„Pro tyto muže je smrt v boji slavná, a považují za zločin pohřbít tělo takového válečníka; neboť věří, že duše jde vzhůru k bohům v nebi, pokud je tělo vystaveno na poli, aby je sežrali draví ptáci“ – Silius Italicus, 340-343. Během bitvy u Ribemontu ve 3. století před naším letopočtem zemřelo patrně kolem 1 000 keltských válečníků. Vítězní Belgové zde následně postavili pomník/svatyni, sťali těla poražených válečníků a odnesli si jejich hlavy domů jako trofeje. Bezhlavé mrtvoly a tisíce zbraní shromážděných z bojiště byly zavěšeny na velké dřevěné plošině ("Věž ticha"). Bylo to v souladu s dobře zdokumentovanou keltskou náboženskou praxí - vystavování mrtvol po smrti, aby je sežrali draví ptáci a další masožravci. Odebírání masa z mrtvol, které je dobře zdokumentováno v keltském světě, mělo zádušní význam, který se značně lišil od tehdejších řecko-římských praktik. Zajímavostí je, že svatyně byla využívána k různým rituálům (podle nálezu zvířecích kostí) ještě následující desetiletí, ba až jedno století.

Foto: Původ sťatých keltských válečníků z masového hrobu v Ribemont-Sur-Ancre objasněn (ilustrační foto) | Shutterstock

Posledních 25 let archeologických výzkumů odhalilo, jak byly pohřby vyvrcholením předchozích velmi složitých rituálů. Odstranění masa před pohřbem je také jasně doloženo v keltských svatyních, jako je právě Ribemont (Ribemont-Sur-Ancre) v severní Francii, ale obrovský deficit pohřbů, zejména v pozdní době laténské, lze částečně vysvětlit vystavením mrtvol následné zničení většiny kostry. Takové praktiky jsou zaznamenány i u balkánských Keltů a byly běžné zejména u kmene Belgů (latinsky Belgae) ze severní Galie, z něhož pocházeli také Bastarnové (obývali oblasti mezi východními Karpatami a řekou Dněprem) a Galatové, kteří se přestěhovali z Thrákie do Malé Asie.

Psali jsme:Sedm letců z Plzně Karlova bude mít svůj pomník

Archeologická lokalita Ribemont-sur-Ancre se nachází na západním svahu řeky Ancre, 20 km severovýchodně od města Amiens. Bylo zde objeveno přibližně 23 000 pozůstatků lidských kostí patřících minimálně 508 jedincům, a též přibližně 10 000 železných součástí ze zbraní, postrojů a vozů. Tyto předměty, pocházející z 3. století před naším letopočtem, nesou známky jejich použití v bitvě. Všichni lidští jedinci jsou identifikováni jako muži, kteří byli většinou mladí a vysocí. Nebyly objeveny žádné lebky a četné krční obratle nesou osteologický důkaz stětí hlavy, což je součástí rituálního zacházení Keltů s mrtvými nepřáteli, jak dokládá Diodorus Sicilus. Některé kosti nesou známky nárazu zbraně nebo posmrtného rozřezání. Pomník je interpretován jako poválečný depozit zasvěcený válce, postavený po obrovském konfliktu mezi dvěma nebo několika populacemi. Stále nepanuje shoda ohledně vnitřní organizace archeologického naleziště, jeho chronologie, místa konfrontace a původu válečníků, kteří se jí zúčastnili. Vzorky kostí (lidských i zvířecích) byly vybrány pro radiokarbonové datování a analýzu izotopů stroncia. Průzkum přinesl zajímavosti ohledně zeměpisného původu válečníků pohřbených v Ribemont-sur-Ancre. Pocházeli z oblasti na západě Francie, přibližně 325 až 375 km blíže k pobřeží Atlantiku. Výsledný poloměr zahrnuje oblast regionu Maine poblíž Lisieux - Le Mans, ~350 km jihozápadně od Ribemont-sur-Ancre, která byla dříve navržena jako domovina poražených válečníků na základě numismatické analýzy.

Konzistence mezi nezávislými archeologickými a izotopovými daty vedla vědce k podpoře regionu Maine, jako možného původu pro pohřbené válečníky, i když na základě pouze stabilních izotopů je to pouze jedna z několika oblastí konzistentních s daty. Analýza též prokázala, že někteří z koní měli stejný geografický původ jako zmínění válečníci. Některé kosti zvířat již mají místní původ (a z Pikardie), což je v souladu s jejich identifikací jako pozůstatky z rituálních oslav po bitvě. Zajímavostí je, že v masovém hrobě byl identifikován muž, který měl odlišné stravovací návyky než ostatní (vyšší zastoupení rostlin a mořských plodů) a patrně tak šlo o naverbovaného žoldnéře, což bylo v té době běžné. Identifikováni byli též válečníci s vysokým sociálním statusem, kteří se vyznačovali privilegovaným přístupem k živočišným bílkovinám (maso a mléčné výrobky). Zatímco ostatky poražených válečníků byly shromážděny z bojiště a nahromaděny v depozitu hromadného hrobu (jejichž hlavy byly odňaty a patrně odneseny jako trofeje), nepřátelé co nezemřeli nebo se nezúčastnili bitvy (různí služebníci a doprovod), byli zajati a druhotně obětováni. Pozůstatky jejich končetin spolu s dlouhými kostmi koní byly použity ke stavbě kostěných rámů kostnic ve čtyřúhelníkovém ohradě. Obětní rituály se také prováděly v kruhové ohradě, ve které se desítky let po skončení konfliktu konaly hostiny a vzpomínkové akce. Další možností je, že všechny oběti byly vykonány v kruhové ohradě a některé ostatky byly později přeneseny do čtyřúhelníkové ohrady, aby se postavily kostěné rámy.

Nutno poznamenat, že všichni analyzovaní jedinci měli vyváženou stravu skládající se z rostlin a živočišných bílkovin. Válečníci pohřbení v hromadném hrobě mohli mít vysoké sociální postavení s privilegovaným přístupem k živočišným bílkovinám. Naopak jedinci pohřbení v kostnici a kruhovém výběhu měli ve stravě méně živočišných bílkovin a jsou interpretováni jako válečníci s nízkým sociálním statusem nebo služebníci, kteří se účastnili bitvy. Jde tak o velmi zajímavý vhled k lepšímu pochopení příčin a původu násilí u společností doby železné.

Zdroj: Kabinet kuriozit

Psali jsme:Válečné zločiny Třetí říše - masakr v Oradour-sur-Glane