Po celé 20. století se vojáci válčících armád předháněli ve schopnostech, co nejlépe zamaskovat sebe a bojovou techniku. „Špatně maskovaný voják je mrtvý voják,“ prohlásil před více než půl stoletím americký generál Courtney Hodges. A platí to dodnes. Možná ještě více než kdykoliv před tím. Zkušení důstojníci, vracející se z válečných konfliktů, se prakticky bez výjimek shodují v jednom – schopnost stát se pro protivníka neviditelným, umění dokázat se co nejlépe maskovat proti všem druhům průzkumu, hodnotí v mnoha případech výše, než dovednost likvidovat nepřítele. Předčasně odhalenému a v důsledku toho nejspíš mrtvému vojákovi, nebude totiž již jeho střelecké umění k ničemu.

Foto: Schopnost stát se pro protivníka neviditelným je např. pro odstřelovače stěžejní | Wikimedia Commons

Když se po roce 1989 uskutečnila na území Československa první cvičení za účasti armád NATO, nebylo možné přehlédnout důkladné, v mnoha případech skoro až výpravné maskování aliančních vojáků. Spíš než o na první pohled viditelnou efektnost, se však jednalo o účelnost. Britští a nizozemští důstojníci tehdy vysvětlovali, že nejde pouze o to, aby se voják naučil správně maskovat. Tato činnost se pro něho musí stát naprosto přirozenou samozřejmostí. Musí to být stejný návyk, jako je stravování či osobní hygiena. 

Psali jsme:Česká firma Combat Systems - v testování u příslušníků URNA

Vliv jaderné bomby

Pokud bychom se podívali do historie maskování, zjistíme obrovský rozvoj této činnosti v meziválečném období. Jednotlivé armády se totiž snažily co nejvíce zapracovat poznatky z první světové války do svých koncepcí. Maskovacím trendům neunikly ani pohraniční pevnostní linie, které se horečně budovaly ve třicátých letech minulého století. Poněkud jiná byla ale situace po druhé světové válce. I ta sice potvrdila nemalý význam maskování, s nástupem jaderných zbraní a koncepcí vedení jaderného konfliktu se mu ale začala věnovat čím dál menší pozornost. Nic na tom přitom neměnila ani skutečnost, že veškeré lokální konflikty té doby potvrzovaly opačné trendy. A tak zatímco čeští a slovenští vojáci v sedmdesátých letech minulého století věnovali této oblasti čím dál méně pozornosti, v armádách NATO se z ní především po válce ve Vietnamu, stala jedna z priorit. 

Mělo to svoji logiku, právě vývoj nové techniky totiž umožňoval přímo revolučních zdokonalení průzkumných prostředků. V této souvislosti je potřeba připomenout, že s příchodem infrapřístrojů a termokamer, bylo potřeba zásadním způsobem měnit i koncepci maskování. Bylo nezbytné krýt se i v jiných než pouhým okem viditelných spektrech.

V důsledku politických a společenských změn po roce 1989, se i v naší armádě začalo v této oblasti blýskat na lepší časy. Větší roli v tomto směru ale bohužel sehrávala osobní iniciativa vojáků, pohybujících se v terénu. Ti začali věnovat maskování mnohem větší pozornost. Postupně se ale začala měnit i oficiální koncepce.

Stejnokroje budoucnosti

Základní maskování, a to nejen v oblasti viditelného spektra, poskytuje vojákovi polní stejnokroj s potiskem. Pro oblasti, ve kterých by měl působit, hledají jednotlivé armády ty nejvhodnější vzory. Dělá se to tak, že do počítače se vloží satelitní a letecké snímky krajiny a ten z nich pak vygeneruje několik nejvhodnějších vzorů. Za optimální se přitom považuje použití šesti barev. Velikost skvrn pro pěchotu se optimalizuje na vzdálenost sto až dvě stě metrů. Většina armád vyvíjí své vlastní vzory polních stejnokrojů, existují ale i takové, které dávají přednost již osvědčeným a bojovými konflikty prověřeným. 

Psali jsme:Chameleoní kamufláž pro AČR - Jedna uniforma, která zamaskuje vojáka v lese i na poušti

Foto: Hitem posledních dvou desetiletí jsou tzv. digitální vzory (na snímku digitální vzor americké armády)

Hitem posledních dvou desetiletí jsou tzv. digitální vzory. Maskování, založené na malých čtyřhranných elementech, bylo poprvé použito koncem sedmdesátých let minulého století obrněnými jednotkami americké armády, dislokovanými v Evropě. Příliš se však neujalo, a tak se na něj téměř na dvacet let zapomnělo. Na scénu se vrací až koncem minulého století, kdy kanadská armáda hledá nový vzor pro polní stejnokroje svých vojáků. S obdobným digitálním vzorem velice rychle přichází i americká armáda. V současné době využívá digitální vzor i finská armáda a čínská námořní pěchota. Digitální maskování má jednoznačně nejlepší rozkladný účinek. 
Armády s určitým expedičním posláním disponují několika druhy polních stejnokrojů, určených pro různé oblasti, jako je poušť, případně step, prales atd. Pro zimní období, eventuelně pro polární oblasti se používají bílé převleky. Obdobně je tomu i v Armádě České republiky. 

Budoucnost patří polním stejnokrojům, které budou mít multispektrální maskovací vlastnosti. Jejich barva se podobně jako v případě chameleóna bude měnit podle charakteru oblasti, ve které se bude voják zrovna pohybovat. Aby nemohl být zachycen průzkumnými prostředky zaměřenými na snímání tepla, jeho stejnokroj bude chlazený. Přilba, společně s uniformou bude hermeticky uzavřena, voják tak bude moci být nasazen například i v radioaktivitou zamořeném pásmu.
Takovéto trendy obsahují projekty Voják 21. století, kterým se nezávisle na sobě věnuje většina vyspělých armád, Armádu České republiky nevyjímaje. 

Obličej je nejviditelnější

Další maskování vojáka by mělo začínat u té nejviditelnější části – obličeje. „V noci dochází k mnohem ostřejším kontrastům,“ vysvětluje podplukovník Jiří Plachý z Vojenského technického ústavu ochrany v Brně. „Světlá barva pokožky je v noci viditelná až na tři tisíce metrů.“ 

Ze všeho nejdříve se na obličej nanáší základní maskovací barva, s jejíž pomocí se zakryjí všechny světlé a lesklé plochy pokožky. Dále je potřeba zakrýt nejvýraznější prvky obličeje, tedy změnit obrysy především očí, nosu a úst. Rozbít a deformovat typické rysy tváře. Rovné a dlouhé tvary (tzv. tygří maskování) jsou vhodné do lesa a do přírodního terénu. Platí přitom, že pruhy by měly být vedeny šikmo přes obličej. Naopak velké, oblejší tvary se hodí pro boj v zastavěném terénu, ve městě. 

Standardním materiálem pro maskování obličeje, je k tomuto účelu vyráběný maskovací krém. Pokud není k dispozici, je nutné pro maskování obličeje využít improvizovaných prostředků, jako jsou saze, uhlíky, nafta či zplodiny z výfuku automobilu. Vhodný je i opálený korek. Obličej se rovněž může zakrýt kousky staré maskovací sítě. Většinou se příliš nehodí jílovitá hlína, kterou občas vojáci také používají. Po čase totiž vyschne, zesvětlá a v některých případech spíše demaskuje. 

Foto: Maskování by mělo začínat u té nejviditelnější části – obličeje

„Občas se setkáváme s tím, že si voják udělá masku obličeje a zapomene na krk, uši či ruce, anebo si prostě nechce umazat límeček košile,“ vysvětluje podplukovník Milan Fišera z Univerzity obrany. „Sebemenší kousek nekryté pokožky, ho přitom může prozradit.“ Pro zakrytí rukou jsou vhodné rukavice. Ideální jsou kevlarové, perfektně plní především ochrannou funkci. Pokud však nejsou k dispozici, je možné použít i standardní armádní výstroj, tedy kožené, anebo pletené. „Současný člověk již nežije trvale v přírodě, pokud vezmeme kluky na několik dní do terénu a oni musí vykonávat poměrně těžkou práci, spojenou s přežitím, mají ruce samé záděry a drobná zranění. Přitom právě ruce jsou pro vojáka v boji velice důležité,“ dodává Miloslav Fišera. 

Narušení siluety postavy

Další fází při maskování vojáka, je narušení siluety hlavy a ramen. K tomuto účelu se hodí především maskovací šála, síťka na přilbě, klobouk, anebo opět kus staré maskovací sítě. Za síťku na přilbě či za pásky a upínací řemeny na pokrývce hlavy a stejnokroji je možné uchytit jutový materiál, zbytky maskovací sítě či větývky a trsy trávy. Před přírodním materiálem ale podplukovník Fišera varuje. „Velice rychle usychá a mění barvu. To ale není nejhorší. Tím, že větývky porostu rychle ztrácejí vodu a obsah chlorofylu, zobrazují se na obrazovce infrapřístroje ve zcela jiných odstínech. Působí tak mnohdy jako demaskující prvek.“ Pokud prý nezbývá nic jiného než použít přírodní materiál, je potřeba volit suché trávy či větvičky, které jsou zbaveny vody. Ať použijeme jakýkoliv materiál, je ho potřeba upevnit tak, abychom ho během přesunu nepoztráceli. Neměl by ani překážet v pohybu vojáka. 

Foto: Narušení siluety postavy

Obdobným způsobem se postupuje při narušení siluety postavy vojáka. Vždy je však potřeba důsledně volit odstíny maskovacího materiálu podle barvy terénu, ve kterém se budeme pohybovat. Další zásadou je, že přehnané maskování má podobný demaskující účinek jako nedostatečné maskování. Navíc je potřeba brát ohledy na pohyblivost vojáka. Maskování by nikomu nemělo bránit v případném boji. Velkou pozornost je potřeba věnovat všem kovovým či skleněným předmětům, které mohou odrážet světlo. Především se to týká polní lopatky, dalekohledu, kompasu, brýlí, osobní zbraně. Nejslavnější odstřelovač všech dob Fin Simo Häyhä, který měl na svém kontě za pouhé tři měsíce sovětsko-finské války přes pět set zastřelených nepřátel, používal právě z těchto důvodů klasickou pušku Mosin s mechanickými mířidly.

Všechny lesklé předměty, pokud nemají speciální antireflexní úpravu, je potřeba ukrýt v pouzdrech anebo omotat jutovým materiálem. Ideálním prostředkem pro maskování jednotlivce je maskovací pláštěnka (tzv. pončo) a maskovací převlek, na jehož vývoji se podílel Vojenský technický ústav ochrany Brno. Tento prostředek sklidil uznání na společné ukázce armád NATO ve francouzském Canjuers. Dobře maskuje vojáky nejen ve viditelném, ale i v infračervené oblasti spektra. 

Prozrazuje i hluk a pach

V případě osobní zbraně je potřeba rovněž narušit její charakteristický tvar. K tomuto účelu slouží bílá, černá či barevná speciální izolační páska, která se nalepí příčně přes charakteristické součásti zbraně, jako je hlaveň, pažba či zásobník. Opět je možné použít zbytky maskovacích sítí, oděvů či proužky juty.

Foto: V případě osobní zbraně je potřeba rovněž narušit její charakteristický tvar

Důležitou zásadou je, pohybovat se co nejméně v otevřeném terénu s osvětleným pozadím. Platí přitom, že jednotka přesunující se lesem, nemusí být z pochopitelných důvodů tak důkladně maskována. Přírodní maskování zůstává nadále základním a prvořadým způsobem. Je totiž z materiálního hlediska nenáročné a nejsnadněji dostupné. Využívá přírodních vlastností terénu, jeho členitosti, barevnosti a veškerých dostupných úkrytů. 
Maskování se ale samozřejmě netýká pouze vizuální oblasti. Stejně důležitá jsou opatření, která mají zabránit prozrazení vojáků v důsledku nadměrného hluku při pohybu jednotky či kvůli pachu. Nejvíce hluku, samozřejmě při přesunu, vydává bojová technika. Pro pěší přesun pak platí zásady, že veškeré kovové součásti výstroje a výzbroje by měly být obaleny jutou tak, aby při pochodu o sebe nezvonily. Namísto mluveného slova, se při bojové misi používají výhradně předem domluvené signály. Na maximálně možnou míru je nezbytné omezení radiového provozu. 
Stejně důsledně je potřeba zabránit prozrazení jednotky, v důsledku pachové stopy. Nejnebezpečnější jsou z tohoto hlediska výfukové plyny automobilů a vůně z přípravy teplé stravy. Obě činnosti je tedy potřeba minimalizovat. Vařit by se mělo zásadně ve dne, kdy je vzduch teplejší a vůně potravin tak snáze zaniká v ostatním zápachu, který je výraznější. Odpadky z potravin zakopáváme zásadně mimo základnu. Je potřeba výrazně omezit, anebo zcela zakázat kouření a používání parfémovaných čisticích prostředků. Vojáci elitních speciálních jednotek, zásadně během akce nepoužívají mýdlo či zubní pastu. Člověk, žijící delší dobu v přírodě právě tyto vůně zachytí na poměrně velkou vzdálenost.

Uveřejněno s laskavým svolením autora
zdroj: časopis Military revue