V letech války 1861 až 1865 se do zajateckých táborů dostalo celkem 426 000 zajatců z obou válčících stran. Dalších 464 000 konfederačních vojáků bylo zajato v posledních dnech války, ale ti byli záhy propuštěni do civilu. Federálních vojáků držených v konfederačních táborech bylo 211 000, federálové zase drželi 215 000 rebelů. Do roku 1863 byly podmínky ve všech táborech většinou snesitelné, protože obě strany dodržovaly nepsanou dohodu, že si zajatce budou vyměňovat, a proto byli vojáci v zajetí jen krátkou dobu. Většinou se jednalo o neformální dohody mezi jednotlivými generály, kteří se společně dohodli často už po bitvě a tyto dohody úřady mlčky tolerovaly. K oficiálním výměnám zajatců docházelo výjimečně, ale občas došlo i na ně. K velké změně pak došlo roku 1863, kdy Konfederace odmítla uznávat zajatým černochům stejná práva, které měli bílí vojáci Unie. Toho využil generál Grant, který si už dlouho uvědomoval, že Unie má daleko větší lidský potenciál a vzájemné výměny nejsou pro Unii výhodné, protože Unie mohla své zajaté vojáky okamžitě nahradit, avšak Konfederace zajatce nahradit nedokázala. Výměny tak byly zastaveny a zajatci museli dožít válku v táborech. Zajatcům nastaly těžké časy.

Konfederace držela své zajatce většinou v těžko dostupných oblastech, kam vedlo jen málo cest. Rebelové tak chtěli ztížit zajatcům možnost útěku, aby tak mohli výrazně omezit počty strážců, kteří Konfederaci logicky chyběli na frontě. Tato místa však byla hůře zásobovatelná a často se tu vyskytovaly nemoci. A jak válka pokračovala, zásobovací situace Konfederace byla stále horší. Mohla za to blokáda země, nedostatek pracovních sil, ale i barbarské ničení země federálními vojsky. Do táborů proto přicházelo stále méně jídla a mnoho vojáků tak zemřelo hlady. Lékařská péče byla také nedostatečná. Bylo to podobné jako s jídlem. Konfederace měla málo léků i pro své vojáky a zajatci byli vždy až na posledním místě.

Foto: Řady stanů a velké množství konfederačních vězňů které bylo možné v létě 1864 vidět za palisádou obklopující zajatecký tábor v Elmiře ve státě New York. Fotka je pořízena z nedaleké plošiny postavené dvojicí podnikatelů, kteří naúčtovali zvědavcům deset centů, aby mohli nahlédnout na nepřítele. Zajatecký tábor byl otevřen v červenci 1864 a nakonec držel více než 12 000 vězňů; téměř 3 000 z nich zemřelo na nemoci nebo z jiných příčin před uzavřením věznice v červenci 1865 | knihovna Kongresu

Psali jsme:Německé protitankové pušky PzB 38 a PzB 39 neměly proti těžkým sovětským tankům žádnou šanci

Strážní službu v konfederačních zajateckých táborech vykonávali starší muži nebo váleční invalidé. S nimi neměli zajatci většinou moc problémů, docházelo k čilé výměně jídla za cennosti a peníze. Horší byli nezletilí strážní, často pouze patnáctiletí kluci. Ti se na zajatce koukali jako na vrahy a podle toho se také chovali. Mladí kluci, kteří dostali moc a pušku si vždy našli záminku k tomu proč na zajatce vystřelit. Jelikož i sami strážní měli málo jídla, rozkrádala strážní služba ve většině táborů jídlo, které bylo určeno zajatcům, čímž se ještě více zhoršovalo už tak špatné zásobování v táborech. Situace v táborech se následně ještě horšila s přísunem stále nových zajatců.

Nutno dodat, že zajatecké tábory Konfederace se od sebe často lišily, záleželo na jejich umístění, ale také na tom, kdo táboru velel. Byly tábory kde mohli zajatci pracovat na polích a pomáhat zemědělcům, kteří jim za to dávali jídlo a jejich sruby byly postaveny nedaleko zdroje čerstvé vody, takže nedocházelo k infekcím. Takové tábory měly i dobrého velitele, který strážným bránil, aby rozkrádali už tak ubohé příděly pro zajatce a zakazoval jim násilnosti na vězních. Takový byl třeba velký tábor Stockade v Texasu, kde byla minimální úmrtnost, za tři roky tu umřelo asi 250 zajatců.

Foto: Zemřelo 13 000 ze 45 000 zde uvězněných vojáků Unie, čímž se Andersonville stal nejhorším vězením v občanské válce. Místo je nyní Národním zajateckým muzeem | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Jak stovky koček zocelených Sibiří pomáhaly porazit nacisty u Leningradu

Jiné konfederační tábory připomínaly peklo na zemi a zřejmě nejhorší pověst si zasloužil tábor Andersonville. O tomto táboře byl natočen i film, ve kterém hraje Jan Tříska, avšak tento film je poplatný své době, takže je nutno brát ho s rezervou. V tomto táboře zemřelo za 14 měsíců 13 000 mužů z celkového počtu 40 000 zajatců. Táboru velel kapitán Henry Wirz. Tábor byl postaven na špatném místě, bylo velmi špatně dostupné pro železnici a velké množství vězňů tak bylo špatně zásobeno – nebyl dostatek stanů, ošacení a hlavně jídla. K jídlu se vydával pouze kukuřiční chléb a hovězí maso. Vězně ničil nedostatek vitamínu C a kurděje. Tábor byl tak zamořen hmyzem, že se zdálo, že se země hýbe. Situaci ještě zhoršoval fakt, že vězeňské latríny byly nedaleko zdroje pitné vody, což zapříčinilo infekci úplavice. V táboře navíc řádily gangy vězňů, kteří okrádali a zabíjeli pro kus jídla své spolubojovníky. Wirz marně bombardoval nadřízené žádostmi, aby bylo táboru odlehčeno a část vězňů převezena jinam, úřady byly hluché a válka měla přednost. Proti teroru gangů však Wirz účinně zakročil a proti tyranům byl veden soudní proces. Přesto byl po válce byl Wirz odsouzen za týrání vězňů k trestu smrti, avšak jeho soudní proces byla fraška, protože Wirz se nemohl účinně hájit. Americká veřejnost tehdy požadovala nejvyšší trest pro kata z Andersonville a Wirz byl tak popraven za neschopnost svých nadřízených.

Tábory Unie nebyly o mnoho lepší, také tu umírali lidé hlady a vězni byli vražděni dozorci. Za bídu a umírání nenesly vinu federální úřady, protože tábory byly většinou dobře zásobeny, za většinu excesů mohli dozorci a jejich nadřízení. Federální strážci věřili, že jejich spolubojovníci jsou v táborech Konfederace také mučení a zabíjeni, a proto chtěli, aby zajatí rebelové měli stejné podmínky. Velitelé táborů násilí na vězních většinou ignorovali a stížnosti byly přehlíženy. Velký problém také byl, že strážní službu vykonávali často muži, kterým se díky protekci nebo úplatkům podařilo vyhnout vojenské službě na bojišti a v táborech tak kroutili svou vojenskou službu. Takoví vojáci si svojí "statečnost" vybíjeli na bezbranných vězních a byli zpravidla nejkrutější.

Foto: Stany válečných zajatců | Wikimedia Commons / Public domain

Nejhorší pověst mezi federálními tábory mělo vězení u řeky Chemung nedaleko města Elmira a mezi rebely se táboru říkalo Hellmira. Jednalo se o vězeňský komplex 35 domů postavených vedle kasáren, který byl vybudován pro 5 000 mužů. Nikdy jich tam však nebylo méně než 10 000, takže polovina Jižanů musela spát venku ve stanech. Tábor byl založen roku 1864 a jeho velitel byl plukovník William Hoffman. Hoffman byl sadista a zloděj. Potraviny dodávané ze sbírek městských kostelů byly prodávány za směšnou cenu překupníkům. Oblečení poskytnuté na počátku zimy zakázal Hoffman vydávat a toto bylo vydáno až po půl roce, když už bylo léto. V zimě nutil spát vězně venku na holé zemi, takže vězni museli spát přitisknuti jeden k druhému a třásli se zimou. Ostatně deku dostalo jen 10 % rebelů. Jídlo bylo vydávané zkažené a v minimálním množství. Chycená krysa tak byla považována za lahůdku, stejně jako žába, žížaly či kořínky. V létě trpěli vězni nedostatkem vody, která i když nedaleko tábora tekla řeka, byla zcela nesmyslně na příděl. V parných dnech museli vězni zůstávat ve vydýchaných stanech. Ti, co bydleli v postavených domech, na tom byli daleko lépe. Léky zakázal Hoffman vězňům vydávat, protože je potají prodával překupníkům. Ostatně lékařská péče v táboře byla minimální a vězni se stejně báli k doktorům chodit. Jeden z nich rád prohlašoval, že zabil víc Jižanů, než vojáci na frontě. I proto z tábora uteklo jen minimum vězňů, protože většina z nich sotva stála na nohách a muži připomínali kostlivce.

Tresty byly přísné a desítky vězňů je nepřežily. Nejrozšířenějším trestem bylo pověšení rebela za palce, kdy tento druh trestu člověka mnohdy doživotně zmrzačil. Ještě horší prý bylo, když se z města chodili na vězně dívat tamní občané. Takoví občané si za mírný poplatek mohli vybrat svého rebela, kterého před jejich zraky dozorci zmlátili do bezvědomí. Úmrtnost v tomto táboře dosáhla 25 %, což bylo bezkonkurečně nejvíc ze všech táborů Unie. Tábor byl uzavřen v březnu 1865 a zůstal po něm obrovský hřbitov. Po válce se Hoffman chlubil, že státu ušetřil 2 miliony dolarů přidělených na chod tábora. Za věrné služby byl pak povýšen na generála.

Zdroj: Historie válek