Po slavné bitvě u Las Navas de Tolosa se panství muslimských Almohadů rozpadlo na několik nezávislých emirátů, kterým Mauři říkali taifa. Jeden z maurských emirátů byla taifská Valencie, která měla tu smůlu, že přímo sousedila s královstvím Aragon. Tam vládl silný král Jakub I., který se nijak netajil myšlenkou, že vyhnání Maurů ze Španělska, bude hlavní náplní jeho vlády. A protože Valencie byla Aragonu nejblíž, zaměřil Jakub svou pozornost jejím směrem.

Foto: Znázornění bitvy o El Puig | Wikimedia Commons / Public domain

Místní vládce Zaíd Abú blížící se pohromu vycítil a začal se připravovat na válku. Poprvé chtěl udeřit Jakub roku 1224, když vyzval všechny své šlechtice, aby se shromáždili na znovudobytí své země. Emír Zaíd válku nechtěl, necítil se na ní připraven a požádal Jakuba o vyjednávání. Jakub souhlasil a na schůzce mu Zaíd výměnou za mír nabídl pětinu svých veškerých příjmů. Jakub souhlasil a raději si vybral jiného nepřítele. Tím se stali muslimští piráti z Baleárských ostrovů, kteří neúnavně likvidovali námořní dopravu a napadali španělské osady na pobřeží. I za pomoci peněz z Valencie Španělé nakonec muslimské piráty z Baleárských ostrovů vyhnali a roku 1228 dobyli jejich hlavní město Mallorca.

Psali jsme:Náhodné bombardování Londýna změnilo průběh bitvy o Británii a tím i celé 2. světové války

Zatímco si Jakub užíval získaného bohatství, v taifě Valencie zažíval Zaíd horké chvíle. Jeho poddaní mu nemohli zapomenout, že s Aragonem uzavřel potupnou smlouvu a vyčítali mu, že se stal jeho vazalem. Také ho obviňovali, že se stal tajně křesťanem a vzpoura proti emírovi zahořela po celé taifě. Tuto vzpouru vedl jistý šlechtic Zaján, který byl za Almohadů guvernérem celé valencijské provincie a chtěl znova vládnout. Do roku 1228 ovládli povstalci veškeré území kromě Valencie a za Zaídem zůstalo jen několik věrných. Příští rok už byl emírova situace tak špatná, že v přestrojení opustil město a vydal se na milost Španělům. Jakub ho vítal vlídně, a když Zaíd přijal křest a španělské jméno, přijal ho mezi své věrné a dal mu velké pozemky. To ovšem nebylo zadarmo. Zaíd, nebo teď už Vincens Bellvis, přísahal králi Jakubovi věrnost a prohlásil se jeho vazalem. A protože Jakub nikdy neuznal jeho vyhnání z Valencie, považoval teď toto město za své a žádal po novém vládci, aby se mu pokořil také. Zaján se mezitím ve Valencii prohlásil novým emírem a ten tento požadavek odmítl. Jakub tedy vypověděl mírovou smlouvu a nová válka mohla vypuknout.

K první tažení na Valencii došlo roku 1233. Do té doby se obě království jen navzájem provokovala a až na drobné šarvátky k větším bojů nedocházelo. V roce 1233 se už podařilo králi Jakubovi dát dohromady dostatečně velkou armádu, aby se cítil dost silný na to, že dokáže Maury pokořil. Nechtěl však Valencii vzít jediným útokem, protože se obával, že by jeho armádu Mauři na nepřátelském území obklíčili a pomalu zničili. Místo toho se rozhodl, že bude obsazovat všechna města, vesnice a hrady kolem Valencie, a až bude Valencie smrtelně obklíčena, přijde jeho čas. Proto jeho vojsko v dubnu 1233 nejdříve dorazilo k městu Burriana, jenž leží na cestě severovýchodně od Valencie. Španělé v síle 35 000 pěšáků a 2500 rytířů město obklíčili a začali na něj střílet z obléhacích strojů. Zaján Burrianu sice krátce před příchodem Španělů posílil oddílem 2500 mužů, přesto bylo obránců daleko méně a další pomoc už Zaján odmítl. Po dvou měsících obléhání byly hradby města napadrť a obránci se museli živit hlodavci. 15. července Jakub vyslal k městu své parlamentáře a nabídl mu čestnost kapitulaci. Když mu Mauři vydají město bez boje, slíbil, že neublíží jedinému muslimovy ve městě. Velitel města hrál o čas, protože pořád doufal, že nakonec nějaká pomoc z Valencie dorazí a chtěl čas na rozmyšlenou. To Jakub odmítl a upozornil ho, že příští den nechá své vojsko na město zaútočit. Maurský velitel nakonec kapituloval a 16. července nařídil otevřít brány města. Jakub své slovo dodržel a zabránil vojákům v drancování. 17 500 muslimů dostalo pět dní, aby mohli s veškerým majetkem opustit město. Zůstat směli jen ti, kteří přijali křest. S městem padlo do rukou Španělů i několik okolních hradů, protože když jejich posádky viděly, že pomoc z Valencie nedorazí, odmítly také dál bojovat a kapitulovaly. Kruh kolem Valencie se začal pomalu utahovat.

Jako další na řadu mělo přijít město Cullera. Toto město leží jižně od Valencie, a kdyby se Jakubovi podařilo získat, odřízl by Valencii od spojení s ostatními muslimskými státy. Aby nemuseli Španělé postupovat nepřátelským územím, zvolil král námořní expedici a v červnu roku 1235 se před městem s armádou vylodil z moře. Muslimové z okolí města byli naprosto překvapení a všichni vyděšeně opouštěli své domy, aby našli za hradbami města záchranu. Španělé se v klidu rozložili před městem a sestavili své válečné stroje. V okolí města Španělé beztrestně drancovali krajinu, vykrádali tamní statky a vypalovali úrodu. Město vysílalo do Valencie posly a žádalo o pomoc, ale marně. Zaján se ukázal jako váhavý panovník, který neměl válečnického ducha a odmítl přijít městu na pomoc. Ale Cullera měla silnější hradby než Burriana a palbě ze španělských katapultů odolaly. Ve španělském ležení se s příchodem podzimu začaly šířit nemoci, a když krále lehce zranil muslimský šíp, rozhodl se rozmrzele Jakub obléhání přerušit. Španělé se zase nalodili na své lodě a vrátili se domů.

Po neúspěchu u Cullery se Jakub rozhodl, že příští tažení musí být úspěšnější a nesmí ho nic zastavit. Se souhlasem papeže vyhlásil roku 1236 křížovou výpravu a pod jeho prapory se začali scházet rytíři z celého Španělska a i Evropy. Dorazili i johanité, kterých si prý Jakub hodně vážil a dovolil jim, aby se v jeho království usadili. Na počátku roku 1237 vyrazila křižácká armáda Španělů ze Zaragozy a začalo velké tažení. Muslimská města padala jedno po druhém, a nad městy Teruel, Nules, Sotogrande, Bétera, Paterna a Moncada postupně zavlál prapor k křížem. V červnu 1237 padla do španělských rukou vesnice El Puig, ve které měl emír zámek. Vesnice ležela na kopci vzdáleném 15 kilometrů od Valencie a bylo z ní krásně vidět na město. Pod legendy když král viděl poprvé v životě Valencii, jak leží v dálce pod ním, vzrušeně vzepjal koně na zadní nohy, a když přední nohy koně zase narazily na zem, v těch místech vytryskl pramen. Král nechal emírův zámek přestavět na pevnost a zanechal tam posádku 50 rytířů a jednoho tisíce pěšáků. Pak se s celým vojskem vydal na pochod domů, protože v dalším tažení chtěl pokračovat až příští rok. Vojsko už bylo válkou vyčerpané a potřebovalo odpočinek. Část mužstva také zůstalo jako posádky obsazených měst, a vojsko se proto zmenšilo a bylo třeba ho zase doplnit. A Jakub také věděl, že Valencie je přesně podle jeho plánu obklíčená, a že mu už nikam neuteče. Jenže, jakmile jeho vojsko odešlo od El Puiga, stalo se něco, s čím nikdo absolutně nepočítal. Emír Zaján se konečně rozhoupal akci a odchod krále od rozestavěné pevnosti ho přesvědčil, že je vhodná chvíle udeřit. Taková blízkost španělské pevnosti byla pro Valencii smrtelně nebezpečná, a tak se rozhodl Španěly v El Puigu vyhladit.

Psali jsme:Jeden z nejúspěšnějších britských stíhacích letců Douglas Bader zvaný „útěkář s protézami“

8. září 1237 opustilo Valencii 600 maurských rytířů a 11 000 pěšáků. Dlouhý had pochodujících Maurů neunikl pozornosti aragonských rytířů, kteří je sledovali z kopce nad městem. Velitel posádky byl rytíř Don Bernat Guillen, a ten okamžitě vyslal ke svému králi posla se žádostí o pomoc a vyzbrojil své muže. Jak se Maurové blížili, bylo všem jasné, že nemají proti drtivé přesile nejmenší šanci. Hrdinní Španělé měli na výběr jen dvě věci. Buď zůstat a slavně zemřít, nebo pevnost opustit a utéct. Poslední noci před příchodem Maurů nechal Don Bernat Guillen hlasovat, jak se mužstvo rozhodne. Španělé se rozhodli zůstat a zemřít se ctí. Protože dobře věděli, že jim král nikdy nemůže přijít s pomocí včas a že v rozestavěném zámku nemůžou dlouho nepříteli odolávat, dohodli se, že se Maurům postaví v poli.

A tak ráno 9. září 1237 opustila ta statečná hrstka pevnost, aby tam čekala na nepřítele. Stateční muži španělské země nečekali dlouho, protože Mauři dorazili chvíli po nich. Zaján nejdříve nechal vytvořit z pěšáků silnou linii a na její křídla umístil svou jízdu. Chtěl svou linii roztáhnout co nejvíce do šířky, aby španělský oddíl obklíčil. Jenže, jak tak sledoval ten nepatrný počet Španělů, kteří stáli nezlomně před jeho vojskem sebou, jeho srdce zasáhl osten pochybností. Pořád nemohl tomu uvěřit, že jich je křesťanů tak málo. Vycítil v tom zradu a začal se obávat se léčky. Po krátkém přemýšlení změnil plán a nařídil své muže srazit do velkého a nahuštěného obranného čtverce. Pak přikázal jízdě, aby na Španěly zaútočila. Chtěl tak vyprovokovat Španěly k protiakci a donutit je, aby odkryli své karty. Španělští rytíři za pomoci pěšáků však maurské rytíře tvrdě odrazili a Don Bernat Guillen vyrazil do protiútoku. Španělé ze všech hrdel volali,, Santa Maria, Santa Maria! " a hnali se se sebevražednou statečností na ohromené Maury. Ti pořád nemohli uvěřit tomu, že mají před sebou celou španělskou posádku. To už však první španělští rytíři narazili do jejich šiku a pěšáci je krátce na to následovali. V nahuštěném šiku neměli muslimští bojovníci dostatek prostoru k obraně a jejich řady začaly pod údery španělských zbraní kolísat. Maurové v předních řadách se pokoušeli uniknout záhubě útěkem vzad, ti vzadu byli zase svými důstojníky hnáni vpřed. Díky tomu vznikla neskutečná skrumáž, kde nikdo nevěděl co dělat. Maurská jízda opustila bitevní pole jako první a pěšáci je začali rychle následovat. Muslimové panikařili, jelikož to, co se zdálo býti jasnou výhrou, se změnilo ve strašnou noční můru a peklo. Španělé vycítili šanci a tlačili na maurské řady a nemilosrdně zabíjeli. Mnoho Maurů bylo ušlapáno vlastními lidi, když se jich šik rozpadl, myslel každý sám na sebe. Když Zaján viděl, jak se mu armáda hroutí, na nic nečekal a dal se se svou družinou na útěk. Zastavil se až ve Valencii, kde ho přivítalo jen mlčení a pohrdání. Jeho muži na tom byli daleko hůře. Španělé je pronásledovali, dokud jim stačili síly. Do Valencie se vrátila jen polovina maurské armády a mnoho přeživších vojáků už dál odmítalo pod slabošským emírem bojovat. Šok z porážky umocňovala i smrt muslimského imáma Salima, jenž byl ve Valencii mimořádně oblíbený a také zůstal na bojišti. Pohled na zbědovanou armádu nanesl do srdcí muslimů strach z budoucnosti a všichni cítili, že jejich vyhlídky nejsou valné. Město se propadlo do hrůzy a už tomu nemělo být nikdy jinak. Zaján sice poslal k Jakubovi posly, jejichž ústy mu nabízel mír a sliboval zlato a území, ale Jakub je odmítl. Chtěl Valencii a o muslimské zlato nestál.

Ztráty Španělů byly velmi malé, ale i tak bolely. Mezi mrtvými byl i rytíř Ruy Ximénez de Luesia, který se prosekal do velké hloubky maurského šiku, a tam obklopen děsivou přesilou, byl sražen z koně a na zemi ubit. Zemřel také Don Bernat Guillen, který v bitvě utržil několik těžkých zranění, kterým potom podlehl. Když další rok přitáhl k El Puigu král Jakub s armádou, aby zahájil konečné tažení na Valenci, byl po jeho boku i desetiletý syn tohoto statečného rytíře a král mu na tom svatém místě, kde se jeho otec tak slavně bojoval a zemřel, před celou armádou, před všemi šlechtici a rytíři řádů za statečnost jeho otce poděkoval a slavnostně ho vyhlásil dědicem všech titulů a statků, které jeho otec zanechal. Pak celé vojsko vyrazilo k Valencii, kde se pětisetletá nadvláda muslimů chýlila ke svému konci.

Zdroj: historie válek