Občanská válka v Jemenu, táhnoucí se již od roku 2011 (a de facto ještě déle, podle některých zlých jazyků se v Jemenu válčí neustále) je jedním z nejkrvavějších, ale také nejsložitějších konfliktů současnosti. Vše přitom naznačuje, že tento konflikt bude bohužel trvat ještě dlouho. I proto stojí za to si povšimnout některých z jejích aktérů, protože právě to nám může pomoci pochopit genezi tohoto konfliktu.

Foto: Občanská válka v Jemenu, táhnoucí se již od roku 2011 (a de facto ještě déle, podle některých zlých jazyků se v Jemenu válčí neustále) je jedním z nejkrvavějších, ale také nejsložitějších konfliktů současnosti. | Shutterstock

Pro válku v Jemenu je totiž stejně jako pro mnohé další asymetrické konflikty současnosti (Libye, Sýrie) typické, že jde o konflikt mutidimenzionální. Neexistují zde pouze dvě strany, které by soupeřily o moc, i proto nelze vnímat tento konflikt černobíle. Je zde celá řada aktérů, ať již vnitřních nebo vnějších, které se snaží prosadit své zájmy, a to často i na úkor prospěchu země. Jedním z těchto aktérů je i hnutí Al-Hirak, takzvané Jižní hnutí, které se od ostatních aktérů liší tím, že neusiluje o ovládnutí celého Jemenu, ale o vytvoření vlastního státu na jihu Jemenu – a tím de facto o rozbití současného Jemenu. Není to ale tak, jako v některých jiných zemích, kde se někteří aktéři snaží vytvořit svůj stát jen proto, aby plně ovládali aspoň část území, a to bez jakéhokoliv historického opodstatnění, bez státotvorné tradice. Hnutí Al-Hirak totiž usiluje o obnovení státu, který již na území Jemenu existoval – a to ještě relativně nedávno. Šlo o Jemenskou lidovou demokratickou republiku, známější pod názvem Jižní Jemen.

Jemenská lidově demokratická republika (336 500 km2, pouze cca 2 miliony obyvatel) představuje pozoruhodný fenomén. Zajímavý nejen geopoliticky, ale i politicky, myšlenkově. Je proto škoda, že Jižní Jemen je v současnosti poněkud přehlížen.

Je to možná poněkud paradoxní, nicméně lze konstatovat, že existence Jemenské lidově demokratické republiky, státu promarxisticky orientovaného, byla důsledkem koloniální éry. Jemen a tedy i Jižní Jemen má sice dlouhou tradici osídlení, prakticky nikdy zde ale nedošlo k vytvoření skutečně samostatného státu, zahrnujícího celé území. Území Jemenu tak bylo roztříštěno do celé řady různých malých emirátů a šejchátů (což de facto trvá dodnes).

Již v devatenáctém století se ale prokázala neobyčejná strategická důležitost přístavu Aden. Proto Velká Británie coby hlavní koloniální mocnost r. 1839 Aden ovládla, a přeměnila jej v jednu ze svých největších vojenských a námořních základen. K Adenu navíc bylo postupně připojeno i další území a r 1837 se Aden stal britskou korunní kolonií, jejíž území dalo územní základ pozdějšímu Jižnímu Jemenu.

Oproti tomu sever Jemenu prošel zcela jiným vývojem. Po dlouhá staletí byl sever pod nadvládou Osmanské říše, která zdejší území s přestávkami ovládala až do r. 1914. Po první světové válce zde vzniklo samostatné jemenské království, které Velká Británie překvapivě uznala. Již tehdy se tak území pozdějšího Severního Jemenu odlišilo od jižní části země, a tyto rozdíly jsou patrné dodnes.

Po druhé světové válce, v souvislosti s celkovým úpadkem britské koloniální říše, se i na jihu Jemenu objevilo emancipační hnutí, jehož cílem bylo vyhlášení samostatného státu. Velká Británie se snažila zachovat v této oblasti svůj vliv, a vytvořila probritsky orientovanou Jihoarabskou federaci. Na jejím území ale záhy vypuklo povstání, vedené Národní frontou pro osvobození. A r. 1967 byla vyhlášena Jemenská lidová republika, přejmenovaná r. 1970 na Jemenskou lidovou demokratickou republiku.

Jak vyplývá již z názvu této země, Jižní Jemen se vydal cestou socialistické orientace. Moci se chopila Národní fronta pro osvobození, která se sloučila s některými dalšími malými stranami (včetně ryze marxistické Strany demokratického lidového svazu) a následně se transformovala do Jemenské socialistické strany. Ta se stala v novém státě jedinou povolenou politickou stranou. Zde je třeba zdůraznit jeden velice důležitý, často opomíjený fakt, který vede k mnoha omylům – a to ten, že Jemenská socialistická strana i přes svůj název nebyla marxistickou stranou. Byla sice promarxisticky orientovaná, to ale neznamená, že byla marxistická. Může to vypadat jako detail, ve skutečnosti má tento rozdíl zásadní význam – a v jemenské společnosti je dosud živý a často se projevuje v diskusích o dalším osudu země. Jemenská socialistická strana se oficiálně hlásila nikoliv k marxismu, ale k tzv. vědeckému socialismu, což je ovšem klišé, používané i komunistickými stranami východní Evropy. Ani Jemenská socialistická strana nedokázala plně objasnit, co si vlastně pod dojmem vědecký socialismus představuje. Přesto se Jemenská socialistická strana v mnohém lišila od komunistických stran východní Evropy, a bylo by chybou označovat ji jako marxistickou či komunistickou (v rámci Jemenské socialistické strany ovšem existovalo silné marxistické křídlo). Částečně je to dáno společenským vývojem, kdy v Jemenu prakticky absentovala dělnická třída, která je podle marxismu nositelkou moci. Ještě víc to ale bylo dáno tím, že Jemenská socialistická strana vznikla transformací z Národní fronty pro osvobození; vyrostla z bojů za samostatný, nezávislý stát. Měla tak do značné míry spíše národně osvobozenecký, a nikoliv pouze socialistický charakter. I proto měla Jemenská socialistická strana blízko straně Baas, vládnoucí v daném období v Iráku a Sýrii, která měla ve svém programu sociální problematiku, zároveň ale usilovala o národní uvědomění jednotlivých arabských národů atd.

To, že se Jemenská socialistická strana přihlásila k promarxistické orientaci a celkově se orientovala na Sovětský svaz, bylo do značné míry dáno spíše geopoliticky. Lze připomenout, že k Sovětskému svazu se v daném období upínaly i další rozvojové země, byla to jakási dobová móda. V případě Jižního Jemenu, resp. Jemenské socialistické strany pak byl příklon k Sovětskému svazu výsledkem spíše pragmatické úvahy. Sousední, značně znepřátelený Severní Jemen, se orientoval především na USA. Na USA se orientovaly i další, okolní země, které se k Jižnímu Jemenu od počátku chovaly spíše s nedůvěrou – Saúdská Arábie, Omán. Vedení Jižního Jemenu proto postupovalo podle známého, v arabském prostředí tolik oblíbeného hesla „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem.“ Pro Sovětský svaz byla Jižní Jemen užitečný především svou strategickou polohou v blízkosti Rudého moře, ale i Perského zálivu. A proto Sovětský svaz Jižní Jemen všemožně podporoval – a to jak politicky, tak i ekonomicky a vojensky.   

Z těchto důvodů se Jižní Jemen plně orientoval na Sovětský svaz, a podle sovětského modelu postupovala Jemenská socialistická strana i při budování nového státu (poněkud odlišně od svých původních plánů). Jak již bylo řečeno, Jemenská socialistická strana se stala jedinou povolenou stranou. Všechny ostatní strany byly zakázány. Stát ovládal média, v zemi fakticky vládla cenzura.

I přes všechny politické reformy zůstávaly v  Jižním Jemenu zachovány některé prvky, příznačné pro zdejší společnost po celá staletí. Tradičně silnou roli si zachovalo především náboženství. Zde je nutno podotknout, že z hlediska náboženského byl Jižní Jemen (ostatně jako celý Jemen) nábožensky neobyčejně složitou zemí, a to i přesto, že téměř všichni obyvatelé se hlásí k islámu. Většina obyvatel se hlásí k sunnitskému směru, i zde ale byly velké rozdíly mezi umírněnými sunnity a sunitskými radikály (kteří se později angažovali v rámci Al-Kajdy a Islámského státu). Sever státu obývají šíité, kteří se ale výrazně liší od šíítů obývající tehdejší Severní Jemen, ale i od šíítů v Iránu. Existují zde i početné skupiny súffijců atd.  I proto se vedení země ani nesnažilo tento stav měnit, přestože se orientovalo na ateistický Sovětský svaz.

Důležité je i to, že země si zachovala i své dělení do klanů, které mezi sebou bojovaly o moc. Některé ideologické rozkoly proto byly často spíše důsledkem rozporů mezi jednotlivými klany. Přesto by bylo chybné tyto politické, ideologické diskuse podceňovat, už třeba proto, že některé z nich jsou v Jemenu živé dodnes.

Po sovětském vzoru vedení Jižního Jemenu postupovalo i při ekonomickém formování státu. Byla provedena pozemková reforma, během které byly odňaty pozemky nejprve těm největším vlastníkům (bývalým emírům a jejich rodinám), a postupně prakticky všem větším vlastníkům. Místo nich byla vytvořena zemědělská družstva. Byly znárodněny banky, ale i těch několik malých průmyslových podniků, které v zemi existovaly. Důležité je, že byl zestátněn i adenský závod na zpracování ropy, patřící dříve britské společnosti British petroleum.

Z počátku byly tyto reformy obyvatelstvem vítány. Bylo to dáno i tím, že předrevoluční Jižní Jemen byl až neuvěřitelně zaostalý. Majetek byl soustředěn do ruky několika málo rodin, zatímco naprostá většina obyvatel žila v chudobě. V zemi byla vysoká negramotnost, zdravotní péče byla omezena de facto jen na Aden. Socialistické reformy tak byly vnímány jako jediná možnost k nápravě, k ekonomickému povznesení země. Bohužel lze konstatovat, že tyto naděje Jemenců nebyly naplněny, což platí až dodnes.

Je ale nutno podotknout, že vedení Jižního Jemenu bylo v mimořádně obtížné situaci. Po odchodu britské koloniální moci totiž muselo vybudovat všechno zcela od začátku. Bylo třeba vytvořit všechny instituce, potřebné pro chod moderního státu – státní správu, její organizaci, soudnictví atd. To je úkol velice složitý; složitější, než si uvědomujeme. Stačí se ostatně podívat, jak s tímto úkolem zápolí dnešní Afghánistán, a to i přes obrovskou organizační a finanční podporu ze strany západních států. Z hlediska vojenského, pro čtenáře Armywebu jistě důležitého, je zajímavé to, že Jižní Jemen si dokázal vybudovat až překvapivě silné ozbrojené síly.

Na jihojemenské armádě je pozoruhodné už třeba to, že dokázala vhodně kombinovat britské a sovětské prvky, což byla cesta, kterou se v dané době vydala i např. irácká armáda. Ve své vrcholné formě, na konci osmdesátých let, jemenská armáda čítala 26 000 mužů. Jde o zdánlivě nízké počty. Připomeňme si ale, že Jemen měl v dané době pouze dva miliony obyvatel. A zhruba srovnatelné početní stavy má i dnešní AČR, tedy armáda nesrovnatelně lidnatějšího a ekonomicky silnějšího státu. Důležité je i to, že v zemi fungovala povinná vojenská služba o délce 24 měsíců. Díky tomu měla jihojemenská armáda početné zálohy, údajně až 200 000 vojáků. Ti se pravidelně účastnili vojenských cvičení, ale i protipovstaleckých operací, což sílu armády výrazně umocňovalo. Takto navíc vláda řešila vysokou nezaměstnanost. Je ovšem zřejmé, že tento postup velmi poškozoval ekonomiku. Pozemní vojsko (22 000 vojáků) se členilo na 14 brigád – 1 obrněná, 1 mechanizovaná, 10 pěších, 1 dělostřelecká, 1 raketová. Vedle toho existovala celá řada dalších podpůrných jednotek.

Po sovětském vzoru si jihojemenské armáda převzala důraz na útočné operace a na vysoké nasycení technikou. Často přitom šlo o techniku dodávanou přímo ze Sovětského svazu nebo dalších socialistických zemí – a to včetně bývalého Československa. Výzbroj jihojemenské armády tak velice připomínala výzbroj někdejší ČSLA.

Příznačně mohutné bylo především tankové vojsko. To disponovalo tanky T-34/85 (80 ks), T-54 (20 ks) a T-55 (údajně až 520 ks, z nichž část byla dodána z Polska). Těsně před pádem režimu jihojemenská armáda obdržela tanky T-62 (100 ks). Část této techniky jihojemenská armáda ztratila během provozu či při ozbrojených střetech, přesto podle dostupných údajů ve finále vlastnila více než 600 tanků. Malý Jižní Jemen tak disponoval větším počtem tanků než sousední, mnohem větší a nesrovnatelně bohatší Saúdská Arábie! 

Pro přepravu pěchoty sloužila vozidla BVP-1 (40 ks), obrněné transportéry BTR-60 (100 ks), dále typy BTR-40 (60 ks), BTR-50 (100 ks) a  BTR-152 (100ks). Pro průzkum sloužila vozidla BRDM-2 (100 ks). Západní výzbroj zastupovala britská vozidla Saladin a Ferret, která zůstala v zemi po britské armádě, a francouzské obrněné automobily AML-90.

Příznačně mohutné bylo dělostřelectvo, které se opíralo především o sovětská děla M-30 (36 ks) a D-30 (72 ks), dále o výkonné kanony M-46 (údajně až 90 ks) či protitankové T-12 (72 ks). Samohybné dělostřelectvo zastupoval typ 2S1 Gvozdika (50 ks) a známý druhoválečný typ SU-100. Salvové raketomety zastupoval obligátní BM-21 (54 ks) a menší počet raketometů BM-25. Důležité je, že jihojemenská armáda disponovala i raketovým vojskem, které mělo k dispozici známé rakety SCUD a Luna.

Co se týče lehké pěchotní výzbroje, tu zastupovaly především sovětské typy, především všude útočné pušky Kalašnikov či kulomety RPD a PK. Je zajímavé, že na dodávkách výzbroje se podílelo i někdejší Československo, a to svými útočnými puškami Sa-58 či kulomety vz.59, ale např. i bezzákluzovými kanony vz.53.

Lidové milice, jaké známe i my z dob komunistického Československa, lze také připočíst k pozemnímu vojsku. Ty údajně dosahovaly počtu až 20 000 mužů. Zde se ale jihojemenské vedení dopustilo určité chyby. Do Lidových milicí se často transformovaly kmenové milice, které ovšem sloužily spíš svým kmenům než vládě v Adenu. De facto tak byly pro obranu státu spíše přítěží než přínosem. K pozemnímu vojsku lze připočíst i Pohraniční stráž (údajně 2000 mužů).

Vojenské letectvo (3000 mužů) také disponovalo obrovským počtem techniky. Po Britech v zemi zůstalo jen menší množství letounů Strikemaster a cvičné Jet Provost. Další dodávky ale pocházely již ze Sovětského svazu. Ten dodal nejprve 36 stíhacích letounů MiG-17, po kterých následovaly letouny MiG-21 ve verzích MiG-21 F (12 ks a MiG-21M (40 ks) a cvičné MiG-21 UM (4). Dodány byly i bombardovací Il-28 (12 ks) a Su-7 (12 ks). Vrchol sovětských dodávek představovaly letouny MiG-23 (patrně jak ve verzi MF, tak i bitevní BN) v počtu 20 ks spolu s 5 cvičnými MiG-23 UB, a stíhací bombardéry SU-22 M4 (18ks) +2 SU-22UM3. Jemenské letectvo tak mělo na závěru osmdesátých let k dispozici více než 120 bojových letadel! Je zajímavé srovnat si to s počty současného českého letectva. Letectvo Jižního Jemenu navíc usilovalo o další posílení, a mělo zájem o letouny MiG-29. Ty se ale do země dostaly až po sjednocení obou Jemenů. Početné bylo i dopravní letectvo, které se opíralo především o typy AN-24 (4 ks), AN-26 (7ks) a AN-12 (2 ks). Vrtulníkové letectvo disponovalo vrtulníky Mi-8 (40 ks) a Mi-4 (6), vedle nichž sloužily i bitevní Mi-24 (12 ks).

Po sovětském vzoru kladla jihojemenská armáda silný důraz na protivzdušnou obranu. Protivzdušnou obranu vojsk vykonávaly známé systémy ZSU-23-4 (50 ks) a četné tažené kanony ráží 23 mm, 37 mm, 57 mm a 85 mm, dále raketové systémy SA-9 a SA-8. Protivzdušnou obranu státu pak vykonávaly systémy SA-6 a S-125. 
  Válečné námořnictvo bylo relativně malé (1000 mužů), přesto hrálo důležitou roli vzhledem k strategické poloze Jižního Jemenu. Její význam umocňoval i ostrov Sokotra, na kterém byla vybudována sovětská námořní základna.

Prvními válečnými loděmi jihojemenského námořnictva se staly britské minolovky Ham, které v zemi zůstaly z koloniální éry. Další dodávky ale již pocházely ze Sovětského svazu. Již v sedmdesátých letech Jižní Jemen získal raketové čluny OSA II (2 ks), dva velké hlídkové čluny SO-1( 2ks), torpédové čluny P-6 (2ks) a hlídkové čluny Zhuk (2ks). Výraznou posilou byly 2 minolovky T-58, transformované do podoby OPV. V polovině osmdesátých let proběhla další vlna akvizicí. Námořnictvo tak posílilo o 4 další raketové čluny OSA II, 2  čluny Zhuk a velké torpédové čluny Mol (2ks). Vrcholem těchto dodávek se staly dvě raketové korvety Tarantul.  Námořnictvo Jižního Jemenu plánovalo akvizici celé třídy těchto výkonných raketonosných korvet!

Jihojemenské námořnictvo budovalo i poměrně silné výsadkové loďstvo. Již v osmdesátých letech Jižní Jemen získal dvě lodě třídy Polnocny B, doplněné dvěma menšími loděmi T-4. Vrcholem těchto snah byla akvizice velké výsadkové lodi Ropucha o výtlaku více než 4000 tun, dodané z Polska. Tak velkou výsadkovou loď neměla žádná ze zemí Blízkého východu, ani Saúdská Arábie či Írán. Existence takto silného výsadkového loďstva nám navíc naznačuje, že námořnictvo Jižního Jemenu se nespokojovalo jen s hlídkovou rolí, a že připravovalo ofenzivní operace!

Je až neuvěřitelné, jak obrovský arzenál dokázala jihojemenská armáda nashromáždit.  Zde je navíc třeba uvést, že na rozdíl od mnoha jiných arabských zemí Jižní Jemen v daném období nedisponoval ropným bohatstvím, nemohl tak nákupy techniky financovat z ropných příjmů. Je faktem, že velkou část vojenské techniky dostal Jižní Jemen od Sovětského svazu v rámci vojenské pomoci, a to buď zdarma, nebo na dlouhodobý úvěr. Přesto část této techniky byla regulérně zakoupena. Na jemenské straně navíc zůstávaly provozní náklady, náklady na infrastrukturu a logistiku, což muselo představovat astronomické částky. Obrovskou roli samozřejmě hrály i personální náklady, jimiž si navíc vedení státu často kupovalo přízeň jednotlivých kmenů. Takto intenzivní zbrojení jižní Jemen ekonomicky vyčerpalo. Státní rozpočet, zatížený vysokými vojenskými výdaji, neměl dostatek financí na rozvojové programy, na výstavbu infrastruktury. Proto Jižní Jemen zůstával i nadále velmi chudý. A zároveň nám existence takto silné a mohutně vyzbrojené armády dává odpověď na otázku, kde se v Jemenu bere tolik zbraní. Hodně zbraňových systémů se do Jemenu dostává ze zahraničí, často i v rámci černého obchodu, mnohé zbraňové systémy zde ale zůstaly právě coby dědictví po někdejší jihojemenské armádě.

I přes všechny obtíže se postupně podařilo vybudovat nový stát. Již brzy se ale ve vedení Jemenské socialistické strany a tím i ve vedení země začaly projevovat rozpory. Je zajímavé, že tyto rozpory se netýkaly ani tak vnitřní politiky či ekonomiky, ale spíše zahraniční politiky. Souvisely ale de facto se samotným pojetím státu. Představitelem jedné z klíčových skupin byl první prezident země, Abdul Fattah Ismail. Tento vysoce ambiciózní, silně promoskevsky orientovaný prezident vnímal Jižní Jemen jako jakousi základnu revoluce, která podle něj měla zachvátit celý Arabský poloostrov, a vlastně celý arabský svět. Za jeho vlády proto Jižní Jemen podporoval povstalce v Dofáru, jedné z provincií sousedního Ománu, stejně tak ale Abdul Fattah Ismail podporoval i separatistické skupiny v Saúdské Arábii. Není tedy divu, že tyto státy se vůči Jižnímu Jemenu chovaly s velkou nedůvěrou, a někdy vysloveně nepřátelsky. Nebylo to tedy tak, že by zlé okolní arabské monarchie ohrožovaly nebohý malý Jižní Jemen, jak nás o tom přesvědčovala komunistická propaganda a jak i dnes můžeme číst od některých komentátorů. Naopak, většinou to bylo spíš obráceně!

Druhé křídlo představoval následník Abdula Fattaha Ismaila ve vedení Jemenské socialistické strany, Ali Nasser Mohamed. Jeho politika byla mnohem umírněnější. Ali Nasser Mohamed usiloval spíš o budování státu jako takového, jeho struktury, ale i ekonomiky. Nijak neusiloval o další vývoz revoluce, a naopak se snažil se mít dobré vztahy se sousedními státy. Rozpory mezi těmito dvěma liniemi, zásadně určujícími politiku státu, nakonec dokonce vyústily v krátkou, ale intenzivní občanskou válku v r. 1986. V ní zvítězili zastánci druhé linie, kterou představoval nejen Ali Nasser Mohamed, ale také pozdější prezident Jižního Jemenu, Ali Salem al Beidh.

Přestože se to může zdát jako historie, ve skutečnosti je tento spor v Jižním Jemenu dosud aktuální. Byla to právě ona zkušenost s expanzivní politikou Abdula Fattaha Ismaila, která vedla okolní státy k určité skepsi, a často až nepřátelství vůči Jižnímu Jemenu. A i tato historická zkušenost vedla Saúdskou Arábii, Emiráty a další státy Perského zálivu k vojenské intervenci v r. 2015. I přes opuštění původní, revoluční expanzivní politiky navíc vedl Jižní Jemen velmi odvážnou zahraniční politiku. Dalo by se říci – politiku neodpovídající jeho velikosti, ale i jeho možnostem (zejména ekonomickým).

Jak již bylo řečeno, Jižní Jemen se orientoval na Sovětský svaz. Stejně tak se ale Jižní Jemen spolupracoval i s dalšími státy sovětského bloku – a to včetně někdejšího Československa.  Důležité je, že Jemen spolupracoval s celou řadou zemí třetího světa. Velmi dobré vztahy udržoval Jižní Jemen např. s nedalekou socialistickou Etiopií, kde vládl diktátor Mengustu Mariam. Podle některých zpráv dokonce byli jihojemenští vojáci nasazeni proti eritrejským povstalcům. Jižní Jemen spolupracoval i s Libyí M. Kaddáfího – a samozřejmě podporoval Palestince, resp. OOP. Jižní Jemen ale spolupracoval i se zeměpisně vzdálenými, ale ideologicky spřízněnými komunistickými zeměmi, jako byla Kuba či Nikaragua.

Pokud si tuto zahraniční politiku shrneme, pak je zřejmé, že to byla politika krajně levicová, silně prosovětská – a v neposlední řadě silně protiamerická a protiizraelská. Stejně tak je zjevné, že takováto zahraniční politika byla velice odvážná, často neúměrně možnostem země. Vše navíc komplikovaly i vztahy se Severním Jemenem, které několikrát vedly k ozbrojeným střetům včetně války v r. 1979.

Již brzy se ale ukázalo, že nový stát nefunguje tak, jak od něj bylo očekáváno. Týkalo se to především ekonomiky, kterou představitelé Jižního Jemenu poněkud zanedbávali. Jako chybné se ukázaly některé kroky, příznačné pro socialistické státy, např. združstevňování, které vůbec nebralo ohled na specifika země. Stát vedle vysokých vojenských výdajů zatěžovaly i velké výdaje na státní správu. Jižní Jemen byl i nadále velmi chudou zemí, s mimořádně nízkou životní úrovní obyvatelstva. Masivní sovětská pomoc situaci vylepšovala jen částečně. Situace v zemi se navíc spíš zhoršovala, místo aby se zlepšovala. Socialistický experiment tak v Jižním Jemenu zkrachoval, ostatně jako prakticky ve všech zemích.

I přes to všechno se Jižní Jemen jevil jako poměrně stabilní – a všechno naznačovalo tomu, že jihojemenský režim a především sám stát Jižní Jemen zde bude navěky. Do vývoje Jižního Jemenu ale výrazně zasáhl konec studené války, a zejména pád Sovětského svazu. Sovětský svaz téměř okamžitě zastavil veškerou pomoc, kterou do té doby Jižnímu Jemenu poskytoval, a která umožňovala zdejšímu režimu přežít. Ještě bolestnější pak byl odchod sovětských specialistů, kteří vypomáhali jak v armádě, tak i v jednotlivých státních podnicích. Po ukončení sovětské pomoci se jihojemenský stát de facto zhroutil.

Právě ekonomický kolaps státu významně přispěl k tomu, aby se obnovila jednání o sloučení se Severním Jemenem. Od tohoto kroku si vedení Jižního Jemenu slibovalo vyřešení ekonomických problémů, ale i získání zahraniční pomoci ze Západu.

Ve prospěch sloučení obou států hovořil i fakt, že na území Jemenu konečně byla nalezena ropa. To by se na první pohled zdálo jako spása režimu. Ve skutečnosti to byl spíš problém, protože objevená naleziště se nacházela téměř přesně na hranici mezi oběma státy. Hrozilo tak nebezpečí, že kvůli těmto nalezištím vypukne válka, kterou si nepřála ani jedna strana. Důležitý byl i fakt, že v Jižním Jemenu v té době vládl Sálim al Beidh, na zdejší poměry nadstandardní osobnost. Právě z jeho iniciativy začaly rozhovory, jejichž výsledkem bylo sloučení Jižního Jemenu a Severního Jemenu do podoby jednotného státu nazvaného Republika Jemen s hlavním městem Saná.

Vznik nového státu byl doprovázen euforií. Do sjednoceného Jemenu mnozí vkládali velké naděje, a to jak samotní obyvatelé, kteří očekávali, že se jim zvýší životní úroveň, tak i okolní země, které doufaly, že v Jemenu bude konečně klid. A faktem je, že nějaký čas situace vypadala opravdu slibně. Již brzy se ale v novém státě začaly objevovat rozpory. Ty byly dány i tím, že prezidentem země se stal A. Sálih (do té doby prezident Severního Jemenu), který začal vládnout velice autoritativně. Ve státní správě začali být upřednostňováni lidé ze severu, zatímco bývalí předáci jihu byli odsouváni na vedlejší kolej.

Důležité bylo, že toto znevýhodňování jihu se začalo projevovat i ekonomicky. Nový stát upřednostňoval především severní část země, a kmeny napojené na prezidenta A. Sáliha. Výnosy z ropy byly přednostně investovány především na sever země, zatímco do jižní části šla jen malá část. Na jihu Jemenu se proto čím dál víc začala projevovat nespokojenost s novým režimem, a tato nespokojenost se projevovala jak mezi bývalými zaměstnanci státní správy Jižního Jemenu, tak i mezi prostými občany. Objevila se averze vůči „lidem ze severu“, motivovaná i etnicky a nábožensky.  Ukázalo se, že sloučení obou států bylo uspěchané, a spíše iluzorní.

I proto se bývalí představitelé Jižního Jemenu v čele se Sálimem al Beidhem rozhodli znovu se odtrhnout od Jemenu, a vytvořit nový, resp. staronový stát, který by kopíroval někdejší Jižní Jemen. Ve prospěch představitelů Jemenské socialistické strany hrál i fakt, že do té doby ještě nedošlo ke sloučení ozbrojených sil do podoby jednotné armády. Jih tak i nadále disponoval vlastními ozbrojenými silami. I proto představitelé jihu vyhlásili nový stát, Jemenskou demokratickou republiku. Tu samozřejmě vedení Jemenu neuznalo. Došlo tak ke krátké, ale velice krvavé občanské válce. Došlo během ní dokonce i k nasazení raket Scud, ale i letounů MiG-29, které si JDR dokázala získat v Moldávii. Přesto byla nakonec vojska bývalé jihojemenské armády poražena. Jemenská demokratická republika byla rozpuštěna, a prezident Sálim al Beidh uprchl do zahraničí.

Existence Jemenské demokratické republiky trval jen krátce. Přesto tato neúspěšná válka za obnovení samostatnosti měla svůj význam. Ukázalo se, že idea samostatného jihojemenského státu má širokou politickou, ale i veřejnou podporu. I to bylo pro bývalé předáky Jižního Jemenu motivem k pokračování jejich aktivit. Ty vyústily v další povstání, v r. 2007, opět motivované snahou osamostatnit Jižní Jemen. Také toto povstání bylo poraženo. Na základě zkušeností z jeho neúspěchu ale vzniklo nové hnutí Al-Hirak, jehož cílem bylo vyhlášení samostatného státu. A dalo by se říci, že představitelé jižního hnutí čekali na správnou příležitost.

Je otázkou, zda by nedošlo k nějakému jinému povstání, kdyby nedošlo k občanské válce. Vzhledem k tomu, že se idea znovuosamostatnění na jihu Jemenu objevovala opakovaně, je pravděpodobné, že by k tomu došlo, byť patrně v jiné podobě a s nižší intenzitou. Propuknutí občanské války po příchodu „arabského jara“, vypuknutí povstání Hútijů na severu Jemenu a pád prezidenta Sáliha ale představitelům jižních separatistům výrazně nahrálo. Znovu se objevila snaha vytvořit samostatný Jižní Jemen, podpořená exprezidentem S. Beidhem, který se nacházel v exilu. Došlo k vytvoření tzv. přechodné rady, STC, která vyhlásila snahu vytvořit nový Jižní Jemen. A v r. 2017, poté, co se jednotkám STC podařilo dobýt Aden a převzít v něm vládu, STC skutečně vyhlásila samostatný stát, nezávislý na vládě v Saná.

Nový stát dosud nikdo neuznal (je ale výrazně podporován ze strany SAE). Neuznalo jej samozřejmě ani vedení Jemenu v Saná. Přesto lze konstatovat, že předákům STC se podařilo získat silnou podporu veřejnosti. Ta je oproti minulosti motivována právě občanskou válkou. Představa, že by se novému Jižnímu Jemenu podařilo odstřihnout od války na severu země, je pro běžné obyvatele, stíhané jak chudobou, tak i neustálými boji, až příliš lákavá.

Je navíc zřejmé, že předáci STC se nehodlají své, byť do jisté míry iluzorní moci vzdát. STC za krátkou dobu dokázala vybudovat novou státní správu, podařilo se jí i částečně znovu nastartovat ekonomiku. Důležité je, že STC má k dispozici i poměrně silné ozbrojené síly. A tak vzhledem k tomu, že představitelé STC se nespokojí s ničím jiným než se samostatným Jižním Jemenem, je zřejmé, že nějaká politická jednání nic nevyřeší. Stejně tak nic neřeší ani snaha vlády v Saná znovu dobýt území Jižního Jemenu, protože ta vyvolává spíš jen další odpor. Situace v zemi i nadále zůstává velice složitá, a téměř neřešitelná.

Mělo by smysl vytvořit nový Jižní Jemen, byť třebas nikoliv socialistický, ale přesto samostatný, nezávislý na vládě v Saná? Těžko říci. Především je třeba říci, že za těch několik desetiletí jednotné Republiky Jemen se ukázalo, že jemenský národ de facto neexistuje, že je pouhou iluzí. Je to dáno především rozdělením země do různých klanů a kmenů, mezi kterými existuje celá řada rozporů a animozit. Důležité je, že jih a východ Jemenu, který vytvořil stát Jižní Jemen, byl vždy poněkud jiný. Lidé z jihu měli odlišnou mentalitu, což je dáno nejen érou socialistického jižního Jemenu, ale i dlouholetou britskou nadvládou. Situace tak v lecčem připomíná nedaleké Somálsko, kde severní část patřící kdysi Britům je také odlišná od jižní části kdysi ovládaní Itálií, a proto také vytvořila svůj vlastní nezávislý stát Somaliland. Tato odlišnost etnická, kulturní a myšlenková je natolik velká, že by asi skutečně stálo za to vytvořit nový, samostatný stát, Jižní Jemen.

Na druhou stranu je otázkou, zda by něco takového mohlo být úspěšné, zda by to mohlo fungovat. Především je otázkou, jestli by nějaká vláda v Saná byla ochotna takový stát uznat, jestli by ho uznaly i okolní státy. Je navíc třeba si uvědomit, že v oné radě STC vyhlásivší samostatný Jižní Jemen je hnutí Al-Hirak pouze jednou z více stran. Vedle ní je zde i celá řada dalších hnutí, mezi nimiž jsou i radikální islamistická hnutí. Dokonce ani hnutí Al-Hirak není jednotné, vedle bývalé Jemenské socialistické strany je v něm celá řada různých skupin, které mají často zcela odlišné zájmy a které spojuje jen touha po vytvoření nového, samostatného státu Jižní Jemen. Je pravděpodobné, že pokud by došlo k vytvoření nového samostatného Jižního Jemenu, pak by brzy mezi těmito entitami došlo k sporům, které by snadno mohly přerůst v občanskou válku. Ani vytvoření samostatného státu by tedy situaci nijak neřešilo.

Přesto je zřejmé, že idea vytvoření nového jihojemenského státu, který by navazoval na éru Jižního Jemenu, Jemenské lidové demokratické republiky, je stále živá. I proto stojí za to si onen Jižní Jemen připomínat.