přímo směšně.

Psali jsme:Vedl letecký útok na Pearl Harbor. Po válce konvertoval ke křesťanství a psal kritizované knihy

V návaznosti na to rostla i hmotnost tanků. Např. zmíněné francouzské tanky Renault FT 17 vážily jen 6,8 tuny. Německé tanky PzKpfw III, na počátku druhé světové války standardní německé střední tanky, vážily cca 20 tun. Ještě sovětské tanky T-55, které byly zkonstruovány až po druhé světové válce, vážily 36 tun. A dnešní nejtěžší tanky, jako jsou americké M1 Abrams či izraelská Merkava, váží kolem 70 tun – tedy desetinásobek tanků FT-17!

Stejně tak se měnila i výzbroj tanků, u které bylo markantní především zvyšování ráže kanonu, ale i prodlužování hlavní. Ještě před druhou světovou válkou měly střední tanky jako hlavní výzbroj nejčastěji kanony 37- 45 mm s relativně krátkou hlavní. Na konci druhé světové války měly nejlepší střední tanky, jako byl německý tank Panther či ruské T-34, výzbroj tvořenou kanony 75-85 mm. Poválečné tanky, jako např. tanky T-54/55 či M-48 Patton, měly již kanony o ráži 90-105 mm. A moderní tanky mají běžně kanony ráže 120 mm (tanky M1 Abrams, Leopard 2) či 125 mm (ruské tanky T-72/90, potažmo čínské tanky), přičemž se začínají již objevovat kanony ráže 130 mm (německý tank Panther KF51).

Tank Maus do toho trendu neustálého zvětšování rozměrů, zvyšování hmotnosti a zvyšování ráže kanonu tedy zapadá. Samozřejmě, v jeho případě byl problém ten, že některé jeho prvky (především až abnormální pancéřování) byly dovedeny ad absurdum. Je ale také třeba vzít v potaz to, že obdobné monstrózní tanky se objevovaly i v jiných státech, např. v Sovětském svazu. Tank Maus tedy není jen nějakou „úchylkou“ představitelů Třetí říše, ale byl přirozenou součástí vývoje tankové techniky, slepou uličkou, jaké se ale objevují při vývoji jakékoliv techniky. A je typické, že i v těchto slepých uličkách se často objevují zajímavé a hodnotné myšlenky.

Důvody vzniku tanku Maus

Obdobně tak je často opomíjeno i to, za jakých okolností tank Maus vznikl. Tank Maus byl primárně reakcí na reálné zkušenosti z bojišť v druhé světové válce, ve které německá armáda musela čelit obrovské přesile nepřátelských tanků. Zvlášť to bylo patrné na východní frontě, kdy tehdejší Sovětský svaz disponoval obrovským množstvím tanků; mnohem větším, než jaké předpokládala německá generalita. Velkou část sovětských tanků sice tvořily tanky zastaralé, s lehkou výzbrojí, ale bylo jich až příliš. Sovětská generalita navíc při nasazení tanků postupovala stylem „mnoho psů - zajícova smrt“, kdy se neohlížela na ztráty, a to jak na technice, tak i na lidech. Německé tanky obvykle své protivníky převyšovaly, a německé tankové jednotky dokázaly protivníkovi způsobit výrazně větší ztráty, než samy utrpěly. Ale vzhledem k zmíněné přesile to bylo stále nedostatečné. Tuto situaci proto nemohlo řešit jen neustálé navyšování počtu stávajících tanků či jejich zdokonalování. Za takové situace je naopak logickým řešením vytvoření tanku, který by představoval takovou kvalitativní převahu, která by dokázala eliminovat kvantitativní převahu protivníka. Tanku, který by dokázal zničit nikoliv jen několikanásobně více nepřátelských tanků, ale který by dokázal zničit i stovky tanků protivníka. Tank Maus měl být právě takovým tankem.

Psali jsme:Bitva u Mühldorfu: jedna z posledních rytířských bitev evropského středověku

Tank Maus a jeho chyby i přednosti

Pokud vezmeme toto v potaz, potom tank Maus vypadá poněkud jinak. Stojí proto za to podívat se na jednotlivé prvky tanku Maus, a zvážit jeho přednosti, ale i zápory. Klíčovým prvkem každého tanku je jeho výzbroj, tankový kanon. Právě výzbroj nejvíce určuje bojovou hodnotu tanku. Hlavní výzbroj tanku Maus tvořil tankový kanon KwK 44 ráže 128 mm o délce 55 ráží. Použití tohoto kanonu bylo do značné míry přirozené. Již v průběhu války se totiž ukázalo, že ani tak výkonná zbraň, jakou byl kanon KwK 43 ráže 88 mm o délce 71 ráží, kterým byl vyzbrojen tank Tiger II, nepostačuje pro všechny úkoly, a že především není dostatečnou zbraní proti novým sovětským těžkým tankům IS-2. Logickým krokem proto bylo použití kanonu vyšší ráže. A je otázkou, zda by pro tyto úkoly nepostačoval nějaký kanon 105 mm, např. výkonný kanon KwK L/68 o délce 68 ráží, plánovaný pro zdokonalené tanky Tiger II.

Je ale třeba si uvědomit, že kanony obdobné ráže byly tehdy již u tanků běžně používány. Zmíněné sovětské tanky IS-2 totiž používaly výkonné kanony D-25 T ráže 122 mm. Ten sice neměl zrovna vynikající balistické výkony, jenže praxe ukázala, že tento kanon je schopen protivníkovy tanky ničit svou hrubou silou – a to včetně těžkých tanků Tiger II. Pokud německá armáda požadovala od nového tanku kvalitativní převahu, musela logicky u něj použít výkonnější tankový kanon.

Především ale stojí za to si kanon KwK 44 ráže 128 mm porovnat s kanony moderních tanků, např. se známým kanonem Rh 120, použitým u tanků Leopard 2, M1 Abrams atd. Je to kanon nejen blízké ráže, ale i podobného výkonu, má i podobnou délku 55 ráží. Samozřejmě, kanon Rh 120 je i díky použití modernějších materiálů lepší, je pro něj k dispozici i kvalitnější munice. Nicméně kanon KwK 44 ráže 128 mm je s moderními tankovými kanony srovnatelný (stejně tak jsou s kanonem KwK 44 ráže 128 mm srovnatelné i pozdější sovětské, resp. ruské kanony 125 mm).

Použití vysoce výkonného kanonu KwK 44 ráže 128 mm u tanku Maus bylo tedy správným krokem. A dalo by se říci, že v tomto směru německá armáda jen předběhla dobu. Paradoxně mnohem kontroverznějším prvkem tanku Maus je zbraň spřažená s kanonem KwK 44 ráže 128 mm – kanon KwK 44 ráže 75 mm. Zde lze připomenout, že používání hned dvou kanonů u tanku bylo v té době obvyklé. Např. sovětské předválečné těžké tanky SMK a T-100 vedle běžného kanonu 76 mm disponovaly i dalším kanonem 45 mm. Použití hned dvou kanonů navíc zdánlivě dávalo smysl. Bylo totiž neefektivní používat těžký tankový kanon (pro který bylo k dispozici jen omezené množství munice) proti méně významným cílům. Z toho vyplývala snaha osadit tank i další, méně výkonnou zbraní. Zkušenosti ale ukázaly, že kombinace hned dvou kanonů v jednom tanku je zbytečná, a přináší víc škody i užitku. Proto také Sověti od tohoto řešení upustili, a šli raději cestou mnohem jednodušších tanků KV vyzbrojených jen jedním kanonem.

I vzhledem k tomu se použití kanonu KwK 44 ráže 75 mm jeví jako zbytečné, a navíc vysloveně škodlivé. Je třeba si uvědomit, že šlo o kanon běžné tankové ráže, nikoliv o nějaký malorážový kanon. Kanon KwK44 ráže 75 mm o délce 36 ráží sice zaostával za 75 mm kanony o délce 43 či 48 ráží použitých u tanků PzKpfw IV, přesto šlo o poměrně výkonnou konstrukci. Z hlediska konstrukce tanku Maus je ale důležité to, že kanon KwK 44 ráže 
75 mm zabíral hodně prostoru, a tím tanku Maus přidával na hmotnosti. Kvůli němu totiž musely být výrazně zvětšeny rozměry věže. Ta přitom byla mimořádně silně pancéřována (viz dále), takže zvýšení hmotnosti bylo opravdu významné. Vše dál umocňoval fakt, že pro kanon KwK 44 ráže 75 mm bylo k dispozici vysoké množství munice – celkem 200 ks (např. tank Panther přitom nesl zásobu jen 79 ks munice). Kanon Kwk 44 ráže 75 mm si tedy v tanku Maus zabíral neúměrné množství vnitřního prostoru, a jeho použití zásadně zvyšovalo hmotnost tanku, možná ještě víc než hlavní kanon KwK 44 ráže 128 mm. Použití kanonu KwK 44 ráže 75 mm bylo tedy pro konstrukci tanku Maus vysloveně negativní (praxe přitom ukázala, že efektivnější je vytvoření kombinovaných jednotek, kdy těžké tanky Tiger obvykle doprovázely starší tanky PzKpfw III N s krátkým kanonem 75 mm).

Dalším, kontroverzním prvkem tanku Maus bylo jeho mimořádně silné, až enormní pancéřování. Je ale třeba podotknout, že použití silného pancéřování bylo pro německou tankovou školu charakteristické, a projevilo se i na dalších typech německé obrněné techniky (stíhače tanků Ferdinand, Jagdtiger). Z části se na něm podepsal i vliv samotného A. Hitlera. Obdobné názory měli ale i někteří představitelé armády či průmyslu. Němci si neuvědomili, že pancéřování je jen jednou součástí ochrany tanku, a že použití silné výzbroje schopné působit na velké vzdálenosti dokáže protivníka oddálit, a tím mu znemožnit se k tanku přiblížit na vzdálenost, kdy by jej dokázal ohrozit.

Silné pancéřování má samozřejmě svůj smysl. Je ale zřejmé, že jen do určité rozumné míry, a po jejím překročení spíše škodí. Silné pancéřování samozřejmě zvyšuje hmotnost, snižuje pohyblivost tanku. Důležité je i to, že použití silného pancéřování zvyšuje výrobní náročnost, klade nároky na suroviny, a v neposlední řadě také zvyšuje cenu tanku. I proto Německo dokázalo za války vyrobit jen relativně málo tanků.

Tank Maus je typickým příkladem německého enormního důrazu na silné pancéřování. Čelo věže mělo nést pancéřování o síle 240 mm (samohybné dělo Jagdtiger mělo ještě silnější čelní pancéř – 250 mm). I boky a záď věže nesly 200 mm pancíř. Silně pancéřován byl i podvozek, který měl na čele sílu 200 mm, a na bocích 180 mm.

Stojí za to porovnat si toto pancéřování s pancéřováním jiných těžkých tanků. Např. sovětské tanky IS-2 měly pancéřování věže jen 100 mm. Korba pak měla pancéřování o síle 120 mm. Americký těžký tank M26 Pershing měl maximální sílu pancéřování 102 mm. Britský těžký tank Churchill, u nějž se kladl mimořádný důraz právě na pancéřovou ochranu, měl pancéřování o síle max. 104 mm. Pro spojenecké těžké tanky tedy bylo typické pancéřování jen 100-120 mm.

Stejně tak stojí za to si srovnat pancéřování tanku Maus s další německou technikou. Těžký tank Tiger I měl pancéřování o síle jen 100 mm (jak věže, tak i korby). Tank Tiger II pak nesl výrazně silnější pancéřování věže – až 180 mm na čele. Korba pak měla pancéřování až 150 mm (spodní část korby 100 mm). I samotnými armádními specialisty bylo přitom pancéřování tanku Tiger II hodnoceno jako až nadbytečné.

Z tohoto pohledu je enormně silné pancéřování tanku Maus v podstatě nesmyslné. Vždyť mohutný kanon KwK 44 ráže 128 mm mohl protivníka likvidovat na vysoké vzdálenosti – mnohem vyšší, než na které dokázal protivník působit svými tankovými jednotkami, případně protitankovými kanony.

Za použití tak silného pancéřování se navíc muselo platit, a to především mimořádně vysokou hmotností, která činila 189 tun. Především kvůli vysoké hmotnosti byl tank Maus velmi pomalý. Příliš mu v tom nepomáhal ani motor, který lze označit za další kontroverzní prvek tanku Maus. U tanku Maus totiž jeho tvůrce, známý konstruktér F. Porsche, prosadil svou oblíbenou myšlenku – použití benzinoelektrického pohonu, ve kterém je spalovací motor využit k pohonu generátoru, který dodává elektrický proud elektromotoru, a ten pak roztáčí hnaná kola. Tento systém sliboval vyšší výkon a jednodušší zvyšování otáček, v praxi se ale ukázalo, že tento systém je příliš složitý, a nepřináší slibované výkony ani výrazné zlepšení oproti běžnému spalovacímu motoru. V neposlední řadě byl benzinoelektrický pohon rozměrný, což opět vedlo k zvětšení rozměrů tanku – a tím i k dalšímu nárůstu hmotnosti.
  
Výsledný tank Maus byl skutečně monstrem. Vysoká hmotnost nejenže způsobovala nízkou rychlost, ale také komplikovala nasazení tanku, a to především v měkkém terénu. Stejně tak byla vysoká hmotnost komplikací při překonávání řek, kdy jen málokterý most by dokázal unést takový tlak. Otázky vyvolává i železniční transport. V důsledku vysoké hmotnosti měl tank Maus i enormní spotřebu paliva. Neméně negativním faktorem byla vysoká silueta, kdy výška tanku Maus činila 3,66 m (tank Tiger II měl výšku jen cca 3 m), takže by tank Maus byl snadným terčem pro protivníkovy jednotky. Ale zkusme si trochu zahrát s představivostí. Pokud by němečtí vojenští experti a němečtí konstruktéři šli poněkud jinou cestou, pokud by při konstrukci tanku Maus sice použili jako hlavní zbraň kanon KwK 44 ráže 128 mm, ale nepoužili by jako vedlejší zbraň kanon o ráži 75 mm (vyžadující značný prostor a tím neúměrně přidávající hmotnost), pokud by nebylo použito tak enormní pancéřování, ale pancéřování zhruba na úrovni tanku Tiger II či ještě nižší (např. cca 120-150 mm), a pokud by nebyl použit kontroverzní benzinoelektrický pohon, pak by byl výsledný tank mnohem nižší, lehčí, pohyblivější. Je samozřejmě těžké odhadovat hmotnost takového tanku, ale zcela jistě by přesahovala hmotnost těžkého tanku Tiger II, a činila by patrně 90-100 tun. I to by bylo stále mnoho, a i nadále by se jednalo o nejtěžší tank druhé světové války. Přesto by se jednalo o mnohem racionálnější konstrukci, která by díky své vysoké palebné síle a vysoké odolnosti dávala značnou bojovou sílu, schopnou eliminovat velké množství techniky protivníka. Takový tank by navíc byl snáze vyrobitelný, a bylo by tedy možno vyrobit více kusů.

Lze také podotknout, že obdobný tank druhoválečné Německo vyvíjelo – byl jím tank PzKpfw VII Löve, který měl jako hlavní zbraň nést kanon KwK L/70 ráže 105 mm, a který by dosahoval hmotnosti 90 tun. Vývoj tank PzKpfw VII Löve ale nikdy nebyl dokončen. Částečně by se takovému tanku podobal i tank E-100 o hmotnosti 140 tun (který měl existovat i v odlehčené verzi o hmotnosti cca 100 tun), který měl nést kanon 150 mm nebo 174 mm. To nám ukazuje na další bolest německého druhoválečného zbrojního průmyslu – bylo vyvíjeno hned několik tanků obdobných parametrů. To ovšem tříštilo síly, a výsledkem bylo to, že německá armáda nedostala ani jeden z těchto tanků. Oproti tomu Sovětský svaz se pragmaticky orientoval na jeden těžký tank, na průběžně zdokonalované tanky řady IS.

Byl tank Maus skutečně jen neohrabaným monstrem, jak se často říká? Jak nám ukazuje poválečný vývoj, základní idea, tj. využití mohutného kanonu ráže 128 mm coby hlavní zbraně byla správná. Chybné bylo použití dalšího tankového kanonu coby vedlejší zbraně, které zkomplikovalo konstrukci celého tanku. Přímo fatální chybou bylo použití enormního pancéřování, které neúměrně zvýšilo hmotnost, a učinilo tank nepohyblivým. Tank Maus proto byl krokem vedeným dobrou ideou, ale naprosto špatným směrem.

Zdroj: Tank Encyklopedia, britannica