Mezi 20. a 23 dubnem 1945 proběhla na území Italské sociální republiky, jižně od řeky Pád, poslední výsadková operace 2. světové války. Zároveň se jednalo o jedinou bojovou akci italských výsadkářů na území Itálie. Tato akce byla součástí dubnové spojenecké ofenzivy, která měla prorazit Gótskou linii a umožnit tak Spojencům přístup na hranice s Jugoslávií a Rakouskem.

Foto: Italští výsadkáři při nástupu do amerických dopravních letounů | Wikimedia Commons / Public domain

Gótská linie byla hlavní Německo-Italská obranná linie, která se táhla od východu na západ italského poloostrova a kopírovala jižní část Apeninského pohoří. Linie sice měla okolo 2 500 opevněných bodů, ale při její délce se obrana opírala převážně o obtížně průchodný terén a roztroušené usedlosti proměněné na obranná postavení. O tento „Měkký podbřišek Osy“ bojovalo od srpna 1944 do března 1945 přes 1 200 000 mužů a Spojenci za tu dobu nebyli schopni dosáhnout žádného významnějšího úspěchu.

Psali jsme:Připravuje se jedno z největších cvičení NATO za poslední desetiletí, navzdory nesouhlasu Moskvy

Úkolem výsadkářů bylo způsobit na 36 hodin zmatek v německých pozicích a umožnit tak obsazení několika mostů a silnic, aby poté mohli Spojenci rychle postupovat na sever. Protože na tuto akci nemělo spojenecké vedení na území Itálie dostatek vycvičených mužů, padl úkol na 226 italských výsadkářů z Esercito Cobelligerante Italiano, kteří byli původně přiděleni k britským 13th British Army Corps. Jednalo se o 109 mužů pluku „NEMBO“, kteří bojovali proti německým silám na Gótské linii od začátku roku 1944 a 117 mužů z 1º Squadrone da ricognizione "Folgore" (1. průzkumná eskadrona „F“) kteří spadali pod britskou SAS.

Foto: Italští výsadkáři před seskokem, z pytlů jim koukají hlavně samopalů Beretta | Wikimedia Commons / Public domain

Italští výsadkáři pod vedením kapitána Carla Francesca Gaye a poručíka Guerrina Ceinera byli organizováni do 26 skupin po 6-8 mužích. Každý výsadkář byl vybaven italským samopalem Beretta MAB 38, pistolí Beretta, nebo revolverem Smith & Wesson, dýkou Fairbairn and Sykes, ručními granáty, výbušninami, světlicemi a dalším vybavením, které bylo potřeba pro dvoudenní operaci. Každá skupina výsadkářů měla navíc k dispozici jeden lehký kulomet BREN a dva samopaly STEN. Každé skupině byla přidělena cílová zóna, nad kterou měla být vysazena, tyto zóny se nacházely v pomyslném trojúhelníku mezi Ferrarou, Mirandolou a Ostigliou s největší koncentrací okolo Poggio Rusco. Severní část mezi Poggio Rusco a Ostiglia-Revere byla přidělena mužům z pluku „NEMBO“ a jižní část v okolí Mirandoly, Medolly, San Felice sul Panaro a Finale Emilia byla přidělena průzkumné eskadroně „F“.

Britské velení naplánovalo začátek akcí na 19. dubna, kdy byli velitelé italských výsadkářů instruováni majorem Alanem Ramsayem o cílech operace. 20. dubna 1945 v 6:00 nasedli výsadkáři v Castiglioncellu na náklaďáky a vydali se na letiště Rosignano u Livorna. Tam na ně čekalo 14 amerických dopravních letounů Douglas C-47 Dakota/Skytrain z US 64th Troop Carrier Group. Z letiště začaly letouny odlétat ve 20:45 a poslední z letounů se vznesl do vzduchu v 21:15. Američtí piloti z 64th Troop Carrier Group se museli vypořádat se silnou německou protiletadlovou obranou, neměli výcvik pro provádění nočních operací, ani žádné zkušenosti s prováděním výsadkových operací. Výsadky tak byly ve většině případů velice nepřesné a výsadkáři, kteří skákali z výšky od 300 do 1000 metrů byli rozeseti po krajině někdy i 40 km od předpokládaného místa seskoku. Nepřesnost výsadku byla spojencům nakonec spíše ku prospěchu, protože se Němci domnívali, že je výsadek daleko větší, než reálně byl. Jediný letoun, který výsadek neprovedl, byl velitelský stroj, na kterém se nacházel major Alan Ramsay a dvě skupiny italských výsadkářů.

Psali jsme:Francie dodá Ukrajině 78 samohybných houfnic CAESAR. Zasahují cíle až na 38 km

Foto: členové 1º Squadrone da ricognizione "Folgore" s německými zajatci po skončení operace | Wikimedia Commons / Public domain

Po seskoku se někteří výsadkáři spojili s místními partyzány, kteří měli v noci z 20. na 21. dubna provádět záškodnickou činnost a poté přešli do útoku. Operace nakonec trvala 72 hodin místo 36 plánovaných a to, co bylo původně naplánováno jako sabotážní akce se zvrhlo v těžké boje, na jejichž konci byly obsazeny 3 mosty a 7 křižovatek, zničen muniční sklad, 44 obrněných vozidel, bylo podřezáno 77 telegrafních sloupů, zabito 481 německých vojáků a zajato 1083 dalších. Výsadek se nakonec ukázal jako poměrně efektivní a dokázal způsobit nepříteli značné ztráty za relativně malou cenu. Největšího úspěchu dosáhly dvě skupiny (18 mužů) italských SAS z "Squadrone F", kteří dokázali obsadit dvě malá města Ravarino a Stuffione, kde zajali 451 německých zajatců. Ztráty výsadkářů byly 31 mrtvých, 10 ztracených v akci a 14 zraněných, zároveň při akci přišel o život jeden Brit. Ztráty tak dosáhly téměř 20 % nasazených sil.

Zdroj: comandosupremo.com, codenames.info