Portugalsko bývalo od 15.století průkopníkem jevu, který lze souhrnně nazvat evropským kolonialismem v zámoří. Přes veškerý úpadek a stagnaci v dlouhých pozdějších obdobích, ještě po polovině 20.století vlastnila tato země rozsáhlé impérium v Africe a také kolonie v Asii. K těm patřila i tzv. Portugalská Indie, souhrn enkláv na západním pobřeží poloostrova Přední Indie. Hlavní z nich byla Goa, nacházející se v portugalském područí od roku 1510; a při severněji se táhnoucím úseku indických břehů Arabského moře se dále jednalo o menší území Daman (Damão) a Diu. Nezávislost Indie na Velké Británii od roku 1947 zatím vedla ke vzniku mohutného státu, jehož zájem byl, při přičlenění rovněž zbývajících francouzských držav na indické půdě, soustředěn mj. právě k dotyčným portugalským koloniím.

Foto: Stará portugalská pevnost na ostrůvku Angediva jižně od pobřeží goanské enklávy. Počátky této Portugalci zřízené pevnosti spadají do první dekády 16.století, do doby ještě před portugalským ovládnutím vlastní Goy. I když se tehdy Portugalsko stávalo mocenským hegemonem v pobřežních oblastech Indie i jinde v oblastech Indického oceánu, jeho vliv později, mj. v konfrontacích s orientálními vládci a především s dalšími evropskými mocnostmi, značně upadl. V době dekolonizačních procesů 20.století mohl třeba už jen soudobý celkový potenciál této země vést některé k náhledu na její koloniální přítomnost v Indii jako na vlastně až jistý anachronismus. | Wikimedia Commons

Portugalsko, vedené autoritativním režimem premiéra Oliveiry Salazara, odmítalo jakékoliv nároky Indické republiky na území, jež po staletí tvořila součást jeho impéria a jež roku 1951 získala status jeho zámořských provincií. Přitom už v roce 1954 došlo k faktické indické anexi drobné části Portugalské Indie (vnitrozemských enkláv Dádra a Nagarhavélí poblíž Damanu), podmíněné akcemi zčásti ozbrojených indických aktivistů na těchto územích, a vzájemné vztahy byly poznamenány úplným přerušením diplomatických styků mezi oběma státy a blokádou portugalských enkláv z indické strany. Aktivisté z vlastní Indie přispívali i k neklidu a až krvavým násilnostem v Goi, kde sílilo místní hnutí odporu proti portugalské nadvládě, příp. jejím aspektům. To, navzdory prvotnímu konceptu gándhíovské formy nenásilného odporu, přerůstalo až v akce teroristického rázu; a útoky proti portugalským policejním stanicím, společně se stávkami, charakterizovaly atmosféru v Goi také v roce 1961, který měl vyústit v rozuzlení napjaté situace.

Psali jsme:Pozoruhodný obdiv Heinricha Himmlera k islámu: "Islám je pro vojáky praktické a vhodné náboženství"

Salazaristický Lisabon odmítl akceptovat realitu dekolonizace, manifestovanou v období po 2.světové válce stahováním evropských koloniálních mocností z asijského a posléze i afrického kontinentu – a ostatně, od února 1961 čelili Portugalci ozbrojenému povstání v Angole a příznaky neklidu se měly objevovat též v dalších afrických koloniích Portugalska. Jestliže ve svém jádru nepříliš velké a hospodářsky nikterak silné Portugalsko představovalo v podstatě okrajovou součást západního bloku (jak mohlo demonstrovat i jeho členství v NATO), na druhou stranu, rozlehlá a lidnatá Indická republika, jež sama z procesu dekolonizace vzešla, se v globální atmosféře studené války mezi západním a východním, komunistickým blokem, profilovala jako vůdčí síla tzv. třetího, afro-asijského světa. Jestliže Indové např. již v roce 1957 instalovali protiletecké baterie nedaleko portugalských letišť v Damanu a Diu, s hrozbou sestřelit každé letadlo, jež by odtud narušilo indický vzdušný prostor, situace v Angole směřovala k oslabení portugalské vojenské přítomnosti v Portugalské Indii, i tak značně limitované oproti možnostem indického souseda.

Foto: Portugalská fregata „Afonso de Albuquerque“. Tato loď, postavená ve Velké Británii roku 1934 a pojmenovaná zrovna na počest admirála a titulovaného indického místokrále, jenž vedl portugalské dobytí Goy v roce 1510, byla jediným velkým válečným plavidlem, jímž Portugalci ve svých indických koloniích při indické invazi v prosinci 1961 disponovali. Osudným se pro ni stal střet s moderněji vyzbrojenými indickými fregatami v zátoce Mormugão 18.prosince 1961, který si kromě jejího poškození vyžádal i několik padlých a raněných z řad posádky. V roce 1962 byl její vrak přepraven Indy do Bombaje. | Wikimedia Commons

Zhruba od října 1961 připravovala indická vláda v Novém Dillí akci, jejímž cílem mělo být, z jejího pohledu, osvobození portugalských enkláv z nadvlády Lisabonu. Jako rozhodující je zde označován tlak ministra obrany Krišny Menona na předsedu indické vlády Džaváharlála Néhrúa. V době koncentrace početných indických sil v oblastech kolem portugalských kolonií, která budila pozornost i na širším mezinárodním poli, a pronikání  indických vojenských letadel a lodí do jejich vzdušného a námořního prostoru, napětí ještě vyostřilo ostřelování indického civilního parníku ze strany portugalské posádky na ostrůvku Angediva poblíž Goy 24.listopadu 1961. Pokud sám Antonio de Oliveira Salazar v Lisabonu zpočátku příliš nespoléhal v alternativu vojenské intervence z indické strany, jeho telegramy ze 14.prosince, určené generálovi Manuelu Antoniu Vassalu e Silvovi, generálnímu guvernérovi Portugalské Indie (od roku 1958), nařizovaly portugalským jednotkám, výhledově čelícím mnohonásobné přesile, postoupit „totální oběť“.

Operace „Vidžaj“ (z hindského „vidžaja“- vítězství), zahájená v noci ze 17. na 18.prosinec 1961, se nesla v těsné kooperaci indických pozemních, vzdušných a námořních sil. Proti dohromady zhruba 50-ti tisícům mužů indických ozbrojených složek činil počet portugalských obránců ve všech třech državách asi 3,5 tisíce. Postup na Gou byl veden vojenskými (a také policejními) silami ze všech směrů přístupných z pevniny, a v goanských vodách se objevila indická válečná flotila. Výsadek z lodi „Trishul“ zaútočil za podpory dělostřelby na portugalské pozice na ostrově Angediva, jenž Indové dobyli za cenu 7 padlých a 19 zraněných námořníků. V goanské přístavní zátoce Mormugão se 2 indické fregaty střetly s portugalskou fregatou „Afonso de Albuquerque“, která nakonec, poškozena, najela na břeh. Na letectvu s velitelstvím v Púně spočinuly, vedle přímé podpory postupu pozemních oddílů, prvořadě údery na letiště v Goi, Damanu a Diu a na rádiovou stanici v goanském Bambolimu.

Psali jsme:Kerčsko-feodosijská operace aneb jak jeden generál zcela zpanikařil

Foto: Exemplář proudového bombardéru Canberra PR.9. Vzdušným silám byla indickou stranou v akci proti Goi, Damanu a Diu přisouzena mimořádně důležitá role (aniž by na druhou stranu Portugalci disponovali, resp. nasadili vlastní protileteckou obranu či jediný bojový letoun). V Indy nasazené letecké flotile, čítající více než 40 kusů, právě bombardéry Canberra početně převládaly nad dalšími stroji britské (Hunter, Vampire) či francouzské (Ouragan/Toofani, Mystére) provenience. Canberry v první řadě realizovaly už nálety na ranvej letiště v goanském Dabolimu. Operace „Vidžaj“ v roce 1961 znamenala první bojové nasazení Canberr v řadách indického válečného letectva – a vyřazeny tyto stroje vzdušnými silami Indie v roce 2007, jako na jejich naopak poslední bojové využití v indických službách je upozorňováno na stejnojmennou operaci („Vidžaj“) v kontextu tzv. kárgilské války s Pákistánem v oblasti Kašmíru v roce 1999. | Wikimedia Commons

Do rána 19.prosince se větší část Goy ocitala prakticky pod indickou kontrolou. Většina z více než 2 tisíc portugalských vojáků v enklávě, jejichž velitelé rozhodli o stržení přístupových mostů a zaminování silnic, se stáhla do přístavního města Vasco da Gama při zátoce Mormugão, kde měla podle konceptů Lisabonu klást odpor až do příjezdu portugalských posil. Podle Salazarových rozkazů, vysílaných rádiem, měla být ostatně Goa bráněna do posledního muže, příp. se mělo před postupujícími Indy přikročit k destruktivní taktice „spálené země“. Tomu ovšem generální guvernér Vassalo e Silva nevyhověl. Naopak, v zájmu zabránění ztrátám na životech mezi svými vojáky a goanskými civilisty se rozhodl ke kapitulaci. Celý proces kapitulace byl dovršen formálním ceremoniálem ve večerních hodinách 19.prosince. Portugalská vláda nad Goou se zhroutila. V čele indické správy nad územím stanul jako prozatímní vojenský guvernér generálmajor Kunhiraman Palat Kandeth, velitel jedné z brigád, která se v rámci indické Jižní armády pod vrchním velením generála Šaudhariho na invazi do Goy podílela.

Naproti tomu, i nedostatečnému spojení s Goou je přičítán přece jen úpornější odpor, jaký kladly portugalské posádky ve stovky kilometrů vzdálených Damanu a Diu. V Damanu čelil postupu 1.Maráthské lehké pěchoty tamní guvernér, major da Costa Pinto, s 360 vojáky, 200 policisty a asi 30 celníky, přičemž sám utržil v boji zranění. V Diu se Portugalci palbou ze svých pozic na tamním příbřežním ostrově postavili vojákům 20.Rádžputského (Džódhpurského) a 4.Madráského praporu. Důležitou úlohu zde sehrály indické námořní síly a letectvo, jehož bombardování mj. poškodilo portugalská opevnění a zlikvidovalo sklady munice, pohonných hmot a rezervoáry vody. Na moři u Diu střelba a rakety ze stíhacího letounu Vampire potopily portugalský hlídkový člun. Každopádně, i v těchto lokalitách byly však boje během 19.prosince ukončeny kapitulací Portugalců.

Konflikt, který si vyžádal několik desítek obětí (je uváděno 31 padlých na portugalské a 22 padlých na indické straně, nehledě na desítky zraněných na obou stranách), fakticky skončil. Na portugalskou žádost bylo zahájeno jednání Rady bezpečnosti OSN. V indických rukou se zatím s celou Portugalskou Indií nalezlo i více než 3 tisíce zajatců, kteří se po několika měsících měli vrátit do Portugalska přes pákistánské Karáčí. Zatímco indickým velitelům či jiným účastníkům operace „Vidžaj“ se následně mělo dostávat povýšení či vyznamenání, na portugalské straně upadl v nemilost u Salazara generál Vassalo e Silva, zbavený okamžitě vojenské hodnosti a vyloučený z armády. Rehabilitace se dočkal až po tzv. karafiátové revoluci v Portugalsku z dubna 1974, jež skoncovala s celým autoritativním, na salazaristické tradici vybudovaným režimem, a kdy se jeho kapitulace v Goi stala nahlížena jako forma vzdoru diktátorovi – a kdy také teprve se Portugalsko, v době, kdy se již celkově hroutila jeho koloniální říše v Africe i na Timoru, smířilo se ztrátou svých indických držav a normalizovalo vztahy s Indií.

Foto: Portugalští zajatci v indickém zajateckém táboře v Goi koncem roku 1961. Zatímco v Indii byla anexe Goy, Damanu a Diu oslavována jako dovršení dekolonizace a „národní“ jednoty, porážku utrpěl koncept, podle něhož Portugalská Indie k Portugalsku prostě patřila už i vzhledem ke staletím kulturní provázanosti. Vzhledem k brzké kapitulaci, o níž rozhodl generál Vassalo e Silva navzdory Salazarovým rozkazům, návrat těchto vojáků do Portugalska lze sotva považovat za slavný. | Wikimedia Commons

Navzdory svému vlastně omezenému charakteru přísluší indicko-portugalskému konfliktu z roku 1961 role významného historického mezníku. Indická vojenská akce skoncovala během necelých dvou dní se 451-letou portugalskou přítomností v Goi, kterou roku 1510 (čili dosud ne tak dlouho po portugalském „otevření“ evropské námořní trasy do jižní Asie kolem Afriky) dobyl portugalský admirál Afonso de Albuquerque v konfliktu s muslimským bidžápurským sultanátem. Diu a Daman ovládli Portugalci v jiných souvislostech až v pozdějších desetiletích, nicméně stále v dobách, kdy představovali rozhodující faktor i v jiných pobřežních regionech Indie.

Konflikt a jeho okolnosti taktéž rezonovaly na široké aktuální scéně. Je známa snaha o prostřednictví, které v indicko-portugalském sporu nabízel v roce 1960 britský premiér Macmillan (a která vzbudila naději u goanských zástupců, přejících si autonomii Goy, ale nikoliv její připojení k Indii). Realitu širších mezinárodních vztahů reflektoval např. postoj egyptského presidenta Násira proti eventualitě průjezdu portugalských válečných lodí směrem k indickým břehům Suezským průplavem, ale rovněž fakt, že když byla v prosinci 1961 Rada bezpečnosti OSN hotova indickou akci vůči Portugalské Indii odsoudit, byl to  Sovětský svaz, kdo toto vetoval, a tak jednoznačně Indii podpořil.

Samozřejmě, na tom nic nemění to, že když se o necelý rok později ocitla Indie v konfliktu s Čínskou lidovou republikou, byla to zase spíše Velká Británie a USA, na koho v první řadě se nezúčastněná Néhrúova vláda obrátila o podporu. To je ovšem pochopitelně již zcela jiná záležitost; podobně jako např. poukaz na to, jak vlastně důležitý moment v celkové atmosféře tzv. studené války, včetně eskalace některých konkrétních lokálních konfliktů, měly v letech 1974-75 přinést právě portugalská revoluce a rozpad portugalského zámořského impéria.